ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1229.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1229/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně V. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ J. A., zastoupenému advokátem, 2/ J. K., a 3/ S., v. o. s., zastoupeným JUDr. E. B., advokátem, o zaplacení 161.796,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 9 C 128/98, o dovolání žalobkyně a třetí žalované proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 29. září 2004, č. j. 39 Co 135/2003-232 a 39 Co 319/2004-232, takto:
I. Dovolání třetí žalované se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v P. ze dne 29. září 2004, č. j. 39 Co 135/2003-232, 39 Co 319/2004-232, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro P. ze dne 21. května 2002, č. j. 9 C 128/98-178, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 9. června 2004, č. j. 9 C 128/98-220, tak, že žaloba se vůči prvnímu a druhému žalovaným zamítá a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a těmito žalovanými se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v P. k dalšímu řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala, aby jí společně a nerozdílně zaplatili 210.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že s prvními dvěma žalovanými uzavřela smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě, jehož je spoluvlastnicí. Žalovaní v období od 1. 7. 1995 do 30. 6. 1996 neplatili dohodnuté nájemné, přičemž jejich dluh činí celkem 420.000,- Kč. Jako vlastnici ideální poloviny pronajaté nemovitosti jí náleží polovina dlužného nájemného (tj. 210.000,- Kč). Žalovaní svůj dluh uznali. Podle prohlášení prvních dvou žalovaných převzala třetí žalovaná při svém vzniku všechny jejich závazky z uvedené nájemní smlouvy.
Obvodní soud pro P. rozsudkem ze dne 21. května 2002, č. j. 9 C 128/98-178, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 9. června 2004, č. j. 9 C 128/98-220, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 161.796,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1996 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Řízení o zaplacení částky 48.204,- Kč s příslušenstvím zastavil v důsledku částečného zpětvzetí žaloby. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí jedné ideální poloviny domu č.p. 349 v Praze 8. Spolu s ostatními spoluvlastníky pronajala nebytové prostory v tomto domě smlouvou ze dne 29. 9. 1994 prvním dvěma žalovaným. Souhlas národního výboru s uvedeným pronájmem nebyl před uzavřením smlouvy udělen. Předmětné prostory užívala v době od 1. 7. 1995 do 30. 6. 1996 třetí žalovaná (a to část prostor od 1. 7. 1995 do 30. 6. 1996 a část prostor od 22. 12. 1995 do 30. 6. 1996) a za jejich užívání pronajimatelům neposkytla žádnou úhradu. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud dovodil, že nájemní smlouva je neplatná (pro absenci předchozího souhlasu národního výboru) a uplatněný nárok je třeba posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Dospěl k závěru, že na úkor pronajímatelů se užíváním nemovitosti bezdůvodně obohatila třetí žalovaná a uložil jí proto povinnost zaplatit žalobkyni poměrnou část peněžité náhrady jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno (konzumovaný nájem). Prvnímu a druhému žalovanému uložil stejnou povinnost solidárně spolu s třetí žalovanou proto, že jako její společníci ručí za závazky třetí žalované. Námitku promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení posoudil jako neopodstatněnou.
K odvolání žalovaných Městský soud v P. rozsudkem ze dne 29. 9. 2004, č. j. 39 Co 135/2003-232 a 39 Co 319/2004-232, rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku ve vztahu k třetí žalované potvrdil; ve vztahu k prvním dvěma žalovaným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu vůči nim zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se zcela ztotožnil a ve shodě s ním dospěl rovněž k závěru, že je-li nájemní smlouva neplatná, je namístě žalobou uplatněný nárok posoudit podle §457 obč. zák. (tedy jako nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení). Na rozdíl od soudu prvního stupně však uzavřel, že nebyl splněn zákonný předpoklad nezbytný pro uložení povinnosti ručícím společníkům k úhradě závazku za veřejnou obchodní společnost, tj. předchozí výzva ke splnění splatné pohledávky adresovaná společnosti. Žalobkyně požadovala uhrazení dlužného nájemného na prvém a druhém žalovaném a nedokládala, ani netvrdila, že by takové výzvě k plnění předcházela výzva vůči třetí žalované. Rovněž odvolací soud hodnotil námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení jako nedůvodnou. Vycházel přitom ze zjištění, že dne 15. 8. 1997 první dva žalovaní jako společníci třetí žalované uznali vůči žalobkyni dluh ve výši 210.000,- Kč za pronájem nebytových prostor v rozhodném období a smluvní pokutu. Odvolací soud konstatoval, že na právních účincích uznání dluhu nemohla ničeho změnit ani skutečnost, že nájemní smlouva byla posouzena jako neplatná a výše bezdůvodného obohacení je nižší, než nájemné, které bylo v nájemní smlouvě sjednáno; dluh byl třetí žalovanou co do základu i výše uznán, uznáním nejen vznikla vyvratitelná právní domněnka, že v době uznání dluh existoval, ale současně počala běžet nová desetiletá promlčecí doba.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně a třetí žalovaná.
Žalobkyně ve svém dovolání vytýká odvolacímu soudu, že pominul skutečnost, že písemně i ústně uplatnila nárok na zaplacení částky 210.000,- Kč rovněž vůči třetí žalované, o čemž svědčí její vyjádření ze dne 28. 4. 1997, v němž závazek uznává a zavazuje se jej uhradit, což se nestalo. Má tudíž zato, že jí vzniklo právo domáhat se splnění povinnosti vůči společníkům třetí žalované, tedy prvnímu a druhému žalovanému. Oba žalovaní také dluh vůči ní uznali a zavázali se jej uhradit. Žalobkyně je navíc přesvědčena, že účinky výzvy lze spojit rovněž s doručením žaloby prvním dvěma žalovaným, neboť nárok lze vůči dlužníku i ručiteli uplatnit jedinou žalobou.
Třetí žalovaná dovozuje přípustnost svého dovolání, jenž výslovně směřuje toliko proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení otázky promlčení uplatněného práva. Má zato, že z listiny ze dne 15. 8. 1997 nevyplývá, že došlo k uznání žalovaného nároku a nelze proto ani dovozovat, že spolu s uznáním dluhu započala běžet nová promlčecí doba. Uznán byl totiž výslovně dluh za pronájem nebytových prostor. V důsledku neplatnosti nájemní smlouvy však žalobkyni právo na nájemné nevzniklo a bezdůvodného obohacení se uznání netýkalo. Odvolací soud pak pochybil rovněž v tom, že nezkoumal, zda žalovaní o promlčení dluhu v době jeho uznání věděli. Dovolatelka dále namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud prvního stupně sice provedl důkaz listinou ze dne 15. 8. 1997, leč tento důkaz vůbec nevyhodnotil. Odvolací soud naproti tomu činí z tohoto listinného důkazu závěry zásadního právního významu, aniž jej provedl. Z uvedených důvodů třetí žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části, jíž bylo rozhodnuto vůči ní, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
První žalovaný se ztotožnil s dovoláním třetí žalované, s důvody dovolání žalobkyně nesouhlasí. Zdůrazňuje, že v posuzované věci nelze absenci písemné výzvy vůči dlužníku zhojit podáním žaloby.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Dovolání byla podána včas k tomu legitimovanými subjekty (účastníky řízení) řádně zastoupenými advokáty (§240 odst. 1. §241 odst. 1, 4 o. s. ř.).
Dovolání třetí žalované směřující proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti třetí žalované k úhradě žalované částky s příslušenstvím, není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem ve věci samé potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě pokud jde o rozhodnutí ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou), může být přípustnost dovolání zvažována pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.) a dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Bez významu je tudíž dovolací námitka třetí žalované, že odvolací soud pochybil, když - aniž opakoval listinný důkaz provedený soudem prvního stupně - učinil z něho skutkové závěry významné pro právní posouzení věci. Správnost právního posouzení věci zpochybňuje toliko dovolací námitka, jíž je vyjadřován nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil uznávací prohlášení ze dne 15. 8. 1997, resp. jeho právní účinky z hlediska běhu a délky promlčecí doby a výtka, že odvolací soud učinil závěr o běhu nové promlčecí době, aniž přitom zjišťoval, zda dlužníci o promlčení věděli. Žalovaná je přesvědčena, že nedošlo k uznání dluhu, který je předmětem daného řízení (tj. dluhu, jehož důvodem je bezdůvodné obohacení), a proto nenastalo přetržení promlčení.
Podle §558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Za důvod dluhu nelze považovat právní kvalifikaci skutečnosti, ze které závazek vychází, ale skutkový základ nároku. To znamená, že důvod závazku musí být uveden jednoznačně tak, aby byl nezaměnitelný s jiným nárokem; není však důvodem neplatnosti uznání závazku, jestliže jej účastníci nesprávně právně kvalifikují.
Listina ze dne 15. 8. 1997 obsahuje prohlášení prvních dvou žalovaných, že uznávají, že vůči žalobkyni jako bývalé spolumajitelce jedné poloviny domu mají dluh za pronájem nebytových prostor za období 1. 7. 1995 až 30. 6. 1996 ve výši 210.000,- Kč. Důvod dluhu je tudíž v uznávacím projevu výslovně uveden. Především nelze přisvědčit dovolatelce, že projevem vůle dlužníků bylo uznat dluh na nájemném. Jazykové vyjádření „dluh za pronájem“ neoznačuje pouze dlužné nájemné. Vyjadřuje důvod nepochybně širší - dluh z určitého právního vztahu účastníků, ať již byl založen platným či neplatným právním úkonem. Z textu uznání lze spolehlivě dovodit, že na základě pronájmu, tj. vztahu účastníků z (neplatné) nájemní smlouvy byly nebytové prostory v přesně identifikovaném období užívány a skutek, ze kterého je uznaný dluh dovozován je tudíž jednoznačně a nezaměnitelně označen. Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě došlo k uznání dluhu co do důvodu i výše, je tudíž správný a neodporuje hmotnému právu.
Uznání promlčeného dluhu zakládá běh nové promlčecí doby bez ohledu na to, zda dlužník o promlčení věděl, či nevěděl. Pokud je platně uznán promlčený dluh, nemůže se již dlužník bránit námitkou promlčení. Může pouze prokazovat, že dluh nevznikl nebo že v době uznání dluhu neexistoval. Jestliže nebyly takové námitky v řízení vzneseny, je výtka, že odvolací soud nezjišťoval vědomost uznávajících o promlčení, lichá.
Lze uzavřít, že právní otázky, jejichž řešení třetí žalovaná ve svém dovolání zpochybnila, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významnými a toto dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvním dvěma žalovaným, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodování nepřihlédl k listinnému důkazu (dopisu třetí žalované ze dne 28. 4. 1997), který svědčí ve prospěch jejího tvrzení, že třetí žalovanou písemně i ústně vyzvala k zaplacení částky 210.000,- Kč, v důsledku čehož věc nesprávně právně posoudil.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
V dané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že třetí žalovaná, která je veřejnou obchodní společností, nebyla jako dlužník žalobkyní předem vyzvána ke splnění její splatné pohledávky a v důsledku toho uzavřel, že prvním dvěma žalovaným nevznikla ve smyslu §86 obch. zák. povinnost k úhradě závazku za třetí žalovanou z titulu ručení.
Z obsahu dopisu ze dne 28. 4. 1997 podepsaného za S. v.o.s. (tj. třetí žalovanou) J. A. (prvním žalovaným) a adresovaného zástupci žalobkyně JUDr. H. se mimo jiné podává, že pisatel adresáta již dříve v telefonickém rozhovoru informoval o tom, že momentální finanční situace společnosti je pro vyřešení jejího závazku (z pronájmu nebytových prostor) nepříznivá a že pohledávka bude alespoň zčásti vyrovnána ihned po očekávaném získání finanční hotovosti, o čemž bude pisatel adresáta průběžně informovat. Lze přisvědčit žalobkyni, že ze zmíněného listinného důkazu vyplývá, že třetí žalovaná byla opakovaně vyzývána ke splnění dluhu, neboť dopis je logickou reakcí na některou z takových výzev (je v něm zdůvodňováno, proč třetí žalovaná nemůže výzvě věřitele k plnění vyhovět a jako dlužník svou povinnost vůči němu splnit). Není tudíž správný závěr odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky pro plnění společníků veřejné obchodní společnosti z titulu ručení. První a druhý žalovaní pak následně svůj dluh vůči žalobkyni písemně uznali co do důvodu a výše (listinu ze dne 15. 8. 1997 nelze hodnotit jinak, než jako jejich uznání dluhu) a zavázali se jej dohodnutým způsobem uhradit, přičemž tento svůj závazek nesplnili. Žalobkyní byli následně vyzváni k plnění nejpozději doručením žaloby. V právní literatuře ani praxi není pochyb o tom, že věřitel veřejné obchodní společnosti může uplatnit svůj splatný nárok vůči společnosti u soudu jednou žalobou proti společnosti i proti ručícím společníkům (srov. například Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 284 s.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně je opodstatněné a dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn tak, že se žaloba vůči žalovaným 1/ a 2/ zamítá, a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním a druhým žalovaným zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího ve vztahu mezi žalobkyní a prvním a druhým žalovaným (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly vůči třetí žalované žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu