ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1372.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1372/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. S. a b) M. S., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. M., 2) D. V., a 3) L. M, zastoupeným advokátem, o povinnosti zaplatit částku 800.000,- Kč oproti povinnosti vyklidit nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Č. B. pod sp. zn. 10 C 152/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Č. B. ze dne 19. července 2005, č. j. 19 Co 935/2005-413, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou domáhali původně po F. M. a žalované M. M. vrácení kupní ceny ve výši 800.000,- Kč oproti vyklizení blíže specifikovaných nemovitostí a dále náhrady škody ve výši 16.800,- Kč s odůvodněním, že od nich koupili rodinný dům, u něhož byly následně zjištěny vady, na něž nebyli upozorněni a které činí dům neupotřebitelným. Proto od kupní smlouvy odstoupili.
Protože žalovaný F. M. dne 30. 3. 2000 (před podáním žaloby) zemřel, Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. ledna 2001, č. j. 10 C 152/2000-52, řízení proti němu zastavil a dalším usnesením ze dne 22. března 2001, č. j. 10 C 152/2000-57, připustil, aby do řízení na straně žalované přistoupili D. V., narozená 16. 10. 1953, a L. M., narozený 5. 12. 1950, jakožto dědici po zůstaviteli F. M. (§92 odst. 1 o. s. ř.).
Okresní soud v Č. B. rozsudkem ze dne 6. září 2002, č. j. 10 C 152/2000-178, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 18. října 2002, č. j. 10 C 152/2000-187, a doplňujícím usnesením ze dne 18. prosince 2002, č. j. 10 C 152/2000-215, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částek 400.000,- Kč po první žalované, 200.000,- Kč po druhé žalované a 200.000,- Kč po třetím žalovaném oproti své povinnosti vyklidit a vyklizený předat žalovaným dům čp. 20 na stavební parcele č. 76 v katastrálním území a obci V., okres Č. B., a jíž požadovali zaplacení částky 16.800,- Kč tak, že první žalovaná zaplatí 8.400,- Kč a zbylí žalovaní každý 4.200,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Krajský soud v Č. B. k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 18. března 2003, č. j. 19 Co 254/2003-225, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 16.800,- Kč, a ve zbývající části je zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 27. října 2004, č. j. 10 C 152/2000-364, ve znění opravného usnesení ze dne 18. března 2005, č. j. 10 C 152/2000-405, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům do třiceti dnů od právní moci rozsudku částku 800.000,- Kč tak, že první žalovaná je povinna zaplatit částku 400.000,- Kč, druhá žalovaná částku 200.000,- Kč a třetí žalovaný částku 200.000,- Kč, oproti povinnosti žalobců ve stejné lhůtě vyklidit a vyklizený žalovaným předat dům čp. 20 postavený na stavební parcele č. 76 a stavební parcelu č. 76 - zastavěná plocha o výměře 239 m2 v N., zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj v Č. B. na LV č. 183 pro obec a katastrální území V. (dále též „předmětné nemovitosti“, resp. „předmětný dům“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu a o poplatkové povinnosti.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 19. července 2005, č. j. 19 Co 935/2005-413, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení účastníků potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení státu a o soudním poplatku je změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že dne 6. 5. 1998 uzavřeli žalobci jako kupující a F. M. a první žalovaná jako prodávající kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem za kupní cenu 800.000,- Kč. V článku IV. smlouvy kupující potvrdili, že si nemovitosti prohlédli, seznámili se s obsahem znaleckého posudku znalce V. K. a prohlásili, že je jim stav nemovitostí znám. Prodávající je na žádné vady domu neupozorňovali. Žalobci se do domu nastěhovali koncem května 1998 a vzápětí zjistili, že jeho první patro je neobyvatelné, neboť podlahy a zdivo se začaly rozrušovat. Na jejich žádost dům posoudil statik Ing. J. H., který se vyjádřil, že dům má skryté vady uvnitř stavebních konstrukcí a že většina z nich je způsobena neodborným provedením nástavby; stavbu jako celek nelze považovat za bezpečnou, přičemž náklady na odstranění vad představují předběžně částku 425.633,- Kč. Žalobci nato v dopise ze dne 7. 10. 1998 adresovaném prodávajícím vytkli vady, které definovali tak, že „celé podkroví se dalo do pohybu“, odkázali na předběžné posouzení Ing. H., které k dopisu přiložili, od smlouvy odstoupili a žádali vrácení kupní ceny. Prvotním projevem statických poruch jsou přitom právě praskliny, trhání, popř. borcení příček, jež žalobci v odstoupení od smlouvy laicky popsali. Ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem z oboru stavebnictví Ing. V. P. bylo zjištěno, že dům měl v době uzavření kupní smlouvy z hlediska statiky prokazatelné vady, a to staticky vadné provedení štítové zdi k uhelně, nedostatečnou únosnost stropních trámů nad přízemím, zhoršený stav stropní desky nad sklípkem, zhoršené vodorovné ztužení v úrovni stropů nad patrem, nepříliš dobré podepření zkrácených stropních trámů u schodiště a nedostatečné základy příček v přízemí. Nenosné příčky patra byly uloženy na stropní záklop, což zvyšuje zatížení stropních trámů těmito příčkami a tím napětí v průřezu trámů a jejich průhyby. Hlavní příčinou trhlin ve zdivu příček patra a nerovnosti podlah je překročení hodnoty průhybu stropních trámů a napětí v jejich průřezu, k němuž dochází i při minimálním užívání patra domu. Nástavba patra domu neměla být podle stavebních předpisů povolena. Žádná z vad existujících v době uzavření kupní smlouvy není vadou neodstranitelnou. Za předpokladu určitého způsobu užívání domu s vadami dům obyvatelný byl, ale jeho uživatelský komfort byl výrazně snížen a dům byl na hranici použitelnosti. V roce 2002 bezprostřední zřícení domu nehrozilo, dospěl by však k havarijnímu stavu. Stav štítové zdi směrem k uhelně byl špatný již od postavení domu, samovolně by se zhoršoval. Stavební úpravy provedené žalobci po nastěhování na štítové zdi a zděném pilířku ve sklepě byly z hlediska celkového stavu domu prospěšné, stav štítové zdi tím byl stabilizován. Provádění nových izolací, podezdívání a výměna příček v přízemí se musela dotknout stabilizovaného statického stavu domu; dlouhodobě je jeho zlepšením, ale samo o sobě zřejmě vyvolalo zvětšení poruch příček a podlah patra, neboť při takových pracech nelze nikdy vyloučit dodatečné sedání. Ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí Ing. J. F. vyplynulo, že celkové náklady na odstranění vad nemovitosti v cenách k datu 30. 10. 2003 činí částku 417.000,- Kč a v době uzavření kupní smlouvy částku 347.000,- Kč (včetně 74.000,- Kč rezervy na nepředvídané práce). Toto vyčíslení nepočítá s nutností zpracování projektu a stavebnětechnického průzkumu, jež zpravidla představují 5 - 6 % ceny investice. Žalobci jsou invalidní důchodci, jejichž majetkové poměry vynaložení takových nákladů neumožňují. Odstraňování vad by si vyžádalo zásadní zásahy, intenzivní a dlouhodobou stavební činnost s potřebou vystěhování žalobců. Žalobci kupovali dům za účelem trvalého užívání, jediným jejich požadavkem bylo, aby byl dům k okamžitému nastěhování, žádné jeho specifické vlastnosti si při uzavírání kupní smlouvy nevymiňovali. Důvodně očekávali, že dům bude možno užívat běžným způsobem celý, tedy včetně podkroví, v němž se nachází jedna polovina ze všech místností v domě. Původně žalovaný F. M. zemřel dne 30. 3. 2000 a jeho dědici se stali druhá žalovaná a třetí žalovaný, kteří uzavřeli dohodu, podle níž veškerý majetek zůstavitele převzala druhá žalovaná s povinností vyplatit třetímu žalovanému jeho zákonný podíl s tím, že ručí ze zjištěné dluhy dědictví (usnesení Okresního soudu v M. ze dne 23. 11. 2000, č. j. D 452/2000-48).
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobci včas v šestiměsíční lhůtě podle §599 obč. zák. vytkli vady, na které je prodávající neupozornili a které existovaly v době uzavření kupní smlouvy. I když se jednalo o vady odstranitelné, náklady na jejich odstranění ve výši 347.000,- Kč jsou neúměrné ceně věci (představující 43 % ceny domu) a oprava by byla ekonomicky neúčelným nákladem v poměru ke kupní ceně; v důsledku toho je nutno vady považovat za neodstranitelné. Tento závěr odpovídá i tomu, že za neupotřebitelnou věc se podle konstantní judikatury považuje věc s větším počtem vad (nejméně tří), pro které nelze věc užívat k účelu, pro který byla koupena. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy dům vykazuje statické poruchy, v důsledku nichž jsou žalobci v jeho užívání podstatně omezeni; užívání podkroví musí přizpůsobit únosnosti podkroví překročené o dvě pětiny. Žalobci proto účinně odstoupili od smlouvy ve smyslu §597 odst. 1 věty za středníkem obč. zák. ve spojení s §48 odst. 1 a 2 obč. zák. z důvodu vad, které činily předmětný dům pro užívání neupotřebitelným. Odvolací soud nepřisvědčil námitce druhé žalované a třetího žalovaného, že jako dědici po F. M. odpovídají za jeho dluhy pouze do ceny nabytého dědictví. Konstatoval, že jako nástupci zůstavitele vstoupili nejen do jeho povinností, ale i práv v souvislosti s odstoupením od smlouvy, kterou společně s první žalovanou uzavřel. Nejedná se pouze o úhradu dluhu, ale o vzájemné vrácení plnění poskytnutého na základě zrušené smlouvy. Neopodstatněnou shledal též jejich námitku uplatněnou až v odvolání, že žalobci se nepovolenými vysoce náročnými pracemi provedenými bez odborného dozoru podíleli na celkovém zhoršení stavu nemovitosti, v důsledku čehož nejsou žalovaní povinni převzít takto poškozenou nemovitost zpět. S poukazem na zjištění, které bylo učiněno ze znaleckého posudku znalce Ing. V. P., že stavební úpravy provedené žalobci na štítové zdi a zděném pilířku ve sklepě byly z hlediska celkového stavu domu prospěšné a že provádění nových izolací, podezdívání a výměny příček v přízemí, jež se dotkly stabilizovaného statického stavu a pravděpodobně vyvolaly zvětšení poruch příček a podlah patra, je dlouhodobým zlepšením stavu domu, odvolací soud dovodil, že žalobci dům nepoškodili a naopak svým stavebním zásahem štítovou zeď stabilizovali.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. s tím, že odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení ze dne 18. 3. 2003 uvedl pro soud prvního stupně závazně kritéria hodnocení neupotřebitelnosti věci ve smyslu §597 obč. zák., jež se odlišovala od těch, která použil soud prvního stupně. Současně přípustnost dovolání dovozují z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkli, že nevycházel ze stavu zjištěného ke dni vyhlášení rozsudku ve smyslu §154 o. s. ř., neboť při určení rozsahu vad vycházel ze znaleckého posudku, který vypracoval znalec Ing. P. dne 15. 2. 2002 na základě šetření provedeného již dne 5. 10. 2001. Navíc nikterak do rozhodnutí nepromítl skutečnost uváděnou samotnými žalobci, že nemovitost opustili v roce 2002 a nijak ji neudržují; proto měl vyžádat aktuální znalecký posudek. Dále namítli, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda vzhledem k poškození domu lze po nich požadovat, aby jej přijali zpět. Tvrdí, že dům je v současné době v daleko horším stavu, než byl v době koupě, takže nepředstavuje to plnění, jež žalobcům poskytli. Za tuto situaci nesou odpovědnost žalobci, kteří, jak bylo zjištěno z jejich účastnických výpovědí a znaleckého posudku znalce Pokorného, prováděli nepovolené stavební práce a dům neudržovali. Zdůrazňují, že závazek podle §457 obč. zák je synallagmatické povahy a žalobci mají povinnost vrátit jim dům ve stavu, v jakém jej převzali dne 6. 5. 1998 s přihlédnutím k obvyklému opotřebení. Žalovaní rovněž polemizují se závěrem odvolacího soudu o neupotřebitelnosti předmětného domu ve smyslu §597 odst. 1 obč. zák., k němuž dospěl na základě úvahy, že žalobci pro větší počet vad nemohou dům užívat k účelu, pro který byl zakoupen, tedy i k užívání prvního patra. Mají zato, že žalobci neprokázali tvrzení o nemožnosti užívání prvního patra domu a že právě z tohoto důvodu odstoupili od smlouvy. Za rozhodující považují listinu obsahující odstoupení od smlouvy a žalobní tvrzení, které žalobci doplnili k výzvě soudu dne 22. 9. 2004. Konečně odvolacímu soudu vytýkají, že při rozhodování neaplikoval §470 obč. zák. Jelikož druhá žalovaná i třetí žalovaný nabyli dědictví každý ve výši 10.000,- Kč, nemohou být zavázáni k plnění dluhu, jehož výše tuto částku přesahuje. Řízení mělo být přerušeno do doby, než bude dodatečně projednáno dědictví a bude známa hodnota nemovitostí ke dni smrti zůstavitele. Jsou přesvědčeni, že cena nemovitostí k tomuto okamžiku neodpovídala výši kupní ceny, za niž byla prodána. Z uvedených důvodů navrhli napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II body 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjekty k tomu oprávněnými - účastníky řízení při splnění zákonné podmínky jejich zastoupení advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Žalovaní dovozují přípustnost svého dovolání z písmene b/ tohoto ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V této věci bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzeno rozhodnutí, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí, kterým žalobu zamítl. Pro posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je nutno zkoumat, zda tato odlišnost rozhodnutí byla důsledkem vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího, vysloveného ve zrušovacím usnesení.
Takováto vázanost nastává za situace, kdy je nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže alespoň zčásti uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tj. kde není mezi závazným právním názorem odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovozovat.
K výkladu pojmu „právní názor“ ve shora uvedeném smyslu se již Nejvyšší soud České republiky ve své rozhodovací činnosti opakovaně vyjádřil. Například v usnesení ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod č. C 160, dospěl k závěru, že se tímto pojmem rozumí názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se dokazování. Obdobně v usnesení ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2781/2000, uveřejněném v Souboru pod č. C 80, Nejvyšší soud České republiky uvedl, že přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (nyní §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) není dána v případě, kdy odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokyny k provedení dalšího dokazování, aniž vyjádřil svůj právní názor.
Z rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. března 2003, č. j. 19 Co 254/2003-225, vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo částečně zrušeno za stavu, kdy je nebylo možno potvrdit ani změnit. Závěr soudu prvního stupně, že vady domu nečiní věc neupotřebitelnou považoval odvolací za nepřezkoumatelný, neboť nebyl blíže zdůvodněn. Další závěr, že vytčené vady domu jsou z hlediska §597 odst. 1 obč. zák. vadami odstranitelnými, učinil soud prvního stupně na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci; nezaměřil se na zjištění, jaké jsou předpokládané náklady na odstranění vytčených vad a neprovedl důkaz znaleckým posudkem znalce V. K. ze dne 4. 10. 1995, ačkoli potřeba provedení tohoto důkazu vyšla v řízení najevo (§120 odst. 3 o. s. ř.). Soud prvního stupně rovněž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nevyzval účastníky podle §118a o. s. ř., aby v potřebném rozsahu doplnili vylíčení rozhodných skutečností a navrhli potřebné důkazy, vzhledem k možnosti posoudit věc i podle §597 odst. 2 obč. zák. Navíc bylo rozhodováno o žalobě, kterou odvolací soud kvalifikoval jako neprojednatelnou pro chybějící identifikační údaje nemovitostí v žalobním petitu.
Z řečeného je zřejmé, že důvodem ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně byla jeho procesní pochybení při postupu v řízení, neúplnost zjištěného skutkového stavu věci a nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí. Za tohoto stavu tak nemůže jít o vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu, neboť odvolací soud uložil soudu prvního stupně provést ke zjištění skutkového stavu věci další dokazování a odstranit vady řízení, které mohly mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí. Nezávislost dalšího rozhodování soudu prvního stupně proto nebyla zcela vyloučena či omezena; dovolání tudíž není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí obecně naznačil, která hmotněprávní ustanovení by mohla být v dané věci aplikována. Rozbor jednotlivých eventualit pro svou obecnost za závazný právní názor ve smyslu §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. považovat nelze.
Přípustnost dovolání tak může být zvažována jen v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází u takového dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. je zcela vyloučeno. Neslouží totiž k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). To současně znamená, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud. Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam), které mají obecný přesah (tj. právní otázky, které jsou relevantní i pro posouzení jiných, obdobných poměrů, a jež mohou mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil.
Vzhledem k tomu, co bylo shora uvedeno, jsou z hlediska úvah o přípustnosti dovolání bez významu námitky, jimiž žalovaní vytýkají odvolacímu soudu, že v rozporu s §154 odst. 1 o. s. ř. nezjistil stav domu ke dni vyhlášení rozsudku a vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. P. ze dne 15. 2. 2002 místo toho, aby si vyžádal aktuální znalecký posudek, neboť jde podle jejich obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) o dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno. I kdyby se jednalo o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (žalovanými avizovaný), nebyla by ani jím přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založena.
Žalovaní s odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkli nesprávnou aplikaci §457 obč. zák. za situace, kdy se nezabýval otázkou, zda lze po nich požadovat, aby přijali zpět nemovitosti, a zda mohou žalobci splnit svůj vzájemný závazek vrátit jim nemovitosti ve stavu, v jakém je koupili. I když argumentují nesprávným právním posouzením věci, z obsahu těchto jejich dovolacích námitek plyne, že jsou založeny na kritice správnosti skutkového zjištění, že žalobci stavebními pracemi dům nepoškodili, z něhož vychází právní posouzení věci odvolacím soudem. Výhradu, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nepřihlédl k okolnosti, že nemovitost je v současné době v daleko horším stavu než v době koupě v důsledku toho, že žalobci prováděli v domě nepovolené stavební práce a neudržovali jej, lze podřadit jedině dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Od věci není také připomenout, že ustálená soudní praxe vychází ze Stanoviska Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 10. 1975, sp. zn. Cpj 57/75, uveřejněného pod R 17/1976 (I, IV) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl zaujat právní názor, že ke zrušení kupní smlouvy z důvodů odpovědnosti za vady dochází okamžikem, kdy prodávajícímu došel projev vůle kupujícího od smlouvy odstoupit. Při odstoupení od smlouvy jde o zrušení smlouvy ex tunc a vrací-li kupující věc jím už použitou, nemá prodávající právo na náhradu za znehodnocení věci vzniklé jejím užíváním. Ani námitka nesprávnosti závěru, že žalobci nemohou pro větší počet vad užívat dům k účelu, pro který byl koupen, a je tedy pro ně neupotřebitelným, který odvolací soud učinil na základě zhodnocení skutkových zjištění, není naplněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění dovodil nesprávný právní závěr. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu nelze totiž považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srovnej rozhodnutí č. 19 publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2/1994 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2002, sp zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 1324/19). Z uvedeného je zřejmé, že dovolací argumentace je založena výlučně na tom, že žalovaní formulují vlastní skutková zjištění, z nich pak činí vlastní skutkové závěry, jejichž prostřednictvím teprve uplatňují námitku nesprávného právního posouzení věci v otázce vzniku práva na odstoupení od smlouvy pro neupotřebitelnost věci ve smyslu §597 odst. 1 obč. zák. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech, že dům v době koupě vykazoval vady, jež činí věc neupotřebitelnou a které žalobci prodávajícím vytkli, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy k tomu, že žalobcům právo na odstoupení od smlouvy nevzniklo.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaní napadli právní závěr odvolacího soudu, že se v daném případě nejedná o dluh zůstavitele, ale že jde o synallagmatické plnění ve smyslu §457 obč. zák., kdy povinnost žalovaných vrátit žalobcům kupní cenu je vzájemně podmíněna povinností žalobců vyklidit a vyklizené předat žalovaným předmětné nemovitosti.
Tato zpochybňovaná právní otázka však nepatří mezi ty, které v rozhodovací praxi činí potíže a odvolacím soudem byla vyřešena v souladu s hmotným právem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. l. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné v Souboru, svazku 2, pod č. C 103, v němž byl zaujat názor, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti). V soudní praxi není pochyb o tom, že účinným odstoupením od smlouvy podle §48 odst. 1 obč. zák. ve spojení s §597 obč. zák. se smlouva ruší v okamžiku, kdy prodávajícímu došel projev vůle kupujícího od smlouvy odstoupit. Jestliže bylo na základě takto zrušené smlouvy jejími účastníky oboustranně plněno, vypořádají se v režimu §457 obč. zák., podle něhož byla-li smlouva zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Jde o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek, kdy např. nárok účastníka smlouvy na vrácení kupní ceny ze zrušené smlouvy je nárokem podmíněným ze zákona závazkem vrátit druhému účastníku to, co za kupní cenu získal. Právu jednoho účastníka smlouvy na vrácení toho, co podle smlouvy získal, tedy odpovídá povinnost druhého účastníka smlouvy mu toto plnění vrátit, a naopak. Právo na vrácení toho, co účastník zrušené smlouvy podle ní dostal, je tak majetkovým právem, které přechází na dědice. Odvolací soud proto správně dovodil, že v posuzovaném případě nelze při rozhodování o povinnosti žalovaných vrátit kupní cenu žalobcům aplikovat §470 obč. zák., neboť nejde pouze o dluh žalovaných, nýbrž o práva a povinnosti vyplývající ze vzájemně podmíněného závazku podle §457 obč. zák., do nichž žalovaní jako dědici po prodávajícím F. M. ke dni jeho smrti vstoupili. Jejich povinnost vrátit kupní cenu je podmíněna povinností žalobců vyklidit nemovitosti.
Za shora řečeného vyplývá, že dovolání v posuzované věci směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto odmítl (§243d odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalovaným právo, nevynaložili (§243d odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 13. prosince 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu