ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1429.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1429/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému Zajišťovacímu fondu d. z. zastoupenému advokátem, za vedlejšího účastenství Ing. J. P., na straně žalobkyně, o zaplacení částky 22.844,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 69/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2005, č. j. 16 Co 274/2004-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. února 2005, č. j. 16 Co 274/2004-69, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. května 2004, č. j. 14 C 69/2003-42, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 22.844,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % ročně od 26. 1. 2003 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně na základě smluv o výnosovém termínovaném vkladu uzavřených dne 9. 2. 1998 a 1. 8. 1999 podle §716 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., ve znění v tu dobu platném (dále jen „obch. zák.“) vložila do I. Družstevní záložny částky 81.859,- Kč a 25.000,- Kč za současného sjednání smluvního úroku z vložených částek. Jelikož na majetek družstevní záložny byl prohlášen konkurz, vznikl žalobkyni nárok na náhradu za pojištěné vklady ve smyslu §17 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v tehdy platném znění (dále jen „zákon č. 87/1995 Sb.“ či „zákon“). Ačkoliv byl datum zahájení výplat stanoven na 1. 7. 2000, žalovaný vyplatil žalobkyni příslušnou náhradu ve výši 92.464,- Kč dne 20. 12. 2002. Oba soudy dovodily, že požadavek žalobkyně na zaplacení částky 22. 844,- Kč představující kapitalizované úroky z prodlení za dobu od 1. 7. 2000 do 20. 12. 2002, není důvodný, neboť žalovaný se nemohl dostat do prodlení s plněním svého závazku. Ze zákonné dikce §17 zákona č. 87/1995 Sb. vyplývá, že den zahájení plateb nelze ztotožňovat se splatností závazku žalovaného vůči těm, kteří požádali o náhradu vkladů. Uvedené datum má význam především pro určení výše náhrady ve smyslu §18 odst. 1 a 2 zákona. Ani výklad §20 zákona, podle něhož se nárok v případě nedostatku finančních prostředků žalovaného vyplácí oprávněným osobám poměrně a v případě opožděné výplaty se neúročí, nenasvědčuje právnímu názoru žalobkyně, že by jí vznikl „opožděnou“ platnou žalovaného nárok na úrok z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. shledává v řešení otázky, zda den zahájení výplaty náhrady pojistných vkladů, který je podle jejího přesvědčení rozhodný pro určení počátku prodlení se splněním peněžitého závazku ve smyslu §369 odst. 1 obch. zák., je dnem, který stanoví žalovaný ve smyslu §17 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1995 Sb., nebo je tímto dnem den, kdy byla vystavena šeková poukázka nebo jiný platební doklad. V dovolání dále podrobně rozvádí důvody, pro které nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu, a vytýká vady, jichž se soudy v řízení dopustily. Závěrem navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. však není podle §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, a dále není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§237 odst. 2 písm b/ o. s. ř.).
Jelikož dovoláním dotčeným výrokem odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřesahujícím částku 50.000,- Kč, bylo nutno v prvé řadě vyřešit otázku, zda v posuzovaném případě jde z hlediska procesního o obchodní věc. Nejvyšší soud České republiky již ve svém usnesení ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 33 Cdo 2272/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/2000, vyjádřil názor, že za věci obchodní pro účely občanského soudního řádu je nutno považovat nejen všechny věci vyjmenované v §9 odst. 3 a 4 o. s. ř., ale i obchodní závazkové vztahy, jejichž definice je obsažena v §261 a §262 obch. zák.
Podle §261 odst. 3 písm. d/ obch. zák. se částí třetí tohoto zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mimo jiné ze smlouvy o vkladovém účtu (§716 obch. zák.).V ustanovení §9 odst. 3 písm. r/ o. s. ř., jež zakotvuje výjimky z věcné příslušnosti krajských soudů jako soudů prvního stupně ve věcech obchodních, jsou v jeho bodu 1. uvedeny spory z obchodních závazkových vztahů - ze smluv o vkladovém účtu (§716 a násl. obch. zák.) a jejich zajištění.
Z uvedeného je zřejmé, že smlouva o vkladovém účtu je tzv. absolutní obchodní smlouvou, která se řídí obchodním zákoníkem, i když majitel účtu (vkladatel) není podnikatelem (§261 odst. 3 obch. zák.). Protože vklady od svých členů může přijímat i družstevní záložna (§3 zákona č. 87/1995 Sb.), lze uzavřít, že vztah mezi žalobkyní a Družstevní záložnou se řídí obchodním zákoníkem. Je-li součástí systému družstevních záložen pojištění vkladů jako forma jejich ochrany (§14 až 23 zákona č. 87/1995 Sb.), pak vztah mezi žalobkyní a žalovaným, jehož práva a povinnosti jsou předmětem posuzovaného případu, má povahu obchodního závazkového vztahu a řídí se též obchodním zákoníkem; z hlediska procesního tedy jde o obchodní věc.
Jelikož odvolací soud napadeným výrokem v dané obchodní věci rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti takovému výroku vyloučena (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by měl právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. dubna 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu