ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1482.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1482/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců a) F. V., b) A. V., obou zastoupených advokátkou, proti žalované Č. o. b., a. s., o zaplacení 191.824,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod. sp. zn. 22 C 140/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2005, č. j. 20 Co 98/2005-198, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2005, č. j. 20 Co 98/2005-198, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. prosince 2004, č. j. 22 C 140/2000-174, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vůči Investiční a poštovní bance a. s. (dále také „IPB a. s.“) zaplacení částky 170.830,- Kč s blíže uvedeným úrokem z prodlení; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobci jako vlastníci nemovitostí - domu č. p. 918 a pozemků č. 448/2 a 168/2 v katastrálním území L., zapsaných na LV č. 116 u Katastrálního úřadu v O. - uzavřeli dne 22. 9. 1993 s IPB a. s. smlouvu o zřízení zástavního práva k těmto nemovitostem k zajištění pohledávky, vyplývající ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřel Ing. J. Z., podnikající pod obchodním jménem Ing. J. Z. – I. s IPB a. s. Zastavené nemovitosti byly na základě pojistné smlouvy ze dne 4. 8. 1988 pojištěny u České státní pojišťovny. V souvislosti s uzavřenou zástavní smlouvou požádali žalobci dne 5. 10. 1993 pojišťovnu o provedení vinkulace plnění z tohoto pojištění ve prospěch IPB a. s. a současně udělili neodvolatelný příkaz, aby budoucí pojistná plnění vyšší než 10.000,- Kč byla až do splacení poskytnutého úvěru plněna ve prospěch IPB a. s. Dne 17. 9. 1997 žalobci požádali IPB a. s. o vrácení finančních prostředků, které jí byly pojišťovnou vyplaceny při likvidaci škody způsobené povodní. Žalovaná smlouvou o prodeji podniku ze dne 19. 6. 2000 odkoupila od IPB a. s. celý soubor věcí, práv a majetkových hodnot, které sloužily k provozování nebo vzhledem ke své povaze k tomuto účelu mají sloužit. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně neshledal nároky žalobců na vydání bezdůvodného obohacení a na náhradu škody oprávněnými. Uzavřel, že právní předchůdkyně žalované nezískala výplatou pojistné částky 143.877,- Kč na úkor žalobců bezdůvodného obohacení. K výplatě pojistného totiž došlo na základě příkazu k vinkulaci v její prospěch. Tím, kdo se na úkor žalobců obohatil, je Ing. J. Z.; za něho žalobci plnili to, co po právu měl plnit sám. Vznesenou námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení shledal soud prvního stupně důvodnou pouze v rozsahu částky 50.000,- Kč. Požadavek žalobců na náhradu škody neshledal opodstatněným s tím, že jednání žalované nelze mít za protiprávní.
Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 12. května 2005, č. j. 20 Co 98/2005-198, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 114.742,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 22 % ročně z částky 80.295,- Kč od 25. 8 1998 do zaplacení, ve výši 5, % ročně z částky 32.135,- Kč od 1. 8. 2000 do zaplacení a ve výši 2 % ročně z částky 2.312,- Kč od 23. 1. 2004 do zaplacení změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně tuto částku s vyjmenovaným příslušenství; jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uzavřel, že ze zástavní smlouvy žalobcům vznikla pouze povinnost strpět realizaci zástavy formou přímého prodeje nemovitostí a sjednat a udržovat pojištění nemovitostí po dobu trvání zajištěného závazku. Povinnost platit dluh za dlužníka zástavnímu věřiteli mimo rámec realizace zástavy jim nevznikla. Při neexistenci dohody o převzetí nebo přistoupení k dluhu považoval žádost o vinkulaci pojistného plnění za pouhý dispoziční úkon ukládající pojišťovně způsob naložení s pojistným plněním. Žádost o vinkulaci pojistného plnění není právním důvodem plnění žalobců a žalovaná je - s odkazem na §477 obchodního zákoníku a §451 a §456 občanského zákoníku - jako právní nástupce IPB a. s. povinna získané bezdůvodné obohacení vydat. Odvolací soud přisvědčil závěru, že nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení je co do částek 50.000,- Kč a 13.582,- Kč promlčen. K promlčení práva na vydání částky 80.295,- Kč však nedošlo, jelikož poprvé se žalobci s jistotou dozvěděli, že tato částka byla IPB a. s. vyplacena, až z dopisu ze dne 20. 8. 1998. Na rozdíl od soudu prvního stupně pak uložil žalované i povinnost zaplatit žalobcům vzniklou škodu ve výši 34.447,- Kč. Dovodil, že žalovaná odpovídá podle §420 odst. 1 obč. zák. žalobcům za škodu, jež jim vznikla tím, že zaplatili úroky a poplatky z půjčky, kterou si vzali od Českomoravské stavební spořitelny a. s., aby mohli uhradit výdaje související s nutnou opravou svého domu. Zaviněné protiprávní jednání žalované přitom spatřuje odvolací soud v tom, že použila pojistné plnění na úhradu dluhu osobního dlužníka. Protože smlouva o půjčce mezi žalobci a J. N. byla uzavřena již 1. 8. 1997, není ztráta žalobců ve výši 13.500,- Kč, které zaplatili na úrocích z této půjčky v příčinné souvislosti a protiprávním jednáním žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud ignoroval zjištění, že se žalobci o výplatě pojistného plnění ve výši 80.245,- Kč dozvěděli již z potvrzení České pojišťovny a. s. ze dne 27. 5. 1998 a nikoliv až z dopisu IPB a. s. ze dne 20. 8. 1998. Připomíná, že toto zjištění bylo významné pro úvahy o promlčení případného práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (nemůže obstát závěr, že nárok v rozsahu částky 80.295,- Kč není promlčen, byla-li žaloba podána 27. 6. 2000). V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaná brojí proti závěru odvolacího soudu, že se její právní předchůdkyně na úkor žalobců bezdůvodně obohatila. Je přesvědčena, že přijetím pojistného plnění a jeho použitím na částečnou úhradu dluhu z úvěrové smlouvy ze dne 22. 9. 1993 se IPB a. s. nikterak neobohatila, neboť žádostí o provedení vinkulace vznikla pojišťovně povinnost případné pojistné plnění vyplatit právě jí. Podle §454 obč. zák. v případech vydání bezdůvodného obohacení získaného tím, že za druhého bylo plněno, co po právu měl plnit sám, ten, kdo plnil za jiného, má právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, a nikoli od toho, komu plnil. Tím, za něhož bylo plněno, co po právu měl plnit sám, je v dané věci Ing. Z.. Žalovaná odvolacímu soudu dále vytýká, že nesprávně dovodil její odpovědnost za škodu. Žádnou právní povinnost totiž neporušila a opak se žalobcům nepodařilo prokázat. Ponechání si přijatého pojistného plnění není protiprávním úkonem, který by zakládal její odpovědnost za škodu podle §420 obč. zák. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnout.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí bylo sice vydáno po 1. 4. 2005, ale stalo se tak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.). Proto bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatelka nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je dovolatelka obsahově vymezila.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Nesprávným shledává dovolatelka především závěr odvolacího soudu, že použitím pojistného plnění (vyplaceného v důsledku škodné události na zastavených nemovitostech) na úhradu dluhu osobního dlužníka podle příkazu k vinkulaci se její právní předchůdkyně na úkor žalobců bezdůvodně obohatila. Tyto námitky jsou opodstatněné.
Podle §454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Již v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. BECK, pod číslem C 1289, byl vysloven závěr, že zástavce je povinen trpět zajišťovací a uhrazovací funkci zástavního práva ve vztahu k zástavě tehdy, kdy dlužník svůj závazek vůči zástavnímu věřiteli nesplní. Nemá nárok na přímý postih vůči zástavnímu dlužníku a pokud za něj zástavce přesto uhradí dobrovolně dluh, má nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Skutková podstata bezdůvodného obohacení je přitom podle §454 obč. zák. založena na současném splnění dvou podmínek: a) existenci právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a b) splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit. Bezdůvodné obohacení v tomto případě nespočívá ve zvětšení majetku povinného subjektu, nýbrž v tom, že se jeho majetkový stav nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl splněn třetí osobou. Tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme. Existence právní povinnosti, která může vyplývat ze zákona, ze smlouvy či z jiné právní skutečnosti, je proto nezbytným předpokladem nároku podle citovaného ustanovení (zákon to vyjadřuje slovním spojením „po právu“), neboť bez ní by takto definovaný prospěch povinné osobě nevznikl. Právní povinnost proto musí existovat k okamžiku, kdy je subjektem, který za jiného plní, plnění poskytnuto. Pokud by totiž bylo poskytnuto plnění v době, kdy právní povinnost toho, za nějž je plněno, z jakéhokoliv důvodu zcela či zčásti již neexistovala (např. zanikla splněním, v důsledku rozvazovací podmínky odpadla, prekludovala se apod.), nelze hovořit o tom, že by plněním jiného vznikl povinnému prospěch spočívající v nezmenšení jeho majetku (vždyť při neexistenci povinnosti mu takové zmenšení ani nehrozilo). Této právní konstrukci odpovídá i úprava vztahu subjektů odpovědnostního vztahu za bezdůvodné obohacení - ten, kdo poskytl plnění, může náhradu požadovat nikoliv po tom, komu plnil, nýbrž po tom, jemuž jeho plněním bezdůvodné obohacení vzniklo, tedy po tom, za koho plnil. Jemu ovšem svědčí právo, aby vůči oprávněnému uplatnil všechny námitky, které mu v souvislosti s předmětnou povinností příslušely vůči věřiteli, tedy například i námitku zániku dluhu, jeho promlčení apod.
Jestliže žalobci požádali pojišťovnu o provedení vinkulace plnění z pojistné smlouvy týkající se zastavených nemovitostí ve prospěch banky poskytující úvěr osobnímu dlužníkovi (Ing. J. Z.), potom vyplacené pojistné plnění, které bylo použito na úhradu dluhu osobního dlužníka, nemůže být plněním bez právního důvodu podle §451 odst. 2 obč. zák. Žalobci totiž za povinného ze smlouvy o úvěru částečně splnili jeho dluh, ačkoliv k tomu nebyli povinni. Příkaz, aby pojišťovna plnila částku pojistného plnění ve prospěch banky, která ji použije na splacení části dluhu osobního dlužníka, je možnou a dobrovolnou dispozicí pojištěných zástavců s v budoucnu vyplaceným pojistným plněním; tímto způsobem získané finanční prostředky žalovanou nelze považovat za plnění bez právního důvodu zakládající její odpovědnost za získané bezdůvodné obohacení.
Poněvadž odvolací soud na věc nesprávně aplikoval §451 odst. 2 obč. zák., ačkoliv bylo namístě ji posoudit podle §454 obč. zák., nepřiléhavě dovodil i existenci protiprávního úkonu žalované jako předpokladu odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. spočívajícího v použití vyplaceného pojistného plnění na dluh osobního dlužníka. Jeho rozhodnutí je tak založeno na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
S ohledem na důvody, které vedly dovolací soud ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, se již nezabýval výhradou, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; nedošlo-li výplatou pojistného plnění k obohacení žalované na úkor žalobců, je nadbytečné se zabývat otázkou počátku a konce promlčecí doby nároku na jeho vydání.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Ivana Z latohlávková
předsedkyně senátu