ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1590.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1590/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně L. E. a. s. v likvidaci, zastoupené advokátem, proti žalované C. E. C. I., I., U., zastoupené advokátkou o zaplacení částky 946.049,- Kč vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 40 Cm 256/95, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 11 Cmo 203/2003-206, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 2,045.963,- Kč s odůvodněním, že v prosinci 1992 s ní uzavřela podnájemní smlouvu, na jejímž základě užívala od 1. 1. 1993 do 28. 1. 1994 nebytové prostory v domě v P. Oprávnění disponovat s těmito nebytovými prostorami žalovaná odvozovala od smlouvy o jejich nájmu ze dne 15. 8. 1991, kterou uzavřela s vlastníkem nemovitosti. S ohledem na skutečnost, že k uzavření nájemní smlouvy nebyl udělen předchozí souhlas podle §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., jsou nájemní smlouva a potažmo i smlouva podnájemní absolutně neplatné. Žalobkyně za užívání nebytových prostor zaplatila žalované celkem částku 1,759.927,- Kč, která představuje bezdůvodné obohacení, získané plněním bez právního důvodu, jež je žalovaná povinna vydat. Dne 24. 6. 1993 zapůjčila žalobkyně žalované 8 kusů osobních počítačů. V důsledku výpovědi smlouvy o výpůjčce dne 29. 12. 1993 byla žalovaná vyzvána k jejich vydání, avšak dosud tak neučinila. Žalobkyně proto vyúčtovala žalované částku 286.036,50 Kč představující jejich cenu fakturou č. 80009 splatnou dne 30. 1. 1994.
Krajský obchodní soud v P. rozsudkem pro zmeškání ze dne 22. září 1997, č. j. 40 Cm 256/95-18, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 2,045.693,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v P. usnesením ze dne 23. října 1998, č. j. 11 Cmo 118/98-32, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně pochybil tím, že nejednal přímo s žalovanou, jakožto zahraniční právnickou osobou, ale pouze s jejím obchodním zastoupením.
Rozsudkem ze dne 4. září 2001, č. j. 40 Cm 256/95-103 Městský soud v P. (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,445.354,50 Kč, co do částky 792.652,50 Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v P. usnesením ze dne 29. května 2002, č. j. 11 Cmo 44/2002-130, tento rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že rozsudek v odvoláním dotčeném výroku zatím nelze potvrdit ani změnit, neboť v řízení došlo k vadám, jež mohly mít vliv na jeho věcnou správnost. Soudu prvního stupně vytkl, že neodstranil postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. pochybnosti o obsahu námitek žalované, podle nichž mělo být provedeno vzájemné zúčtování plnění poskytnutých účastníky navzájem, nepoučil žalovanou, jak po procesní stránce tvrzený nárok uplatnit, a nesplnil povinnost vyplývající z ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř.
Rozsudkem ze dne 27. února 2003, č. j. 40 Cm 256/95-164, soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 946.049,- Kč, co do částky 499.305,50 Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že koncem roku 1992 žalovaná (jako nájemkyně nebytových prostor) uzavřela s L. M. smlouvu o podnájmu sporných nebytových prostor. Smluvní strany byly od počátku srozuměny s tím, že podnajaté prostory bude užívat žalobkyně, neboť úmyslem L. M. bylo po uzavření smlouvy práva a povinnosti z ní vyplývající „převést na žalobkyni“. Ta nebytové prostory užívala v období od 1. 1. 1993 do 28. 1. 1994. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nedošlo-li k uzavření podnájemní smlouvy mezi účastnicemi (smlouva byla uzavřena mezi žalovanou a L. M.), a žalobkyně přesto nebytové prostory fakticky užívala, přičemž za toto užívání žalované zaplatila celkem částku 1,440.554,50 Kč, získaly jak žalobkyně, tak žalovaná v období od 1. 1. 1993 do 28. 1. 1994 bezdůvodné obohacení. Majetkový prospěch získaný žalobkyní užíváním nebytových prostor podle §458 odst. 1 obč. zák. odpovídá násobku užívaných podlahových ploch (68m2 + 5,5m2 + 74m2) a částek určených vyhláškou č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor (190 Kč/1m2 u kancelářských ploch v rozsahu 68 m2, 165 Kč/1m2 u skladových prostor v rozsahu 5,5m2 a 96 Kč/1m2 u ostatních prostor v rozsahu 74m2) tj. celkem částce 20.931,50 Kč. Naproti tomu výše bezdůvodného obohacení žalované je rovna částce 1,440.554,- Kč, kterou žalobkyně zaplatila žalované. Protože v rozsahu částky 478.807,- Kč je nárok promlčen (žalovaná námitku promlčení účinně vznesla) a co do částky 15.698,50 Kč pohledávka zanikla započtením, soud prvního stupně shledal žalobu do částky 946.049,- Kč důvodnou a ve zbývajícím rozsahu ji zamítl. Jako nedůvodnou hodnotil námitku započtení pohledávky žalobkyně z titulu investic do nemovitosti, ve které se nacházely sporné nebytové prostory, neboť nebyla prokázána existence započitatelné pohledávky.
K odvolání obou účastnic Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 11 Cmo 203/2003-206, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 946.049,- Kč a v zamítavém výroku co do částky 494.505,50 Kč potvrdil (v rozsahu částky 4.800,- Kč nebyl zamítavý výrok odvoláním napaden); ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zcela se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry a v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Uzavřel, že když nebyl k nájemní smlouvě udělen předchozí souhlas orgánu obce podle §3 odst. 2, 4 zák. č. 116/1990 Sb., je tato smlouva neplatná a z tohoto důvodu je neplatná i podnájemní smlouva. Žalobkyně proto užívala předmětné prostory bez právního důvodu a získala tím bezdůvodné obohacení. Výši tohoto bezdůvodného obohacení soud prvního stupně správně určil jako částku, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném čase a místě za užívání obdobných prostor zpravidla formou nájmu, kterou by nájemce za obvyklých okolností platil na základě smlouvy. Pokud v posuzovaném období šlo o regulovanou cenu, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou těmito předpisy. Jelikož mezi účastníky nevznikl platný podnájemní vztah, nebyl důvod aplikovat §1 odst. 2 vyhl. č. 585/1990 Sb., neboť šlo o užívání bez právního důvodu. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, která bez titulu platila za užívání nebytových prostor, ani námitku nedostatku věcné legitimace žalované, která požaduje vydání toho, oč se naopak žalobkyně na její úkor bezesmluvním užíváním bezdůvodně obohatila. V otázce počátku a běhu promlčecí doby odvolací soud dospěl k závěru, že objektivní i subjektivní promlčecí doba počaly běžet ve stejný okamžik, tj. den poté, kdy příslušná částka byla zaplacena. Po uplynutí subjektivní promlčecí doby již nemohla běžet ani doba objektivní a neobstojí proto výhrada nesprávné aplikace §107 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem o neopodstatněnosti nároků žalobkyně z titulu investic do užívaných nebytových prostor; zhodnocením nemovitosti získal bezdůvodné obohacení vlastník nemovitosti a nikoliv žalovaná.
Proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 946.049,- Kč, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Má zato, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku aktivní legitimace žalobkyně; jestliže byly platby uhrazeny za jiného, může se jejich vrácení dožadovat pouze ten, za koho byly placeny a nikoliv ten, kdo je hradil. Dovolatelka namítá, že mezi účastnicemi došlo k uzavření dohody o vypořádání bezdůvodného obohacení tím, že žalobkyně prostory užívala a hradila za ně nájem a žalovaná předmětné platby přijímala. Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávnou aplikaci předpisů o cenové regulaci (§1 odst. 2 vyhl. č. 585/1990 Sb.) s poukazem na skutečnost, že je zahraniční právnickou osobou, na niž se cenová regulace nevztahuje, a že regulace se týká pouze nájemného, nikoliv již podnájemného. Poněvadž maximální sazby nájemného pro ni neplatily, nebyla v souzené věci omezena sazbami stanovenými citovanou vyhláškou ani výše podnájemného. Odvolacím soudem zjištěná výše bezdůvodného obohacení tak neodpovídá částce vynakládané obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných nebytových prostor formou podnájmu. K otázce výše bezdůvodného obohacení navrhla žalovaná provedení důkazu znaleckým posudkem; tento důkaz žádný ze soudů ovšem neprovedl. Dovolatelka je přesvědčena, že vydání bezdůvodného obohacení by bylo - ze všech shora uvedených důvodů – v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení dohody stran, podle níž každá uhrazená částka ve výši 16.500,- USD se skládala ze dvou částí: z částky 6.125,- USD představující platbu za užívání nebytových prostor a z částky 10.375,- USD představující tzv. příspěvek na technické zhodnocení. Přiznáním práva na vrácení částek příspěvku na technické zhodnocení se dopustil nesprávného právního posouzení věci. S tímto odůvodněním žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů v napadeném rozsahu zrušil a věc v této části vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout s odkazem na absenci zásadního právního významu.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) se nejedná, neboť přesto, že předchozí rozsudky soudů prvního stupně byly zrušeny – rozsudek Krajského obchodního soud v P. ze dne 22. září 1997, č. j. 40 Cm 256/95-18, usnesením Vrchního soudu v P. ze dne 23. října 1998, č. j. 11 Cmo 118/98-32, a rozsudek Městského soudu v P. ze dne 4. září 2001, č. j. 40 Cm 256/95-103, usnesením Vrchního soud v P. ze dne 29. května 2002, č. j. 11 Cmo 44/2002-130 – rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. února 2003, č. j. 40 Cm 256/95-164, v rozsahu částky 946.049,- Kč shodně jako v původních rozsudcích.
Zbývá proto zvažovat přípustnost dovolání v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že dovolání je podle něj přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že přípustnost dovolání může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým je možno napadnout rozhodnutí odvolacího soudu proto, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
I když žalovaná namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, z obsahu dovolání (tj. z vylíčení jeho důvodů) nelze dovodit, že by existenci konkrétních vad tvrdila. Výhradou, že soudy neprovedly jí navržený důkaz, totiž neuplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nýbrž brojí proti skutkovému závěru, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; má zato, že pokud by odvolací soud navržený důkaz provedl, dospěl by následně ke správnému skutkovému zjištění o výši bezdůvodného obohacení. Stejný charakter mají výhrady proti závěru, že žalobkyně neplatila podnájemné za L. M., nýbrž plnila svůj (domnělý) dluh (oproti tomuto závěru prosazuje dovolatelka svou verzi skutku, že účastnice uzavřely dohodu o vypořádání bezdůvodného obohacení tím, že žalobkyně nebytové prostory užívala, přičemž žalovaná tyto platby přijímala) a výtky, že odvolací soud nevzal v úvahu rozhodnou skutečnost a nepřihlédl k tvrzení, že zaplacená částka 16.500,- USD se skládala z částky 6.125,- USD platby za užívání nebytových prostor a z částky 10.375,- USD příspěvku na technické zhodnocení. Podstatou všech těchto dovolacích námitek je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto výhrad, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (viz §241a odst. 3 o. s. ř.).
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaná zpochybnila právní posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák., jež však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, nebo ze dne 9. 1. 2001 sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23 a 71). Úvahu soudu založenou na aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. nelze zobecnit. Má význam právě a jen pro projednávanou věc, neboť je v každém konkrétním případě podložena zcela jedinečnými zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy.
V dané věci neodporuje rozhodnutí odvolacího soudu ani hmotnému právu v otázce aktivní legitimace. Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Na rozdíl od odpovědnosti podle §451 odst. 2 obč. zák. v případech vydání bezdůvodného obohacení získaného tím, že za druhého bylo plněno to, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.), má ten, kdo plnil za jiného, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, a nikoli od toho, komu plnil. Konkurence s odpovědností podle §451 odst. 2 obč. zák. přichází v úvahu tam, kde ten, kdo plnil, se domníval, že plnil svůj vlastní dluh. V takovém případě má nárok jak proti tomu, komu plnil, tak proti tomu, za něhož plnil. Plnění by však mohl obdržet pouze jednou. Tento závěr přijal již bývalý Nejvyšší soud SSR ve stanovisku ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, k otázkám postupu soudů při rozhodování o nárocích z neoprávněného majetkového prospěchu (tj. právního institutu, který byl zákonem č. 509/1991 Sb. nahrazen institutem bezdůvodného obohacení), uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/79. Ze skutkových zjištění, která je dovolací soud povinen převzít (jak bylo výše vyloženo) vyplývá, že mezi žalovanou a L. M. vznikl právní vztah z bezdůvodného obohacení v důsledku neplatné podnájemní smlouvy (§457 obč. zák.), avšak mezi žalobkyní a žalovanou obdobný vztah nevznikl. Jednotlivé platby hradila žalobkyně žalované v domnění, že jde o její závazek vyplývající z neformálního „postoupení podnájemního práva“ L. M. Za této situace tak žalobkyně plnila žalované bez právního důvodu. Je potřeba podotknout, že mezi žalovanou a žalobkyní nevznikl vzájemný vztah z bezdůvodného obohacení, nýbrž jen závazek žalované vydat plnění, které ji poskytnula žalobkyně bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.); nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §457 obč. zák. založila neplatná podnájemní smlouva jen mezi jejími účastníky, tj. žalovanou a L. M. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004). V rozporu s hmotným právem není ani závěr odvolacího soudu, že se v dané věci neuplatní ustanovení §1 odst. 2 vyhl. č. 585/1990 Sb., protože podnájemní vztah mezi účastníky nevznikl, ani závěr o cenové regulaci u podnájemného podle §5 odst. 5 vyhlášky č. 585/1990 Sb.
Lze tedy uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006], stanovená podle §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 7.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění ve výši 75,- Kč, celkem tedy 7.575,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 14. prosince 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu