ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1688.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1688/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně I. f. Č. p. s., a. s. v likvidaci, zastoupené advokátem proti žalovaným 1) Ing. J. Š. a 2) Mgr. M. Š., oběma zastoupeným advokátem, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 25 C 101/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 18. května 2005, č. j. 12 Co 57/2005-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v P. potvrdil rozsudek ze dne 8. října 2004, č. j. 25 C 101/2004-62, kterým Obvodní soud pro P. (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 250.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 1,150.000,- Kč od 9. 6. 2000 do 25. 3. 2002 a z částky 250.000,- Kč od 26. 3. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně posoudil listinu ze dne 9. 5. 2000 označenou za “smlouvu o zrušení kupní smlouvy“ jako platný právní úkon. Za pouhou deklaraci bez právních účinků považoval ujednání, že kupní smlouva ze dne 20. 10. 1999 se ruší, neboť byla absolutně neplatná podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). S použitím výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. posoudil obsah „zrušovací smlouvy“ jako dohodu o narovnání podle §585 obč. zák., neboť jejím smyslem bylo odstranit pochybnosti o platnosti kupní smlouvy. Vůle smluvních stran tak směřovala k nové úpravě vzájemných práv, zejména k dohodě o lhůtě k vrácení již zaplacené kupní ceny; tím zanikl původní závazek k vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, jenž byl nahrazen závazkem novým, podléhajícím promlčení v obecné tříleté promlčecí době.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Napadené rozhodnutí má podle nich ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť otázku platnosti smlouvy ze dne 9. 5. 2000 odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí vyšších soudů a následně nesprávně dovodil, že nárok žalobkyně není promlčen. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je dán též jeho rozporem s hmotným právem, konkrétně chybnou aplikací §35 odst. 2 a §37 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaní odvolacímu soudu vytýkají, že i přes počáteční nemožnost plnění podle §37 odst. 2 obč. zák. posoudil smlouvu ze dne 9. 5. 2000 jako smlouvu platnou. Posouzení této otázky odporuje závěrům, které přijal Nejvyšší soud ČR ve svých rozhodnutích ze dne 24. července 2001, sp. zn. 30 Cdo 1549/2000, a ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 28 Cdo 1862/2003, v nichž dovodil, že o počáteční právní nemožnost plnění jde v případě, kdy předmět plnění je neuskutečnitelný v důsledku právní překážky existující v době učinění právního úkonu, představující stav objektivního rozporu s právem; takovou překážku představuje absolutně neplatná kupní smlouva ze dne 20. 10. 1999. Smlouva ze dne 9. 5. 2000 je absolutně neplatná (§37 odst. 2 obč. zák.), neboť její předmět (tj. zrušení kupní smlouvy) byl neuskutečnitelný v důsledku právní překážky (absolutní neplatnosti kupní smlouvy) existující v době jejího uzavření. S přihlédnutím k jazykovému vyjádření „zrušovací“ smlouvy a z okolností, za jakých byla uzavřena, je evidentní, že vůle smluvních stran směřovala ke zrušení neplatné kupní smlouvy, a nikoliv k uzavření dohody o narovnání podle §585 obč. zák., jak dovozuje odvolací soud; tento závěr podporuje okolnost, že nebylo mezi smluvními stranami žádných pochyb o platnosti kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nenabyla vlastnického práva k převáděné nemovitosti, rozhodli se účastníci kupní smlouvu zrušit, aby mohlo dojít k vrácení kupní ceny žalobkyni; neexistovala mezi nimi sporná nebo pochybná práva, jelikož se obě smluvní strany domnívaly, že žalobkyni částka 1,150.000,- Kč náleží po právu. V rozporu s §35 odst. 2 obč. zák. odvolací soud nahradil projevy vůle účastníků, dospěl-li k závěru, že smlouva ze dne 9. 5. 2000 je dohodou o narovnání podle §585 obč. zák. V návaznosti na tento nesprávný závěr pak stanovil chybně počátek běhu promlčecí doby. Nárok žalobkyně na vrácení kupní ceny nebyl založen smlouvou ze dne 9. 5. 2000, nýbrž vyplývá z §457 obč. zák.; jde totiž o vydání bezdůvodného obohacení z titulu neplatné smlouvy. Byla-li kupní cena (podle neplatné kupní smlouvy) zaplacena žalovaným 20. 10. 1999 a žalobkyně podala žalobu až 6. 2. 2003, právo na vrácení částky 250.000,- Kč se promlčelo, jelikož poslední den promlčecí doby byl 20. 10. 2002. V důsledku uplatnění námitky promlčení žalovanými proto měla být žaloba zamítnuta. S tímto odůvodněním žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, neboť není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neshledává dovolací soud přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.); dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Již v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrady žalovaných ke zjištění obsahu smlouvy ze dne 9. 5. 2000 (že plnění podle smlouvy bylo možné), jakož i zpochybnění závěrů, že mezi smluvními stranami existoval spor o právo na plnění (vrácení kupní ceny) a že jejich vůle nesměřovala k uzavření dohody o narovnání, nikoli jako námitky proti právnímu posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci (§241a odst. 3 o. s. ř.). Ten ovšem, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
V dovolání zpochybněný výklad smlouvy ze dne 9. 5. 2000 (tj. konkrétního právního úkonu) má význam právě a jen pro projednávanou věc a postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, nebo ze dne 9. 1. 2001 sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23 a 71). Ujednání obsažená ve smlouvě ze dne 9. 5. 2000 vyložil odvolací soud v intencích rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky ze dne 26. listopadu 1998, 25 Cdo 1650/98, ze dne 14. května 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, a z 28. listopadu 2001, sp. zn. 33 Odo 2300/99) a jeho závěry tak korespondují s hmotným právem.
Odvolací soud se neodchýlil ani od závěrů formulovaných v těch rozhodnutích, v nichž byla dovolacím soudem řešena otázka narovnání podle §585 a násl. obč. zák. Rozhodovací praxe i odborná literatura je jednotná v názoru, že dosavadní závazek uzavřením dohody o narovnání zaniká a je nahrazen závazkem nově sjednaným. Dohoda o narovnání pak je samostatným právním důvodem vzniku takového závazku. Institut narovnání slouží především k tomu, aby se předešlo dalším sporům; jeho účelem není zjištění, jak se věci mají, ale odstranění pochybností tím, že se původní závazek, ve kterém se sporné právo vyskytlo, ruší a nahrazuje se závazkem novým. Narovnáním mohou být upravena mezi účastníky jakákoli sporná práva, kterými mohou disponovat. Sporností práv se přitom míní rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu. Stačí, že jedné ze stran se určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Může jít o pochybnost subjektivní povahy, jejíž příčinou může být i omyl. Pochybnosti se mohou týkat otázek skutkových i právních. Podmínkou platnosti dohody o narovnání přitom není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 20, svazek 18, str. 437, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C., H. Beck - dále jen „Soubor“ - pod C 1908, ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 33 Odo 371/2002, uveřejněné v Souboru pod C 1359, a ze dne 23. 11. 2004, sp., zn. 32 Odo 976/2003, uveřejněné v Souboru pod C 3008, jakož dílo Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck 2003, 762 a násl. s.). Námitka žalovaných uplatněná prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že odvolací soud v posuzovaném případě nesprávně aplikoval §585 a násl. obč. zák., tudíž není opodstatněná a pro její řešení nemůže být založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
S ohledem na výše řečené proto neodporuje hmotnému právu ani závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně není promlčen. Zatímco nárok na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné nebo zrušené smlouvy (§457 obč. zák.) se promlčuje podle §107 odst. 1 obč. zák. ve dvouleté subjektivní promlčecí době, nárok na plnění z dohody o narovnání (jako nově vzniklý závazek) se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době (§101 obč. zák.).
Žalovaní sice v dovolání výslovně uvádějí, že napadají rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnili. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. jsou žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006], stanovená podle §10 odst. 3, §3 bodu 6., §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006, částkou 7.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění, ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř., solidarita žalovaných z §145 odst. 3 občanského zákoníku.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 14. prosince 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu