ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.283.2005.1
sp. zn. 33 Odo 283/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně E. K., zastoupené Mgr. R. Š., advokátem proti žalovanému D. R., zastoupenému JUDr. V. K., advokátem o zaplacení částky 147.875,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 275/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 2004, č. j. 12 Co 393/2004-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplatit částku 147.875,- Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které žalovaný na její úkor získal tím, že za něho zaplatila nájemné za užívání nebytových prostor za období od 25. 4. 2001 do 30. 6. 2001.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 3. června 2004, č. j. 12 C 275/2002-88, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 147.875,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 31. 1. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 29. 11. 2000 uzavřel smlouvu o nájmu nebytových prostor (obchodní plochy) v domě čp. 134/51 ve V. ulici v K. V. Sjednané nájemné za období od 10. 12. 2000 do 30. 6. 2001 v částce 435.750,- Kč uhradila ze svých prostředků žalobkyně. Účastníci měli záměr založit společnost s ručením omezeným a společně podnikat v pronajatých prostorách s prodejem značkového oblečení a obuvi, který se však neuskutečnil. V nebytových prostorách prodávala zboží žalobkyně, která je takto užívala do 24. 4. 2001; poté již do nich přístup neměla. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalovaného, že účastníci společně podnikali ve formě sdružení. Pokud žalovaný tvrdil, že částku, kterou žalobkyně vynaložila na úhradu nájemného, jí vrátil z tržeb získaných prodejem jeho zboží v hodnotě 187.750,- Kč, nebylo toto tvrzení žádným z provedených důkazů prokázáno. Listinné důkazy předložené žalovaným soud prvního stupně posoudil jako neprůkazné. Konstatoval, že nákupní doklady znějící na jméno a firmu žalovaného svědčí pouze o tom, že žalovaný určité zboží nabyl; nepotvrzují však, že právě toto zboží bylo prodáno (kdy a kde) a že peníze utržené z tohoto prodeje byly vyplaceny žalobkyni na úhradu nájemného. Z dalších dokladů (paragonů) bylo možné zjistit pouze prodej určitého zboží v určitém období, nikoli kde a kým byl prodej uskutečněn a že žalobkyni byla vyplacena náhrada za nájemné. Z některých paragonů není ani zřejmé, kdo je vystavil. Kopii sešitu tržeb a sešitu částek odnesených žalobkyní zhodnotil jako důkazy bez vypovídací hodnoty, neboť z nich neplyne, kdo je vystavil, kterého subjektu se týkají a jaký konkrétní finanční tok je v nich zaznamenán. Ani z příjmových pokladních dokladů nelze zjistit, z jakého důvodu je žalovaný vystavil. Rovněž kupní smlouva o dodávce elektřiny a doklady o platbách za odběr vody a za telefon neprokázaly tvrzení žalovaného, že žalobkyni uhradil nájemné za nebytové prostory. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil tím, že za něho zaplatila nájemné za nebytové prostory, ač tuto povinnost z uzavřené smlouvy o nájmu měl pouze on (§451 a §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“). Nepřisvědčil argumentaci žalovaného, že jeho dluh zanikl splněním (§599 obč. zák.). Nepřihlédl k námitce započtení uplatněné žalovaným (pro případ, že nebude učiněn závěr o existenci sdružení) při jednání soudu dne 6. 5. 2004. Tímto úkonem žalovaný projevil vůli započítat na pohledávku žalobkyně své pohledávky ve výši 26.928,- Kč (platby za elektřinu, vodu a telefon) a 187.871,- Kč (hodnota prodaného zboží, které bylo prodáno). Stalo se tak poté, co usnesením ze dne 17. 9. 2003, č. j. 12 C 275/2002-59, které bylo účastníkům řízení doručeno dne 22. 9. 2003, soud prvního stupně podle §118c odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobkyni a žalovaného, aby ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení usnesení sdělili rozhodné skutečnosti o věci samé a označili důkazy k jejich prokázání. Zároveň je poučil ve smyslu §118c odst. 2 o. s. ř. o následcích spojených s nesplněním výzvy. Tím došlo ke koncentraci řízení. Vzhledem k tomu, že ve fázi před koncentrací řízení zcela absentovala skutková tvrzení žalovaného, jakož i důkazy o tom, že má vůči žalobkyni splatnou pohledávku vhodnou k započtení z titulu jím proplacených faktur za služby spojené s užíváním nebytového prostoru ve výši 26.938,30 Kč a z titulu jím dodaného zboží ve výši 187.871,- Kč, a že žalovaný pouze tvrdil, že jeho dluh zanikl splněním, soud prvního stupně dospěl k závěru, že nemá možnost posoudit opodstatněnost námitky započtení. V případě, že by byla existence pohledávek žalovaného shledána, nebyly tvrzeny skutečnosti potřebné k učinění závěru o splatnosti pohledávek, tedy o tom, kdy došlo ke střetu pohledávek způsobilých započtení. Soud prvního stupně vyslovil názor, že nelze žalovanému upřít možnost uplatnit námitku započtení kdykoli v průběhu řízení, avšak za situace, kdy tato námitka byla uplatněna po koncentraci řízení, může se jí soud zabývat jen tehdy, není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů. V tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 32 Odo 653/2003, 29 Odo 162/2003 a 32 Odo 917/2003, v nichž byla řešena obdobná problematika námitky promlčení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. října 2004, 12 Co 393/2004-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se skutkovým stavem věci zjištěným soudem prvního stupně, jakož i s jeho právními závěry. Přisvědčil názoru žalovaného, že započtení je hmotněprávním úkonem, který lze učinit po koncentraci řízení i v řízení odvolacím. Aby k němu však bylo možno přihlédnout, musel by žalovaný ve lhůtě stanovené soudem v usnesení o koncentraci řízení, případně po poučení podle §119a odst. 1 o. s. ř. tvrdit všechny rozhodné skutečnosti vážící se k započtení a předložit soudu důkazy prokazující tuto skutečnost. Žalovaný však existenci splatné pohledávky neprokázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Zásadní právní význam přisuzuje otázce, „zda soud přihlíží k námitce o zániku žalované pohledávky započtením, jež mělo být provedeno po koncentraci dle §118c o. s. ř., i pokud účastník netvrdil a nenavrhl důkazy rozhodné pro posouzení, zda pohledávka jeho započtením zanikla ještě před provedením koncentrace řízení“. Je přesvědčen, že žádné ustanovení předpisů hmotného či procesního práva neomezuje účastníka právního vztahu v možnosti způsobit v průběhu soudního řízení zánik závazku započtením pohledávky. Bez ohledu na procesní stav v řízení tak může účastník i po provedené koncentraci řízení přivodit zánik závazku započtením (případně splněním). Odvolací soud pochybil, když ignoroval skutečnost, že žalovaná pohledávka zanikla po koncentraci řízení započtením. I když žalovaný před provedenou koncentrací netvrdil a nenavrhl důkazy potřebné k posouzení oprávněnosti započtení, měl odvolací soud (stejně tak soud prvního stupně) k zániku pohledávky žalobkyně započtením přihlédnout, neboť jde o výjimku ve smyslu §118c odst. 2 o. s. ř. Zánik pohledávky započtením totiž představuje skutečnost, jež nastala až po koncentraci. Z uvedených důvodů navrhl rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání v posuzovaném případě dána jedině za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení otázek právních; to zároveň znamená, že přípustnost dovolání může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu mířícího na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci je zde zcela vyloučeno (srovnej výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.), a proto je dovolací soud povinen skutkové závěry odvolacího soudu, na nichž spočívá jeho právní posouzení věci, převzít a vycházet z nich i při úvahách o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sám o sobě, i kdyby byl dán, nemůže přípustnost takového dovolání založit. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (až na výjimky zde uvedené) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vylíčení dovolatelem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam či nikoli, relevantní pouze ty právní otázky, které měly pro rozhodnutí o věci určující význam, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Žalovaný předestřel k dovolacímu přezkumu otázku, zda soud i po koncentraci řízení na základě rozhodnutí vydaného ve smyslu §118c o. s. ř. musí přihlédnout k námitce započtení pohledávky účastníka vůči žalované pohledávce uplatněné až po lhůtě stanovené usnesením vydaným podle §118c o. s. ř. Pro řešení této právní otázky nelze přiznat napadenému rozsudku zásadní právní význam a dovolání přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť nastolená právní otázka nemohla mít pro rozhodnutí o věci určující význam.
Podle §580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. Podle §581 odst. 2 obč. zák. nelze započíst pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná. Uvedené pohledávky lze však započtením vyrovnat dohodou účastníků (§581 odst. 3 obč. zák.).
Právo z občanskoprávního vztahu zaniká (mimo jiné) způsobem předvídaným v §580 obč. zák. Předpoklady zániku pohledávek započtením jsou a/ vzájemnost pohledávek (musí jít o dva existující závazky mezi týmiž subjekty, kde věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak; výjimky ze vzájemnosti nejsou pro tuto věc podstatné), b/ stejný druh plnění (ten je splněn, jde-li o pohledávky peněžité), c/ způsobilost pohledávek k započtení (nejde o pohledávky, jejichž kompenzabilnost je vyloučena zákonem nebo dohodou účastníků), a d/ právní úkon směřující k započtení (jednostranný či dvoustranný). Ke kompenzaci je třeba, aby jeden z účastníků učinil projev k započtení adresovaný druhému účastníku. K zániku peněžitých pohledávek v rozsahu, v němž se vzájemně kryjí, dochází okamžikem, kdy se pohledávky setkaly.
Oba soudy především po skutkové stránce dovodily, že se žalovanému nepodařilo prokázat existenci pohledávek za žalobkyní. Jde o skutkové závěry, jejichž správnost není zpochybnitelná v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (jak bylo výše vysvětleno). Je tedy zřejmé, že nebyl splněn jeden ze zákonných předpokladů zániku pohledávek započtením, a to existence vzájemné pohledávky. Již z toho důvodu (bez ohledu na to, zda byla uplatněna před koncentrací řízení či po ní) nemohla být námitka započtení úspěšná a nemohla přivodit zánik žalované pohledávky. I kdyby tedy soudy k námitce započtení přihlédly, nemohl výsledek řízení vyznít jinak, tedy ve prospěch žalovaného. Bylo proto nadbytečně zabývat se otázkou, zda a za jakých podmínek lze k námitce započtení uplatněné po koncentraci řízení ve smyslu §118c o. s. ř. přihlédnout. I kdyby tato otázka byla soudy vyřešena kladně, nemohla mít určující význam pro rozhodnutí o věci samé.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24.května.2007
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu