Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2007, sp. zn. 33 Odo 440/2006 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.440.2006.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.440.2006.1
sp. zn. 33 Odo 440/2006 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. Š., proti žalované M. P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ny. pod sp. zn. 5 C 364/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 11. října 2005, č. j. 23 Co 297/2005-96, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v P. poté, co připustil změnu žaloby, potvrdil ve změněném znění rozsudek Okresního soudu v N. (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. dubna 2004, č. j. 5 C 364/2000 – 73, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že právní předchůdkyně žalobce – A. Š. – byla vlastnicí nemovitostí stavební parcely č. 179, domu č. p. 168, pozemkové parcely č. 183/8 o výměře 365 m2, pozemkové parcely č. 1097/3 o výměře 1590 m2, pozemkové parcely č. 1907/2 o výměře 450 m2, pozemkové parcely č. 1097/4 o výměře 2190 m2, pozemkové parcely č. 1098 o výměře 90 m2, pozemkové parcely č. 1099 o výměře 1313 m2 v obci a katastrálním území K. L., zapsaných u Katastrálního úřadu v N. v den dojití žaloby žalované a určení, že na základě tohoto rozsudku je Katastrální úřad v N. oprávněn provést změnu v subjektu vlastnictví a vystavit nový list vlastnictví, kde bude výlučnou vlastnicí uvedených nemovitostí se všemi právy a příslušenstvím uvedena A. Š.; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Aniž se zabýval podstatou sporu, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98 dovodil, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“), neboť jako dědic může takový zájem mít jen tehdy, domáhá-li se určovacího výroku soudu, že zůstavitelka byla vlastníkem označených nemovitostí ke dni své smrti. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání opírá o §241a odst. 2 písm a) a b) o. s. ř., jelikož podle jeho přesvědčení řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud prvního stupně totiž nevyslechl svědky navrhované žalující stranou, věc nevyřídil za života A. Š. a nesprávně dovodil, že neprojevila jasný úmysl směřující ke vrácení daru. Odvolacímu soudu dále vytýká, že za rozhodující považoval z hlediska ochrany jeho práv jako dědice den smrti původní žalobkyně a nikoliv okamžik, kdy žalované byla doručena žaloba. Bez toho, že by konkretizoval, pro řešení jaké právní otázky považuje dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) se nejedná, neboť i když napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí druhý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal (rozsudek ze dne 27. května 2002, č. j. 5 C 364/2000-37, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ú. n. L. ze dne 30. prosince 2002, č. j. 23 Co 452/2002-45), v obou případech rozhodl stejně, tj. žalobu zamítl. Proto lze přípustnost dovolání zvažovat pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Námitky dovolatele opírající se o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nemohou přípustnost dovolání založit. Jak Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Protože dovolatel neoznačil v dovolání žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by mělo napadené rozhodnutí zásadní právní význam (k tomu srovnej opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 29, č. 23), a nenamítal ani rozpor s hmotným právem, nelze mít dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně 31. října 2007 JUDr. Blanka Moudrá předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/31/2007
Spisová značka:33 Odo 440/2006
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.440.2006.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-28