ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.527.2005.1
sp. zn. 33 Odo 527/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. J. B., zastoupeného JUDr. P. B., advokátem proti žalovanému P. f. Č. r. o určení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 457/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2004, č. j. 27 Co 426/2004 a 27 Co 427/2004 211, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu ve znění uvedeném v žalobě. Uváděl, že 13. 6. 2002 uzavřel se žalovaným dohodu o postupu realizace prodeje specifikovaných nemovitostí s tím, že kupní smlouvu s ním žalovaný uzavře 10. 9. 2002, uhradí-li ve stanovené lhůtě kupní cenu nemovitostí ve výši 128.000,- Kč. Přestože této své povinnosti dostál, žalovaný s ním kupní smlouvu neuzavřel.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 27. 5. 2004, č. j. 11 C 457/2003-183, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 7. 2004, č. j. 11 C 457/2003-194, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl ke dni uzavření „dohody o postupu realizace prodeje nemovitostí“, kterou posoudil jako smlouvu o budoucí kupní smlouvě, dlužníkem žalovaného. Uzavřel, že v důsledku uvedení nepravdivých údajů ze strany žalobce došlo ke splnění dohodnuté rozvazovací podmínky a účastníky uzavřená dohoda pozbyla účinnosti; právní důvod zavazující žalovaného k uzavření kupní smlouvy tím odpadl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2004, č. j. 27 Co 426/2004 a 27 Co 427/2004-211, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozsudku (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Zásadně právně významným shledává posouzení „zda byl dlužníkem v době, kdy s ním měl žalovaný uzavřít smlouvu či nikoli a soud neshledal pro posouzení věci rozhodnými jím navrhované důkazy“. V dovolání brojí proti zjištění, že byl v době uzavření dohody se žalovaným jeho dlužníkem. Je přesvědčen, že otázka dluhu „byla řešena neakceptovatelným důkazem, a sice úsudkem soudu“, což akceptoval i odvolací soud. Připomíná, že jím navrhovaný důkaz, kterým chtěl prokázat opak, odmítl soud prvního stupně jako bezvýznamný provést. Řízení před odvolacím soudem tudíž bylo postiženo vadou, která mohla mít vliv na správnost jeho rozhodnutí a je dán dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.
Žalovaný navrhl dovolání žalobce odmítnout.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo v řízení o dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 – dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) za splnění zvláštní podmínky dovolacího řízení spočívající v povinném zastoupení dovolatele advokátem, není však v dané věci přípustné.
Dovoláním lze podle §236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v §237 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Z obsahu dovolání žalobce (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl, a že přitom současně vytýká i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je totiž přesvědčen, že dokazování ohledně existence jeho údajného dluhu vůči žalovanému zůstalo neúplným, neboť „nebylo zkoumáno, proč byl veden u žalovaného jako dlužník, jakým předpisem se toto zapsání řídí, kdo a za jakých okolností se do seznamu zapisuje, příp. vymazává“. Má zato, že „nestačí pouhé konstatování, že někdo dluží“. Skutkové zjištění, že je dlužníkem žalovaného již od 1. 5. 2002, z něhož soudy obou stupňů vycházely, tudíž nemá oporu v provedeném dokazování a je založeno na pouhém úsudku soudu.
Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Argumentuje-li dovolatel v těchto souvislostech nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech, resp. nedopustil se vady řízení, musel by návazně dospět i k odlišným právním závěrům o oprávněnosti nároku na uzavření kupní smlouvy. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti posouzení nároku žalobce je založena výlučně na vytýkání vad řízení a na kritice správnosti skutkových zjištění. Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výtek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.
Protože dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a ze spisu se nepodává, že by žalovanému, který by jinak měl právo na jejich náhradu, náklady v této fázi řízení vznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu