ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.653.2005.1
sp. zn. 33 Odo 653/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. m. M. B. proti žalované Č. r. – F. ú. v M. B., o zaplacení částky 878.593,70 Kč, vedené u Okresního soudu v M. B. pod sp. zn. 5 C 52/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 9. února 2005, č. j. 26 Co 1/2005-184, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v P. ze dne 9. února 2005, č. j. 26 Co 1/2005-184, a rozsudek Okresního soudu v M. B. ze dne 19. září 2003, č. j. 5 C 52/2000-153, se zrušují a řízení se zastavuje.
II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Finančnímu úřadu v M. B.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou po žalované domáhal zaplacení částky 7,303.816,- Kč (s 12 % úrokem z prodlení od 25. 2. 2000 do zaplacení), kterou jako daňový poplatník v letech 1998 až 2000 odvedl žalované (správci daně) na dani z převodu nemovitostí podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění zákona č. 72/1994 Sb. (dále jen „zákon č. 357/1992 Sb., v tehdy platném znění“ nebo „zákon č. 357/1992 Sb.“) za převod bytů z jeho vlastnictví do vlastnictví fyzických osob, ačkoli podle nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, tyto převody daňové povinnosti nepodléhaly a správce daně nebyl oprávněn daň vyměřit. Žalovaná se tak na jeho úkor bezdůvodně obohatila (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, - dále jen „obč. zák.“).
Usnesení Okresního soudu v M. B. ze dne 2. 10. 2000, č. j. 5 C 52/2000-32, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 11. 2000, č. j. 5 C 52/2000-39, jímž bylo řízení zastaveno, věc byla postoupena Finančnímu úřadu v M. B. a bylo rozhodnuto o soudním poplatku a o nákladech řízení, Krajský soud v P. usnesením ze dne 7. 2. 2001, č. j. 26 Co 42/2001, 26 Co 43/2001-48, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v dané věci je dána soudní pravomoc podle §7 odst. 1 o. s. ř.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 8. 4. 2002, č. j. 5 C 52/2000-71, ve znění jeho opravy provedené rozsudkem ze dne 19. 9. 2003, č. j. 5 C 52/2000-153, a ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 4. 9. 2002, č. j. 26 Co 327/2002-82, bylo řízení do částky 7,303.816,- Kč zastaveno a rozhodnuto o vrácení části zaplaceného soudního poplatku, neboť žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět (§96 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Předmětem řízení tak zůstalo příslušenství původně žalované jistiny, které po jeho kapitalizaci činí 878.593,70 Kč.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. září 2003, č. j. 5 C 52/2000-153, žalobu o zaplacení částky 878.593,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 9. února 2005, č. j. 26 Co 1/2005-184, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do tří od právní moci rozsudku částku 878.593,70 Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce v průběhu let 1998 až 2000 jako daňový poplatník zaplatil žalované na podkladě platebních výměrů vydaných správcem daně ve smyslu zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb. “), celkem částku 7,303.816,- Kč na dani z převodu nemovitostí podle zákona č. 357/1992 Sb., a to za převod bytů z jeho vlastnictví do vlastnictví fyzických osob. Nálezem ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, Ústavní soud České republiky vyslovil, že poznámka pod čarou uvedená u §20 odst. 6 písm. g/ zákona č. 357/1992 Sb., v tehdy platném znění, není normativní, tedy závaznou částí právního předpisu, z čehož (s ohledem na znění uvedeného ustanovení) vyplývá, že od daně z převodu nemovitostí jsou osvobozeny též převody bytů, garáží a ateliérů podle zvláštních předpisů; jestliže poznámka 12a odkazovala textací na §24 odst. 1 až 4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), nepodléhaly zdanění podle tehdy platného právního předpisu ani převody bytů ve vlastnictví obcí. Na základě usnesení vlády České republiky č. 600 ze dne 14. 6. 2000 došlo u jednotlivých správců daně postupem podle §55b zákona č. 337/1992 Sb. k přezkumu správních rozhodnutí vycházejících z nesprávného výkladu §20 odst. 6 písm. g/ zákona č. 357/1992 Sb., k vydání dodatečných daňových rozhodnutí, v nichž byla daňová povinnost zachována pouze u převodu pozemků a nesprávně vyměřené a zaplacené částky daně z převodu bytů byly poplatníkům vráceny. Tak tomu bylo i v případě žalobce, jemuž žalovaná po zahájení řízení vrátila poměrnou část daně z převodu bytů.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně, který neshledal důvodnou námitku žalované, že se v posuzovaném případě jedná o vztah veřejnoprávní a nikoli soukromoprávní, dovodil sice opodstatněnost práva žalobce na zaplacení úroku z prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák., neboť žalovaná se přijetím částky 7.303.816,- Kč na jeho úkor bezdůvodně obohatila (§451 obč. zák.), avšak žalobou uplatněné právo nepřiznal pro jeho rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Přihlédl přitom k okolnosti, že žalovaná po vydání ústavního nálezu učinila veškeré právní kroky ke zrušení platebních výměrů vydaných správcem daně a neoprávněně vybranou daň žalobci vrátila. Zohlednil i složitost projednávané právní problematiky.
Odvolací soud nejprve konstatoval, že žaloba založená na požadavku vrácení bezdůvodného obohacení je soukromoprávního charakteru, k jejímuž projednání a rozhodnutí je podle §7 odst. 1 o. s. ř. dána pravomoc soudu. Žalované přitakal, že mezi účastníky řízení nebyl nikdy založen občanskoprávní vztah na základě právního úkonu (ať už jednostranného či dvoustranného). Takový vztah však může být založen zákonem, podle něhož jsou jeho adresáti nositeli práv a povinností bez ohledu na jejich právní postavení a sféru právního odvětví, v němž jsou tato práva a povinnosti realizována. Splnil-li žalobce daňovou povinnost nad rámec daný zákonem, plnil bez právního důvodu a žalovaná na jeho úkor získala bezdůvodné obohacení v rozsahu částek zaplacených na dani z převodu bytů (§451 odst. 2 obč. zák.), jež je mu povinna vydat (§456 věta první obč. zák.). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal výkon práva žalobce na zaplacení úroků z prodlení v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. s poukazem na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2985/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002. Odvolací soud uzavřel, že i stát (žalovaná) musí nést (stejně jako jiný subjekt práva) nepříznivé majetkové důsledky nezákonných rozhodnutí svých orgánů. Je názoru, že vrácením nesprávně vybraných daní se stát nemůže vyvinit z odpovědnosti, že tyto částky držel a mohl s nimi disponovat. Protože žalovaná získala na úkor žalobce bezdůvodného obohacení bez právního důvodu v okamžiku, kdy jí žalobce plnil, dostávala se postupně do prodlení s jejich vydáním. Na prodlení přitom nemělo žádný vliv vydání dodatečných daňových výměrů, neboť prodlení je institutem hmotného práva a je závislé na dvou momentech - přijetí plnění bez právního důvodu a jeho vrácení. Požadavku žalobce na zaplacení úroků z prodlení proto vyhověl (§517 odst. 2 obč. zák. a §1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž odvolacímu soudu vytkla nesprávnost právního závěru, že bezdůvodným obohacením podle §451 obč. zák., které je třeba vydat i s úroky vypočtenými podle §517 odst. 2 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb., je i plnění daňových povinností nad rámec daňových zákonů. Vyjádřila názor, že žalobce plnil v rámci daňového (veřejnoprávního) vztahu na podkladě platebních výměrů na daň z převodu nemovitostí, které vydal Finanční úřad v M. B. jako správce daně k přiznáním žalobce k této dani podaným podle zákona č. 357/1992 Sb. Žalobce proti správním rozhodnutím nepodal odvolání ani správní žaloby podle tehdy účinné části páté občanského soudního řádu a ani neuplatnil nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Až v roce 2000 požádal o přezkum podle §55b zákona č. 337/1992 Sb. a jeho žádosti bylo vyhověno. Žalovaná má zato, že stát nese odpovědnost za nepříznivé důsledky rozhodnutí finančního úřadu tím, že daňovému subjektu přiznává úrok z přeplatku na dani podle §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. a právo domáhat se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Majetkovou odpovědnost ze své správní činnosti tedy nese podle předpisů práva správního a nikoli práva občanského. Nová rozhodnutí ve věci upouštějící od předpisu daně z převodu bytů nezaložila právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák. a úroku z prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák., nýbrž založila ve smyslu §64 zákona č. 337/1992 Sb. právo na vrácení daňového přeplatku včetně úhrady úroku ve výši tam stanovené. Upravují-li veřejnoprávní, resp. daňové právní předpisy samostatně otázku vzniku daňového přeplatku a úroků z něj, nelze na tuto oblast aplikovat právní úpravu občanskoprávní. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce předně navrhl dovolání žalované odmítnout, neboť žalovaná je v něm nedostatečně označena jako „ČR - Finanční úřad v M. B.“, aniž by bylo označení státu blíže specifikováno. Pro případ, že se dovolací soud s touto argumentací neztotožní, navrhl dovolání zamítnout, jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který je věcně správný.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahující přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu legitimovanou (účastnicí řízení) při splnění zákonné podmínky uvedené v §241 odst. 2 písm. b/ a odst. 4 o. s. ř. a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. I když žalobkyně nenamítala existenci některé z uvedených vad, dovolací soud nemohl přehlédnout, že řízení trpí zmatečností podle §229 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §229 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto o věci, která nenáleží do pravomoci soudů.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že plnění daňových povinností nad rámec daňových zákonů je bezdůvodným obohacením, které je třeba vydat podle §451 obč. zák. i s úroky z prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák. vypočtenými podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Má zato, že nejde o vztah veřejnoprávní, nýbrž o spor vyplývající z občanskoprávního vztahu, o němž přísluší rozhodovat soudům v občanském soudním řízení. S tímto právním názorem se dovolací soud neztotožňuje.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (§7 odst. 2 o. s. ř.). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§7 odst. 3 o. s. ř.).
Při úvaze o povaze konkrétního právního vztahu mezi účastníky je třeba vycházet z obsahu tohoto vztahu a ze vzájemného postavení jeho účastníků. V občanskoprávních vztazích nemá svůj základ plnění poskytnuté mezi účastníky v rámci jejich existujícího právního vztahu, který není vztahem občanskoprávním. Občanskoprávní vztahy jako obecné soukromoprávní vztahy definuje občanský zákoník v ustanovení §1 obč. zák. jako majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem (§1 odst. 2 obč. zák.). Charakteristickým znakem občanskoprávních vztahů je především to, že jejich subjekty ve vzájemném vztahu mají rovné postavení, tedy že jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka vztahu a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Naproti tomu veřejnoprávní vztahy jsou založeny na právně nerovném postavení jejich subjektů, kdy orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech subjektů mocensky - autoritativně a kdy rozhodnutí těchto orgánů nejsou závislá na vůli subjektů (srovnej Jehlička/Švestka/Škárová a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, 9. vydání 2004, str. 19 - 20, a usnesení a nálezy Ústavního soudu České republiky publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, např. usnesení dne 23. června 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95, svazek 3, č. 15, nález ze dne 1. prosince 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98, svazek 12, č. 147, nález ze dne 10. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98, svazek 12, č. 138, či usnesení ze dne 25. listopadu 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93, svazek 2, č. 3).
Právním předpisem, který upravuje správu daní, je zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Správou daně se přitom rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době (§1 odst. 2 uvedeného zákona). Pravomoc rozhodovat ve věcech daňových má správce daně (§1 odst. 3 citovaného zákona).
Podle §55b odst. 1, 3, 4 a 6 zákona č. 337/1992 Sb. na žádost daňového subjektu nebo z úřední povinnosti může být rozhodnutí správce daně, které je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení, a okolnosti nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši, zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno. Žádost o přezkoumání podává daňový subjekt u orgánu, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno. Rozhodnutí o povolení nebo nařízení přezkoumání vydává vždy instančně vyšší správce daně. Přezkumné řízení provede správce daně, který ve věci rozhodl v posledním stupni. Při tom je vázán právním názorem správce daně, který přezkoumání nařídil nebo povolil. Proti rozhodnutí o výsledku přezkoumání se lze odvolat do šedesáti dnů ode dne jeho doručení. Podle §64 odst. 1 a 6 citovaného zákona částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně a záloh na daň, je daňovým přeplatkem. Zavinil-li vznik přeplatku správce daně, vrátí přeplatek bez žádosti do patnácti dnů a vrátil-li jej po stanovené lhůtě, je povinen zaplatit daňovému dlužníkovi úrok z přeplatku ve výši 140 % diskontní úrokové sazby Č. n. b. platné první den kalendářního čtvrtletí. Podle §64 odst. 7 citovaného zákona proti rozhodnutí správce daně o žádosti o vrácení přeplatku může daňový dlužník podat odvolání do patnácti dnů ode dne jeho doručení. Odvolání nemá odkladný účinek.
Z uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném případě nejde o spor vyplývající z občanskoprávního vztahu účastníků. Vzhledem k tomu, že daňový poplatník není vůči správci daně v právně rovnoprávném postavení a že jejich vzájemný vztah je založen na principu subordinace, je spor ve věcech vrácení daňového přeplatku (včetně zaplacení úroku z přeplatku) sporem vyplývajícím ze vztahu veřejnoprávního. Pravomoc soudu rozhodovat ve věcech daňových (jako je posuzovaný případ) nevyplývá z §7 odst. 1 o. s. ř. a není založena ani zákonem ve smyslu §7 odst. 3 o. s. ř.; rozhodovat ve věci zaplacení úroku z přeplatku daně náleží správci daně (§1 odst. 3 a §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb.). Ostatně Nejvyšší soud České republiky již v celé řadě svých rozhodnutí dospěl ke shodnému závěru v obdobných věcech týkajících se vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty a přeplatku na dani z příjmu fyzických osob (srovnej např. jeho usnesení ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 23/2002, a usnesení ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 29 Cdo 2244/2007). Okolnost, že žalobce kvalifikoval po právní stránce nárok na vrácení daňového přeplatku jako nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák. a nárok na zaplacení úroků z tohoto přeplatku jako nárok na zaplacení úroků z prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák., nemůže nic změnit na základu vztahu účastníků vymezeného vylíčením rozhodujících skutkových okolností. Právní kvalifikace žalobou uplatněného práva není totiž pro soud závazná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 385/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 54/98).
Lze tak uzavřít, že odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) rozhodl o věci, která nenáleží do pravomoci soudů. Tím je řízení zatíženo zmatečností uvedenou v §229 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., pro kterou nemůže napadené rozhodnutí obstát. Dovolací soud proto zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, současně rozhodl o zastavení řízení a postoupení věci Finančnímu úřadu v M. B., t. j. správci daně, do jehož pravomoci věc náleží (§243c ve spojení s §104 odst. 1 o. s. ř. a §243b odst. 4 o. s. ř.).
O nákladech řízení před soudem prvního stupně, nákladech odvolacího řízení a nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci právo na náhradu těchto nákladů nevzniklo a žalovaná podle obsahu spisu žádné náklady prokazatelně nevynaložila (§243d odst. 1, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. října 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu