ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.744.2005.1
sp. zn. 33 Odo 744/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) J. M. a b) D. M., obou zastoupených advokátem, proti žalované Městské části P., o zaplacení částky 550.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 350/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2004, č. j. 53 Co 400/2004-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 16. června 2004, č. j. 16 C 350/2003-69, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu na zaplacení částky 550.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Napadené rozhodnutí má podle nich ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť v něm byla nesprávně řešena otázka platnosti právního úkonu (nájemní smlouvy bytu s „extrémně lichvářským jednorázovým nájemným“). Dovolatelé jsou přesvědčeni, že nájemní smlouva, kterou se žalovanou uzavřeli 11. 12. 2002, je neplatná podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť svým obsahem, konkrétně výší jednorázového nájemného podle článku 5. nájemní smlouvy, resp. účelem odporuje zákonu, obchází jej a rovněž se příčí dobrým mravům. Mají zato, že jednorázová první částka nájemného ve výši 850.000,- Kč nevyjadřuje hodnotu měsíčního práva užívání předmětu nájmu. Tato částka kvalifikovaná jako „jednoměsíční nájemné“ představuje buď extrémně lichvářské nájemné nebo protihodnotu za „jiné plnění, než za pronájem bytu“. Žalovaná měla nepochybně v úmyslu „prodat nájemní smlouvu“, avšak použila k tomu nesprávný právní instrument. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, spatřují dovolatelé v tom, že odvolací soud nevzal v úvahu, že za normálního běhu událostí, při okolnostech, které byly přislíbeny a předvídány žalovanou (na nichž postavila podmínky nabídkového řízení), by za předmětný byt v privatizovaném domě zaplatili jen 1,190.000,- Kč oproti následně požadované částce novým vlastníkem obytného domu (družstvem) ve výši 1,800.000,- Kč. Z těchto důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolaní pro nepřípustnost.
I když žalobci výslovně uvádějí, že napadají „celý výrok“ odvolacího soudu, podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) zpochybňují pouze výrok napadeného rozsudku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, zabýval nejprve jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení nemůže být přípustnost dovolání žalobců založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.); dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Z tohoto pohledu nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedených důkazech.
Z hlediska právního posouzení věci žalobci vytýkají odvolacímu soudu, že považoval nájemní smlouvu ze dne 11. 12. 2002 za platný právní úkon, ač podle jejich názoru jde o smlouvu neplatnou podle §39 obč. zák. Vzhledem k tomu, že v této věci odvolací soud zvažoval platnost zcela konkrétního a nezaměnitelného právního úkonu, nemůže mít posouzení této právní otázky obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů a nemůže proto založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu. Přezkum výše uvedeného závěru tedy postrádá potřebný judikatorní přesah, když jde o posuzování platnosti konkrétního právního úkonu mající význam právě a jen pro projednávanou věc.
V dané věci neodporuje rozhodnutí odvolacího soudu ani hmotnému právu, konkrétně §39 obč. zák. Smlouvu ze dne 11. 12. 2002 žalobci uzavřeli v rámci své smluvní autonomie. Její rozpor s dobrými mravy spatřují ve skutkových okolnostech, z nichž ovšem odvolací soud při právním posouzení věci nevycházel. Jejich výhrady k právnímu posouzení věci jsou tak založeny výlučně na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž je zpochybňovaný právní závěr odvolacího soudu o platnosti nájemní smlouvy (tj. jejímu souladu s dobrými mravy) založen. Žalovaní těmito námitkami ve skutečnosti uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a úspěšně zpochybnit správnost napadeného právního řešení.
Lze tedy uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu