ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.86.2006.1
sp. zn. 33 Odo 86/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce JUDr. Z. S., jako správce konkursní podstaty úpadce B. a. s. zastoupeného JUDr. J. S., advokátem proti žalované R. akciová společnost zastoupené JUDr. R. Č.-P., advokátkou o zaplacení částky 288.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 122/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2005 , č. j. 11 Cmo 57/2005-154, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.985,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. S., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 288.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o neuhrazené platby podle smlouvy o nájmu tlakových tryskových aparátů a barvících tryskových aparátů (dále také „stroje“, „sporné stroje“ nebo „předmětné stroje“) ze dne 12. 6. 2002. Uváděl, že žalovaná se zavázala počínaje 1. 1. 2002 hradit mu nájemné ve výši 24.000,- měsíčně, avšak za období leden až prosinec 2002 nic nezaplatila.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. září 2004, č. j. 34 Cm 122/2003-130, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobce jako správce konkursní podstaty obchodní společnosti B. a. s. (dále jen „úpadce“), a žalovaná uzavřeli dne 12. 6. 2002 smlouvu o nájmu tryskových strojů, kterou soud prvního stupně posoudil jako smlouvu nájemní podle §663 a násl. a §721 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Předmětem nájmu byly tryskové aparáty a barvící tryskové aparáty. Měsíční nájemné činilo 24.000,- Kč a žalovaná ho měla platit již od 1. 1. 2002; za období leden až prosinec 2002 však ničeho nezaplatila. Nemovitosti, ve kterých se předmětné stroje nacházely, žalovaná pronajala dalším subjektům. Protože se žalobci nepodařilo prokázat, že splnil svou základní povinnost z nájemní smlouvy, tj. že předal žalované pronajímané věci, soud žalobě nevyhověl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. září 2005, č. j. 11 Cmo 57/2005-154, rozsudek soudu prvního stupně změnil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do konkursní podstaty úpadce částku 288.000,- Kč; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel z nesporného zjištění, že žalovaná od žalobce kupní smlouvou ze dne 29. 8. 2001 koupila část podniku úpadce (provozovnu v B. n. O.). Žalovaná nikdy nepopřela, že se sporné stroje nacházely ve zmíněné provozovně v B. n. O., měla k nim přístup a byly v její moci. Předmětné stroje nebyly zahrnuty do smlouvy o prodeji podniku (jeho části), neboť třetí subjekt zpochybnil, že jsou ve vlastnictví žalobce, a podal žalobu na vyloučení těchto strojů z konkursní podstaty úpadce. Výkladem §663 obč. zák. odvolací soud dospěl k závěru, že si smluvní strany nesjednaly žádnou specifickou přejímku nebo předání předmětu nájmu z toho prostého důvodu, že stroje byly umístěny v areálu podniku, který žalovaná od žalobce koupila. Pokud by stroje nebyly v provozovně v B. n. O., nepochybně by se žalovaná nezavázala zaplatit nájemné již od 1. 1. 2002 za situace, kdy smlouva o nájmu byla uzavřena již 12. 6. 2002. Dohodu, jíž si účastníci ujednali zaplacení nájemného od 1. 1. 2002 do okamžiku uzavření smlouvy, posoudil odvolací soud jako dohodu o narovnání ve smyslu §585 obč. zák.; úmyslem smluvních stran bylo pokrýt část období před uzavřením smlouvy, kdy žalovaná měla již možnost stroje fakticky užívat. Skutečnost, že podnik v B. n. O. sama neprovozovala, přitom neshledal právně významnou, stejně jako to, že vymezený podnik pronajímala jiným subjektům. Jako neopodstatněnou hodnotil i námitku nedostatku věcné aktivní legitimace žalobce. Uzavřel, že žalobce sepsal sporné stroje do konkursní podstaty úpadce, a proto byl oprávněn je pronajmout; výsledek řízení o vylučovací žalobě, které nebylo dosud skončeno, nemůže mít zpětně vliv na oprávnění žalobce sporné stroje v roce 2002 pronajmout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil a že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí se závěrem, že předmětné stroje se nacházely v její provozovně v B.n.O., který odvolací soud učinil, ačkoliv od počátku řízení tvrdila, že stroje jí nebyly předány do užívání a že žalobce nesplnil svou povinnost předat jí předmět nájmu. Zdůrazňuje, že neprojevila vůli upravit užívání strojů před datem 12. 6. 2002, sporné stroje neužívala, neboť v B. neprovozovala žádnou činnost a v jejích objektech podnikaly třetí subjekty (od 1. 1. 2002 to byla např. společnost V. s. r. o. na základě smlouvy o nájmu ze dne 7. 1. 2002). Na rozdíl od odvolacího soudu se domnívá, že v teoretickém případě by výsledek řízení o vylučovací žalobě mohl mít negativní dopad do jejích majetkových poměrů; byla by nucena za užívání strojů zaplatit znovu stejnou částku třetímu subjektu. Z výše uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř a neshledal dovolání opodstatněným.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalovaná žádnou z uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak byly žalovanou obsahově vymezeny.
Námitkou, že v řízení nebylo prokázáno předání předmětu nájmu, uplatňuje žalovaná dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Skutkový závěr dovozující, že sporné stroje se k datu uzavření smlouvy o nájmu ze dne 12. 6. 2002 nacházely v B.n.O., tj. v provozu, který žalovaná od žalobce koupila jako část podniku úpadce, a že s nimi mohla disponovat, učinil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z nesporných tvrzení účastníků řízení, neboť tento skutkový závěr nebyl v průběhu řízení zpochybněn. Žalovaná ostatně ani v dovolání netvrdí, že se sporné stroje v areálu podniku nenacházely, namítá pouze, že jí je žalobce „fakticky“ nepředal, a z toho pak dovozuje, že jí nebyl předmět nájmu předán. Zjištění, že předmětné stroje se nacházely v provozovně žalované učinil odvolací soud z výpovědí žalobce a předsedkyně představenstva žalované, která potvrdila, že stroje byly vyloučeny z prodeje podniku, neboť byl veden spor o jejich vlastnictví, z výpovědi svědka Ing. Kracíka, který potvrdil, že tryskové stroje byly součástí provozu barvírny v B.n.O. a z nájemní smlouvy ze dne 12. 6. 2002 uzavřené mezi žalobcem a žalovanou zastoupenou podle plné moci Ing. M. H.; plná moc ze dne 4. 6. 2002 byla udělena zmocněnci výslovně pro všechny záležitosti spojené s projednáním a uzavřením nájemní smlouvy na „tlakové barvící aparáty“ umístěné ve výrobním provozu (býv. a. s. B.) v B.n.O.. Zpochybňované skutkové zjištění tudíž má oporu v provedeném dokazování a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s .ř. tak nebyl žalovanou uplatněn důvodně.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v prvé řadě v chybném výkladu čl. I smlouvy o nájmu v návaznosti na §663 obč. zák. Má zato, že nedošlo-li k předání předmětu nájmu, nevznikla jí povinnost platit žalobci nájemné.
Ustanovení §663 až §684 obč. zák. o nájemní smlouvě mají povahu lex generalis, a použijí se tehdy, nestanoví-li zvláštní úprava některých nájemních vztahů jinak (srov. např. §685 a násl. obč. zák.). Obchodní zákoník (dále je „obch. zák.“) neobsahuje úpravu nájemní smlouvy, a proto se nájemní smlouvy mezi subjekty uvedenými v §261 odst. 1 a 2 obch. zák. řídí ve smyslu §261 odst. 6 obch. zák. občanským zákoníkem.
Podle §663 obč. zák. nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky.
V posuzovaném případě si smluvní strany ve smlouvě ze dne 12. 6. 2002 nesjednaly zvláštní způsob předání sporných strojů, podmiňující účinnost nájemní smlouvy. Jestliže na základě dokazování vzal odvolací soud za prokázané, že k datu uzavření nájemní smlouvy se předmětné stroje nacházely v areálu provozu žalované v B.n.O., tedy v dosahu její dispozice, potom je správný jeho závěr, že již k tomuto datu žalobce svou smluvní povinnost přenechat věci do užívání splnil. Nelze přehlédnout, že ke vzniku platné nájemní smlouvy podle §663 a násl. obč. zák. se vyžaduje dosažení dohody o předmětu nájmu (o individuálně určené věci), o úplatě za užívání a o době nájmu. Případné nesplnění povinnosti pronajímatele přenechat pronajímanou věc nájemci nemá vliv na vznik nájemního vztahu a na povinnost platit nájemné, neboť nejde o povinnosti vzájemně podmíněné. Podle §560 věty první obč. zák. mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit. Nájemní smlouvou sice vzniká mezi účastníky dvoustranný vzájemný závazkový právní vztah, to však neznamená, že by povinnost účastníků poskytnout si navzájem plnění byla vzájemně podmíněná, tedy že by povinnost jednoho byla vázána na splnění vzájemné povinnosti druhého a naopak; z povahy věci totiž plyne, že k poskytnutí plnění každého z nich nedochází ke stejnému okamžiku, nýbrž v různých časových okamžicích.
Přisvědčit nelze ani dovolací námitce o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce v daném sporu, resp. výhrada popírající oprávnění žalobce jako správce konkursní podstaty úpadce uzavřít nájemní smlouvu ve vztahu k věci, vůči níž uplatňuje vlastnické právo třetí osoba a o kterou probíhá řízení o jejím vyloučení z konkursní podstaty. Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého je správce konkursní podstaty úpadce i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (např. ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci (srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 19. června 2007, sp. zn. II. ÚS 659/04).
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Z citovaného ustanovení vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Protože s (novým) tvrzením, že její vůlí (úmyslem) nebylo upravit užívání sporných strojů zpětně, tj. před datem 12. 6. 2002, přišla žalovaná až v dovolacím řízení, nemohl k němu dovolací soud - jak již bylo výše vyloženo – přihlédnout.
Jelikož se žalované nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. a procesně neúspěšné žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 17.910,- Kč [§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před 1. 9. 2006 (srov. článek II vyhlášky č. 277/2006 Sb.)], z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před 1. 9. 2006 – srov. článek II vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu