ECLI:CZ:NS:2007:4.TDO.1364.2007.1
sp. zn. 4 Tdo 1364/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. prosince 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 9 To 225/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 16/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 3. 2007, sp. zn. 32 T 16/2007, byl obviněný J. L. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a to ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za což byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Dále byl obviněnému podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění ve výměře 8 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost společně a nerozdílně (s obviněným Š. B.) zaplatit na náhradu škody poškozené K. b., a.s., se sídlem P., N. P., částku ve výši 273.540,- Kč.
Výše uvedeného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se obviněný J. L. podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil zkráceně tím, že po předchozí dohodě obviněného Š. B. se zemřelým F. U. si obviněný J. L. dne 14. 9. 2006 založil účet u K. b., a.s., a poté na základě platebních příkazů ze dne 15. 9. 2006 vhozených do samoobslužného boxu K. b., a.s., v P., na K. n., někdy v době od 11:52 hod. do 11:53 hod., na nichž byl padělán podpis jednatele společnosti P., s.r.o., se sídlem P., Ch., Ing. R. P., došlo dne 18. 9. 2006 k převodu částek 390.000,- Kč, 285.000,- Kč a 187.000,- Kč z účtu společnosti P., s.r.o., na účet založený obviněným J. L., dne 19. 9. 2006 obviněný J. L. v 10:21 hod. v pobočce K. b., a.s., P. – P., ze založeného účtu vybral částku 99.000,- Kč a na následující den objednal výběr částky 499.000,- Kč, dne 19. 9. 2006 v 11:49 hod. v pobočce K. b., a.s., P., S. n., vybral ze založeného účtu částku 99.000,- Kč a téhož dne ve 12:32 hod. v pobočce K. b., a.s., P., M. n.., vybral ze založeného účtu částku 99.000,- Kč, tedy celkem částku 297.000,- Kč, kterou předal obviněnému B., který ji dále předal F. U., a za tyto výběry obdrželi odměnu ve výši 29.000,- Kč, o kterou se rozdělili. Následující den 20. 9. 2006 kolem 11:30 hod. byl obviněný J. L. zadržen policií v pobočce K. b., a.s., P. – P., při pokusu o avízovaný výběr hotovosti ve výši 499.000,- Kč a obviněný B. byl pak zadržen v 11:45 hod. před budovou téže pobočky K. b., a.s. Obvinění J. L. a Š. B. tak způsobili, resp. chtěli způsobit K. b., a.s., škodu ve výši 862.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. L. odvolání proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 9 To 225/2007, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 9 To 225/2007, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný ve svém dovolání poukazuje zejména na to, že v řízení před soudy prvního i druhého stupně ve věci nebylo prokázáno, že by při svém jednání jednal v podvodném úmyslu (a to ani eventuálním). Dle názoru obviněného z pouhé podezřelosti transakce nelze dovodit, že věděl o skutečnosti, že peníze, které byly zaslány na jeho účet a které poté vybral, popř. chtěl vybrat, jsou peníze získané podvodným jednáním, že tedy nevěděl, že předmětné peníze budou získány uvedením banky v omyl. Obviněný připomněl, že úmysl nepřímý předpokládá, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Obviněný se domnívá, že v předmětném trestním řízení nebylo jakkoli prokázáno, že by věděl, že peníze budou získány uvedením banky v omyl. Zavinění (tj. v daném případě úmysl nepřímý) se vždy musí vztahovat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Obviněný trvá na tom, že v daném případě objektivní stránka trestného činu nebyla kryta zaviněním a v řízení před soudy obou stupňů tato skutečnost nebyla jakkoli prokázána.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný ve svém dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 9 To 225/2007, zrušil a sám ve věci v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že obviněného J. L. podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostí, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními tak, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky. Dle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky rozhodující soudy obou stupňů nepochybily, když učinily závěr, že obviněný si byl podezřelosti svého počínání přinejmenším vědom, přičemž i v případě, že by o uvedení K. b., a.s., v omyl nevěděl, musel právě s ohledem na podezřelost transakce s takovou eventualitou počítat. Jelikož však předmětnou transakci realizoval, dal tím dostatečně najevo, že pro případ vzniku škodlivého následku je s tímto srozuměn, tím tedy spáchal skutek v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák., a to ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Dle platné právní úpravy lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., proto bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení věci. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud připomíná, že námitky uváděné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení a jsou zcela identické s námitkami obsaženými v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak zejména odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly (srov. č. l. 286 – 294 a 329 - 334 spisu). Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. L.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Zjištěný skutkový stav věci (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení), a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud poté stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
K výhradě obviněného, že před soudy obou stupňů nebylo prokázáno, že by obviněný při svém jednání jednal v úmyslu (a to ani eventuálním) a že z pouhé podezřelosti transakce nelze dovodit, že by věděl, že peníze, které byly zaslány na jeho účet a které poté vybral, popř. chtěl vybrat, představují peníze, které byly získány podvodným jednáním, Nejvyšší soud České republiky uvádí, že soudy prvního i druhého stupně se touto námitkou zabývaly a dospěly k závěru, že obviněný J. L. věděl, že účet v K. b., a.s., zakládá právě proto, aby na něj byly převedeny peníze, které mají být odčerpány, což byl cíl, jehož chtěli s obviněným B. dosáhnout. I v případě, že nebyl výslovně informován o tom, že peníze budou získány uvedením banky v omyl, musel být s touto variantou vzhledem k okolnostem případu srozuměn. Musel být, jak správně uzavřely soudy obou stupňů, srozuměn přinejmenším s tím, že v důsledku jeho jednání dojde ke škodě na cizím majetku v důsledku omylu jiného a není přitom podstatné, že svým jednáním sledoval zejména vyplacení částky slíbené jako odměny za citovaným způsobem vybrané peníze. Soudy obou stupňů proto dospěly ke správnému závěru, že obviněný se v daném případě dopustil trestného činu podvodu v úmyslu minimálně nepřímém. Úmyslné zavinění, byť ve formě nepřímého úmyslu, vždy předpokládá, že si je pachatel alespoň v obecných rysech vědom existence skutečností, patřících pod zákonné znaky daného trestného činu a toto vědomí nevybočuje z rámce daného těmito znaky.
Nejvyšší soud České republiky navíc poznamenává, že minimálně nepřímý úmysl obviněného vyplývá již ze samotného výroku rozsudku soudu prvního stupně v projednávané trestní věci a poté především je rozveden v odůvodnění tohoto rozsudku, neboť obviněný J. L. si založil účet u K. b., a.s., po předchozí vzájemné dohodě se Š. B. a již zemřelým F. U. Obviněný J. L. věděl, že účet zakládá právě proto, aby na něj byly převedeny peníze, které mají být odčerpány, což bylo cílem jeho jednání. Nepřímý úmysl vyžaduje, aby pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
Pokud by tedy obviněný J. L. svým jednáním sledoval zejména vyplacení částky slíbené jako odměny za citovaným způsobem vybrané peníze, musel být zároveň srozuměn s tím, že v důsledku jeho jednání dojde ke škodě na cizím majetku v důsledku omylu jiného. Jelikož však výše popsanou transakci realizoval, aniž by učinil jakákoli opatření, která by mohla případnému škodlivému následku zabránit, dal tak dostatečně najevo, že pro případ vzniku škodlivého následku je s tímto srozuměn. Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky je tedy nutno učinit závěr, že obviněný v daném případě svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to v úmyslu minimálně nepřímém ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák., k čemuž správně dospěly i soudy prvního a druhého stupně.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů vyplývá, že obviněný J. L. svým jednáním naplnil jak objektivní tak i subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2007
Předseda senátu
JUDr. J. P.