ECLI:CZ:NS:2007:4.TDO.1369.2007.1
sp. zn. 4 Tdo 1369/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2007 dovolání obviněného F. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 5 To 111/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 3 T 52/2006, a rozhodl takto:
Dovolání F. Š. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. 3 T 52/2006, byl obviněný F. Š. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona, za který byl podle §202 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 4. 2. 2006 v době od 17.15 hod. do 17.30 hod. v B., v autobusu městské hromadné dopravy, na konečné zastávce M.-O. napadl revizora Dopravního podniku města B. R. B., a to tak, že jej za neustálého slovního urážení strkal rukama, vytrhl mu služební formuláře a dále po vystoupení z autobusu při chůzi směrem k nákupnímu centru O. jej u bankomatu za hlavním vchodem chytl pod krkem za bundu a vyhrožoval mu zabitím, následně jej proti jeho vůli postrkoval rukama a vyhrožoval mu před prodejnou S. v O., kde byl od poškozeného odtržen spoluobčany a pracovníky bezpečnostní agentury S., čímž R. B. způsobil drobné zranění spočívající ve dvou tržných ranách povrchového charakteru o délce asi 1 cm na hřbetu levé ruky.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 14. 3. 2007 Krajský soud v Brně. Ten svým usnesením sp. zn. 5 To 111/2007, odvolání obviněného podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov dovolání, ve kterém napadá rozhodnutí obou soudů ve výroku o vině, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyslovuje názor, že jeho jednání nemělo být vůbec kvalifikováno jako trestný čin, neboť nevykazovalo požadovaný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Poukazuje na ustanovení §3 odst. 2 tr. zákona a připomíná část judikatury Nejvyššího soudu České republiky vztahující se k posuzování materiální stránky trestného činu. Tvrdí, že v jeho trestní věci soudy obou stupňů nehodnotily hlediska pro posuzování společenské nebezpečnosti činu vůbec, popřípadě jen v omezené míře. Má za to, že v daném případě nebyla naplněna materiální stránka trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona ani žádného jiného trestného činu, a že jeho jednání mohlo být kvalifikováno maximálně jako přestupek na úseku občanského soužití. Postup soudů dle jeho názoru nebyl v souladu se zásadou pomocné úlohy trestní represe, podle níž trestní právo působí jako ultima ratio.
V petitu svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně, a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Podle jejího názoru námitkami obviněného byl dovolací důvod sloužící k nápravě právních vad naplněn, nicméně konkrétně uplatněné výhrady obviněného k nedostatečnému zjištění materiální stránky trestného činu nejsou důvodné.
Státní zástupkyně především poukázala na písemné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde jsou na str. 2 rozvedeny okolnosti rozhodné pro posouzení míry nebezpečnosti činu pro společnost. Podle jejího názoru tyto okolnosti nejsou natolik výjimečné, aby bylo možno je hodnotit jako okolnosti, při nichž by jednání obviněného nedosahovalo ani dolní hranice typové nebezpečnosti činu pro společnost podle ustanovení §202 tr. zákona a v tomto směru se při posouzení tohoto právního problému plně ztotožnila s argumentací Krajského soudu v Brně obsaženou v jeho rozhodnutí.
Podané dovolání má za zjevně neopodstatněné, navrhla, aby je Nejvyšší soud České republiky odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že s výše uvedeným dovolacím důvodem je podané dovolání v souladu, neboť napadá právní posouzení otázky míry nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost, tedy materiální stránky trestného činu.
Z věcného hlediska však Nejvyšší soud považuje námitky obsažené v dovolání za zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat námitku, že soudy obou stupňů nebyla náležitě posouzena materiální stránka činu, přičemž z provedených skutkových zjištění bylo možno vyvodit jen ten závěr, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl v posuzovaném případě nepatrný, takže jednání obviněného tedy nemohlo být posouzeno jako trestný čin, nýbrž maximálně jako přestupek.
V této souvislosti se Nejvyšší soud ztotožňuje s výše uvedeným stanoviskem státní zástupkyně, pokud odkazuje na byť stručné, nicméně zcela dostatečné posouzení společenské nebezpečnosti na str. 2 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně. Ostatně i z odůvodnění rozsudku soudu nalézacího je zjevné, že ani tento soud hodnocení otázky materiální stránky žalovaného jednání obviněného nepominul, tudíž nelze dát dovolateli za pravdu pokud tvrdí, že se oba soudy touto otázku nezabývaly, popřípadě se jí zabývaly jen v nedostatečném rozsahu.
V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty trestného činu zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Na tom nic nemění ani ustanovení §3 odst. 2 tr. zákona, podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Citované ustanovení se totiž uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. Skutečnosti, z nichž obviněný dovodil, jen nepatrný stupeň nebezpečnosti uvedeného činu pro společnost (nepatrná zranění způsobená poškozenému), nejsou natolik výjimečné, že by odůvodňovaly závěr že jen tyto následky samy o sobě neodpovídají dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost v intencích ustanovení §202 odst. 1 tr. zákona. V daném případě je nutno protiprávní zaviněné jednání obviněného posuzovat komplexně, jak činí rozhodnutí soudů obou stupňů, kde způsobená zranění jsou jen důsledkem předcházejícího déletrvajícího výtržnického jednání obviněného, jehož se dopustil na místě veřejnosti přístupném, přičemž dosáhlo takové intenzity, že náhodní chodci cítili potřebu obviněnému v pokračování v tomto jednání zabránit. Jednání obviněného narušilo veřejný klid a pořádek, a plyne z něj zjevně neuctivý a neukázněný postoj obviněného k zásadám občanského soužití (srov. R 44/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka namítaného „nepatrného rozsahu zranění“ a „naprosto minimálního následku“ není pro úvahu, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona podstatná. Za způsobený následek nelze u tohoto trestného činu považovat pouze újmu na zdraví poškozeného, když není ani znakem skutkové podstaty. Z tohoto pohledu je podstatný zákonný znak „napadne“, bez kvantifikace následku. Rozsah a závažnost způsobené újmy na zdraví je podstatná při naplnění zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zákona, pro který však odvolatel nebyl odsouzen.
Okolnost, že otázkou hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost se v odůvodnění obou rozhodnutí soudy obou stupňů zabývaly stručně, nelze považovat za právní vadu svědčící o nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť z obou rozhodnutí je zcela dostatečně patrné, že tato otázka byla posouzena nejen v dostatečné míře, ale i věcně správně.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že – jak výše uvedeno - Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného F. Š. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. prosince 2007
Předsedkyně senátu: JUDr. Danuše N o v o t n á