ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.85.2007.1
sp. zn. 4 Tz 85/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 29. listopadu 2007 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného I. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 4 To 43/2007, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Obžalobou státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 53 T 6/2007, byl obviněný I. B. obžalován ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 tr. zák.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, následně usnesením ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 53 T 6/2007, vrátil předmětnou trestní věc obviněného I. B. státnímu zástupci k došetření podle §186 písm. e) tr. ř., §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., a to především z toho důvodu, že rozhodující soud se neztotožnil s názorem státního zástupce o splnění zákonných podmínek ustanovení §302 a násl. tr. ř. pro konání řízení proti uprchlému, které bylo vedeno proti obviněnému I. B. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, své stanovisko odůvodnil tím, že ve vyšetřovacím spise není žádná zmínka o tom, že obviněnému I. B. bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 8. 7. 2002, resp. že byl alespoň učiněn pokus o jeho doručení, vůči obviněnému tedy nebylo řádně zahájeno trestní stíhání a nebyly tak ani splněny podmínky pro podání obžaloby. Tím došlo k zásadnímu zkrácení práva obviněného na obhajobu, a to především proto, že on sám nebyl k věci vyslechnut.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 53 T 6/2007, podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, v zákonné lhůtě stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 4 To 43/2007, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci je zřejmé, že se zcela ztotožnil s názorem Krajského soudu v Ostravě, že přípravné řízení trpí vážnou procesní vadou, kterou nelze v řízení před soudem napravit, a je tedy nutno vrátit věc státnímu zástupci k došetření. Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci nebylo hodnověrně zjištěno, že se obviněný I. B. svým pobytem v cizině vyhýbá trestnímu stíhání pro trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4, §148 odst. 2 tr. zák. Za dané situace zjevně nic nebránilo tomu, aby byl učiněn přinejmenším pokus o doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému I. B. podle §160 odst. 1 tr. ř. a ten byl následně předvolán k výslechu. Vrchní soud v Olomouci se domnívá, že závěry o skutečném motivu pobytu obviněného mimo území České republiky a z toho vyplývající závěry o splnění zákonných podmínek vedení řízení proti uprchlému, aniž by přitom došlo ke zkrácení práv obviněného na obhajobu, lze činit až poté, co bude zjištěno skutečné chování a postoj obviněného k jeho trestnímu stíhání.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 4 To 43/2007, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného I. B. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky namítá, že proti obviněnému I. B. bylo vedeno trestní stíhání jako proti uprchlému ve smyslu ustanovení §302 a násl. tr. ř., neboť orgány činné v trestním řízení vzaly v přípravném řízení za dostatečně prokázanou existenci podmínky citovaného ustanovení, tj. že se obviněný vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině, konkrétně ve S. a. e. Dle opatřených zpráv Interpolu Policie České republiky nevznikaly žádné pochybnosti o tom, že se obviněný I. B. ve S. a. e. legálně zdržuje, pobývá na konkrétní známé adrese a je znám i jeho tamní zaměstnavatel. Orgány činné v přípravném řízení vycházely přitom z toho, že žádné z uvedených zjištění samo o sobě nevylučuje stíhat konkrétní osobu jako uprchlého ve smyslu ustanovení §302 a násl. tr. ř., je-li současně splněna, resp. dostatečně doložena výše citovaná zákonná podmínka. Je třeba zmínit zejména zprávy ze dne 21. 8. 2004 a 25. 2. 2005, z jejichž obsahu je zjevné, že obviněnému je známo, že je hledán českými orgány, že mu hrozí obvinění z daňového úniku, že toto obvinění odmítá s tím, že údajně disponuje dokumenty, které mají potvrzovat jeho nevinu, a že by se měl vrátit do České republiky během jednoho roku, což však do současné doby neučinil. Skutečnost, že obviněný I. B. ví o daňových problémech na území České republiky je zřejmá i ze zpráv Interpolu Policie ČR ze dne 3. 7. 2002 a 7. 11. 2003, z nichž vyplývá, že obviněný k řešení daňových problémů zmocnil advokáta a opět vyjádřil svoji údajnou připravenost přicestovat v průběhu tří měsíců do České republiky a problém vyřešit.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona současně poznamenává, že zcela shodnou skutečností bylo argumentováno ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 3 T 55/2005, v níž byl obviněný I. B. stíhán jako uprchlý pro trojnásobný trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona. Důvodnost jeho trestního stíhání jako uprchlého byla v této trestní věci potvrzena i usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. 55 To 472/2006, jako soudu odvolacího.
V návaznosti na uvedená zjištění se ministr spravedlnosti České republiky přiklání k jednoznačnému závěru, že v dané trestní věci bylo řádně postupem podle §303 odst. 1 věta první tr. ř. rozhodnuto o zahájení trestního stíhání obviněného I. B. jako uprchlého. Stalo se tak bez důvodných pochybností o motivu obviněného v cizině se zdržovat z důvodu vyhýbání se trestnímu stíhání. Požadavek soudů prvního i druhého stupně rozhodujících ve věci, aby obviněnému bylo doručeno usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř., následně aby se orgány činné v přípravném řízení pokusily o jeho výslech a poté teprve zvažovaly, zda se pobytem v cizině obviněný trestnímu řízení vyhýbá či nevyhýbá, jde zcela zjevně nad rámec zákonných podmínek odůvodňujících postup podle §302 a násl. tr. ř. a jako takový je ho třeba v dané věci označit za nedůvodný. Dle názoru ministra spravedlnosti v dané věci není důvod účinky řádně zahájeného trestního stíhání zpochybňovat, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného I. B. bylo řádně doručeno ustanovenému obhájci a sám obhájce v průběhu celého přípravného řízení zkrácení práv obhajoby v žádném směru nenamítal. Proto je třeba mít za to, že přípravné řízení není zatíženo vadou ve smyslu §186 písm. e) tr. ř. a nebyly tedy splněny zákonné podmínky pro postup Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, podle §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu. Vrchní soud v Olomouci rozhodující poté o stížnosti státního zástupce rovněž pochybil, když akceptoval závěry přijaté soudem prvního stupně ve věci a stížnost státního zástupce zamítl, místo aby napadené rozhodnutí zrušil.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 4 To 43/2007, byl porušen zákon v ustanoveních §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve prospěch obviněného I. B.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Po prostudování předmětného trestního spisu Nejvyšší soud České republiky zjistil, že policejní orgán Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování ve Vsetíně, vydal sdělení obvinění vůči obviněnému I. B. (a též obviněnému J. M.) dne 30. 6. 2000, sp. zn. ČVS: KVSM-74/30-2000 (č. l. 4, 5 spisu). Obviněnému I. B. však sdělení obvinění nebylo doručeno ani s ním nebyl nijak seznámen. Následně příslušný policejní orgán vydal usnesení, kterým mělo být zahájeno trestní stíhání obviněného I. B. ze dne 8. 7. 2002, sp. zn. ČVS: KVSM-185/30-2001 (č. l. 9 a násl. spisu), které rovněž nebylo obviněnému I. B. doručeno, neboť obviněný se v místě trvalého bydliště v České republice nezdržoval. K žádosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 19. 4. 2002 příslušný policejní orgán dne 7. 5. 2002 sdělil, že prostřednictvím policejního orgánu Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování v Přerově, bylo zjištěno, že obviněný I. B. by měl mít povolený pobyt ve S. a. e.
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, proto poté žádostí ze dne 13. 1. 2003 požádal o zaujetí stanoviska mezinárodní odbor Nejvyššího státního zastupitelství ČR v Brně ohledně dalšího postupu souvisejícího s realizací žádosti o právní pomoc vůči S. a. e. Nejvyšší státní zastupitelství ČR vydalo stanovisko k žádosti dne 6. 8. 2004, kde uvádí, že mezi Českou republikou a S. a. e. neexistuje žádný mezinárodně-smluvní vztah, na jehož podkladě by bylo možno požádat o vzájemnou pomoc. Proto jako jediný možný postup uvádí zpracovat žádost o vzájemnou pomoc ve trojí jazykové nutaci – tj. v češtině s překladem do angličtiny a arabštiny. České znění žádosti o vzájemnou pomoc včetně přiložených listin je nutné legalizovat na mezinárodním odboru Ministerstva spravedlnosti ČR a poté na konzulárním odboru Ministerstva zahraničních věcí ČR. Teprve poté je třeba takto legalizovanou žádost přeložit do jazyka daného státu (tedy do angličtiny a arabštiny) a poté nechat tuto žádost superlegalizovat na Velvyslanectví s. a. e. pověřeným stykem s ČR, což je Velvyslanectví S. a. e. ve V. Takové superlegalizace zajišťuje Nejvyšší státní zastupitelství ČR.
Dne 16. 6. 2004 bylo usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, trestní stíhání obviněného I. B. přerušeno z důvodu, že pro nepřítomnost obviněného nebylo možno věc náležitě objasnit (č. l. 51 spisu). Ve spisu jsou také založena sdělení Interpolu Policie ČR ze dne 21. 8. 2004 a 28. 2. 2006, která obsahují údaj o adrese zaměstnavatele obviněného ve S. a. e. s tím, že pobytové vízum ve S. a. e. bylo obviněnému uděleno do 1. 3. 2007 (č. l. 534, 536 spisu), a rovněž zpráva Interpolu Policie ČR ze dne 13. 3. 2006 dokumentující pobyt obviněného na adrese S. A. E., D., A. B., budova A. A., - včetně čísla mobilního telefonu i čísla pevné linky v bydlišti (č. l. 537 spisu). Poté bylo usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 13. 10. 2006 (č. l. 60 spisu) rozhodnuto o pokračování trestního stíhání obviněného I. B. Dne 23. 10. 2006 byl obviněnému I. B. ustanoven obhájce JUDr. J. V.
Obžalobou státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 53 T 6/2007, byl obviněný I. B. obžalován ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 tr. zák.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud ČR dovodil, že obviněnému I. B. nebylo dosud žádným způsobem doručeno, resp. nebyl ani učiněn pokus o doručení usnesení o zahájení trestního stíhání ve věci. Námitka ministra spravedlnosti uvedená ve stížnosti pro porušení zákona, že nebyly žádné pochybnosti o tom, že se obviněný ve S. a. e. legálně zdržuje na konkrétní známé adrese a je znám i jeho zaměstnavatel, není dle názoru Nejvyššího soudu České republiky dostačující k naplnění zákonné podmínky ustanovení §302 a násl. tr. ř., a sice že se obviněný vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině, konkrétně ve S. a. e.
Podle ustanovení §302 tr. ř. lze řízení proti uprchlému konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá.
Pachatel se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině zejména tehdy, opustil-li území republiky, případně zdržuje-li se v cizině v tomto úmyslu. Samotný pobyt v cizině sám o sobě ale nepostačuje k vyvození závěru, že se obviněný vyhýbá trestnímu stíhání a není tak důvodem pro postup podle ustanovení §302 a násl. tr. ř., tj. řízení proti uprchlému. Je třeba, aby přistoupila další podmínka, a to že tak obviněný činí v úmyslu vyhnout se trestnímu řízení, který musí být zjištěn na základě konkrétních skutečností. Musí být tedy zjištěn motiv, tj. snaha uprchnout nebo vyhnout se trestnímu řízení. Řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. do značné míry omezuje princip spravedlivého procesu, zejména právo obviněného účastnit se trestního řízení a osobně se obhajovat, a proto je nezbytné v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod při aplikaci ustanovení o omezení základních práv a svobod šetřit jejich podstaty a smyslu, přičemž není možno je využívat k jiným než stanoveným účelům, např. k urychlenému vyřízení věci nebo usnadnění důkazní situace. Důvody pro konání této formy řízení musí být zjištěny a soud (a před fází soudního řízení orgány činné v trestním řízení) je současně povinen v průběhu celého trestního řízení zkoumat jejich trvání.
Z obsahu předmětného trestního spisu však nelze v žádném případě dovodit skutečnost, že by se obviněný I. B. vyhýbal trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že by se skrýval. Se zřetelem k opatřeným zprávám Interpolu Policie ČR nevznikaly žádné pochybnosti o tom, že se obviněný legálně zdržuje na konkrétní známé adrese ve S. a. e., známá je i adresa zaměstnavatele obviněného ve S. a. e. Příslušnému policejnímu orgánu tedy nic nebránilo v tom, aby se pokusil doručit obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání a předvolání k výslechu do S. a. e., když navíc, dle stanoviska mezinárodního odboru Nejvyššího státního zastupitelství ČR ze dne 6. 8. 2004, věděl, jakým přesným postupem je nutno ve věci postupovat, tj. zpracovat žádost o vzájemnou pomoc ve trojí jazykové nutaci – tj. v češtině s překladem do angličtiny a arabštiny. V žádosti je, dle sdělení mezinárodního odboru Nejvyššího státního zastupitelství v ČR, nutné uvést jednak adresu pobytu obviněného I. B. a jednak co nejpodrobněji vylíčit skutkový děj se zdůrazněním, že nejde o pouhé nezaplacení daně, ale o úmyslné podvodné jednání, v jehož důsledku došlo ke zkrácení daně, a také je třeba uvést znění příslušných ustanovení trestního zákona včetně odkazu na to, že trestní stíhání není promlčeno. České znění žádosti o vzájemnou pomoc včetně přiložených listin je nutné legalizovat na mezinárodním odboru Ministerstva spravedlnosti ČR a poté na konzulárním odboru Ministerstva zahraničních věcí ČR. Teprve poté je třeba takto legalizovanou žádost přeložit do jazyka daného státu (tedy do angličtiny a arabštiny) a poté nechat tuto žádost superlegalizovat na Velvyslanectví s. a. e. pověřeným stykem s ČR, což je Velvyslanectví S. a. e. ve V. Takové superlegalizace zajišťuje Nejvyšší státní zastupitelství ČR.
Z trestního spisu je však zřejmé, že příslušný policejní orgán neučinil žádný pokus o doručení usnesení o zahájení trestního stíhání a předvolání k výslechu obviněnému I. B. postupem, který byl doporučen mezinárodním odborem Nejvyššího státního zastupitelství ČR, a to i za situace, že mu byla známa přesná adresa pobytu i adresa zaměstnavatele obviněného ve S. a. e. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství přesto podal na obviněného I. B. obžalobu.
V návaznosti na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v přípravném řízení, které bylo vedeno proti obviněnému I. B., se orgány činné v trestním řízení žádným způsobem nepokusily doručit obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání a předvolání k výslechu, z čehož lze dovodit, že dosud nebylo hodnověrně zjištěno, zda se obviněný svým pobytem v cizině vyhýbá trestnímu stíhání či nikoli. Z obsahu spisového materiálů vyplývá, že orgánům činným v přípravném řízení byl znám pobyt obviněného v zahraničí a prostřednictvím orgánů Interpolu Policie ČR s obviněným dokonce navázaly kontakt. Za dané situace nepochybně nebyla dána žádná překážka k tomu, aby byl přinejmenším učiněn pokus o doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému I. B. podle §160 odst. 1 tr. ř. a tento byl předvolán k výslechu. Teprve poté by bylo možno činit konkrétní závěry o motivu pobytu obviněného mimo území České republiky a případném splnění zákonných podmínek ustanovení §302 a násl. tr. ř. pro řízení proti uprchlému, aniž by došlo ke zkrácení práv obviněného na obhajobu. Zmínka o tom, že obviněný ví o skutečnosti, že je hledán českými orgány z důvodu trestního stíhání pro nějaké daňové trestné činy (viz. zpráva Interpolu Policie ČR ze dne 25. 2. 2005 – č. l. 544 spisu) nemůže za žádných okolností nahradit usnesení o zahájení trestního stíhání ve smyslu zákonných ustanovení trestního řádu.
Podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. nasvědčují-li prověřováním podle §158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle §159a odst. 2 a 3 nebo §159b odst. 1. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§120 odst. 2). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Podle ustanovení §160 odst. 2, věta první tr. ř. opis usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba doručit obviněnému nejpozději na počátku prvního výslechu a do 48 hodin státnímu zástupci a obhájci.
Samotným institutem zahájení trestního stíhání je uskutečněna jedna ze základních zásad trestního řízení, a to zásada řádného zákonného procesu vyjádřená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a také v §2 odst. 1 tr. ř. spočívající v tom, že nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon, tj. trestní řád. Zahájením trestního stíhání je také určen předmět trestního řízení, neboť obžalobu je možno podat jen pro skutek, pro nějž bylo trestní stíhání zahájeno (§176 odst. 2 věta první tr. ř.), a soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu - §220 odst. 1 tr. ř.
Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, podal na obviněného I. B. obžalobu i přes to, že nebylo doručeno, resp. nebyl učiněn žádný pokus o doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému, postupoval tak v rozporu se zákonným ustanovením §176 odst. 2, věta první tr. ř., podle kterého obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§160 tr. ř.) a soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§220 odst. 1 tr. ř.).
Protože obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, je státní zástupce povinen přezkoumat výsledky přípravného řízení i z hlediska, zda nejpozději na počátku prvního výslechu bylo obviněnému policejním orgánem doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 2 tr. ř.), a to do vlastních rukou. Nedodržení tohoto ustanovení může být důvodem k postupu soudu podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého soud po předběžném projednání obžaloby vrátí věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, a v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení.
Podle §186 písm. e) tr. ř. předseda senátu nařídí předběžné projednání obžaloby, má-li za to, že přípravné řízení nebylo provedeno podle zákona, neboť v něm byly závažným způsobem porušeny procesní předpisy, zejména ustanovení zajišťující právo obhajoby, a takové porušení procesních předpisů nelze napravit v řízení před soudem.
Zkoumání, zda přípravné řízení bylo provedeno podle zákona, znamená konfrontaci procesní činnosti orgánů přípravného řízení s relevantními ustanoveními trestního řádu, jejichž porušení v návaznosti na základní zásady trestního řízení je možno posoudit jako závažné procesní vady přípravného řízení. Dodržování těchto předpisů je zárukou naplnění účelu trestního řízení, tzn. zákonného postupu orgánů činných v trestním řízení při jejich procesní činnosti, což není požadavek samoúčelný, nýbrž sloužící ke kvalitním skutkovým zjištěním jakožto nezbytnému podkladu pro zákonné a spravedlivé rozhodnutí.
Podle názoru Nejvyššího soudu České republiky skutečnost, že na obviněného I. B. byla podána obžaloba, aniž by mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání a bylo proti němu nedůvodně vedeno řízení jako proti uprchlému, je třeba posuzovat jako závažné porušení procesních předpisů ve smyslu ustanovení §186 písm. e) tr. ř.. Jediný možný v úvahu přicházející postup Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soudu I. stupně byl tedy nařídit předběžné projednání obžaloby v dané věci podle §186 písm. e) tr. ř. a následně vrátit věc státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., což Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, správně učinil usnesením ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 53 T 6/2007, které potvrdil i Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 4 To 43/2007.
Skutečnost, že obviněnému I. B. nebylo doručeno, resp. nebyl ani učiněn žádný pokus o doručení usnesení o zahájení trestního stíhání je nutno považovat za postup, kterým bylo zásadním způsobem kráceno právo obviněného na obhajobu, neboť neví-li obviněný, co a v jakém rozsahu je mu kladeno za vinu, nemůže odpovídajícím způsobem v celém rozsahu realizovat svá oprávnění uvedená v ustanovení (§33 odst. 1, §165 tr. ř.). V návaznosti na to, že nebyl učiněn žádný pokus o doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému I. B., nebyl obviněný ani předvolán k výslechu ve věci samé, a není tedy známá žádná reakce obviněného na zahájení trestního stíhání vůči jeho osobě. Nelze vyloučit, že by se obviněný po doručení předvolání k výslechu dostavil. Jiná situace by nastala v případě, kdy by bylo obviněnému řádně doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání a předvolání k výslechu, na který by se nedostavil, případně pokud usnesení o zahájení trestního stíhání odmítl převzít. V takovém případě by bylo možno za určitých okolností dovozovat, že se obviněný vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině a přicházel by v úvahu postup dle ustanovení §302 a násl. tr. ř.
Na tomto místě je třeba připomenout obecný smysl institutu zahájení trestního stíhání, který je významným prvkem ochrany práv obviněného. Jeho smyslem je obviněnému umožnit obhajovat se proti takovému obvinění, z kterého je jednoznačné, jaké konkrétní skutečnosti naplňující znaky trestného činu jsou mu kladeny za vinu. Obviněný totiž musí mít možnost budovat svou obhajobu vůči konkrétnímu skutkovému ději. Nejde tedy jen o teoretickou otázku popisu skutku a následného zachování jeho totožnosti z pohledu doktrinálního, ale především o interpretaci v intencích práva obviněného na spravedlivý proces, jež je garantováno článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
K poznámce ministra spravedlnosti, kdy poukazuje na souvislost dané trestní věci s trestní věcí vedenou u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 3 T 55/2005, v níž byl obviněný I. B. stíhán jako uprchlý pro trojnásobný trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona a důvodnost jeho trestního stíhání jako uprchlého byla v této trestní věci potvrzena i usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. 55 To 472/2006, jako soudu odvolacího, Nejvyšší soud sděluje, že tato souvislost je pro posuzovanou trestní věc zcela bezvýznamná, z citovaného usnesení Okresního soudu v Přerově není vůbec patrno, že rozhodující soud věděl o konkrétní adrese pobytu obviněného v cizině. Nejvyšší soud současně podotýká, že ani výslech bývalé manželky obviněného paní J. B. ve zmíněné trestní věci zanedbání povinné výživy není možno považovat za důkaz v trestním řízení ohledně trestního stíhání obviněného I. B. pro trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, navíc paní J. B. se k otázce krácení daní ve své výpovědi ve věci zanedbání povinné výživy vůbec nevyjadřuje.
Z výše uvedených důvodů vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci, který stížností pro porušení zákona napadeným usnesením ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 4 To 43/2007, zamítl podle §148 odst.. 1 písm. c) tr. ř. stížnost státního zástupce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 53 T 6/2007, nepochybil. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky v neprospěch obviněného I. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 4 To 43/2007, tak, že není důvodná, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. J. P.