ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.91.2007.1
sp. zn. 4 Tz 91/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného JUDr. D. H., proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 99/2003, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 99/2003, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného JUDr. D. H.
Napadený rozsudek se zrušuje ve výroku o náhradě škody.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný JUDr. D. H. povinen zaplatit poškozené obchodní společnosti T. p., spol. s r.o., se sídlem v P., K., částku 2.500.000,- Kč.
Podle ustanovení §229 odst. 2 tr. ř. se poškozená obchodní společnost T. p., spol. s r.o., se sídlem v P., K., odkazuje se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, byl obviněný JUDr. D. H. uznán vinným:
1)trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, kterého se dopustil tím, že dne 26. 3. 1996 v P., U p., poté, co jako jednatel obchodní společnosti Q. L., s. r. o., se sídlem H., P., uzavřel s obchodní společností T. p., s.r.o., se sídlem U P., P., mandátní smlouvu, kterou se zavázal zajistit veškerou konzultační činnost spojenou se zajištěním kapitálového úvěru ve výši do 12 mil. USD nejpozději do 20. listopadu 1996 s maximálním úrokem do 8% na dobu splatnosti 10ti let, přičemž za tímto účelem mu byla společností T. p., s.r.o., poskytnuta dne 28. 3. 1996 částka 600.000,- Kč prostřednictvím bankovního převodu, dále 2. 4. 1996 v hotovosti částka 1 mil. Kč, 26. 4. 1996 v hotovosti částka 2 mil. Kč a 4. 10. 1996 částka 500.000,- Kč v hotovosti, celkem tedy 4.100.000,- Kč, úvěr nezajistil, přičemž vyúčtoval T. p., s. r. o., pouze vynaložení částky 500.000,- Kč ve prospěch V. T. a dalších 500.000,- Kč ve prospěch Ing. H. H., přičemž zbytek částky ve výši 3.100.000,- Kč použil pro svoji potřebu a potřeby svého podnikání, přičemž společnosti T. p., s. r. o., způsobil škodu ve výši nejméně 3.100.000,- Kč,
2)společně s obviněnou J. H. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002.
Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let nepodmíněně, přičemž podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem. Tímto rozsudkem byla rovněž odsouzena obviněná J. H. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému JUDr. D. H. uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené společnosti T. p., s. r. o., K., P., ve výši 3.100.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným JUDr. D. H. a J. H. také uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozené T. S., ve výši 1.400.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění JUDr. D. H. a J. H. odvolání. Následně byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 44/02, podle §258 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, zrušen, a to ohledně obviněného JUDr. D. H. ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody poškozené T. S. a v případě obviněné J. H. v celém rozsahu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí. Obviněný JUDr. D. H. byl odsouzen za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným odvoláním napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, a to podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla v rozsahu zrušení věc vrácena Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti výše citovaným soudním rozhodnutím podal obviněný JUDr. D. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl výroky o vině, trestu a náhradě škody. V případě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, dovolatel napadl výrok v bodě 1., jímž byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a výrok, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody společnosti T. p., s. r. o., v částce 3.100.000,- Kč. Ohledně rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 44/02, napadl výroky navazující na pravomocnou část rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 6 Tdo 911/2002, kterým podle ustanovení §265k odst. 1, 2 tr. ř. a podle §265l odst. 1 tr. ř. ohledně obviněného JUDr. D. H. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 44/02, jednak v části, v níž zůstal v případě jmenovaného nezměněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, a jednak ve výroku o trestu, který byl v odvolacím řízení obviněnému uložen za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., zrušil. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Následně Vrchní soud v Praze předmětnou trestní věc znovu projednal a rozsudkem ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 99/2003, na základě odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, a to ve výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, jímž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit obchodní společnosti T. p., s.r.o., K., P. škodu ve výši 3.100.000,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Za konstatování splnění podmínek uvedených v ustanovení §259 odst. 3 tr.ř. Vrchní soud v Praze znovu rozhodl o vině obviněného JUDr. D. H. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002 a za tento trestný čin mu byl podle §248 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let a 10 měsíců, kdy podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem (poté byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2006, sp. zn. 3 T 30/2000, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 5 To 73/2006, obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 99/2003). Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit organizaci T. p., s.r.o., K., P., částku ve výši 2.600.000,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená organizace T. p., s.r.o., K., P., odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 99/2003, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného D. H. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvádí, že výrok o vině napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 99/2003, byl shledán bez závad, ale v adhezním řízení došlo k pochybení, neboť způsob, jakým Vrchní soud v Praze v předmětném rozsudku rozhodl o náhradě škody, neodpovídá zákonu, protože rozhodující soud striktně nerespektoval ustanovení §228 odst. 1 a §2 odst. 6 tr. ř., když při svém rozhodování (v návaznosti na učiněná skutková zjištění) dospěl k závěru, že škoda způsobená jednáním obviněného JUDr. D. H. k tíži obchodní společnosti T. p., s.r.o., K., P., nemohla činit více než 2.500.000,- Kč, ale i přes tuto skutečnost Vrchní soud v Praze ve výroku o náhradě škody předmětného rozsudku uložil obviněnému JUDr. D. H. povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti částku 2.600.000,- Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal tuto obchodní společnost na řízení ve věcech občanskoprávních.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že výrokem pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 99/2003, kterým byla obviněnému JUDr. D. H. uložena povinnost zaplatit ve formě náhrady škody obchodní společnosti T. p., s.r.o., se sídlem v P., K., částku ve výši 2.600.000,- Kč, byl porušen zákon v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného JUDr. D. H. Dále ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 99/2003 výrok o náhradě škody, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok tohoto rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §271 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Po prostudování předmětného spisového materiálu Nejvyšší soud České republiky zjistil, že ještě v průběhu přípravného řízení poškozená obchodní společnost T. p., spol. s r.o., se sídlem v P., K., prostřednictvím svého jednatele JUDr. M. P. návrhem ze dne 16. 6. 2000 navrhla (resp. upřesnila), aby rozhodující soud ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 tr. ř., v tehdy účinném znění, v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému JUDr. D. H. povinnost nahradit způsobenou škodu ve výši 4.100.000,- Kč. Z uvedeného návrhu ze dne 16. 6. 2000 současně vyplývalo, z jakých důvodů a v jaké výši byl nárok na náhradu škody uplatněn (č. l. 86, 87 spisu). Předseda senátu soudu I. stupně po přednesení obžaloby postupoval podle §206 odst. 2 tr. ř., jelikož se zástupce poškozené obchodní společnosti k hlavnímu líčení ve věci nedostavil, přečetl ze spisu návrh této poškozené obchodní společnosti z přípravného řízení, tj. aby byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody ve výši 4.100.000,- Kč způsobené trestným činem (č. l. 736 spisu).
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, byla pak obviněnému JUDr. D. H. uložena povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti T. p. s. r.o., se sídlem v P., K., částku 3.100.000,- Kč. Následně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 44/2002 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody vůči uvedené obchodní společnosti potvrdil.
Nejvyšší soud České republiky však usnesením ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 6 Tdo 911/2002, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 44/2002, ohledně obviněného D. H. zrušil mj. i v části týkající se povinnosti obviněného nahradit poškozené obchodní společnosti T. p., s. r.o., se sídlem v P., K., částku 3.100.000,- Kč a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací poté předmětnou trestní věc opětovně projednal a rozhodl rozsudkem ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 99/2003, kterým k dovolání obviněného JUDr. D. H. podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, a to mj. i ve výroku o náhradě škody, jímž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit obchodní společnosti T. p., s. r.o., se sídlem v P., K., částku 3.100.000,- a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost ze zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Praze, v návaznosti na učiněná skutková zjištění, dospěl ve výroku rozsudku k závěru, že škoda způsobená jednáním obviněného JUDr. D. H. k tíži obchodní společnosti T. p. s.r.o., se sídlem v P., K., činila 2.500.000,- Kč. I přes tuto skutečnost však ve výroku o náhradě škody předmětného rozsudku uložil obviněnému JUDr. D. H. povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti částku 2.600.000,- Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal tuto obchodní společnost na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.
Podle §43 odst. 3 tr. ř. poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.
Z výše citovaného zákonného ustanovení vyplývá, aby soud mohl rozhodnout v trestním (adhezním) řízení, musí poškozený svůj nárok na náhradu škody řádně uplatnit (§228 odst. 1 tr. ř.). V adhezním řízení lze uplatňovat nárok na náhradu pouze majetkové škody způsobené trestným činem. Takovou škodou je škoda, jejíž vznik je v příčinné souvislosti se skutkem, pro nějž je obviněný stíhán, a který je uveden v žalobním návrhu a ve výroku odsuzujícího rozsudku. Majetková škoda pak musí být následkem konkrétního trestného jednání uvedeného v žalobním návrhu, respektive ve výroku pravomocného rozsudku. Předmětem adhezního řízení proto nemůže být škoda způsobená jiným skutkem, než pro který byl obviněný stíhán, a který je uveden v žalobním návrhu (výroku o vině pravomocného rozsudku), byť by i souvisel s tímto skutkem. Jedním z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu je tedy existence příčinné souvislosti mezi konkrétním trestným jednáním obviněného a vzniklou škodou, tedy vzniklá škoda musí být přímým důsledkem trestného jednání. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklou škodou musí být bezpečně prokázána, nestačí tedy pouhá pravděpodobnost. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba současně zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou trestní zákon odpovědnost v daném případě spojuje.
O náhradě škody může soud rozhodnout podle §228 odst. 1 tr. ř. tehdy, jestliže – kromě dalších podmínek - byl nárok na náhradu škody uplatněn řádně a včas. Dle §43 odst. 3 tr. ř. je třeba návrh na náhradu škody učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Jak již bylo uvedeno výše, v daném případě byl návrh na náhradu škody poškozenou obchodní společností T. p., spol. s r.o., se sídlem v P., K., uplatněn včas a řádně ještě v přípravném řízení, a to návrhem (resp. upřesněním návrhu) ze dne 16. 6. 2000 učiněným prostřednictvím jednatele JUDr. M. P. O nároku obchodní společnosti T. p., spol. s r.o., K., P., na náhradu škody bylo pravomocně rozhodnuto až v rámci výroku o náhradě škody napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 99/2003, když obviněnému D. H. byla uložena povinnost zaplatit této obchodní společnosti částku ve výši 2.600.000,- Kč. Nejvyšší soud České republiky však z napadeného rozsudku zjistil, že skutečná škoda způsobená trestným činem obviněného JUDr. D. H. k tíži obchodní společnosti T. p., spol. s r.o., se sídlem v P., K., činila pouze 2.500.000,- Kč, nikoli tedy 2.600.000,- Kč, jak je uvedeno ve výroku o náhradě škody rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 99/2003
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky pokud tedy Vrchní soud v Praze ve výroku o náhradě škody napadeného rozsudku ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 99/2003, uložil obviněnému JUDr. D. H. povinnost zaplatit obchodní společnosti T. p. s. r.o., se sídlem v P., K., částku ve výši 2.600.000,- Kč, je tento výrok nutno považovat za vadný, neboť tato stanovená povinnost k náhradě škody neodpovídá skutečné majetkové škodě způsobené trestným činem obviněného, která byla vyčíslena na 2.500.000,- Kč.
Vrchní soud v Praze proto výrokem o náhradě škody napadeného rozsudku ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 99/2003, porušil zákon v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., a to v neprospěch obviněného JUDr. D. H.
Nejvyšší soud České republiky současně k věci poznamenává, že výrok o náhradě škody tak, jak je uveden v napadeném rozsudku, je zcela ve shodě se způsobem, jakým byl tento rozsudek Vrchním soudem v Praze vyhlášen (č. l. 976 spisu), proto není možno uvedené pochybení považovat za písařskou chybu nebo jinou zřejmou nesprávnost a nelze tedy na tomto místě aplikovat ustanovení §131 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky zjistil z aktuálního výpisu z obchodního rejstříku, že správné označení příslušné poškozené obchodní společnosti je T. p., spol. s r.o., se sídlem v P., K., nikoli tedy T. p., s.r.o., K., P., jak je uvedeno ve stížností pro porušení zákona napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze a v rozhodnutích předcházejících.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výrokem pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 99/2003, kterým byla obviněnému JUDr. D. H. uložena povinnost zaplatit ve formě náhrady škody obchodní společnosti T. p. spol. s r.o., se sídlem v P., K., částku ve výši 2.600.000,- Kč, byl porušen zákon v ustanoveních §228 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného JUDr. D. H., a podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 99/2003 výrok o náhradě škody, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok tohoto rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dle ustanovení §271 odst. 2 tr. ř. zruší-li Nejvyšší soud rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody, užije přiměřeně §265 tr. ř. Dle §265 tr. ř. zruší-li odvolací soud napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody a nerozhodne-li sám ve věci, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. V návaznosti na citovaná ustanovení proto Nejvyšší soud rozhodl ve věci sám a obviněnému JUDr. D. H. uložil povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti T. p. spol. s r.o., se sídlem v P., K., částku 2.500.000,- Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou obchodní společnost T. p., spol. s r.o., sídlo: P., K., odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. J. P.