ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1017.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1017/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. října 2007 o dovolání, které podala obviněná Ing. M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 6 To 373/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 134/2003, takto:
Z podnětu dovolání obviněné Ing. M. B. se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 6 To 373/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 3 T 134/2003, a to v částech týkajících se obviněné Ing. M. B.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části citovaných rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Okresnímu soudu v Bruntále, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněná Ing. M. B. byla rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 3 T 134/2003, uznána vinnou trestnými činy poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Těch se společně s obviněným M. R. dopustili tím, že ve dnech 27. 5. 1998 a 29. 5. 1998 v O. uzavřel obviněný M. R. jako předseda představenstva obchodní společnosti J. z. a n., a. s., v součinnosti s obviněnou Ing. M. B. jako místopředsedkyní představenstva této obchodní společnosti smlouvu o půjčce s obchodní společností E., spol. s r. o., na základě které obchodní společnost J. z. a n., a. s., obdržela půjčku ve výši 130 698,60 USD, 90 000,- DEM a 220 000,- Kč (tedy v přepočtu v částce 6 080 317,50 Kč). K uzavření uvedené smlouvy došlo přesto, že si oba obvinění byli vědomi toho, že obchodní společnost J. z. a n., a. s., má v důsledku dlouhodobých ztrát záporné základní jmění, její úvěrové zatížení se stále zvyšuje a tato společnost není schopna s ohledem na malý objem tržeb zvládnout splácení úroků ze stávajících úvěrů, přičemž doba splatnosti zmíněné půjčky byla stanovena do 30. 6. 1998 s úrokem ve výši 360 % p. a. a s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně (pozdějším dodatkem ze dne 28. 6. 1998 sjednaným ve výši 1 % denně). V téže době pak obchodní společnost J. z. a n., a. s., jako prodávající uzavřela s obchodní společností E., spol. s r. o., (dále též jako věřitel) jako kupujícím celkem 6 kupních smluv a 1 smlouvu o nájmu, jejichž předmětem byl převod nemovitostí a movitých věcí podrobně specifikovaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně za kupní ceny zde uvedené z majetku obchodní společnosti J. z. a n., a. s., do majetku obchodní společnosti E., spol. s r. o. Vzhledem ke shora popsané tíživé hospodářské situaci obchodní společnosti J. z. a n., a. s., však tato společnost nevrátila půjčku ve výši 6 080 317,50 Kč věřiteli, což ve spojení s nevýhodnými smluvními podmínkami vyplývajícími z uzavřené smlouvy o půjčce vedlo k tomu, že věřitel započetl tuto svou pohledávku vůči obchodní společnosti J. z. a n., a. s., proti svým závazkům, které vznikly z uvedených kupních smluv a z nájemní smlouvy, včetně pohledávky vyplývající z kupní smlouvy ze dne 25. 9. 1998 o prodeji technologie na výrobu lisovaných briket ve výši 1 900 000,- Kč, kterou uzavřely shora uvedené smluvní strany. Další část pohledávky věřitele ve výši 854 000,- Kč postoupil věřitel dne 4. 5. 2000 obchodní společnosti E. L., s. r. o., která tuto pohledávku téhož dne započetla se svým závazkem vůči obchodní společnosti J. z. a n., a. s. V současné době pak obchodní společnost E., spol. s r. o., uplatňuje vůči obchodní společnosti M., spol. s r. o., (v níž byli oba obvinění společníky a která se taktéž nacházela v tíživé finanční situaci) jako avalovi směnek, které vystavili oba obvinění k zajištění pohledávky obchodní společnosti E., spol. s r. o., ze smlouvy o půjčce, nárok ve výši 17 139 100,79 Kč.
Obviněná Ing. M. B. společně s obviněným M. R. tímto jednáním podle skutkových zjištění soudu prvního stupně částečně zmařili pohledávky věřitelů obchodní společnosti J. z. a n., a. s., nejméně o částku ve výši 33 442 858,20 Kč, přičemž tito věřitelé jsou uvedeni ve výroku o vině v citovaném rozsudku, a to včetně výše jejich pohledávek. Pohledávky věřitelů zde vyjmenovaných, které byly uznány správcem konkursní podstaty, mají totiž hodnotu 139 407 858,20 Kč a sepsaný majetek obchodní společnosti J. z. a n., a. s., je v hodnotě 35 155 120,89 Kč.
V souvislosti s výše popsaným jednáním dále obviněná Ing. M. B. společně s obviněným M. R. podle skutkových zjištění rozsudku soudu prvního stupně vyčerpali ve dnech 1. 6. 1998 až 22. 6. 1998 formou nevyúčtovaných záloh z finančních prostředků, které na základě zmíněné smlouvy o půjčce poskytla obchodní společnost E., spol. s r. o., obchodní společnosti J. z. a n., a. s., peněžní částky blíže označené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Toto zálohové čerpání peněžních prostředků přitom oba obvinění prováděli bez jakéhokoli následného vyúčtování, část takto vyčerpaných peněz poskytli obchodní společnosti M., spol. s r. o., v níž byli oba obvinění společníky a která se rovněž nacházela v tíživé finanční situaci, a to bez konkrétního účelu, přičemž tato obchodní společnost nepoužila poskytnuté zálohy ve prospěch obchodní společnosti J. z. a n., a. s., nýbrž k úhradám svého běžného chodu či k platbám nesouvisejícím s činností obchodní společnosti J. z. a n., a. s. Obviněná měla tímto jednáním vyčerpat ve svůj prospěch peněžní částku ve výši 1 410 813,70 Kč a společně s obviněným M. R. pak peněžní částku ve výši 1 389 440,70 Kč.
Za uvedené trestné činy byla obviněná Ing. M. B. odsouzena podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roky. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byla obviněná pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou. Obviněné byl dále uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 5 let. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu byli všichni poškození uvedení ve výroku o vině v citovaném rozsudku odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně soud prvního stupně rozhodl o vině a trestu obviněného M. R.
O odvolání obou obviněných a poškozeného rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 6 To 373/2006, ve spojení s opravným usnesením ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 6 To 373/2006. Odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložených trestech a při nezměněném výroku o vině a náhradě škody znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. řádu tak, že obviněnou Ing. M. B. odsoudil podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu. Odvolací soud dále uložil obviněné podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 5 let. Citovaným rozsudkem odvolacího soudu bylo rovněž znovu rozhodnuto o trestu obviněného M. R. Podle §256 tr. řádu odvolací soud zamítl odvolání poškozeného.
Obviněná Ing. M. B. podala prostřednictvím svého obhájce dne 26. 2. 2007 proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V první části svých dovolacích námitek se obviněná vyjádřila k trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., jehož spácháním byla uznána vinnou. Podle názoru obviněné tzv. skutková věta obsažená ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje popis společného jednání ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. a součinnost obviněné při páchání citovaného trestného činu nemá oporu v provedených důkazech. Jak dále obviněná namítá, na společné jednání s obviněným M. R. nelze usuzovat pouze z toho, že zastávala v obchodní společnosti J. z. a n., a. s., pozici místopředsedkyně představenstva. Pokud jde o společný úmysl, podle obviněné rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje žádné konkrétní závěry, které by odůvodňovaly existenci takového úmyslu. Dále obviněná vytýká, že ze skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a to ani ve spojení s jeho odůvodněním, nevyplývá, jak se měla podílet na uzavírání předmětných kupních smluv. Navíc se podle názoru obviněné jednalo o postup, který odpovídá požadavkům běžného obchodního styku, když byl schválen i dozorčí radou obchodní společnosti J. z. a n., a. s. Obviněná je tudíž přesvědčena, že z popisu skutku ani z okolností případu nelze dovodit její společný úmysl ani společné jednání s obviněným M. R., a proto svým jednáním nemohla naplnit skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele.
Pokud jde o trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., pro který byla obviněná Ing. M. B. rovněž stíhána a odsouzena, podle jejího názoru se odvolací soud řádně nevypořádal se zákonnými znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívajícími ve svěření cizí věci a v přisvojení si cizí věci. Jak dále obviněná zdůraznila, z hlediska trestní odpovědnosti není podstatná existence příjmových a výdajových pokladních dokladů, nýbrž okolnost, kdo v posuzované věci fakticky nakládal se zmíněnými finančními prostředky. V této souvislosti obviněná rozebírá některé důkazy provedené ve věci, z nichž podle ní jednoznačně vyplývá, že peněžní částka ve výši 109 513,17 USD se v pokladně obchodní společnosti J. z. a n., a. s., vůbec nenacházela, a proto ani nemohla být svěřena obviněné. Obviněná vytýká soudům nižších stupňů, že se nezabývaly otázkou, zda byly obviněné skutečně svěřeny předmětné finanční prostředky a jaká byla jejich výše.
Ve svém dovolání poukazuje obviněná Ing. M. B. též na dosavadní judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na jeho nález ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04), která se týká zejména výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jenž v podaném dovolání uplatnila.
Závěrem svého dovolání proto obviněná Ing. M. B. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 6 To 373/2006, a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněné Ing. M. B. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněné odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a jsou opodstatněné, neboť soudy nižších stupňů se dostatečně nezabývaly otázkou, že zaplacení skutečné pohledávky dlužníkem vylučuje jeho trestní odpovědnost za trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., jehož spácháním byla obviněná uznána vinnou. Tento názor opřel státní zástupce o dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí publikované pod č. 41/1990 Sb. rozh. tr.), přičemž současně uvedl, že se v posuzované věci mohlo jednat o trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., jestliže by obviněná jednala se záměrem vyhnout se poměrnému uspokojení svých věřitelů. Pokud jde o trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., podle státního zástupce z popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, zda obviněná sobě nebo jinému obstarala trvalý prospěch, anebo zda sebe či jiného obohatila. Proto mělo být jednání obviněné posouzeno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, aby zrušil též rozsudek soudu prvního stupně (a to za použití §261 tr. řádu i ve vztahu ke spoluobviněnému M. R., jemuž podle státního zástupce prospívá stejný důvod), jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu, a aby dovolací soud přikázal věc Okresnímu soudu v Bruntále k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná Ing. M. B. podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Obviněná Ing. M. B. opírá své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Protože dovolací námitky obviněné z větší zčásti odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné je převážně důvodné.
Obviněná Ing. M. B. ve svém dovolání nejprve poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na jeho nález ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04), v níž se Ústavní soud zabýval výkladem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněné nelze připustit takový výklad citovaného dovolacího důvodu, který přehlíží faktický skutkový děj bez zřetele k tomu, jak je popsán v tzv. skutkové větě ve výroku o vině. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v obecném smyslu nehodlá zpochybňovat závěry Ústavního soudu, které ovšem nemohou obviněné zaručovat úspěšnost jejího dovolání ani přezkum napadeného rozhodnutí i mimo zákonem vymezené dovolací důvody. Dovolací soud zde odkazuje na svou ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadním postupem Nejvyššího soudu při interpretaci a aplikaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní praxe.
Pokud tedy jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který ve svém dovolání uplatnila obviněná Ing. M. B., Nejvyšší soud připomíná, že jeho existenci lze dovodit jen tehdy, pokud skutek, pro nějž byla obviněná stíhána a odsouzena, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které přichází v úvahu pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Dovolací důvod podle citovaného ustanovení tudíž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotněprávní (nikoli procesní) charakter. Pokud ovšem obviněná Ing. M. B. ve svém dovolání vytýkala soudům nižších stupňů též nesprávné hodnocení provedených důkazů, které pak sama interpretovala, jde o procesní námitky, jež nemohou založit existenci hmotněprávního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu., neboť se netýkají posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného hmotněprávního posouzení. Proto dovolací námitky obviněné, v nichž argumentuje v podstatě nesprávným postupem soudů nižších stupňů při provádění dokazování a při hodnocení důkazů a zpochybňuje některá skutková zjištění ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (zejména ohledně existence předmětné peněžní částky, s kterou nakládala), nenaplňují uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Nejvyšší soud neakceptoval ani tvrzení obviněné Ing. M. B., které sice již odpovídá citovanému dovolacímu důvodu a jímž zpochybnila naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., pokud spočívá ve „svěření cizí věci“. K výkladu tohoto zákonného znaku Nejvyšší soud připomíná, že cizí svěřenou věcí, kterou si pachatel trestného činu zpronevěry přisvojí, se rozumí taková věc, s níž může ten, komu byla věc dána do dispozice, určitým způsobem nakládat, užívat ji, hospodařit s ní a popřípadě ji i zcizit, jestliže to odpovídá účelu svěření, apod. Ve vztahu k členům statutárního orgánu obchodní společnosti nebo jiné právnické osoby jsou cizími i věci patřící do samostatného majetku obchodní společnosti či jiné právnické osoby (např. podle §6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce „obch. zák.“), k nimž má člen statutárního orgánu dispoziční oprávnění a je povinen s nimi hospodařit s péčí rádného hospodáře např. podle §194 odst. 5 obch. zák. Proto obviněné jako členu (místopředsedovi) představenstva akciové společnosti byl nepochybně svěřen majetek této obchodní společnosti a za případné neoprávněné dispozice s ním či za nehospodárné nakládání mohla nést i trestní odpovědnost (viz k tomu přiměřeně závěry vyplývající z judikatury vyjádřené např. v rozhodnutích publikovaných pod č. 18/2006-II. a č. 5/2007 Sb. rozh. tr.). Podobně se po novele trestního zákona provedené zákonem č. 253/2006 Sb. posuzuje otázka, kdy jde o cizí svěřenou jinou majetkovou hodnotu než věc (viz též §89 odst. 13 věta třetí tr. zák., ve znění citované novely).
Jak je přitom v posuzované věci zřejmé ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která Nejvyšší soud není oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněná Ing. M. B. vyčerpala sama či společně s obviněným M. R. ve dnech od 1. 6. 1998 do 22. 6. 1998 formou nevyúčtovaných záloh ze svěřeného majetku obchodní společnosti J. z. a n., a. s., peněžní částky blíže specifikované ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Soudy obou stupňů přitom dospěly k jednoznačnému skutkovému zjištění (viz str. 52 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 8 rozsudku odvolacího soudu), podle něhož byly předmětné finanční prostředky skutečně k dispozici, tj. oba obvinění je měli fakticky ve své moci. Obviněná Ing. M. B. tedy nakládala se svěřenými cizími věcmi v podobě peněz obchodní společnosti J. z. a n., a. s., přičemž jak navíc vyplývá z provedeného dokazování (viz str. 9 rozsudku odvolacího soudu), obviněná odpovídala v této obchodní společnosti za ekonomickou oblast. Podle Nejvyššího soudu se tak v případě obviněné jednalo o osobu, které byly svěřeny konkrétní finanční částky z majetku jmenované obchodní společnosti, s nimiž jako člen jejího statutárního orgánu disponovala. Nejvyšší soud proto považuje námitku obviněné, pokud v ní zpochybňuje uvedený závěr, za nedůvodnou.
Naopak, za opodstatněné a odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považuje Nejvyšší soud argumenty obviněné Ing. M. B., jimiž soudům nižších stupňů vytýká nesprávné právní posouzení týkající se závěru o existenci společného úmyslu a společného jednání ve vztahu k trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se obviněná měla dopustit společně s obviněným M. R. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Důvodná je rovněž další námitka obviněné, jejímž prostřednictvím vytýká soudům obou stupňů, že nesprávně posoudily zákonný znak trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. spočívající v přisvojení si cizí věci.
Z výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně přitom vyplývá, že se obviněná Ing. M. B. měla dopustit obou posuzovaných trestných činů ve formě spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. s obviněným M. R. K této formě trestné součinnosti Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že se zde vyžaduje jednak společné jednání dvou nebo více osob a jednak úmysl spolupachatelů spáchat takovým jednáním určitý (stejný) trestný čin; jde o dvě kumulativně stanovené podmínky spolupachatelství. Za společné jednání je nutné podle Nejvyššího soudu považovat jak situaci, pokud každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu, tak i případ, když každý spolupachatel naplnil jen některý ze znaků skutkové podstaty, která je naplněna až souhrnem jednání všech spolupachatelů, a konečně též stav, jestliže jednání spolupachatele sice samo o sobě nenaplňuje žádný ze zákonných znaků určité skutkové podstaty, ale jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (články řetězu) působí současně, směřují k přímému provedení trestného činu a jen ve svém celku naplňují jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr. v odůvodnění a rozhodnutí pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Pokud jde o subjektivní podmínku, ke spolupachatelství se vyžaduje úmysl dvou nebo více osob směřující ke spáchání trestného činu jejich společným jednáním. Tento tzv. společný (shodný) úmysl ovšem není podmíněn výslovnou dohodu spolupachatelů, proto ke spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. postačí, aby společný úmysl vyplýval alespoň z konkludentní dohody, jestliže spolupachatelé jsou navzájem posilováni vědomím své společné činnosti (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 93, podobně Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 320).
Ve vztahu k trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., jehož spácháním byla obviněná Ing. M. B. uznána vinnou, pak Nejvyšší soud připomíná, že k naplnění jeho skutkové podstaty se vyžaduje, aby pachatel zmařil, byť jen částečně, uspokojení svého věřitele mimo jiné tím, že zcizí část svého majetku, a způsobí tím škodu velkého rozsahu. Úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele spočívá ve vyvolání takového stavu pachatelem, v němž věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout uspokojení své pohledávky za dlužníkem z jeho majetku. K částečnému zmaření uspokojení pohledávky věřitele pak může dojít tehdy, pokud dlužník toliko omezí možnost věřitele domoci se svého práva na uspokojení pohledávky z majetku dlužníka. Jestliže se k popsanému protiprávnímu jednání pachatel uchýlí ještě před splatností věřitelovy pohledávky, může se jednat o přípravu k trestnému činu poškozování věřitele (§7 odst. 1 k §256 odst. 1, 4 tr. zák.), nebo o pokus tohoto trestného činu (§8 odst. 1 k §256 tr. zák.), je-li zde úmysl pachatele znemožnit věřiteli, aby byla uspokojena jeho pohledávka i poté, co se stane splatnou. Pachatelem trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. pak může být jen tzv. konkrétní subjekt ve smyslu §90 odst. 1 tr. zák., tj. osoba se zvláštní vlastností dlužníka. Pokud je ovšem takovým dlužníkem právnická osoba, např. obchodní společnost, uplatní se zde ustanovení §90 odst. 2 tr. zák., podle něhož postačí, jestliže je nositelem této zvláštní vlastnosti (tj. dlužníkem) právnická osoba, jejímž jménem pachatel jednal. Obviněná Ing. M. B. tedy v zásadě mohla být pachatelem (spolupachatelem) uvedeného trestného činu, protože jako členka statutárního orgánu obchodní společnosti J. z. a n., a. s., byla oprávněna navenek jednat jejím jménem ve všech věcech (§191 obch. zák., §20 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). To ovšem automaticky neznamená, že skutečně ve všech posuzovaných případech takto jednala a že je i trestně odpovědná stejným způsobem a ve stejné míře jako spoluobviněný M. R.
V projednávané věci dospěly soudy nižších stupňů ke skutkovému závěru, podle něhož se – zkráceně vyjádřeno – obviněná Ing. M. B. jako spolupachatelka podílela na spáchání posuzovaného skutku společně s obviněným M. R., který měl jako předseda představenstva obchodní společnosti J. z. a n., a. s., „v součinnosti“ s obviněnou uzavřít (nevýhodnou) smlouvu o půjčce s obchodní společností E., spol. s r. o., přičemž následně byla s touto obchodní společností uzavřena série kupních smluv a nájemní smlouva, na jejichž podkladě obchodní společnost J. z. a n., a. s., jako prodávající převedla značnou část svého nemovitého i movitého majetku na kupujícího, tj. na obchodní společnost E., spol. s r. o., která proti svému závazku zaplatit kupní cenu za převedený majetek započetla svou pohledávku vůči prodávající obchodní společnosti z titulu zmíněné smlouvy o půjčce. Tím došlo ke zmaření uspokojení pohledávek ostatních věřitelů obchodní společnosti J. z. a n., a. s., v celkové částce ve výši 33 442 858,20 Kč. Právní posouzení popsaného jednání obviněné Ing. M. B. jako spolupachatelství na trestném činu poškozování věřitele podle §9 odst. 2 a §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. však podle Nejvyššího soudu vyvolává důvodné pochybnosti o tom, zda se obviněná skutečně v postavení spolupachatele podílela na – byť jen částečném – zmaření uspokojení pohledávek věřitelů, které v té době měla obchodní společnost J. z. a n., a. s., jako dlužník.
Jak totiž vyplývá z popisu té části skutku, která má vyjadřovat spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., soud prvního stupně ve výroku o vině svého rozsudku konkretizoval podíl obviněné Ing. M. B. pouze již zmíněnou formulací, podle níž spoluobviněný M. R. uzavřel za obchodní společnost J. z. a n., a. s., výše uvedenou smlouvu o půjčce s obchodní společností E., spol. s r. o., přičemž tak učinil „v součinnosti“ s obviněnou Ing. M. B., aniž by zde byla tato součinnost jakkoli blíže upřesněna či rozvedena. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho str. 46) je pak obsažena jen konkretizace účasti obviněné na uzavírání uvedené smlouvy o půjčce, ale popis skutku ve výroku o vině ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyjadřují žádný podíl obviněné na uzavření a následném plnění dalších celkem 6 kupních smluv ze dne 27. 5. 1998 a nájemní smlouvy z téhož dne, a to smluv s obchodní společností E., spol. s r. o., na jejichž podkladě došlo ve prospěch této obchodní společnosti k převodu podstatné části majetku obchodní společnosti J. z. a n., a. s., použitelného k uspokojení pohledávek (dalších) jejích věřitelů. Přitom právě tento převod majetku je podstatou trestného činu poškozování věřitele, protože až jím došlo k poškození (ostatních) věřitelů obchodní společnosti J. z. a n., a. s., když za něj obchodní společnost E., spol. s r. o., neposkytla peníze ani jiný majetek ve prospěch obchodní společnosti J. z. a n., a. s., ale platbu za převod vyřešila zápočtem své pohledávky vzniklé z titulu poskytnuté půjčky. Uzavření smlouvy o této půjčce, k němuž mělo dojít v součinnosti s obviněnou Ing. M. B., tedy mohlo být nanejvýš jen jakousi přípravnou fází k poškozování ostatních věřitelů, a jestliže se již obviněná nepodílela na následném převodu majetku obchodní společnosti J. z. a n., a. s., ve prospěch obchodní společnost E., spol. s r. o., přestože šlo o převod, který byl na úkor věřitelů prvně jmenované obchodní společnosti, pak zde nelze uvažovat o spolupachatelství obviněné na trestném činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., ale případně jen o některé formě účastenství ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák. na uvedeném trestném činu spáchaném spoluobviněným M. R. Za součást společného jednání směřujícího k poškození věřitele totiž nelze pokládat tu část jednání dlužníka, která vedla jen ke vzniku pohledávky věřitele, jejíž uspokojení dlužník zmařil, ale až určité skutečné nebo fiktivní dispozice s majetkem dlužníka učiněné po vzniku pohledávky jeho věřitele, které znemožnily, aby mohl věřitel dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka. Námitku obviněné zpochybňující existenci společného jednání ve vztahu k trestnému činu poškozování věřitele proto Nejvyšší soud shledal jako opodstatněnou.
Neodůvodňují-li rozhodná skutková zjištění právní závěr, podle něhož by se mohlo posuzované jednání obviněné Ing. M. B. považovat za společné jednání ve smyslu spolupachatelství na trestném činu poškozování věřitele podle §9 odst. 2 a §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., pak – s ohledem na výše uvedený výklad institutu spolupachatelství – nelze ve vztahu k tomuto trestnému činu uvažovat ani o úmyslném zavinění obviněné, resp. o jejím úmyslu spáchat uvedený trestný čin společně s obviněným M. R. Takový úmysl je totiž podmíněn společným jednáním spolupachatelů, jímž je uskutečňován právě jejich společný (shodný) úmysl, tj. záměr participovat na vzájemné součinnosti při naplňování všech znaků určité skutkové podstaty trestného činu. Proto Nejvyšší soud shledal opodstatněnou i námitku obviněné, kterou zpochybnila naplnění subjektivního znaku spolupachatelství na citovaném trestném činu.
Částečně důvodnými jsou i dovolací námitky obviněné Ing. M. B. ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jehož spácháním byla rovněž uznána vinnou. Tohoto trestného činu se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc (nebo od 1. 7. 2006 i jinou majetkovou hodnotu), která mu byla svěřena, a tímto jednáním způsobí na cizím majetku značnou škodu. Ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Přisvojení si cizí svěřené věci je třeba chápat jako jednání pachatele, kterým nakládá s takovou věcí v rozporu s účelem, k němuž mu byla věc poskytnuta do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, přičemž pachatel tím zároveň trvale vyloučí dosavadního vlastníka nebo oprávněného držitele z dispozice se svěřenou věcí. Přestože to v ustanovení §248 odst. 1 tr. zák. není výslovně stanoveno, k trestní odpovědnosti za zpronevěru se vyžaduje, aby pachatel přisvojením si cizí svěřené věci (nebo jiné majetkové hodnoty) obohatil sebe nebo jiného, tj. aby tím získal pro sebe nebo pro jinou osobu trvalý prospěch z přisvojené věci či jiné majetkové hodnoty (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1445). Tímto znakem se totiž ustanovení o trestném činu zpronevěry podle §248 tr. zák. odlišuje od subsidiárního ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., které se sice rovněž vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, ale uplatní se tam, kde nebylo prokázáno, že by ve své funkci obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody (viz rozhodnutí publikované pod č. 21/2002-I. Sb. rozh. tr.).
I když ohledně trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. jsou rozhodná skutková zjištění obsažená v rozsudku soudu prvního stupně již konkrétnější v tom směru, že obsahují přesně vymezený podíl obviněné Ing. M. B. na nakládání se svěřenými cizími peněžními prostředky z majetku obchodní společnosti J. z. a n., a. s., i způsob dispozice s nimi, přesto neposkytují spolehlivý podklad pro jednoznačný závěr, zda tím obviněná mohla spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., anebo jen subsidiární trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. V případech některých dispozic s peněžními částkami z majetku jmenované obchodní společnosti zde totiž chybí takové skutkové okolnosti, které by svědčily o obohacení obviněné nebo jiné osoby a jež jsou rozhodné a nezbytné právě pro vzájemné odlišení obou těchto trestných činů, jak bylo výše uvedeno. O přisvojení svěřených peněžních prostředků a opatření trvalého prospěchu z nich lze uvažovat nanejvýš tam, kde oba obvinění převedli příslušné peněžní částky z majetku obchodní společnosti J. z. a n., a. s., jako zálohy bez bližší specifikace důvodu ve prospěch obchodní společnosti M., spol. s r. o., v níž působili jako společníci a jednatelé a která použila získané peníze k úhradám svého běžného chodu a k dalším platbám. V ostatních případech se ovšem konstatuje pouze skutečnost, že obviněná Ing. M. B. vyčerpala (z finančních prostředků poskytnutých obchodní společnosti J. z. a n., a. s., ve formě půjčky od obchodní společnosti E., spol. s r. o.) konkrétní peněžní částky jako zálohy, které nevyúčtovala, aniž by bylo patrné, jak naložila s vyčerpanou peněžní částkou, resp. zda a ve prospěch koho ji použila. Jde o 2 případy ze dne 1. 6. 1998, 1 případ ze dne 2. 6. 1998, 1 případ ze dne 8. 6. 1998, 1 případ ze dne 10. 6. 1998 a 1 případ ze dne 16. 6. 1998. Uvedená skutková zjištění, podle nichž obviněná vyčerpala určité peněžní částky a nevyúčtovala je, tedy podle názoru Nejvyššího soudu nepostačují k naplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. ani k jeho spolehlivému odlišení od trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák.
Nejvyšší soud proto považuje za částečně opodstatněné i dovolací námitky obviněné Ing. M. B., jimiž zpochybnila naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterým byla uznána vinnou.
Protože se soudy nižších stupňů nezabývaly právním posouzením skutku, jehož spácháním uznaly vinnou obviněnou Ing. M. B., ze všech zmíněných hledisek, byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněné je v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 6 To 373/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 3 T 134/2003, a to v obou případech jen ve vztahu k obviněné Ing. M. B. Podle §265k odst. 2 tr. řádu byla zrušena také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části citovaných rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Bruntále, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Bruntále jako soud prvního stupně tak v rozsahu vyplývajícím z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu opětovně projedná věc obviněné Ing. M. B. a odstraní vady zjištěné v dovolacím řízení. Přitom především konkretizuje skutková zjištění tak, aby bylo nepochybné, jakého jednání se obviněná dopustila, v jakém vztahu k jednání spoluobviněného M. R., a jaký následek tím způsobila, včetně toho, zda jednala úmyslně, z nedbalosti nebo nezaviněně. Následně pak soud upraví skutkovou větu, resp. popis skutku, a to v návaznosti na tato skutková zjištění, která pak podrobněji rozvede v odůvodnění svého rozhodnutí tak, aby nebyla v rozporu s právními závěry ve výroku o vině. Poté soud prvního stupně opětovně posoudí, zda a jakých trestných činů se obviněná dopustila. Ve vztahu k účasti obviněné na trestném činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným obviněný M. R., Nejvyšší soud nad rámec dovolacích námitek obviněné považuje za nutné upozornit, aby se soud vypořádal i s předběžnou otázkou (§9 odst. 1 tr. řádu), zda převodem nemovitého a movitého majetku obchodní společnosti J. z. a n., a. s., která již byla podle zjištění soudů nižších stupňů patrně v platební neschopnosti, ve prospěch obchodní společnosti E., spol. s r. o., nedošlo spíše ke zvýhodnění tohoto věřitele na úkor ostatních věřitelů obchodní společnosti J. z. a n., a. s., tj. ke spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., který je ve vztahu speciality k trestnému činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. (viz rozhodnutí publikované pod č. 6/2005-II. Sb. rozh. tr.).
Podstata dovolací argumentace obviněné Ing. M. B., jejíž důvodnost Nejvyšší soud akceptoval, spočívala ve zpochybnění formy a podílu jednání obviněné a jejího zavinění na společné trestné činnosti, kterou měla spáchat spolu s obviněným M. R. Jde tedy o důvod, který neprospívá i tomuto spoluobviněnému, protože ho bylo nutno zkoumat u každého ze spoluobviněných zvlášť, individuálně a samostatně (viz rozhodnutí publikované pod č. 59/1977 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu důvody, pro něž byla zrušena rozhodnutí napadená dovoláním obviněné Ing. M. B., neprospívaly i obviněnému M. R., takže Nejvyšší soud nemohl uplatnit pravidlo beneficium cohaesionis a nebyl oprávněn podle §265k odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. řádu zrušit rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 6 To 373/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 3 T 134/2003, i ohledně tohoto obviněného, který dovolání nepodal.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněné Ing. M. B. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o jejím dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y