ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1086.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1086/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2007 o dovolání obviněné T. T. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 7 To 205/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 181/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné T. T. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. 33 T 181/2006, byla obviněná T. T. D. uznána vinnou trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byla obviněná T. T. D. odsouzena podle §150 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. b) tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 50.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. určen náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §73 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zák. byly taktéž zabrány zajištěné a ve výroku rozsudku specifikované věci. Podle §229 odst. 2 byly poškozená společnost P. A. R. D. S., zastoupená v ČR společností A., a. s., poškozená společnost A., s. r. o., a poškozená společnost N. E. O. N. B. C. B. O., odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze, jenž rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněné T. T. D., podanému proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. 33 T 181/2006, rozhodl rozsudkem ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 7 To 205/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku, kterým byly podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozené společnosti odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl podle §229 odst. 2 tr. ř. o odkázání poškozených společností P. A. R. D. S., zastoupená v České republice společností A., a. s., A. Č. r., s. r. o., a N. E. O. N. B. C. B. O., s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 7 To 205/2007, ve spojení s citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. 33 T 181/2006, podala obviněná T. T. D. prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. F. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka nejprve shrnula dosavadní průběh řízení a posléze uvedla, že soud nedostatečně zjistil skutkový děj a podstatu věci a ve svém závěru pak věc nesprávně právně hodnotil, a na podkladě toho byla obviněná nesprávně odsouzena. Dále soud pochybil procesně a nevypořádal se s důkazy obhajoby, zejména nebyla dostatečně prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a skutkem, který se stal a za který byla obviněná odsouzena.
V podrobnostech pak dovolatelka rozvedla, že soudy prvního ani druhého stupně neprovedly obhajobou navržené výslechy svědků, zejména svědka D. Q. T., přičemž odůvodnění soudu, že výslech tohoto svědka je irelevantní, považuje obviněná za nedostačující ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. Soud dále neprokázal vlastnická práva k zabaveným věcem, nezjišťoval ani, zda vztah obviněné k vlastníku zabavených věcí byl či nebyl pracovní, pouze vycházel z tvrzení jednoho ze svědků, že obviněná je prodavačkou, což ovšem nebylo v řízení nikterak prokázáno. Navíc nebylo ani prokázáno, že obviněná věděla či mohla vědět, že se jedná o zboží, které bylo neoprávněně označeno ochrannými známkami, soud také ani nezjišťoval majitele nalezených raznic. V této souvislosti polemizuje dovolatelka se závěry soudu, vyvozenými z výpovědí svědků O. a K. Pokud soud označil rozpory ve výpovědích svědků za drobnosti, pak dovolatelka tento závěr napadá a nesouhlasí s ním. Dále dovolatelka uvedla, že svědkové O. a K. neznali své povinnosti, když neoznámili příslušnému orgánu nedovolené podnikání obviněné, pokud na to měli podezření, a navíc jsou tito svědkové jako státní zaměstnanci s povinností kontrol podle živnostenského zákona značně nedůvěryhodní a z titulu svého postavení ve státní správě i značně podjatí. Dovolatelka se domnívá, že cílem jejich kontroly nebylo její důsledné provedení, nýbrž zadržení kohokoli přímo u zboží. Obviněná se tudíž domnívá, že odvolací soud tak v odůvodnění uvedl zcela evidentně nepravdu a tímto ji zjevně poškodil. Pokud soud považuje takovouto obhajobu obviněné za absurdní a účelovou, pak obviněná je toho názoru, že žalobce byl v důkazní nouzi, neboť kromě citovaných svědků neměl soud pro odsouzení dovolatelky jiné důkazy.
V neposlední řadě považuje obviněná za neetické vyjádření soudu, pokud soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl slova „ ... pouhým nahlédnutím do trestního řádu by obviněná mohla zjistit, že podle §214 ...“ Dovolatelka namítla, že stejným pouhým nahlédnutím do trestního řádu by soud také zjistil, že existuje i §215 tr. ř. Obdobně pak dovolatelka zmiňuje formulaci odůvodnění soudu týkající se §341 tr. ř., §120 a následující tr. ř. a §129 odst. 4 tr. ř.
Pokud soud nezajistil uvedeného svědka pro jeho výslech v hlavním líčení, nemohl současně pominout písemné důkazy předložené obviněnou a tyto podle jejího názoru nemohl hodnotit v její neprospěch. Z těchto důvodů soud rozhodoval na základě nesprávných a nedostatečných důkazů, zajištěných zejména Policií České republiky (dále jen „Policie“), podle kterých uvedený svědek v době, kdy byl spáchán trestný čin, byl mimo území České republiky. Tyto důkazy považoval soud za podstatné, přičemž tvrzení obviněné, že v uvedených prostorách nepodnikala, nic neprodávala ani nenabízela a byla jen na návštěvě, mělo být tímto důkazem vyvráceno i proti námitce obviněné, že opak je pravdou. Nový důkaz, opatřený obviněnou v odvolacím řízení a prokazující to, že D. Q. T. byl v době spáchání trestného činu v republice a tuto opustil až 6 dnů po spáchání trestného činu, odvolací soud pouze konstatoval, aniž by jej podle názoru dovolatelky náležitě hodnotil. Podle názoru obviněné je z výše uvedeného zřejmé, že jí nemohlo být spolehlivě prokázáno, že trestný čin spáchala. Obviněná se však stala pro Policii jedinou dostupnou osobou, která mohla být stíhána, a to v důsledku pochybení Policie, spočívajícím v nezabránění vycestování svědka D. Q. T. z republiky. Také z doložených úředních listin i výpovědí svědků je evidentní, že odsouzená v dané době nepodnikala a ani nemohla. Těmito důkazy se však soud nezabýval, označil je jako irelevantní a tento svůj závěr ani řádně neodůvodnil. Proto obviněná trvá na tom, že se žádného trestného činu nedopustila.
V závěru dovolání obviněná s ohledem na shora uvedené námitky navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. 33 T 181/2006, v plném rozsahu zrušil v souladu s ustanovením §265k tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně, které bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněné T. T. D., se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněná T. T. D. této povinnosti v podaném dovolání formálně dostála, neboť v něm uvedla důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem právě obviněná ve svém dovolání požaduje, neboť napadá zejména rozhodnutí soudu nalézacího a potažmo i odvolacího jen z toho důvodu, že oba soudy neakceptovaly její obhajobu a důkazy hodnotily jinak, než v její prospěch.
Jen pro úplnost, pokud obviněná tvrdí, že v předmětném stánku nic neprodávala a v uvedených prostorách nepodnikala, a že osobou, která správně měla být stíhána, je svědek D. Q. T., přičemž svědkové T. O. a R. K. jsou již minimálně z titulu svého postavení ve státní správě nedůvěryhodní a podjatí, uvádí k tomu Nejvyšší soud následující:
Nalézací soud na straně 4 svého rozsudku zejména uvádí, že vycházel především z výpovědí svědků T. O. a R. K., pracovníků Celního ředitelství, kteří osobně prováděli kontrolu předmětných stánků. Podle jejich vyjádření se obviněná T. T. D. orientovala ve stánku, sdělovala jim ceny a v souvislosti s nimi ukazovala určité zboží. Nalézací soud tyto svědky shledal věrohodnými a objektivními a neshledal žádné okolnosti, které by jejich věrohodnost snižovaly. Odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí zrušil pouze ve výroku o náhradě škody, přičemž jinak se zcela ztotožnil se závěry soudu první instance. K námitkám, jež byly obsahově shodnými s těmi, které později uplatnila obviněná i v rámci dovolání, uvedl odvolací soud na straně 4 a 5 svého rozhodnutí, že výpověď svědka T. O. v té části, kde uvedl, že není oprávněn podávat podněty ke správnímu řízení, není takovou skutečností, která by jakkoli snižovala jeho věrohodnost a která by mohla soud důvodně vést k závěru o úmyslné nepravdivosti jeho výpovědi. Pokud obviněná prodávala ve stánku, který podle smlouvy přenechala jiné osobě, pak není jen z této skutečnosti možno dovozovat, že by tato skutečnost měla být posouzena jako nedovolené podnikání a jako takové hlášena příslušnému orgánu. Naopak svědek T. O. správně spatřoval porušení zákona obviněnou v nabízení zboží neoprávněně označeného ochrannými známkami k prodeji. Proto nelze jeho dalšímu postupu z hlediska zákona nic vytknout. Odvolací soud k tomu dále zdůraznil, že svědek T. O. není pracovníkem živnostenského úřadu a neprováděl kontrolu podle živnostenského zákona, jak se obviněná mylně domnívá. Dále se též vyjádřil k námitce týkající se nedůvěryhodnosti a podjatosti svědků T. O. a R. K. jako pracovníků státní správy a v tomto směru uvedl, že z trestního řádu nevyplývá, že by pracovníkům státní správy, a tedy i celní správy, nebylo dovoleno svědčit před soudem o pachateli či okolnostech důležitých pro trestní řízení, pokud při výkonu své pravomoci trestnou činnost pachatele přímo vnímali svými smysly.
Nejvyšší soud se s těmito závěry nalézacího i odvolacího soudu plně ztotožňuje, přičemž konstatuje, že s přihlédnutím k shora uvedeným skutečnostem nelze shledat přítomnost extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním, z něho učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů na tato zjištění navazujícími, a jen ve stručnosti podotýká, že svědecké výpovědi svědků R. K. a T. O. mohou vzhledem ke svému obsahu i postavení těchto svědků být považovány za důležité důkazy svědčící o vině obviněné. Jejich podjatost nelze dovozovat pouze s ohledem na jejich postavení kontrolních orgánů, když vzhledem k povaze trestné činnosti obviněné budou právě takové osoby, pracovníci celní správy, zpravidla prvotními svědky při odhalení trestné činnosti tohoto druhu. Jejich výpovědi jsou pak vzhledem k jejich obsahu dostačující pro závěr, že obviněná T. T. D. ve skutečnosti prodávala v předmětném stánku, tedy uváděla výše specifikované zboží do oběhu tím, že je nabízela v tomto případě již koncovým spotřebitelům. Dále pak soudy obou stupňů rozhodně nebyly v důkazní nouzi, jednání obviněné bylo doplněno také jinými důkazy, zejména zbožím a raznicemi, které byly v průběhu prohlídky na místě nalezeny. Není pravdivé ani tvrzení obviněné T. T. D., že by se soudy nevypořádaly s její obhajobou, zejména s návrhem na provedení důkazu výslechem svědka D. Q. T. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné zdůraznit, že obviněná T. T. D. nebyla stíhána pro trestný čin nedovoleného podnikání a nebylo jí kladeno za vinu porušení ustanovení živnostenského zákona. Byla totiž výše uvedenými svědky, pracovníky celní správy, identifikována na místě jejich kontroly jako osoba, která fakticky prodávala předmětné zboží, nabízela ho potenciálním zákazníkům a měla znalosti o cenách nabízeného zboží, čímž toto zboží uváděla do oběhu, jak již bylo uvedeno výše, a z tohoto hlediska je nepodstatné, zda svědek D. Q. T. se v rozhodné době nacházel na území České republiky či mimo toto území. K návrhu obhajoby se však odvolací soud přesto tímto důkazem zabýval, jak je patrno ze spisu, kde na č. l. 257 je založen doklad předložený obhajobou, jenž je pak zcela v souladu i se sdělením cizinecké policie (č. l. 241 a 242 spisu), které dovolatelka nedůvodně napadá, o tom, že uvedený svědek vycestoval dne 16. 12. 2005 přes hraniční přechod P. z území České republiky. Nejvyšší soud tak opět poukazuje na skutečnost, že obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku pouze polemizuje s hodnocením provedených důkazů, tak jak je provedly soudy nižších stupňů, tyto důkazy sama hodnotí odlišně, přičemž i nedůvodně uvádí, že soudy se některými důkazy vůbec nezabývaly.
Dovolací soud k tomu znova zdůrazňuje, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu a ve shora rozvedených úvahách k jednotlivým námitkám uplatněným obviněnou v dovolání, nelze učinit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné T. T. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.