ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1096.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1096/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2007 o dovolání, které podal obviněný R. Ch. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 10 To 199/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 8/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. Ch. byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 1 T 8/2007, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 23. 8. 2006 kolem 22.15 hod. v B. p. B., okr. M. B., ve výrobních prostorách obchodní společnosti W. A., s. r. o., v M. u., porušil při výkonu svého zaměstnání u jmenované obchodní společnosti jako řidič vysokozdvižného vozíku tovární značky Linde bezpečnostní předpisy pro přepravu materiálu, a to tak, že při přepravě nezajištěného materiálu na uvedeném vysokozdvižném vozíku došlo k sesutí přepravovaných plechů u lisu, kde pracovala poškozená I. V., která v důsledku tohoto sesutí utrpěla zranění v podobě zlomeniny obou kostí levého bérce s léčením a pracovní neschopností trvajícími ještě v době rozhodování soudu prvního stupně a s předpokládanými trvalými následky ve smyslu omezení hybnosti levého kolene a hlezna.
Za tento trestný čin byl obviněný R. Ch. odsouzen podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíce, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi napadl obviněný R. Ch. odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze tak, že ho usnesením ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 10 To 199/2007, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný R. Ch. prostřednictvím své obhájkyně dne 28. 8. 2007 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný především nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, protože podle jeho názoru soudy nižších stupňů vycházely jen z výpovědi poškozené I. V. Jak dále obviněný zdůraznil, jím přepravované plechy stáhl magnet, který je instalován u lisu, u něhož pracovala poškozená, přičemž soudy neprovedly důkazy spočívající v posouzení síly magnetu a ve výslechu svědků, které navrhoval. Podle obviněného nebylo prokázáno jeho zavinění ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a sesutím plechů z vysokozdvižného vozíku, proto údajně nemohl naplnit ani skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán a odsouzen. Obviněný rovněž popírá, že by svým jednáním porušil příslušné bezpečnostní předpisy, jejichž nedodržení navíc ani nemůže zakládat trestní odpovědnost za trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Závěrem svého dovolání obviněný R. Ch. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 10 To 199/2007, a aby věc vrátil podle §265l odst. 1 tr. řádu k novému projednání a rozhodnutí, aniž by však označil příslušný soud, u něhož by mělo být nově rozhodnuto.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného R. Ch. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný vznesl obdobné námitky již v rámci své obhajoby u soudů nižších stupňů. Státní zástupce však nemá žádné pochybnosti o tom, že se obviněný dopustil jednání uvedeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, neboť k takovému závěru dospěly soudy obou stupňů v řádně vedeném trestním řízení způsobem, který neodporuje zásadám formální logiky. Proto závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. Ch. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný R. Ch. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek obviněný R. Ch. ovšem napadá především rozsah a výsledky dokazování, které prováděly soudy nižších stupňů. V této souvislosti jim obviněný vytýká, že neprovedly důkazy, které navrhoval. Navíc podle obviněného na podkladě provedeného dokazování nelze dospět k závěru o jeho zavinění a o příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a zraněním poškozené. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obviněný shledává existenci dovolacího důvodu v uvedených směrech v tom, že soudy nižších stupňů údajně dospěly k chybným skutkovým zjištěním, a to na základě neúplně provedeného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace, která by mohla odůvodnit odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale domáhá se změny jeho právního posouzení především s poukazem na jiné skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů, a na jiné závěry učiněné z důkazů.
Ke zmíněným dovolacím námitkám ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné či neúplné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám prováděl či opakoval, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem je pak dovolací soud nemůže hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný R. Ch., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z námitek proti hodnocení provedených důkazů a z nedostatečného rozsahu dokazování, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného R. Ch. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak bylo popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými a právními závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Dovolacími námitkami uvedeného charakteru tedy ve skutečnosti obviněný R. Ch. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, takže tyto námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný jimi totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení důkazů a rozsahu dokazování.
Nad rámec shora uvedené argumentace Nejvyšší soud k námitce obviněného, jíž soudům nižších stupňů vytýká neprovedení některých jím navrhovaných důkazů, doplňuje následující. Podle názoru Nejvyššího soudu totiž závisí pouze na úvaze příslušného soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, přičemž v trestní věci obviněného R. Ch. soud prvního stupně usnesením zamítl jeho návrh na doplnění dokazování, protože provedené důkazy považoval za dostatečné a důkazy navrhované obviněným za nadbytečné pro řádné objasnění věci a s tímto názorem se ztotožnil i odvolací soud.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného R. Ch., která odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu a v jejímž rámci v podstatě zpochybňuje naplnění objektivní stránky trestného činu, pro který byl stíhán a odsouzen. Zmíněnou námitku obviněný opírá o tvrzení, podle něhož v důsledku jeho jednání nemohlo dojít k sesutí plechů z vysokozdvižného vozíku. Obviněný též popírá, že by svým jednáním porušil bezpečností předpisy svého zaměstnavatele. Nejvyšší soud však považuje tyto námitky za neopodstatněné.
Jak je zřejmé z rozhodných skutkových zjištění, obviněný R. Ch. jako řidič vysokozdvižného vozíku manipuloval s přepravovaným materiálem v rozporu s bezpečnostními předpisy obchodní společnosti W. A., s. r. o., jejímž zaměstnancem byl, přičemž následkem zmíněné manipulace došlo k sesutí materiálu (přepravovaných plechů) z vysokozdvižného vozíku a k těžké újmě na zdraví poškozené I. V., na jejíž nohu se plechy sesunuly.
Z hlediska objektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. je podstatné, aby v důsledku protiprávního jednání pachatele (tj. obviněného) došlo ke vzniku škodlivého následku v podobě těžké újmy na zdraví. Jinými slovy vyjádřeno, předpokladem výroku o vině citovaným trestným činem je zjištění, že mezi zaviněným jednáním pachatele a těžkou újmou na zdraví poškozeného existuje příčinná souvislost. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr. a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, publikované pod č. T 389. ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), z hlediska způsobeného následku musí být jednání pachatele významnou příčinnou, neboť každé jednání, bez kterého by následek nenastal, nelze považovat za stejně významnou příčinu následku (tzv. gradace příčinné souvislosti). Příčinná souvislost je ovšem dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně vyvolala následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle §224 odst. 1 tr. zák.), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je totiž příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby nebo bez spolupůsobení jiné okolnosti.
Uvedené obecné závěry tedy znamenají, že pokud obviněný R. Ch. vědomě přepravoval na vysokozdvižném vozíku nezajištěný materiál (plechy), přičemž viděl poškozenou I. V., jak stojí na svém pracovišti, v jehož bezprostřední blízkosti tímto způsobem manipuloval s nákladem, u kterého hrozilo a také nastalo sesutí na nohu poškozené, obviněný měl a mohl vědět, že může způsobit zranění poškozené právě tak, jak k tomu došlo. Na tomto závěru tedy nemůže nic změnit ani okolnost, jestli zde působila i další příčina v podobě magnetu u lisu. Soudy nižších stupňů zde prakticky vyloučily působení magnetu jako příčinu sesutí plechů a tento skutkový závěr Nejvyšší soud respektuje. Navíc by uvedená příčina ani nemohla jakkoli zpochybnit či omezit odpovědnost obviněného za způsobený následek, zejména když obviněný nepochybně věděl o existenci zmíněného magnetu, o jeho poloze a možných účincích. Proto jednání obviněného zůstává jedinou a výlučnou příčinou sesunutí plechů z vysokozdvižného vozíku na nohu poškozené a jejího zranění. Kdyby totiž obviněný vůbec nemanipuloval s tzv. rozpáskovaným balíkem plechů, a to s vědomím všech uvedených rozhodných okolností včetně zákazu takové manipulace, nemohl by se projevit ani případný vliv magnetu a vůbec by nedošlo k sesutí plechů způsobem, který znamenal vážné zranění poškozené. Správnost tohoto závěru pak nemůže být dotčena ani důkazy, které obviněný navrhoval a jimiž měla být prokázána jen síla působení magnetu na přepravované plechy.
Soudům nižších stupňů pak nelze podle Nejvyššího soudu vytknout ani to, že by se snad při zjišťování trestní odpovědnosti obviněného R. Ch. bedlivě nezabývaly posouzením bezpečnostních předpisů, které porušil. Podle závěrů soudů obviněný svým jednáním vědomě porušil zejména ustanovení čl. 5. 3. 7 Řádu č. 002/05 – Dopravní řád obchodní společnosti W. A., s. r. o., které ukládá řidiči manipulačního (tj. i vysokozdvižného) vozíku povinnost odmítnout přepravu břemene, jež svým rozměrem a uložením ohrožuje bezpečný provoz, přičemž řidič je odpovědný i za bezpečné uložení a upevnění převáženého materiálu. Jak navíc vyplývá z č. l. 31 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 8/2007, dne 19. 5. 2006 byl obviněný řádně seznámen se svými povinnostmi a proškolen o nich. Ostatně i kdyby snad bylo dílčí příčinou sesutí plechů z vysokozdvižného vozíku řízeného obviněným též působení magnetu používaného v souvislosti s provozem lisu, u něhož se nacházela poškozená, obviněný s ohledem na své dosavadní pracovní zkušenosti nepochybně věděl o existenci tohoto magnetu a o jeho účincích, takže mohl předpokládat, jaké důsledky nastanou, pokud se s přepravovanými a neupevněnými plechy příliš přiblíží do magnetického pole. I v takovém případě by tedy jednání obviněného, jímž porušil předpisy pro bezpečnou manipulaci s přepravovaným materiálem, zůstalo jedinou příčinou zranění poškozené I. V. a způsobení tohoto následku je pokryto jeho zaviněním z nedbalosti.
Podle Nejvyššího soudu je tudíž zcela zřejmé, že obviněný R. Ch. jednal přinejmenším z nevědomé nedbalosti [§5 písm. b) tr. zák.], protože nedodržel potřebnou míru povinné opatrnosti, která nemusí vyplývat jen z právních norem, ale může být konkretizována i vnitřními bezpečnostními předpisy, technickými normami apod. (viz rozhodnutí pod č. 18/1988-I. Sb. rozh. tr.), jak tomu bylo i v posuzovaném případě. Obviněný tedy nepostupoval v souladu s interními předpisy svého zaměstnavatele o bezpečnosti práce, s nimiž byl seznámen, přičemž i z hlediska subjektivního mu s ohledem na jeho zkušenosti a okolnosti, za nichž manipuloval s plechy, nic nebránilo v tom, aby rozpoznal konkrétní nebezpečí z toho vyplývající a aby nezpůsobil následek, který nastal.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. Ch. podal dovolání s poukazem na skutečnosti, jimiž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného R. Ch. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 10. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y