ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1142.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1142/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2007 o dovolání obviněného Ing. P. E., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 9 To 347/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 124/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. E. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 2. 2006, sp. zn. 3 T 124/2003, byl obviněný Ing. P. E. uznán vinným pod bodem I. výroku o vině trestným činem porušování povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., a pod bodem II. 1) až 7) výroku o vině trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že
I.
jako jednatel spol. E., s. r. o., v době od 22. 5. 2002, kdy byl na majetek této společnosti usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 78 K 95/2001-42, prohlášen konkurs, nejméně do 19. 9. 2003, mařil výkon správce konkursní podstaty JUDr. J. J. tím, že nesplnil svou povinnost vyplývající z ustanovení §17 odst. 1, 2 zák. č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších změn, předložit seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků a věřitelů, obchodní knihy, seznamy a účetní výkazy, doklady a smlouvy, ačkoli k tomu byl vyzván doporučeným dopisem, který převzal dne 18. 6. 2002, s tím, že tuto povinnost měl splnit do 22. 6. 2002, a ani nereagoval na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2003, kterým mu byla stanovena povinnost do tří dnů se dostavit ke správci konkursní podstaty a odevzdat výše citované doklady, byť je převzal 27. 6. 2003,
II.
jako spoluvlastník a jednatel společnosti E., s. r. o., v rozporu s platnými právními předpisy strhával svým zaměstnancům ze mzdy částky na dani z příjmu, zdravotní pojištění a sociální zabezpečení, které však neodváděl příslušným institucím a ponechával si je, a tak:
1)
neodvedl na účet Finančního úřadu v Praze 3, v rozporu se zákonem č. 586/1992 Sb.
v roce 1997
v březnu částku 14.160,- Kč za 44 zaměstnanců,
v dubnu částku 58.776,- Kč za 47 zaměstnanců,
v květnu částku 70.073,- Kč za 59 zaměstnanců,
v červnu částku 82.170,- Kč za 59 zaměstnanců,
v červenci částku 72.853,- Kč za 52 zaměstnanců,
v srpnu částku 76.625,- Kč za 45 zaměstnanců,
v září částku 68.663,- Kč za 58 zaměstnanců,
v říjnu částku 92.338,- Kč za 69 zaměstnanců,
v listopadu částku 92.658,- Kč za 66 zaměstnanců,
v prosinci částku 96.724,- Kč za 65 zaměstnanců,
v roce 1998
v lednu částku 97.717,- Kč za 62 zaměstnanců,
čímž získal prospěch ve výši celkem 822.759,- Kč,
2)
neodvedl na účet zdravotní pojišťovny, v rozporu se zákonem č. 592/1992 Sb. částky na zdravotním pojištění
v roce 1996
v červnu částku 25.059,- Kč za 39 zaměstnanců,
v červenci částku 19.690,- Kč za 37 zaměstnanců,
v srpnu částku 18.523,- Kč za 30 zaměstnanců,
v září částku 16.463,- Kč za 28 zaměstnanců,
v říjnu částku 19.451,- Kč za 34 zaměstnanců,
v listopadu částku 19.395,- Kč za 35 zaměstnanců,
v prosinci částku 19.582,- Kč za 37 zaměstnanců,
v roce 1997
v lednu částku 20.571,- Kč za 36 zaměstnanců,
v únoru částku 19.622,- Kč za 35 zaměstnanců,
v březnu částku 22.291,- Kč za 38 zaměstnanců,
v dubnu částku 22.990,- Kč za 45 zaměstnanců,
v květnu částku 24.553,- Kč za 43 zaměstnanců,
v červnu částku 22.120,- Kč za 40 zaměstnanců,
v červenci částku 20.953,- Kč za 33 zaměstnanců,
v srpnu částku 20.045,- Kč za 42 zaměstnanců,
v září částku 29.450,- Kč za 55 zaměstnanců,
v říjnu částku 28.284,- Kč za 53 zaměstnanců,
v listopadu částku 29.462,- Kč za 49 zaměstnanců,
v prosinci částku 29.654,- Kč za 47 zaměstnanců,
v roce 1998
v lednu částku 29.031,- Kč za 47 zaměstnanců,
v únoru částku 25.063,- Kč za 45 zaměstnanců,
v březnu částku 29.341,- Kč za 43 zaměstnanců,
v dubnu částku 21.545,- Kč za 36 zaměstnanců,
v květnu částku 19.826,- Kč za 32 zaměstnanců,
v červnu částku 19.134,- Kč za 30 zaměstnanců,
v červenci částku 8.508,- Kč za 15 zaměstnanců,
v srpnu částku 4.557,- Kč za 7 zaměstnanců,
v září částku 193,- Kč za 1 zaměstnance,
v říjnu částku 676,- Kč za 1 zaměstnance,
v listopadu částku 676,- Kč za 1 zaměstnance,
v prosinci částku 676,- Kč za 1 zaměstnance,
v roce 1999
v lednu částku 1.134,- Kč za 1 zaměstnance,
v únoru částku 1.134,- Kč za 1 zaměstnance,
v březnu částku 1.134,- Kč za 1 zaměstnance,
čímž získal prospěch ve výši 587.516,- Kč,
3)
neodvedl na účet Pražské správy sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5, v rozporu se zákonem č. 589/1992 Sb. částky na pojistné sociálního zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti
v roce 1996
v červnu částku 57.262,- Kč za 48 zaměstnanců,
v červenci částku 43.751,- Kč za 45 zaměstnanců,
v srpnu částku 42.155,- Kč za 40 zaměstnanců,
v říjnu částku 43.487,- Kč za 42 zaměstnanců,
v listopadu částku 43.119,- Kč za 42 zaměstnanců,
v prosinci částku 43.052,- Kč za 45 zaměstnanců,
v roce 1997
v lednu částku 45.794,- Kč za 44 zaměstnanců,
v únoru částku 43.821,- Kč za 43 zaměstnanců,
v březnu částku 45.418,- Kč za 42 zaměstnanců,
v dubnu částku 51.860,- Kč za 52 zaměstnanců,
v květnu částku 58.545,- Kč za 54 zaměstnanců,
v červenci částku 51.954,- Kč za 44 zaměstnanců,
v srpnu částku 50.141,- Kč za 47 zaměstnanců,
v září částku 65.682,- Kč za 64 zaměstnanců,
v říjnu částku 65.080,- Kč za 61 zaměstnanců,
v listopadu částku 66.596,- Kč za 65 zaměstnanců,
v prosinci částku 66.180,- Kč za 59 zaměstnanců,
v roce 1998
v lednu částku 65.751,- Kč za 56 zaměstnanců,
v únoru částku 56.273,- Kč za 56 zaměstnanců,
v březnu částku 65.126,- Kč za 55 zaměstnanců,
v dubnu částku 48.564,- Kč za 46 zaměstnanců,
v květnu částku 45.269,- Kč za 42 zaměstnanců,
v červnu částku 41.564,- Kč za 36 zaměstnanců,
čímž získal prospěch ve výši 1.206.444,- Kč,
4)
neodvedl na účet zdravotní pojišťovny, v rozporu se zákonem č. 592/1992 Sb. částky na zdravotní pojištění
v roce 1996
v říjnu částku 716,- Kč za 1 zaměstnance,
v listopadu částku 730,- Kč za 1 zaměstnance,
v prosinci částku 347,- Kč za 1 zaměstnance,
v roce 1997
v lednu částku 511,- Kč za 1 zaměstnance,
v únoru částku 479,- Kč za 1 zaměstnance,
v březnu částku 561,- Kč za 1 zaměstnance,
v dubnu částku 315,- Kč za 1 zaměstnance,
v květnu částku 1.431,- Kč za 1 zaměstnance,
v červnu částku 1.838,- Kč za 1 zaměstnance,
v červenci částku 1.916,- Kč za 1 zaměstnance,
v srpnu částku 1.723,- Kč za 1 zaměstnance,
v září částku 1.146,- Kč za 1 zaměstnance,
v říjnu částku 1.672,- Kč za 1 zaměstnance,
v listopadu částku 1.577,- Kč za 1 zaměstnance,
v prosinci částku 1.441,- Kč za 1 zaměstnance,
v roce 1998
v lednu částku 1.439,- Kč za 1 zaměstnance,
v únoru částku 1.024,- Kč za 1 zaměstnance,
v březnu částku 1.212,- Kč za 1 zaměstnance,
v dubnu částku 1.228,- Kč za 1 zaměstnance,
v květnu částku 1.227,- Kč za 1 zaměstnance,
v červnu částku 1.104,- Kč za 1 zaměstnance,
čímž získal prospěch ve výši 23.637,- Kč,
5)
neodvedl na účet zdravotní pojišťovny, v rozporu se zákonem č. 592/1992 Sb. částky na zdravotní pojištění
v roce 1996
v listopadu částku 1.710,- Kč za 3 zaměstnance,
v prosinci částku 1.415,- Kč za 3 zaměstnance,
v roce 1997
v lednu částku 2.005,- Kč za 3 zaměstnance,
v únoru částku 2.173,- Kč za 3 zaměstnance,
v březnu částku 2.076,- Kč za 3 zaměstnance,
v dubnu částku 1.976,- Kč za 6 zaměstnanců,
v květnu částku 3.079,- Kč za 7 zaměstnanců,
v červnu částku 4.123,- Kč za 6 zaměstnanců,
v červenci částku 3.014,- Kč za 6 zaměstnanců,
v srpnu částku 3.339,- Kč za 6 zaměstnanců,
v září částku 3.178,- Kč za 6 zaměstnanců,
v říjnu částku 3.103,- Kč za 5 zaměstnanců,
v listopadu částku 3.064,- Kč za 5 zaměstnanců,
v prosinci částku 3.071,- Kč za 5 zaměstnanců,
v roce 1998
v lednu částku 3.107,- Kč za 4 zaměstnance,
v únoru částku 3.360,- Kč za 4 zaměstnance,
v březnu částku 2.852,- Kč za 4 zaměstnance,
v dubnu částku 3.142,- Kč za 2 zaměstnance,
v květnu částku 1.544,- Kč za 2 zaměstnance,
v červnu částku 1.353,- Kč za 1 zaměstnance,
v červenci částku 1.035,- Kč za 1 zaměstnance,
v srpnu částku 1.035,- Kč za 1 zaměstnance,
v září částku 2.181,- Kč za 1 zaměstnance,
čímž získal prospěch 58.716,- Kč,
6)
neodvedl na účet zdravotní pojišťovny, v rozporu se zákonem č. 592/1992 Sb. částky na zdravotní pojištění
v roce 1996
v červnu částku 1.260,- Kč za 1 zaměstnance,
v srpnu částku 552,- Kč za 1 zaměstnance,
v říjnu částku 1.266,- Kč za 2 zaměstnance,
v listopadu částku 1.337,- Kč za 2 zaměstnance,
v prosinci částku 1.250,- Kč za 2 zaměstnance,
v roce 1997
v lednu částku 1.492,- Kč za 2 zaměstnance,
v únoru částku 1.371,- Kč za 2 zaměstnance,
v březnu částku 1.349,- Kč za 2 zaměstnance,
v dubnu částku 1.483,- Kč za 2 zaměstnance,
v květnu částku 1.493,- Kč za 2 zaměstnance,
v červnu částku 1.409,- Kč za 2 zaměstnance,
v červenci částku 1.644,- Kč za 2 zaměstnance,
v srpnu částku 1.627,- Kč za 2 zaměstnance,
v září částku 1.607,- Kč za 2 zaměstnance,
v říjnu částku 1.703,- Kč za 2 zaměstnance,
v listopadu částku 1.673,- Kč za 2 zaměstnance,
v prosinci částku 1.712,- Kč za 2 zaměstnance,
v roce 1998
v lednu částku 1.704,- Kč za 2 zaměstnance,
v únoru částku 1.535,- Kč za 2 zaměstnance,
v březnu částku 1.441,- Kč za 2 zaměstnance,
v dubnu částku 1.703,- Kč za 2 zaměstnance,
v květnu částku 1.664,- Kč za 2 zaměstnance,
v červnu částku 1.712,- Kč za 2 zaměstnance,
čímž získal prospěch ve výši 34.032,- Kč,
7)
neodvedl na účet zdravotní pojišťovny, v rozporu se zákonem č. 592/1992 Sb. částky na zdravotní pojištění
v roce 1996
v červnu částku 1.227,- Kč za 2 zaměstnance,
v srpnu částku 895,- Kč za 2 zaměstnance,
v říjnu částku 792,- Kč za 2 zaměstnance,
v listopadu částku 892,- Kč za 2 zaměstnance,
v prosinci částku 700,- Kč za 2 zaměstnance,
v roce 1997
v lednu částku 839,- Kč za 2 zaměstnance,
v únoru částku 669,- Kč za 2 zaměstnance,
v březnu částku 868,- Kč za 2 zaměstnance,
v dubnu částku 799,- Kč za 2 zaměstnance,
v květnu částku 822,- Kč za 2 zaměstnance,
v červnu částku 802,- Kč za 2 zaměstnance,
v červenci částku 892,- Kč za 2 zaměstnance,
v srpnu částku 879,- Kč za 2 zaměstnance,
v září částku 930,- Kč za 2 zaměstnance,
v říjnu částku 1.109,- Kč za 2 zaměstnance,
v listopadu částku 1.177,- Kč za 2 zaměstnance,
v prosinci částku 1.202,- Kč za 2 zaměstnance,
v roce 1998
v lednu částku 937,- Kč za 2 zaměstnance,
v únoru částku 923,- Kč za 2 zaměstnance,
v březnu částku 1.132,- Kč za 2 zaměstnance,
v dubnu částku 905,- Kč za 2 zaměstnance,
v květnu částku 934,- Kč za 2 zaměstnance,
v červnu částku 958,- Kč za 2 zaměstnance,
čímž získal prospěch ve výši 27.554,- Kč.
Za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. byl obviněný Ing. P. E. odsouzen pod bodem I. podle §147 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 let a 6 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 3 T 30/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Ing. P. E. uložena povinnost uhradit zdravotní pojišťovně částku 587.516,- Kč a Pražské správě sociálního zabezpečení částku 1.206.444,- Kč. Pod bodem II. byl za trestný čin podle §126 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který mu byl za podmínek §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Tento rozsudek napadli obviněný Ing. P. E. a v jeho neprospěch státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 odvoláními, o nichž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 9 To 347/2006, tak, že napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil v obou výrocích o trestech a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že se při nezměněném výroku o vině obviněnému Ing. P. E. ukládá podle §147 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena přiměřená povinnost ve zkušební době podle svých sil zaplatit dlužné pojistné. V ostatním zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. P. E. prostřednictvím obhájce JUDr. PhDr. O. Ch. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku pak v podrobnostech rozvedl námitky směřující k jeho jednání, které mělo podle napadeného rozhodnutí naplňovat trestný čin porušování povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. a dále trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotního pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák.
K trestnému činu porušování povinnosti v řízení o konkursu dovolatel konkrétně uvedl, že soud se náležitě nezabýval otázkou, zda jednání dovolatele naplňuje skutečně skutkovou podstatu trestného činu podle §126 odst. 1 tr. zák. a zda je dána materiální stránka tohoto trestného činu, jakož i prokázána úmyslná forma zavinění ve smyslu ustanovení §4 tr. zák. Obviněný také zmínil, že popis skutku ve výroku o vině je poněkud nepřesný, neboť není pravdou, že by obviněný odmítl spolupracovat se správcem konkursní podstaty JUDr. J., jak o tom svědčí i výpovědi svědků S. a V., neboť se obviněný se správcem konkursní podstaty setkal a předal mu část účetnictví, kterou měl k dispozici. Další část účetnictví však měla v držení policie, neboť obviněný byl v té době již také obviněn z trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotního pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., vyšetřování obou trestných činů bylo vedeno odděleně a ke spojení došlo až ve fázi řízení před soudem. Obviněný tedy rozhodně nemohl správci konkursní podstaty dodat kompletní účetnictví, když ho v předmětné době ani neměl. Tu část, kterou měl uskladněnu ve své nemovitosti a měl ji tedy k dispozici, správci předal. Podle obviněného je tedy zřejmé, že z objektivních výše rozvedených důvodů nemohl splnit povinnost vyplývající z ustanovení §17 zákona o konkursu a vyrovnání, protože v žádném případě nemohl sestavovat jakékoliv seznamy dlužníků a věřitelů společnosti – úpadce a doplnit je příslušnými doklady, když by současně měl potvrdit, že tyto seznamy a doklady jsou úplné a správné. Dovolatel dále zdůraznil, že ohrožení jako minimální požadavek vyplývající ze znění skutkové podstaty v §126 odst. 1 tr. zák. musí mít konkrétní podobu, tzn. musí být zjištěny skutečnosti vyplývající z konkrétního případu, které svědčí o určitém ohrožení zjištění majetku. V daném případě však je nepochybné, že konkursní řízení proběhlo i bez prohlášení jednatele společnosti ve smyslu ustanovení §17 zákona o konkursu a vyrovnání. Soudy se také vůbec nezabývaly otázkou naplnění subjektivní stránky souzeného trestného činu, zda vůbec byl obviněný schopen plnit povinnost vést řádně účetnictví a zpracovávat příslušné doklady, když ve vztahu k otázce zavinění není v napadených rozhodnutích soudů nižších instancí ani zmínka. Následně dovolatel shrnul svá předchozí tvrzení s důrazem na vědomost správce konkursní podstaty o tom, že se část účetnictví nachází v držení policie, a uvedl, že se domnívá, že by bylo podstatně více nebezpečné, pokud by v důsledku chybějících dokladů podal nepravdivé prohlášení o majetku, než když správci předal všechny, byť neuspořádané, doklady, které měl k dispozici. Dovolatel k tomu dále rozvedl, že jeho trestní odpovědnost byla spatřována v podstatě jen v tom, že nevedl řádně účetnictví, což je ovšem jiná skutková podstata jiného trestného činu, navíc ani v tomto směru se soudy nezabývaly otázkou, zda obviněný účetnictví vedl či nevedl řádně. Za stav, kdy se ve společnosti nenacházela část účetnictví a zbylá část nebyla vedena řádně, pak obviněný nenese žádnou odpovědnost. V této souvislosti totiž i ve vztahu k údajnému naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotního pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. dovolatel dále namítl, že soudy v jeho případě nezkoumaly otázku zavinění, a zejména se nezabývaly vztahy mezi oběma tehdejšími jednateli, kdy vedle obviněného byl jednatelem společnosti v rozhodné době také svědek D. Soudy pouze formálně uzavřely, že obviněný byl tím jednatelem společnosti úpadce, který odpovídal za vedení společnosti v tom směru, ve kterém došlo k naplnění souzených trestných činů, přičemž nesprávně vycházely pouze z účelových tvrzení svědka D. a samotnou problematikou rozdělení kompetencí uvnitř společnosti se v podstatě nezabývaly, bez dalšího pak rozhodly, že trestně právně odpovědným je pouze dovolatel. Obviněný tak znovu zdůraznil, že společnost úpadce v rozhodné době již nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost, a ti zaměstnanci, kteří byli na tuto společnost formálně vykázáni, fakticky pracovali pro společnost E. s., s. r. o., obviněný tak celkem logicky předpokládal, že svědek D. jako jednatel společnosti E., s. r. o., který fakticky zajišťoval také výrobní činnost společnosti E. s., s. r. o., bude zajišťovat i všechny formálně provedené účetní operace, do čehož mělo být samozřejmě zahrnuto i vyplácení mezd a odvod daní a dávek s tím souvisejících. Jak vyplynulo z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy se těmito otázkami vůbec nezabývaly, a proto ani nemohly náležitě posoudit rozsah činnosti obou jednatelů společnosti úpadce. Dovolatel má totiž za to, že právě svědek D. byl osobou, která měla být trestně odpovědnou za nevedení účetnictví a neplacení příslušných odvodů, a to i v době, kdy byl jediným jednatelem dovolatel. Z těchto důvodů se pak dovolatel domnívá, že nelze ve vztahu k jeho osobě hovořit o naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu, když v jeho případě přichází v úvahu maximálně zavinění nedbalostní.
V závěru svého dovolání obviněný Ing. P. E. navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. P. E. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., uvedla, že z obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Dále rozvedla, že při posuzování důvodnosti dovolání obviněného dospěla k závěru, že námitky obviněného sice z větší části odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nelze jim přisvědčit, když to byl právě obviněný Ing. P. E., který podle svědeckých výpovědí zaměstnanců společnosti E., s. r. o., tuto společnost osobně řídil, rozhodoval o jejích platbách a disponoval s jejími finančními prostředky, když druhý z jednatelů, svědek D., se věnoval výhradně firmě E. s., s. r. o., a proto byl obviněný plně odpovědný i za plnění zákonných povinností. K další námitce obviněného týkající se jeho zavinění státní zástupkyně uvedla, že tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku nalézacího soudu zcela jasně vystihuje, že jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §126 odst. 1 tr. zák., tj. i jeho subjektivní stránka. Pokud policie měla u sebe jisté doklady zmíněné společnosti, jednalo se o doklady – mzdové listy zaměstnanců, které správce konkursní podstaty nepostrádal. Vzhledem k těmto skutečnostem se dovolání obviněného jeví jako zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž současně uvedla, aby Nejvyšší soud České republiky učinil toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje také náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajících se odlišného hodnocení důkazů, zejména prokazujících míru odpovědnosti za řádný chod společnosti a faktického rozdělení činností mezi obviněným a druhým jednatelem společnosti svědkem J. D., a z toho následně vyplývajících skutkových okolností případu namítaných ze strany obviněného Ing. P. E., který také značně zpochybňuje věrohodnost svědka J. D. a posuzuje osobu tohoto svědka odlišně, než jak to učinil na základě provedeného dokazování soud prvního stupně.
Obviněný ve své právně relevantní námitce především vznesl výhrady proti kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., neboť se domnívá, že soudy obou předchozích instancí se náležitě nezabývaly otázkou, zda jeho jednáním byla naplněna subjektivní stránka souzeného trestného činu, která podle citovaného zákonného ustanovení vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, a dále zda je dána materiální stránka.
Trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo po prohlášení konkursu maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty, a tím ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku. Z toho vyplývá, že je nutné, aby jednání pachatele jednak v určité intenzitě negativně zasahovalo do výkonu funkce správce konkursní podstaty a zároveň aby bylo tímto zásahem minimálně ohroženo úplné a správné zjištění majetku úpadce. Mařit výkon funkce správce konkursní podstaty znamená usilovat o znemožnění takového výkonu funkce v době, kdy má být splněn. Fakticky v důsledku jednání pachatele dochází k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku v tom směru, že tyto úkony ve stanovené době nelze vykonat. Hrubé ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty je jednání pachatele, kterým vytvoří podmínky, v důsledku nichž je k výkonu funkce správce konkursní podstaty z hlediska úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo ke zpeněžení tohoto majetku třeba vynaložit podstatně více energie, času nebo prostředků, než by jinak bylo zapotřebí. K hrubému ztížení výkonu funkce správce konkursní podstaty i k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo k ohrožení zpeněžení tohoto majetku musí skutečně dojít. Přitom je třeba vycházet z toho, jaké úsilí a příp. i prostředky navíc si výkon uvedené funkce vyžádal. Hrubé ztížení oproti maření vždy znamená, že i přes hrubé ztěžování ze strany pachatele nakonec správce konkursní podstaty soupis konkursní podstaty a posléze i zpeněžení konkursní podstaty provedl.
Jak Nejvyšší soud zjistil z přiloženého spisového materiálu, obviněný obdobné námitky vznášel již v průběhu dřívějšího trestního řízení a soud prvního stupně se ve vztahu k těmto výhradám řádně zabýval jak naplněním subjektivní stránky jako znaku skutkové podstaty trestného činu uvedeného v §126 odst. 1 tr. zák., tak i naplněním materiálního znaku, spočívajícího ve stupni nebezpečnosti jednání obviněného větším než nepatrném. Na straně 9 a 10 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že spis obsahuje výzvu k neprodlenému předání podkladů k zjištění a správě konkursní podstaty, kterou JUDr. J. J. zaslal obviněnému v červnu 2002. Tento dopis byl zaslán obviněnému do místa jeho faktického bydliště v U. a převzala jej dne 17. 6. 2002 jeho manželka. V této výzvě JUDr. J. J. uvádí, že si obviněný nepřebírá korespondenci na adrese sídla firmy ani na adrese trvalého bydliště, uváděné v obchodním rejstříku. Dále zde uvádí, že obviněný je povinen neprodleně sestavit seznam majetku a závazků, uvést dlužníky, věřitele, jejich adresy, odevzdat veškeré obchodní knihy a všechny potřebné podklady. Dále jej upozorňuje, že účetnictví a daňová přiznání by měl předložit ve stavu k datu 22. 5. 2002. Konečně správce konkursní podstaty v této výzvě vyčísluje jaké konkrétní listiny a doklady by mu měl obviněný předložit. Z konkursního spisu, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 K 95/2001, vyplynulo, že kromě jiného bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2003, které nabylo právní moci dnem 27. 6. 2003, obviněnému uloženo, aby se dostavil ke správci konkursní podstaty a předložil seznam majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejich adres. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto usnesení, obviněný neplnil své povinnosti jednatele v řízení o konkursu, a to opakovaně, a proto byl vyzván tímto usnesením ke spolupráci. Spis dále obsahuje též zprávu JUDr. J. J. adresovanou policii. V té policii informuje, že nemůže vydat žádné účetní doklady firmy obviněného, neboť obviněný nereagoval na písemnou výzvu správce k předání účetnictví ani při osobním jednání. Rovněž zde uvádí, že obviněný nepodal daňové přiznání ke dni předcházejícímu prohlášení konkursu. Tuto informaci sděluje JUDr. J. J. policii 18. 6. 2003. Nalézací soud poté na základě těchto provedených důkazů dospěl k závěru, že je zřejmé, že obviněný jako jediný jednatel (v době prohlášení konkursu na společnost – úpadce jím byl již skutečně jen on) společnosti E., s. r. o., nezajistil řádné vedení a zpracování potřebných účetních podkladů. Z výpovědi svědka JUDr. J. J. a výzvy, kterou obviněnému zasílal po prohlášení konkursu na jeho firmu, vyplývá, že obviněný byl minimálně od června 2002 informován o tom, jaké má povinnosti v řízení při konkursu a tyto neplnil. Soud má za to, že neposkytováním součinnosti správci konkursní podstaty po dobu prakticky jednoho roku, i to, že obviněný nepředal správci konkursní podstaty všechny potřebné podklady ve stavu odpovídajícím příslušným ustanovením zákona o konkursu a vyrovnání a zákona o účetnictví, lze považovat za hrubé ztížení výkonu funkce správce konkursní podstaty a uznal proto obviněného vinným tímto trestným činem. Obhajobu obviněného, spočívající v tvrzení, že součinnost správci poskytoval a všechny doklady, které měl k dispozici, tomuto správci předal, považoval již nalézací soud za vyvrácenou jednak výše citovanými listinnými důkazy o průběhu jednání mezi obviněným a správcem konkursní podstaty a jednak také výpověďmi svědků L. S. a P. V., kteří byli přítomni předání několika igelitových pytlů s písemnostmi, o kterých jim bylo sděleno obviněným, že to je účetnictví. Soud první instance však souhlasí se správcem konkursní podstaty, že tyto doklady vůbec nebyly vedeny v souladu se zákonem o účetnictví, a jako takové nebyly rozhodně způsobilé k přezkoumání konkursním správcem.
Odvolací soud se s těmito shora uvedenými závěry soudu prvního stupně ohledně výroku o vině trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. ztotožnil a na straně 5 a 6 odůvodnění svého rozsudku k tomu jen stručně doplnil, že minimálně od června 2002 byl obviněný informován o tom, jaké má povinnosti v řízení o konkursu, přesto tyto povinnosti nesplnil a správci součinnost neposkytoval minimálně po dobu 1 roku a posléze mu předal účetnictví společnosti úpadce v igelitových pytlích bez jakékoliv vypovídající účetní hodnoty, když navíc takto učinil až poté, co k tomuto byl vyzván konkursním soudem formou usnesení ze dne 23. 6. 2003. V důsledku tohoto svého jednání tak obviněný podle odvolacího soudu hrubě ztížil výkon funkce správce konkursní podstaty, který ke zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty a k jeho zpeněžení vynaložil podstatně více času a prostředků, než by jinak bylo zapotřebí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací se zcela ztotožnil se závěry soudu nalézacího i odvolacího a jen ve stručnosti zdůrazňuje, že nemůže být pochyb o naplnění subjektivní stránky souzeného trestného činu, když obviněný bezpochyby zůstal nečinným poměrně dlouhou dobu s vědomím svých povinností, vyplývajících zejména z ustanovení §17 zákona o konkursu a vyrovnání. Podle tohoto ustanovení je úpadce povinen neprodleně sestavit a odevzdat správci konkursní podstaty seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejich adres, odevzdat správci své účetnictví i všechny potřebné doklady a poskytnout nutná vysvětlení. Předložený seznam majetku a závazků musí úpadce podepsat. Jak je vidět ze spisového materiálu a zároveň také z výpovědí samotného obviněného, tuto povinnost považoval obviněný za splněnou tím, že konkursnímu správci předal s poměrně dlouhou časovou prodlevou celkem 8 igelitových pytlů, ve kterých se nacházely účetní a jiné doklady bez jakéhokoli uspořádání, ať už časového či věcného, a bez jakékoli bližší specifikace, k jakým konkrétním účetním operacím se vztahují. Nejvyšší soud však podotýká, že obviněný fakticky předal správci materiál, který by správce mohl použít prakticky jen k tomu, aby nechal zcela nově vytvořit účetnictví společnosti úpadce za rozhodné období, což je pro samotného správce konkursní podstaty obtížný úkol zejména z hlediska časového, který rozhodně nelze považovat za samozřejmý v rámci výkonu jeho funkce, přičemž by byl splnitelný jen za pomocí externí, na společnosti úpadce nezávislé účetní, která by ovšem nemusela bez jakéhokoli upřesnění obviněným některé doklady správně zařadit, neboť by neznala všechny souvislosti vyplývající z činnosti společnosti. Zváží-li se povinnost řádného vedení účetnictví již po dobu existence společnosti, pak nelze než poukázat na to, že pokud si byl obviněný vědom toho, že sám nedisponuje potřebnými znalostmi k sestavení řádně vedeného účetnictví, jak tvrdí v dovolání, měl zajistit tyto služby odborníkem z oblasti účetnictví a poté předložit zpracované a zařazené doklady konkursnímu správci, či mu v tomto směru poskytnout potřebnou součinnost, za kterou však nelze považovat „předání účetnictví“ v igelitových pytlích bez jakékoliv vypovídající účetní hodnoty. Nejvyšší soud totiž poukazuje na postoj obviněného, který, ač namítá, že neměl úmysl mařit či jakkoli ztěžovat výkon funkce správce konkursní podstaty, byl ve skutečnosti zejména v období vymezeném ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu zcela pasivní, a to zejména v době, kdy se dozvěděl, že na jeho společnost byl prohlášen konkurs a byl správcem konkursní podstaty poučen o jeho povinnostech, jako povinnostech jednatele společnosti – úpadce. Po subjektivní stránce se k naplnění znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu vyžaduje úmysl, přičemž zejména u hrubého ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty postačí i úmysl eventuální (nepřímý).
Obviněný za situace, kdy věděl, že společnost je v konkursu a věděl také, jaké má on sám povinnosti, po dobu více než jednoho roku v zásadě nereagoval na výzvy konkursního správce, který ho dokonce navštívil v jeho bydlišti, přičemž určitou činnost, kterou však zdaleka nelze považovat za vlastní iniciativu, pak obviněný vyvinul až po vydání výše specifikovaného rozhodnutí městského soudu ze dne 23. 6. 2003, které nabylo právní moci dnem 27. 6. 2003, a kterým bylo obžalovanému uloženo, aby se dostavil ke správci konkursní podstaty a předložil seznam majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejich adres, a při návštěvě správce konkursní podstaty. Až poté, navíc ještě za asistence dvou policistů, kteří přijeli se správcem konkursní podstaty a kteří vedli vyšetřování ohledně jeho daňového deliktu, dovolatel „předal“ výše zmiňované, absolutně neuspořádané a nespecifikované účetní doklady, které byly, jak již uzavřely soudy obou předchozích instancí, nezpůsobilé plnit funkci účetnictví tak, jak je o tom hovořeno mimo jiné v §17 zákona o konkursu a vyrovnání, čímž vším nepochybně hrubě ztížil výkon funkce konkursního správce. Obviněný v době předcházející této jím tvrzené „spolupráci“ navíc správce konkursní podstaty ani neinformoval o takových věřitelích, jakými byl Finanční úřad v Praze 3, zdravotní pojišťovna, či Pražská správa sociálního zabezpečení, o nichž obviněný prokazatelně věděl, neboť tyto instituce společnosti E., s. r. o., zasílali před podáním trestního oznámení několik upomínek k zaplacení narůstající dlužné částky, o čemž obviněný měl přehled, jak vyplynulo zejména z výpovědi svědkyně J. N. (č. l. 380 p. v. až 381 spojeného spisu sp. zn. 3 T 168/2002), která je v tomto směru v souladu i s výpovědí svědkyně J. P. (č. l. 381 až 382 spojeného spisu sp. zn. 3 T 168/2002). Ze všech těchto skutečností je zřejmé, že došlo k naplnění subjektivní stránky tak, jak bylo konstatováno soudem nalézacím a potvrzeno soudem odvolacím, přičemž je nutno v takovém jednání spatřovat i zákonem požadovaný stupeň nebezpečnosti, a to i přesto, že posléze správce konkursní podstaty i přes těžkosti zapříčiněné nečinností obviněného dovedl konkursní řízení až do stadia zpeněžení konkursní podstaty a vypořádání věřitelů, což nakonec správce konkursní podstaty JUDr. J. J. vyjádřil i ve své výpovědi v hlavním líčení ze dne 11. 11. 2003, v níž uvedl, že přes počáteční problémy se podařilo konkursní řízení dovést do uvedeného stadia, když byla v majetku společnosti nalezena nemovitost, kterou se podařilo prodat, takže by věřitelé mohli být částečně uspokojeni. Potíže pak dále spočívaly i v tom, že díky absenci účetnictví byl nucen přistoupit na výpočty penále a dalších sankcí ze strany věřitelů, aniž měl možnost zkontrolovat správnost jimi požadovaných částek. Díky absenci dokladů nemohl ani provést kontrolu pro krajskou správu sociálního zabezpečení, což mu komplikovalo situaci, neboť tato trvala na jejím provedení nebo na předložení důkazů, že její provedení není možné (č. l. 386 spojeného spisu sp. zn. 3 T 168/2002). Nejvyšší soud tedy na podkladě provedeného dokazování mohl uzavřít, že v době své nečinnosti obviněný svým úmyslným pasivním postojem hrubě ztěžoval výkon správce konkursní podstaty, neboť tento nemohl v této době určité úkony bez součinnosti obviněného vůbec provést a musel tedy vyvinout zvýšené úsilí, aby dovedl konkurs do uvedeného konce. Pokud obviněný správci vydal pytle s účetními doklady, neměly tyto žádnou potřebnou vypovídající hodnotu o stavu majetku společnosti – úpadce. Tímto svým jednáním tak obviněný Ing. P. E. úmyslně hrubě ztížil správci konkursní podstaty výkon jeho funkce, neboť ten musel vynaložit podstatně více energie a času, než by jinak bylo zapotřebí. Nad rámec těchto úvah Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pokud obviněný poukazoval na to, že nemohl předat celé účetnictví, jak jej po něm chtěl správce konkursní podstaty, neboť se značná část nacházela v držení policie, pak je třeba přihlédnout k tomu, že policie měla v držení pouze tu část, která se týkala trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. Navíc, pokud jde o tuto část účetnictví nebyl, jak vyplývá ze shora uvedeného výroku o vině, obviněný Ing. P. E. uznán vinným, neboť jeho hrubě ztěžující jednání spočívalo v tom, že od prohlášení konkursu nejméně do 19. 9. 2003, mařil výkon správce konkursní podstaty JUDr. J. J. tím, že nesplnil svou povinnost vyplývající z ustanovení §17 odst. 1, 2 zák. č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších změn, předložit seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků a věřitelů, obchodní knihy, seznamy a účetní výkazy, doklady a smlouvy, ačkoli k tomu byl vyzván doporučeným dopisem, který převzal dne 18. 6. 2002 s tím, že tuto povinnost měl splnit do 22. 6. 2002 a ani nereagoval na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2003, kterým mu byla stanovena povinnost do tří dnů se dostavit ke správci konkursní podstaty a odevzdat výše citované doklady, byť je převzal dne 27. 6. 2003. Z tohoto hlediska je tedy nepodstatná výpověď svědka JUDr. J. J. v hlavním líčení ze dne 27. 4. 2004, kde uvedl, pokud jde o účetnictví, že se domnívá, že bylo nad síly obviněného a jeho finanční možnosti zpracovat s časovým odstupem ty dostupné materiály podle požadavků zákona o účetnictví, a že tedy v tomto směru se nedá říci, že obviněný Ing. P. E. posléze nespolupracoval nebo spolupracovat nechtěl (č. l. 165 spisu sp. zn. 3 T 124/2003).
Nejvyšší soud se po přezkoumání obsahu spisu i obou napadených rozhodnutí z hlediska obviněným namítaného pochybení nalézacího soudu stran kvalifikace jednání obviněného podle §126 odst. 1 tr. zák. plně ztotožnil se závěry obou soudů obsaženými v napadených rozhodnutích, a to jak po stránce posouzení subjektivní stránky ve vztahu k souzenému trestnému činu porušování povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., tak i ve vztahu k naplnění materiálního znaku tohoto trestného činu.
Ve zbývající části dovolání obviněný namítal pochybení soudů obou stupňů skutkového charakteru, což se zejména týká námitek směřujících vůči jeho jednání posouzeného jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., k čemuž je nutné poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá již z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 atd.). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit, zvláště když tyto námitky uplatněné obviněným ve vztahu k výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu jsou formulovány jen zcela obecně zejména s poukazem na nevěrohodnost svědka J. D. (viz bod III. dovolání). Pouze z hlediska zkoumání zmíněného extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud poukazuje na to, že svědecká výpověď J. D. je v souladu i s ostatními důkazy provedenými soudem prvního stupně, zejména svědeckými výpověďmi Ing. J. Š. (č. l. 385 spojeného spisu sp. zn. 3 T 168/2002), Z. F. (č. l. 385 až 386 spojeného spisu sp. zn. 3 T 168/2002) a zejména svědkyně J. N., která popsala rozdělení práce mezi obviněného Ing. P. E. a svědka J. D., když potvrdila, že poté, co vznikla společnost E. S., s. r. o., tak se J. D. již nepodílel na chodu společnosti E., s. r. o., přičemž ona jako mzdová účetní vypočítávala i srážky na daň z příjmu, zdravotní pojištění a pojištění na sociální zabezpečení a tyto doklady předávala Ing. P. E. spolu s příkazy k úhradě; věděla také, že obviněný Ing. P. E. tyto částky neplatí, a to podle toho, že chodily výzvy od příslušných úřadů, že je třeba tyto peníze uhradit, přičemž tyto výzvy také dávala na stůl obviněnému Ing. P. E. (č. l. 380 p. v. až 381 spojeného spisu sp. zn. 3 T 168/2002). S touto svědeckou výpovědí je pak v podstatných skutečnostech v souladu i svědecká výpověď J. P. (č. l. 381 až 382 spojeného spisu sp. zn. 3 T 168/2002).
Nejvyšší soud se z těchto důvodů ztotožnil s názorem soudů obou stupňů ohledně závěrů vztahujících se k výroku o vině i o trestu u obviněného Ing. P. E. v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 2. 2006, sp. zn. 3 T 124/2003, který pak se shora uvedenými změnami potvrdil Městský soud v Praze svým již uvedeným rozsudkem ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 9 To 347/2006, přičemž současně shledal uvedené skutkové i právně relevantní výhrady dovolatele nedůvodnými. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, jakož i na ně navazující závěry odvolacího soudu, jsou proto v případě obviněného Ing. P. E. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, v němž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 2. 2006, sp. zn. 3 T 124/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 9 To 347/2006. S ohledem na uvedené rozhodné okolnosti byl podle názoru Nejvyššího soudu postup odvolacího i nalézacího soudu, pokud jde o rozhodné skutkové i právní okolnosti v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny úvahy uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 9 To 347/2006, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 2. 2006, sp. zn. 3 T 124/2003, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění i právní kvalifikace a s jeho skutkovými i právními závěry se pak ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu k odvolání obviněného Ing. P. E. podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. toto zrušil ve výroku o trestech a o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu sám rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle §147 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let a 6 měsíců, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro uvedený dovolací důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno také zdůraznit, že právně relevantní námitky uvedené obviněným v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v tomto směru v rámci řízení před soudem druhého stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing. P. E. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, s kterými se tyto soudy již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.