ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1173.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1173/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. října 2007 o dovolání podaném obviněnou M. F. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2007, sp. zn. 9 To 126/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 22/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2007, sp. zn. 9 To 126/2007, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 14 T 22/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 3 p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 14 T 22/2004, byla obviněná M. F. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., za který jí byl podle §250 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Poškozená společnost Š., s. r. o., se sídlem P., P., byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podala odvolání obviněná i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 v neprospěch obviněné. Městský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání státní zástupkyně rozhodl rozsudkem ze dne 2. 4. 2007, sp. zn. 9 To 126/2007, kterým napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou M. F. uznal vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Podle §250 odst. 3 tr. zák. obviněné uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. jí dále byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Odvolání obviněné M. F. Městský soud v Praze podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ve všech jeho výrocích napadla obviněná ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatelka nejprve zrekapitulovala předcházející ve věci vydaná rozhodnutí, neboť Obvodnímu soudu pro Prahu 3 byla věc již jednou vrácena k novému projednání a rozhodnutí Městským soudem v Praze. Ve svém podání zpochybnila průběh dokazování provedeného soudy obou stupňů, které podle ní nesplňovalo podmínky §2 odst. 5 tr. ř. Dále vyjádřila přesvědčení, že znění skutkové věty výroku o vině nevystihuje zákonné znaky trestného činu podvodu. Co se týká subjektivní stránky, tuto dle jejího názoru nelze vyvozovat z pouhé skutečnosti, že řádně nehradila splátky leasingové společnosti. Rozhodně popřela, že by uzavírala leasingovou smlouvu s úmyslem splátky nehradit, nebo že by „si byla vědoma své tíživé finanční situace“, jak dovodil městský soud. Poukázala na zaplacení základní akontace ve výši 239.700,- Kč a splátek ve výši 21.035,46,- Kč a 45.000,- Kč, což podle jejího názoru jakoukoli tíživou finanční situaci na její straně vylučuje. Uvedla, že jí plynuly nezanedbatelné příjmy z její účasti tichého společníka ve společnosti 3M R., s. r. o., což potvrdili i svědci A. K., P. J., P. R. a M. P., jejichž svědectví však soud druhého stupně řádným způsobem nevyhodnotil, resp. pominul. Další zákonný znak trestného činu podvodu, jenž neshledala obviněná naplněným, byl znak obohacení sebe nebo jiného. Zdůraznila, že na odcizení vozidla se nikterak nepodílela, nesvědčí o tom žádný z důkazů a pachatel krádeže zjištěn nebyl, neboť věc byla odložena. V rámci své argumentace připustila, že potvrzení o příjmu předložené leasingové společnosti obsahovalo vadný údaj (nebyla zaměstnankyní společnosti 3M R., s. r. o., nýbrž byla jejím tichým společníkem), ale podstatný byl údaj o výši jejího příjmu, který odpovídal skutečnosti. Byla toho názoru, že i kdyby uvedla leasingovou společnost v omyl touto pro sjednání leasingové smlouvy nepodstatnou informací, nemohla mezi tímto a vznikem škody existovat příčinná souvislost, která je také znakem trestného činu podvodu. Protože tedy není zjevné jak úmyslné zavinění obviněné, tak ani není jasné, jakým způsobem a kdo byl obohacen v souvislosti s jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině, obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a učinila tak prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru námitka nedostatku subjektivní stránky není opodstatněná, dovolatelka si musela být vědoma své neschopnosti hradit splátky, neboť pobírala pouze dávky sociální podpory a rodičovský příspěvek, jako zaměstnankyně společnosti 3M R., s. r. o., nikdy evidována nebyla. Státní zástupkyně uvedla, že k obohacení obviněné došlo vylákáním předmětu leasingu, škoda nebyla soudy nijak spojována s odcizením vozidla. Vyslovila přesvědčení, že obviněná naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, jímž byla uznána vinnou. Upozornila, že stejné námitky uplatnila obviněná již před soudem druhého stupně, ten se jimi zabýval a se všemi se dostatečně vypořádal. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocný rozsudek, jímž byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, v rozsahu a způsobu dokazování, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci obviněná podstatnou částí svých dovolacích námitek obsah uplatněného důvodu dovolání naplnila, neboť zpochybnila naplnění prakticky všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Vyslovila přesvědčení, že skutek, jak je popsán v rozsudku Městského soudu v Praze, tyto znaky nevystihuje. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadený rozsudek i řízení jemu předcházející podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. a to v rozsahu a z důvodů, jež dovolatelka uvedla a shledal, že dovolání je důvodné.
Skutek, jenž se stal podkladem pro uznání viny obviněné, spočíval podle výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze v tom, že
dne 27. 5. 2003 v P., M., v autobazaru C. M., s. r. o., přes smluvního partnera E. L., a. s., oproti předložení padělaného potvrzení o výši příjmu a zaměstnavateli, vědoma si své tíživé finanční situace, vylákala uzavření leasingové smlouvy od společnosti Š., s. r. o., na vozidlo zn. Škoda Superb v hodnotě 798.100,- Kč, vozidlo téhož dne převzala, přičemž uhradila základní akontaci ve výši 239.700,- Kč a splátku ve výši 21.035,46 Kč, následně splátky nehradila ani vozidlo nevrátila, přičemž dne 4. 8. 2003 bylo oznámeno odcizení vozu, čímž společnosti Š., s. r. o., se sídlem v P., P., způsobila škodu ve výši 537.364,54 Kč, ze které následně dne 17. 7. 2003 uhradila na splátkách částku 45.000,- Kč.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Zvlášť přitěžující okolnost uvedenou v odstavci 3 písm. b) §250 tr. zák. naplní ten, kdo činem uvedeným v odstavci 1 způsobí značnou škodu. Jde o úmyslný trestný čin (§3 odst. 3 tr. zák.). Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel buď chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
K trestnosti uvedeného činu je tedy nutné vyvolání omylu, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností, příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu nebo učiněnou s neznalostí podstatných skutečností, rovněž však je nezbytná příčinná souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (srov. č. 5/2002 Sb. rozh. tr.). Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele či jiného a nemusí se shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému.
Dovolatelka ve svém podání v podstatě zpochybnila existenci všech zákonných předpokladů trestnosti jednání, jak je popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze. Nejvyšší soud přezkoumáním trestního spisu v tomto rozsahu zjistil, že napadené rozhodnutí je zatíženo všemi vadami, jež obviněná vytkla ve svém dovolání. Již samotný popis okolností, za nichž měl být trestný čin spáchán, jak je vyjádřen ve výroku o vině, lze označit za vnitřně rozporný. S ohledem na časové souvislosti zde popsaného jednání, tedy datum uzavření smlouvy o pronájmu vozidla (dne 27. 5. 2003), uhrazení akontace a první splátky téhož dne, následnou platbu částky, jež odpovídá dvěma měsíčním splátkám (dne 17. 7. 2003) a den, kdy mělo dojít k odcizení vozidla (4. 8. 2003), nemůže obstát názor soudu, že obviněná splátky nehradila. Byť je evidentní, že obviněná nezaplatila druhou měsíční splátku včas, nelze přehlédnout, že tak učinila s asi dvoutýdenním zpožděním, avšak současně uhradila třetí splátku s měsíčním předstihem. Ještě před splatností další úhrady došlo k odcizení předmětného vozidla, což sice obviněnou neopravňovalo k ukončení splátek, avšak na druhé straně nemůže být tato skutečnost relevantní z hlediska trestního práva. Odvolací soud totiž připustil, že v daném řízení nebylo prokázáno, že by se obviněná jakýmkoli způsobem podílela na krádeži vozidla. Ve věci trestního oznámení druha obviněné A. K. o odcizení předmětného vozidla dne 4. 8. 2003 vedené u Policie České republiky, služby kriminální policie a vyšetřování, Praha 10 pod sp. zn. 2 Zn: 4116/2003, bylo dne 12. 12. 2003 vydáno usnesení o odložení tohoto oznámení s tím, že k trestnému činu krádeže nedošlo. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí policejního rady vyplývá, že je učinil v podstatě z důvodu již zahájeného trestního stíhání proti obviněné (původně i proti A. K. jako spolupachateli) pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jež nakonec skončilo právě napadeným odsuzujícím rozsudkem.
Policejní orgány prověřující trestní oznámení A. K. o odcizení vozidla, jež bylo předmětem leasingové smlouvy uzavřené mezi obviněnou, resp. společností E. L., a. s., a společností Š., s. r. o., tedy ukončily vyšetřování pouze na podkladě svého zjištění o zahájení trestního stíhání v předmětné trestní věci, aniž by zjistily jakékoli skutečnosti, které by mohly objasnit pravdivost tvrzení oznamovatele, či jej naopak vyvrátit a označit za lživé. Přestože Městský soud v Praze důkaz citovaným policejním spisem provedl a citoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí, vyložil jeho obsah v neprospěch obviněné, aniž by respektoval zásady logické úvahy. Obviněná totiž, jestliže se žádným způsobem nepodílela na odcizení předmětu leasingu, ať už ve svůj prospěch či ve prospěch jiné osoby, nemohla se o jeho hodnotu obohatit. Soud jí kladl za vinu, že vozidlo nevrátila, ačkoli byl seznámen s tím, že jej vrátit nemohla, pokud jí bylo odcizeno.
V posuzovaném případě skutek zjištěný soudem však kromě znaku trestného činu podvodu spočívajícího v „obohacení pachatele či jiného“ postrádá i znaky „uvedení v omyl“ a úmysl obviněné, tedy subjektivní stránku trestného činu. Je nespornou skutečností, kterou uznává i sama obviněná, že při uzavírání smlouvy o pronájmu vozidla předložila druhé smluvní straně dokumenty, jež neodpovídaly realitě (potvrzení o zaměstnání, výši příjmu a číslo bankovního účtu). Tento omyl byl ze strany obviněné úmyslný nikoli však z hlediska znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Z tohoto pohledu bylo podstatné, zda obviněná měla záměr plnit závazek vyplývající z leasingové smlouvy a hradit splátky stanovené v tomto ujednání. Je sice otázkou z jakých finančních zdrojů tak činila, avšak skutečnosti zjištěné v dané trestní věci ve vztahu k provedeným platbám nasvědčují tomu, že ať již ze svých příjmů (nepodařilo se je dosud objasnit), či za pomoci jiných osob, disponovala s částkami, jež poukazovala svému smluvnímu partnerovi, majiteli vozidla. Z časového sledu o úhradě splátek, jak je citován shora, totiž nelze vyvrátit její obhajobu, že měla dostatek možností plnit, k čemu se smlouvou o pronájmu vozidla zavázala. Je proto zcela opodstatněná ta část dovolání, v níž obviněná poukazuje na výpovědi svědků o jejím tichém společenství ve společnosti 3M R., s. r. o., s nimiž se odvolací soud žádným způsobem nevypořádal.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že výrok o vině obviněné trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. neodpovídá zákonným předpokladům trestnosti tohoto činu, neboť skutek v něm obsažený postrádá okolnosti nezbytné pro naplnění znaků tohoto trestného činu. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 9 To 215/2006 (č. l. 252 – 255 trestního spisu), kdy zejména na straně tři tohoto usnesení, jímž byl zrušen první odsuzující rozsudek vydaný v této věci soudem prvního stupně, je odkazováno na nedostatky v dosavadním průběhu řízení a které nebyly Obvodním soudem pro Prahu 3 napraveny ani v následném stadiu. Přestože po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí doplnil tento soud dokazování prakticky pouze o výslech svědka M. P. (ten však nevyloučil možnost tichého společenství obviněné v 3M R., s. r. o.), a znovu rozhodl o vině a trestu obviněné, senát odvolacího soudu již takový rozsudek ve věci akceptoval, pouze částečně upravil znění skutku právní věty výroku o vině a uznal obviněnou vinnou podle přísnější trestní sazby §250 tr. zák.
Napadený rozsudek Městského soudu v Praze tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z podnětu dovolání obviněné proto Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil, zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila svůj podklad, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3 jako soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrácení věci do stadia řízení před soudem prvního stupně odůvodňují zásadní nedostatky v dokazování i skutečnost, že vadami zjištěnými dovolacím soudem je zatíženo již řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. října 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová