ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1181.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1181/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2007 o dovoláních obviněných A. D. a A. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 12 To 10/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 10/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných A. D. a A. O. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 46 T 10/2005, byl obviněný A. D. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák, a obviněný A. O. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák, ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustili v některých případech s dalšími spoluobviněnými tím, že:
v době od října 1996 do října 1998 sami nebo v různých uskupeních, po předchozí vzájemné dohodě, kdo a jakým způsobem zajistí kromě živnostenských listů a osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) také účetní doklady o obchodních transakcích, které se však fakticky nikdy neuskutečnily a měly být pouze podkladem pro vyplnění daňových přiznání, začali u příslušných Finančních úřadů v P. i jinde na území Č. r., neoprávněně uplatňovat nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty (dále DPH) a tímto způsobem postupně vylákali od českého státu zastoupeného jednotlivými finančními úřady nebo se pokusili vylákat:
1) A. D. společně s B. V. prostřednictvím K. K. na Finančním úřadu pro Prahu 7, kde vystupoval K. K. jako daňový subjekt, nadměrné odpočty DPH, a to za měsíc květen 1997 částku 84.130,- Kč, za měsíc červen 1997 částku 85.189,- Kč, za měsíc červen 1997 částku 88.336,- Kč, za měsíc srpen 1997 částku 76.780,- Kč, za měsíc září 1997 částku 68.221,- Kč a za měsíc listopad 1997 částku 1.212,- Kč a dále za měsíc říjen 1997 neoprávněně nárokovali na nadměrném odpočtu DPH částku 74.305,- Kč, která však nebyla proplacena, celkem tedy neoprávněně nárokovali po Finančním úřadu pro Prahu 7 nadměrný odpočet DPH ve výši 478.173,- Kč, z něhož částka 403.868,- Kč byla vyplacena na účet K. K., který finanční prostředky vybral a částečně předal D. a V.
2) A. D. společně s B. V. na Finančním úřadu pro Prahu 8, kde vystupoval B. V. jako daňový subjekt, nadměrné odpočty DPH, a to za měsíc leden 1997 částku 321.107,60 Kč, za měsíc únor 1997 částku 202.081,- Kč, za měsíc březen 1997 částku 266.449,04 Kč, za měsíc červen 1997 částku 143.776,- Kč, za měsíc červenec 1997 částku 137.594,- Kč, za měsíc srpen 1997 částku 61.248,- Kč, za měsíc září 1997 částku 47.718,- Kč, celkem tedy vylákali částku ve výši 1.501.124,60 Kč, o kterou se společně rozdělili,
3A) A. D. společně s M. Č. a B. V. na Finančním úřadu pro Prahu 8, kde vystupoval M. Č. jako daňový subjekt, nadměrné odpočty DPH, a to za měsíc květen 1997 částku 283.016,- Kč, za měsíc červen 1997 částku 249.303,- Kč, za měsíc červenec 1997 částku 296.957,- Kč, za měsíc srpen 1997 částku 277.125,- Kč, za měsíc září 1997 částku 298.197,- Kč, za měsíc říjen 1997 částku 301.361,- Kč, celkem tedy vylákali částku ve výši 1.705.599,- Kč, o kterou se společně rozdělili,
4) A. D. a A. O. společně na Finančním úřadu pro Prahu 6, kde na základě předchozí domluvy s D. vystupoval A. O. jako daňový subjekt, přestože žádnou podnikatelskou činnost nevyvíjel a D. jeho jménem podával měsíční daňová přiznání a tímto způsobem se pokusili vylákat na nadměrném odpočtu DPH za měsíc květen 1997 částku 85.932,- Kč, za měsíc červen 1997 částku 97.437,- Kč, za měsíc červenec 1997 částku 71.776,- Kč, za měsíc srpen 1997 částku 9.416,- Kč, za měsíc září 1997 částku 4.226,- Kč, za měsíc říjen 1997 částku 3.714,-Kč, celkem se tedy pokusili vylákat celkovou částku ve výši 272.501,- Kč, která jim však nebyla Finančním úřadem pro Prahu 6 vyplacena,
5A) A. D. společně se Z. J. a B. V. na Finančním úřadu pro Prahu 8, kde vystupoval Z. J. jako daňový subjekt, který fakticky nepodnikal, neoprávněně nárokovali odpočty DPH, a to za měsíc únor 1997 částku 150.974,- Kč, za měsíc březen 1997 částku 108.136,80 Kč, za měsíc duben 1997 částku 100.278,- Kč, celkem tedy vylákali částku 359.388,80 Kč, o kterou se spolu rozdělili,
6) A. D. společně s B. V. za pomoci J. H., jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, na Finančním úřadu pro Prahu 9, kde vystupoval J. H. jako daňový subjekt, vylákali nadměrné odpočty DPH, a to za měsíc březen 1997 částku 116.101,- Kč, za měsíc duben 1997 částku 67.686,-Kč, za měsíc květen 1997 částku 79.133,- Kč, za měsíc červen 1997 částku 82.320,- Kč, za měsíc červenec 1997 částku 79.827,- Kč, za měsíc srpen 1997 částku 46.200,- Kč, za měsíc září 1997 částku 5.132,- Kč, za měsíc říjen 1997 částku 16.994,- Kč, celkem tedy vylákali částku 493.393,- Kč, která byla poukázána na účet H. a o kterou se spolu rozdělili,
7) A. D. sám prostřednictvím J. P. na Finančním úřadu pro Prahu 4, kde J. P. vystupoval jako daňový subjekt, neoprávněně vylákal nadměrný odpočet DPH za měsíc červen 1997 v částce 99.359,- Kč, která byla poukázána na účet P. a kterou P. celou odevzdal D.,
dále se pokusil vylákat na nadměrných odpočtech DPH za měsíc červenec 1997 částku 73.954,- Kč, za měsíc srpen 1997 částku 73.008,- Kč, za měsíc září 1997 částku 4.792,-Kč a za měsíc listopad 1997 částku 906,- Kč, celkem se tedy D. pokusil vylákat na nadměrném odpočtu DPH další částku ve výši 152.664,- Kč, která však již nebyla Finančním úřadem pro Prahu 4 na účet P. vyplacena,
8) A. D. sám prostřednictvím J. N. na Finančním úřadu v Toužimi, kde N. vystupoval jako daňový subjekt, neoprávněně uplatnil nadměrný odpočet DPH, a to za měsíc březen 1997 částku 321.107,- Kč, z níž byla vyplacena finančním úřadem pouze částka 96.693,- Kč, za měsíc duben 1997 částku 1.341,- Kč, přičemž částka ve výši 1.093,- Kč byla vyplacena a zbývající částka ve výši 248,- Kč byla převedena na úhradu jiného dluhu daňového subjektu, za měsíc květen se D. pokusil vylákat částku 90.170,- Kč, celkem tedy neoprávněně uplatnil nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši 412.618,- Kč, přičemž z této částky byla na účet N. vyplacena částka 91.786,- Kč, N. však tuto částku D. nepředal,
9) A. D. společně s J. R. na Finančním úřadu v Mladé Boleslavi, kde vystupoval J. R. jako daňový subjekt, neoprávněně uplatnil nárok na nadměrný odpočet DPH za měsíc listopad 1996 v částce 276.320,- Kč, za měsíc prosinec 1996 v částce 262.322,- Kč, celkem takto neoprávněně vylákali částku 538.642,- Kč, o kterou se spolu rozdělili,
10) A. D. společně s J. Š. na Finančním úřadu pro Prahu 5, jako jednatelé společnosti T., s. r. o., neoprávněně uplatnili nárok na nadměrný odpočet DPH, a to za měsíc listopad 1996 v částce 47.634,- Kč, za měsíc prosinec 1996 v částce 213.796,- Kč, za měsíc leden 1997 v částce 164.833,- Kč a vylákali tak na Finančním úřadu pro Prahu 5 celkovou částku 426.263,- Kč,
dále neoprávněně uplatnili nárok na nadměrný odpočet DPH za měsíc únor 1997 v částce 429.340,- Kč a pokusili se tak vylákat tuto částku, která jim však již nebyla vyplacena,
11) A. D. společně s M. R. a J. Š. na Finančním úřadu pro Prahu 9, kde vystupovala R. jako daňový subjekt, po předchozí domluvě s D. a Š., kteří jí předali padělané účetní doklady o fiktivních obchodních operacích, na základě nichž uplatnila neoprávněný nárok na nadměrný odpočet DPH za zdanitelné období 4. čtvrtletí roku 1996 v částce 390.927,- Kč a za zdanitelné období 1. čtvrtletí roku 1997 v částce 150.356,- Kč, celkem se tedy pokusili na Finančním úřadu pro Prahu 9 neoprávněně vylákat částku ve výši 541.283,- Kč,
12) A. D. sám na Finančním úřadu v Jihlavě, se pokusil prostřednictvím podnikatelských dokladů znějících na jméno R. H., neoprávněně vylákat nadměrný odpočet DPH, a to za měsíc březen 1997 v částce 98.928,90 Kč, za měsíc duben 1997 v částce 87.038,- Kč, za měsíc květen 1997 v částce 286,- Kč, za měsíc září 1997 v částce 67.428,- Kč, celkem se pokusil od Finančního úřadu v Jihlavě vylákat částku ve výši 253.680,90 Kč, která však nebyla Finančním úřadem v Jihlavě na účet R. H. vyplacena.
Za tento trestný čin byl obviněný A. D. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. byl dále odsouzen i k trestu propadnutí věcí, specifikovaných ve výroku o trestu v tomto rozsudku. U obviněného A. O. bylo podle §24 tr. zák. upuštěno od potrestání.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění A. D. a A. O. se spoluobviněným J. Š. odvoláními, o kterých Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 12 To 10/2007, tak, že ohledně obviněného A. D. z podnětu jeho odvolání a ohledně B. V. z důvodu §261 tr. ř. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil v bodě 2) výroku o vině a v celém výroku o trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné A. D. a B. V. uznal pod bodem 2) vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že společně na Finančním úřadu pro Prahu 8, kde vystupoval B. V. jako daňový subjekt, vylákali nadměrné odpočty DPH, a to za měsíc leden 1997 částku 321.107,60 Kč, za měsíc únor 1997 částku 202.081,- Kč, za měsíc březen 1997 částku 266.449,04 Kč, za měsíc červen 1997 částku 143.776,- Kč, za měsíc červenec 1997 částku 137.594,- Kč, za měsíc srpen 1997 částku 61.248,- Kč, za měsíc září 1997 částku 47.718,- Kč, celkem tedy vylákali částku ve výši 1.179.973,60 Kč, o kterou se společně rozdělili.
Za tento skutek a za dílčí skutky pod body 1, 3A), 4, 5A), 6) – 12) výroku o vině soudu prvního stupně byl obviněný A. D. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a pro jeho výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí, a to scanner HP Scanjet 6100c, podložka pod myš, kopírka Canon MB 3825, laserová tiskárna HP Laserjet 5L, inkoustová tiskárna HP Deskjet 890c, počítač PC nezjištěné konfigurace s CD Rom, fax modem nezjištěné značky, monitor Preview 14, klávesnice, myš, dvakrát síťový kabel a jedenkrát propojovací kabel, LPT 26 instalačních kazet, jedenkrát instalační CD a pětkrát manuál. Odvolání zbývajících obviněných, mimo jiné i A. O., byla podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 12 To 10/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 46 T 10/2005, podali obviněný A. O. prostřednictvím obhájce JUDr. T. M. a obviněný A. D. prostřednictvím obhájce Mgr. K. M. dovolání, obojí shodně z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento dovolací důvod spatřuje obviněný A. O. jednak v tom, že nebylo prokázáno, že by se souzeného trestného činu dopustil, a jednak že nebylo prokázáno, že by měl jakýkoliv úmysl získat od státu nadměrný odpočet DPH. Dovolatel dále připustil, že po formální stránce ustanovení §250 tr. zák. naplněno bylo, avšak v jeho jednání absentovala subjektivní stránka trestného činu, tedy úmysl obohatit se podvodným jednáním na úkor státu. Při rozhodování o vině měl soud postupovat tak, jak mu ukládá ustanovení §3 odst. 3 tr. zák. a ustanovení §4 tr. zák., tedy že k trestnosti činu je třeba úmyslné zavinění, přičemž zde schází úmysl, a to jak ve formě přímé, tak i ve formě nepřímé. Pokud jde o právní kvalifikaci trestného činu ve stadiu pokusu, rozhodně to nemohl být obviněný, kdo se pokusil uplatnit nadměrný odpočet DPH, nýbrž bez jeho vědomí spoluobviněný D. Pokud bylo upuštěno od potrestání obviněného O., pak tento dovolatel namítl, že pro takové rozhodnutí chybí podmínka, že obviněný musí spáchat trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost. Obviněnému byla dodatečně vyměřena daňová povinnost, kterou včetně penále ke dni podání dovolání uhradil. Je proto toho názoru, že soud neměl dostatek důkazů k tomu, aby jej shledal vinným a měl jej proto zprostit obžaloby ve smyslu §226 písm. c) tr. ř. Podle názoru obviněného soud ani nepostupoval v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., když se v odůvodnění rozsudku nevypořádal s obhajobou obviněného. S ohledem na výše uvedené obviněný A. O. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2007, sp. zn. 12 To 10/2007, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný A. D. v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu uvedl, že již v minulosti upozorňoval soudy obou stupňů, že postavily jeho údajnou vinu pouze na vzájemně si odporujících výpovědích ostatních spoluobviněných. Nalézací soud sice prováděl obsáhlé dokazování, ale zjištěný skutkový stav nesprávně hmotně právně posoudil, když například u skutku uvedeného v rozsudku pod bodem 1) bylo jednoznačně výpovědí obviněného K. K. prokázáno, že peníze z nadměrných odpočtů předával pouze obviněnému V. a že daňová přiznání podával pouze obviněný V. Obviněný tak byl uznán tímto skutkem vinným i přesto, že skutkový stav takovému zjištění odporuje. Obdobně vznesl námitku i proti skutkovým zjištěním u skutku uvedeného v bodě 2) a 3A) výroku o vině soudu prvního stupně, zpochybnil navíc i hodnocení výpovědi obviněného M. Č., k bodu 4) výroku o vině měla být vina dovolatele prokázána opět jen účelovou a jednostrannou výpovědí obviněného A. O., a proto soudy porušily zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. K bodu 5A) zpochybnil obviněný výpověď obviněného Z. J., kdy se opřel o výpověď obviněného B. V., u skutku pod bodem 6) obviněný A. D. zpochybnil částku, kterou přičetly soudy obviněnému k tíži, ač byla podle znaleckého posudku skutečným nadměrným odpočtem a obviněný na to soud upozorňoval od počátku trestního řízení. K bodu 8) výroku o vině dovolatel namítl, že soudy nevzaly v potaz jeho obhajobu ani neprovedly důkaz znaleckým posudkem ohledně údajné smlouvy o tichém společenství, jejíž uzavření mezi ním a J. N. dovolatel popírá. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 9) dovolatel opět napadl věrohodnost výpovědi obviněného J. R., neboť tento lhal a jeho tvrzení nebylo nijak prokázáno. Stejně tak nebyla prokázána ani údajná půjčka v tvrzené výši 350.000,- Kč. Dovolatel dále uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že všichni ostatní obvinění jednali ze své vlastní výlučné a svobodné vůle bez nátlaku, přičemž v mnoha případech byl obviněný D. takové osobě pouze představen zpravidla obviněným V. Soud se přes námitky obviněného nezabýval otázkou, proč by se ostatní obvinění dobrovolně dělili o prostředky získané z vrácení nadměrných odpočtů s obviněným D. Navíc nebylo prokázáno skutečné předávání těchto částek dovolateli. Taktéž soudy pochybily v otázce zjištěné škody, když výše způsobené škody neodpovídá provedeným důkazům. Soud první instance se dále nevypořádal s tím, že z provedeného znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že v počítači předaném dovolatelem, se nenacházelo žádné účetnictví ani žádné důkazy o tom, že by byly takové účetní programy či doklady smazány. Daňová přiznání obviněných H., J. a R. navíc byla vyplňována na psacích strojích Canon a Olivetti, které ovšem nebyly u dovolatele zajištěny. V doplnění dovolání obviněný poukázal na to, že se soudy v rozporu se zásadou správného a úplného zjištění skutkového stavu nezabývaly zjištěním znalostí a zkušeností jednotlivých spoluobviněných v rámci jejich podnikatelské činnosti, soudy nevzaly ani v úvahu a nehodnotily majetkovou situaci spoluobviněných, nezabývaly se údajným předáváním všech neoprávněně získaných finančních prostředků obviněnému V., kdy nebyl jediný důkaz o předání těchto prostředků od V. k obviněnému D., soud nalézací navíc bez jakéhokoli zdůvodnění odmítl provést důkaz výslechem svědků navržených dovolatelem. Nadto obviněný doplnil, že ačkoli soud prvního stupně konstatoval, že obviněný V. způsobil celkovou škodu ve výši 6.921.830,40 Kč a pokusil se o způsobení další škody ve výši 74.305,- Kč, přesto mu byl uložen nižší trest, než obviněnému D. Přitom však částka skutečné škody způsobená obviněným V., je ve skutečnosti mnohem vyšší než škoda, kterou měl způsobit dovolatel.
Poslední výhradu spatřuje obviněný v tom, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, když se jednalo o nepřiměřeně dlouhé a neustále protahované soudní řízení a nepromítly tuto skutečnost například do zmírnění ukládaného trestu. Ke spáchání trestných činů mělo dojít v roce 1997, avšak rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen až v roce 2007. Uložením pětiletého nepodmíněného trestu odnětí svobody tedy již nemohl být naplněn účel trestního řízení stanovený v §23 tr. zák., obviněný nebyl doposud soudně trestán a v průběhu tohoto řízení se ani žádného trestného činu nedopustil. Stará se o manželku a nezletilou dceru, je navíc i zdravotně postižen, neboť má amputovanou dolní končetinu nad kolenem a další zdravotní problémy jakými jsou skolióza, problémy s kyčelními klouby, vrozená porucha lymfatických žláz, a je od narození trvale invalidní.
V závěru dovolání obviněný A. D. navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265k odst. 1 tr. ř. svým rozhodnutím zrušil výrok I. napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 12 To 10/2007, a jemu předcházející vadné řízení a podle okolností buď věci přikázal soudu prvního či druhého stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl, nebo aby sám ve věci rozhodl. Dále obviněný požádal, aby Nejvyšší soud podle §265o tr. ř. odložil či přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno toto dovolání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných A. D. a A. O. doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření ze dne 23. 7. 2007 uvedla, že obsah obou dovolání ve velké míře neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. Podstatou jejich námitek jsou totiž především výhrady skutkové povahy, neboť směřují do rozsahu dokazování a do způsobu hodnocení provedených důkazů, tedy do správnosti skutkových zjištění, učiněných nalézacím soudem, se kterými se v napadeném rozhodnutí ztotožnil soud druhého stupně. Uplatněný dovolací důvod tedy oba obvinění spatřují především v nesprávných skutkových zjištěních, přičemž namítané nesprávnosti právního posouzení stíhaného skutku odvíjí od jiných skutkových okolností, než jaké byly podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů. Takové námitky je třeba hodnotit jako irelevantní, neboť nenaplňují žádný zákonný dovolací důvod, stejně jako námitky proti nepřiměřeně tvrdému uloženému trestu odnětí svobody s přímým výkonem, avšak mimo těch, kterými dovolatel A. D. zpochybňuje uložení takového trestu s ohledem na délku trestního stíhání. K této poslední námitce, kterou shledala státní zástupkyně právně relevantní, se dále vyjádřila v tom směru, že odkázala na příslušné judikáty Ústavního soudu a konstatovala, že tuto námitku lze podřadit pod namítaný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně v rámci délky trvání trestního řízení upozornila na skutečnost, že ač soudy výslovně neuvedly, že by ukládaly tak nízký trest s ohledem na poměrně dlouhou dobu, která uplynula od začátku trestního řízení, je přesto zřejmé, že k této skutečnosti přihlédly, neboť obviněnému byl za velmi závažnou trestnou činnost uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, když použitá právní kvalifikace zohledňuje výši způsobené škody trestem odnětí svobody v rozmezí 5 až 12 let. Je evidentní, že takto uložený trest je určitou satisfakcí za délku trvání trestního řízení, a to minimálně s ohledem na skutečnost, že nalézací soud v odůvodnění výroku o trestu konstatoval, že A. D. žije řádným způsobem života. Nad rámec podaných dovolání a námitek v nich uvedených se následně státní zástupkyně zcela zřejmě mimo uplatněné dovolací námitky zabývala právní kvalifikací jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., kdy upozornila na skutečnost, že v mezidobí došlo ke změně právní normy vymezující trestní odpovědnost za příslušný trestný čin ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. a u jednání obviněného mělo být v době od 1. 1. 1998 uvažováno o právní kvalifikaci ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Nicméně s ohledem na skutečnost, že trestní sazby trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými v porovnání s těmi, které správně připadaly v úvahu, jsou naprosto totožné. I pokud by obvinění namítli nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání, bylo by namístě z výše uvedeného důvodu navrhnout, aby dovolání obou obviněných byla odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., když by bylo zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněných a otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu, protože ohledně uvedené problematiky bylo vysloveno Nejvyšším soudem již několik právně významných rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství na základě shora uvedeného navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného A. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného A. O. odmítl z důvodu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) a c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzený dovolací důvod. Oba dovolatelé této povinnosti v podaném dovolání formálně dostáli, neboť v něm shodně uvedli důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost samotných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem právě obvinění v převážné části svých mimořádných opravných prostředků požadují, neboť napadají rozhodnutí soudu odvolacího a potažmo i nalézacího z toho důvodu, že oba soudy neakceptovaly jejich obhajobu. Zejména obviněný A. D. zpochybnil věrohodnost prakticky všech výpovědí obviněných, které směřovaly v jeho neprospěch, dále tyto výpovědi v některých případech zhodnotil odlišně od soudu první instance a vyvodil z nich jiné skutečnosti, než které zjistil soud nalézací či odvolací soud. Obviněný A. O. v tomto směru obecně zpochybnil dokazování provedené v rámci trestního řízení s tím, že soudy neměly dostatek důkazů k tomu, aby ho shledaly vinným, když se daného jednání nedopustil.
Následně se Nejvyšší soud v tomto směru zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněná.
Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný A. O. dále namítl absenci subjektivní stránky v jeho jednání a obviněný A. D. pak vznesl právně relevantní výhradu týkající se nepřiměřené délky trestního řízení, která podle jeho slov nebyla zohledněna v rámci jemu uloženého trestu odnětí svobody.
K námitce nedostatku subjektivní stránky v jednání obviněného O. je třeba nejprve poznamenat, že trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Pokusem trestného činu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. je pak jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (§8 odst. 2 tr. zák.). Jednání obviněného podle skutkové věty pod bodem 4) výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 46 T 10/2005, spočívalo v tom, že společně s obviněným A. D. na Finančním úřadu pro Prahu 6, kde na základě předchozí domluvy s A. D. vystupoval obviněný A. O. jako daňový subjekt, přestože žádnou podnikatelskou činnost nevyvíjel, přičemž obviněný A. D. jeho jménem podával měsíční daňová přiznání, a tímto způsobem se pokusili vylákat na nadměrném odpočtu DPH za měsíc květen 1997 částku 85.932,- Kč, za měsíc červen 1997 částku 97.437,- Kč, za měsíc červenec 1997 částku 71.776,- Kč, za měsíc srpen 1997 částku 9.416,- Kč, za měsíc září 1997 částku 4.226,- Kč, za měsíc říjen 1997 částku 3.714,-Kč, celkem se tedy pokusili vylákat částku ve výši 272.501,- Kč, která jim však nebyla Finančním úřadem pro Prahu 6 vyplacena.
Jak zjistil Nejvyšší soud již z rozhodnutí soudu prvního stupně, zabýval se nalézací soud otázkou naplnění subjektivní stránky souzeného trestného činu v dostatečném rozsahu na straně 21 svého rozhodnutí a uvedl k tomu, že podle znaleckého posudku z oboru písmoznalectví bylo zjištěno, že přinejmenším první daňové přiznání podepsal obviněný A. O., v průběhu soudního řízení tuto skutečnost obviněný A. O. také připustil. Z dokladů poskytnutých Finančním úřadem pro Prahu 7 vyplývá, že obviněnému A. O. byly v průběhu roku 1997 zasílány vždy s dvouměsíčním odstupem po podání daňových přiznání výzvy k odstranění nedostatků a dodatečné platební výměry, na které obviněný A. O. nereagoval. Obviněný při čtení listinných důkazů vypověděl, že tyto výzvy neobdržel, avšak ve spise jsou založeny kopie doručenek, které svědčí o opaku. Z protokolu o ústním jednání na Finančním úřadě pro Prahu 7, které proběhlo opakovaně v měsíci únoru 1998 vyplývá, že obviněný A. O. finančnímu úřadu dodatečně předkládal zprostředkovatelskou smlouvu uzavřenou mezi ním a obviněným J. P. a dále daňové doklady a paragony, které měly osvědčovat jeho podnikatelskou činnost, na základě níž bylo nárokováno vrácení nadměrných odpočtů DPH. Při čtení těchto listinných důkazů obviněný A. O. při hlavním líčení uvedl, že na finančním úřadu vypovídal podle pokynů obviněného A. D. tak, aby ho „kryl”. Toto jeho vyjádření však nalézací soud shledal v rozporu s jeho celkovou obhajobou, podle níž se on sám jednáním spoluobviněného A. D. cítí podveden a ošizen. Z listinných důkazů vzal soud první instance naopak za nepochybně prokázané, že obvinění A. O. a A. D. se pokusili na Finančním úřadu pro Prahu 7 vylákat neoprávněně nadměrné odpočty DPH za měsíce květen až říjen 1997, tyto nadměrné odpočty však nebyly na účet obviněného A. O. vyplaceny. Odvolací soud se v tomto směru zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a tyto již jen stručně shrnul na straně 12 odůvodnění svého rozsudku ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 12 To 10/2007, kde k námitce absence úmyslu v jednání obviněného O. uvedl, že u něj podvodný úmysl byl přítomen přinejmenším již v době, kdy podepsal první daňové přiznání, protože v této době mu muselo být zřejmé minimálně to, že s daňovým přiznáním není něco v pořádku, a pokud dále i přesto jednal, musel být srozuměn s možnými následky takového jednání.
Nejvyšší soud shledal uvedené právní závěry nalézacího soudu a následně i odvolacího soudu jako zcela správné. Obviněný A. O. totiž podepsal minimálně jedno daňové přiznání za situace, kdy věděl, že údaje v něm uvedené neodpovídají skutečnosti a žádné tvrzené s tím související obchody neproběhly, přičemž doklady o těchto aktivitách byly falešné. Dále obviněný ze strany finančního úřadu obdržel, jak plyne z dokladů o doručení založených v trestním spise, několik výzev k odstranění nedostatků podaných daňových přiznání a dodatečné platební výměry. Pokud sám vypověděl, že na finančním úřadě vypovídal podle instrukcí obviněného A. D., aby tohoto spoluobviněného „kryl“, pak z výše uvedeného plyne, že v jeho jednání byla obsažena vědomost o těchto rozhodných skutečnostech, neboť minimálně od podpisu prvního daňového přiznání, ve kterém uvedl nepravdivé údaje, musel obviněný vědět, že jeho jednání není v souladu se zákonem a naopak v tomto jednání dále úmyslně pokračoval, aby spoluobviněného A. D. „kryl“. Subjektivní stránka zde tedy spočívá v úmyslu obviněného, který se musí vztahovat ke skutkovým okolnostem, zde konkrétně tedy ke skutečnostem, že jako podklad pro daňové přiznání jsou použity nepravdivé doklady a v souvislosti s tím i daňové přiznání, které obviněný podepsal, obsahuje údaje neodpovídající skutečnosti. Z toho jednoznačně vyplývá úmysl obviněného A. O. k trestnému činu podvodu ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák., jak ho správně shledaly oba soudy. Ostatní námitky obviněného A. O. směřovaly již jen do oblasti skutkových zjištění, která učinil zejména soud prvního stupně, následně je potvrdil i soud odvolací. V té souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu nelze učinit, zvláště když tyto námitky uplatněné obviněným ve vztahu k výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu jsou formulovány do značné míry obecně bez jejich náležité konkretizace.
Další právně relevantní námitku v rámci důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl obviněný A. D. Jeho výhrada spočívala v tom, že se jednalo o nepřiměřeně dlouhé a neustále protahované soudní řízení, přičemž soudy nepromítly tuto skutečnost například do zmírnění ukládaného trestu. Ke spáchání trestných činů mělo dojít v roce 1997, avšak rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen až v roce 2007.
K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplynulo, že za velmi závažnou a rozsáhlou trestnou činnost byl obviněnému A. D. uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby v rámci použité právní kvalifikace. Jednání obviněného naplňuje trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a podle odstavce 4 tohoto ustanovení mu soud mohl uložit trest odnětí svobody v rozmezí 5 až 12 let. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku náležitě vysvětlil, proč u něho, na rozdíl od ostatních některých obviněných, a to zejména obviněného B. V., na něhož zvláště obviněný A. D. v dovolání poukazuje, neshledal důvody pro použití nižší právní kvalifikace s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. (srov. str. 28 až 29 odůvodnění rozsudku). S tímto odůvodněním se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a pro stručnost na něj odkazuje. Obviněný byl následně odsouzen kromě jiného k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, a to za situace, kdy jím páchaná trestná činnost byla značně rozsáhlá, dokonce ji soud prvního stupně hodnotil jako nejrozsáhlejší, zároveň také konstatoval, že to byl obviněný D., kdo tuto trestnou činnost z převážné části inicioval. Soud na straně 29 odůvodnění svého rozsudku pak výslovně uvedl, že výše zmiňovaný trest odnětí svobody v trvání 5 let byl obviněnému uložen i s ohledem na dobu, která uběhla od spáchání trestné činnosti, a dovolací soud zdůrazňuje, že tímto zohlednil samozřejmě i délku probíhajícího trestního řízení a dostatečně ji v rámci možností daných mu zákonnou trestní sazbou vyjádřil v uloženém trestu. Takový postup nalézacího soudu shledal Nejvyšší soud jako správný, v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a také s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu na tento nález, ale i na další obdobné nálezy Ústavního soudu navazující. Z této judikatury vyplývá, že jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti). Všemi těmito otázkami se zabýval Nejvyšší soud k dovolání obviněného a po posouzení všech těchto rovin shledal, že uložený trest vyměřený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby je trestem, který reflektuje požadavek na zohlednění i délky trvání trestního řízení včetně průtahů v něm způsobených orgány činnými v trestním řízení. V ústavněprávní rovině pak jde zejména o posouzení vztahu mezi veřejným zájmem na potrestání pachatele trestného činu vymezeným v trestním zákoně a základními právy obviněného z hlediska spravedlivého procesu, zejména jeho právy, aby o jeho vině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a také jeho právy na osobní svobodu. Z tohoto hlediska je zejména relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soudu“) týkající se možností nápravy při zjištěné nepřiměřené délce řízení tím, že vnitrostátní soudy samotné přihlédnou k nepřiměřené délce trestního řízení při ukládání trestu. Soud vždy konstatoval, že zmírnění délky trestu z důvodu nepřiměřené délky řízení v zásadě nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného ve smyslu článku 34 Úmluvy. Z tohoto obecného pravidla však připouští výjimku tehdy, jestliže vnitrostátní orgány dostatečně srozumitelným způsobem přiznaly porušení požadavku přiměřené lhůty a poskytly stěžovateli náhradu ve formě zmírnění trestu. Toto zmírnění musí být měřitelné a výslovné (viz zejména rozsudek ve věci Eckle proti SRN ze dne 15. července 1982, §66; srov. i rozsudek věci Beck proti Norsku ze dne 26. června 2001, zejména §§27-9). Z rozhodnutí soudu ve věci R. E. P. L. proti Nizozemí vyplývá, že tak může postupovat nejen soud prvního stupně, ale i odvolací soud, příp. i Nejvyšší soud, neboť podle tohoto rozhodnutí stěžovatel nemohl být považován za oběť porušení Úmluvy, jestliže odvolací soud v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku mimo jiné uvedl, že trest odnětí svobody je vzhledem k okolnostem případu příliš nízký, přesto však obviněnému neuložil vyšší trest s ohledem na poměrně dlouhou dobu, která uplynula od začátku řízení (srov. k tomu rozhodnutí o přijatelnosti v této věci ze dne 11. ledna 1995; dále viz např. rozhodnutí o přijatelnosti Van Laak proti Nizozemí ze dne 31. března 1993; rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Jansen proti Německu ze dne 12. října 2000 a rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Görges proti Německu ze dne 7. května 2002).
Zváží-li se z tohoto hlediska postup soudu prvního stupně a v návaznosti na to i odvolacího soudu v této věci je třeba konstatovat, že soud prvního stupně a v zásadě i odvolací soud výslovně konstatovaly, že ve věci obviněného A. D. byly zjištěna nepřiměřená délka řízení a tedy i průtahy v něm, s čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje. K tomu je třeba dodat, že po provedeném vyhodnocení konkrétních průtahů je třeba konstatovat, že došlo k porušení požadavku přiměřené lhůty ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Této okolnosti dal pak soud prvního stupně a následně i odvolací soud výraz při ukládání trestu obviněnému A. D. za spáchaný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., který je velmi závažným trestným činem se sazbou trestu odnětí svobody v rozmezí od 5 do 12 let odnětí svobody. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že bez zvážení uvedených průtahů a nepřiměřené délky trestního řízení by u obviněného přicházelo v úvahu uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání v podstatně delší výměře, a to s přihlédnutím k okolnostem rozhodným z hlediska výměry ukládaného trestu uvedeným již soudem prvního stupně a v návaznosti na to i odvolacím soudem, když v tomto směru zvláště zdůraznil výši způsobené škody na vylákaném DPH včetně škody, ke které směřoval tento trestný čin spáchaný částečně v pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Uložil-li pak odvolací soud obviněnému s přihlédnutím k nepřiměřené délce trestního řízení nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jen pěti let, tedy na samé spodní hranici trestní sazby, dal tím nepochybně v dostatečné míře výraz těmto okolnostem, a proto je jim tento trest zcela odpovídající, přičemž v souvislosti s tím Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že tím také nepochybně poskytl stěžovateli náhradu za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve formě zmírnění trestu. V dostatečné míře byla v tomto trestu vyjádřena ve prospěch obviněného i jím v dovolání zdůrazňovaná invalidita. Z těchto důvodů je námitka obviněného neopodstatněná.
Ostatní námitky obviněného A. D. směřovaly již jen do oblasti skutkových zjištění, která učinil zejména soud prvního stupně, následně je potvrdil i soud odvolací. V té souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu nelze učinit, zvláště když těmito námitkami uplatněnými v dovolání obviněným se již náležitě a v dostatečné míře zabýval zejména nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 14 až 26. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudu prvního stupně, které potvrdil ve svém rozsudku i odvolací soud, v rámci zkoumání extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí plně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
Nejvyšší soud tak s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 12 To 10/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 46 T 10/2005, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění a s jeho skutkovými závěry se pak v zásadě ztotožnil i soud druhého stupně. Současně se odvolací soud bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro uvedený dovolací důvod relevantními námitkami obou obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení. K úvahám státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nad rámec obou podaných dovolání týkajícím se možnosti postihnout jednání obviněných spáchané po 1. 1. 1998 jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. je třeba jednak poukázat na rozhodnutí publikované pod č. 45/1997 Sb. rozh. tr. a jednak na skutečnost, že všechna jednání obou obviněných A. D. a A. O. byla podle výroku o vině spáchaná do 31. 12. 1997 (pokud se v návětě skutkové věty výroku o vině nalézacího soudu uvádělo obecné časové vymezení až do října 1998, týkalo se jiných spoluobviněných), a proto jsou tyto úvahy nedůvodné.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými v odvoláních, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláními napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že v případě dovolání obviněných A. D. a A. O. jde o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.