ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1185.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1185/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2007 o dovoláních, která podaly obviněné P. P., a H. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 13 To 96/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 131/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. P. a H. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 4 T 131/2006, byly obviněné P. P. a H. P. uznány vinnými trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., za které byl každé z obviněných podle §250 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody, a to P. P. v trvání deseti měsíců a H. P. v trvání devíti měsíců, jejichž výkon byl oběma obviněným podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 13 To 96/2007, kterým napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněné H. P. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil v celé části ohledně této obviněné a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou H. P. uznal vinnou pomocí k trestným činům podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §250 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za oba trestné činy jí byl podle §250 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně krajský soud podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněné P. P. jako nedůvodné.
Proti všem výrokům citovaného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích podaly obviněné P. a H. P. dovolání prostřednictvím společného obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Své podání opřely o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Jak obviněná P. P., tak obviněná H. P. namítly nedodržení zásady řádného zákonného procesu dle článku 8 odst. 2 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, a uvedly, že trestní řízení v jejich věci bylo provedeno v rozporu se zákonem. Podrobně se zabývaly popisem situace, kdy chybným postupem orgánů činných v trestním řízení existovala v téže věci dvě pravomocná usnesení o zahájení trestního stíhání. Vyjádřily přesvědčení, že tato vada nemohla být řádně zhojena ani pozdějším usnesením dozorující státní zástupkyně, která zrušila usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 17. 10. 2005 a pozdější, vydané dne 31. 10. 2005, ponechala v platnosti. Dále obviněné shodně napadaly věrohodnost svědeckých výpovědí, a to zejména poškozené L. K. a R. Š., P. Š. a D. M. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelky nastínily odlišný průběh skutku (k zisku úvěru bylo třeba dvou osobních dokladů, R. Š. se mohl účastnit jednání v bance, a. s., jako ručitel, elektronickým klíčem disponovala pouze poškozená apod.), než jak byl popsán v odsuzujících výrocích o vině soudy nižších stupňů. Tvrdily také, že pro nedostatek dokumentace nebylo možno spolehlivě posoudit, zda byly dodrženy vnitřní předpisy banky. Závěrem navrhly, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, přičemž tak učinila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že část dovolacích námitek je procesního charakteru, a nespadá tudíž pod deklarovaný dovolací důvod. Navíc je státní zástupkyně ani neshledala důvodnými, neboť první usnesení o zahájení trestního stíhání trpící vadou (absentovalo poučení) ani nemohlo nabýt právní moci a obviněné tak nebyly stíhány na podkladě dvou pravomocných usnesení o zahájení trestního stíhání. Druhou část argumentace pak dle jejího názoru tvoří námitky skutkové, jež také neodpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Obviněné jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal dovolání obou obviněných přípustným podle §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo jako další třeba zabývat se otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, v podání označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvod uvedený v tomto ustanovení zákona.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám důkazy provádět či opakovat (viz §265r odst. 7 tr. ř.) a je tak povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně. V návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje jeho hmotně právní posouzení, přičemž změna hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných ve věci soudy nižších stupňů je v řízení o dovolání s ohledem na taxativní výčet dovolacích důvodů vyloučena.
Jak bylo již uvedeno, dovolatelky především brojily proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení (s touto námitkou se dostatečně vypořádal soud druhého stupně na str. 4, 5 svého rozhodnutí) a opakovaně namítly vadné hodnocení ve věci provedených důkazů, zejména výpovědí uvedených svědků. Soudy obou stupňů považovaly tvrzení svědků za pravdivé a založily na nich v podstatě své výroky o vině, ačkoli dovolatelky namítly nevěrohodnost slyšených svědků a ve svém dovolání naznačily možnosti jiného průběhu událostí, jež tvoří odsuzující výroky o jejich vině.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že těmito námitkami obviněné nesměřovaly ke změně právního posouzení skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, ale prosazovaly změnu v hodnocení důkazů včetně jejich obhajoby, jež by vedla k odlišné verzi skutkového stavu, než k jaké dospěly soudy obou stupňů. Důsledkem této změny skutkových zjištění pak měl být skutkový stav věci, podle kterého se obviněné jednání popsaného ve výroku odsuzujících rozsudků nedopustily. Nejvyšší soud však v dovolacím řízení není oprávněn měnit učiněná skutková zjištění. Přehodnocení důkazů a skutkového stavu věci nejsou hmotně právním posouzením ani jiným zákonným dovolacím důvodem, proto se svými námitkami dovolatelky ocitly mimo meze zákonného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jimi nemohl zabývat. Obviněná H. P. sice formálně nesouhlasila s právní kvalifikací svého jednání jako pomoci k trestnému činu podvodu, ale neuvedla žádnou konkrétní právní námitku, kterou by své tvrzení zdůvodnila a obsahově tak uplatněný důvod nebyl naplněn ani v této části dovolání.
Obviněná P. P. poukazovala mj. i na absenci dokumentů, na jejichž podkladě by bylo možno zjistit dodržení, resp. nedodržení vnitřních předpisů bankovního ústavu z její strany. Tuto námitku shledal dovolací soud s ohledem na dikci výroku o vině zcela irelevantní, neboť nedodržení vnitřních předpisů banky není kladeno za vinu ani jedné z obviněných.
Lze shrnout, že dovolatelky ve svém mimořádném opravném prostředku sice formálně deklarovaly zákonný dovolací důvod, avšak uplatnily námitky, které jej obsahově nenaplňují. Soudům totiž nevytýkaly porušení hmotného práva, nýbrž se omezily výlučně na označení procesních vad, jimiž podle jejich názoru byla obě rozhodnutí zatížena.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek a předcházející řízení ve smyslu §265i odst. 3, 4 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová