ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1193.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1193/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2007 o dovoláních, která podali obvinění J. H., P. G. a V. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 To 88/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 4/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných J. H., P. G. a V. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění J. H., P. G. a V. M. byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 30 T 4/2005, uznáni společně s dalšími obviněnými vinnými trestnými činy blíže konkretizovanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku, přičemž obviněný J. H. byl za jednání uvedené pod body I./1. až 8., I./10. až 17. a III./23. až 30. ve výroku o vině tohoto rozsudku uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. a úvěrového podvodu podle §205b odst. 1, 3 tr. zák., obviněný P. G. byl za jednání uvedené pod body I./1. až 18. a IV./31. ve výroku o vině tohoto rozsudku uznán vinným trestnými činy podvodu §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. a obviněný V. M. byl za jednání uvedené pod body I./10. až 17. ve výroku o vině tohoto rozsudku uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Za výše uvedené trestné činy byli obviněným uloženy následující tresty. Obviněný J. H. byl citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu a živnostenské činnosti s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje v trvání 6 let. Obviněnému P. G. byl podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 4 roky, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Dále byl tomuto obviněnému uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu a živnostenské činnosti s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje v trvání 5 let. Obviněnému V. M. uložil soud prvního stupně podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně rozhodl též o vině a trestech dalších obviněných.
Současně bylo rozsudkem soudu prvního stupně podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu rozhodnuto o náhradě škody.
Naproti tomu Krajský soud v Ostravě zprostil obviněného J. H. podle §226 písm. b), c) tr. řádu obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě pod sp. zn. 4 Kzv 4/2005, neboť nebylo prokázáno, že skutek uvedený pod bodem 9. obžaloby spáchal tento obviněný, resp. skutek uvedený pod bodem 26. obžaloby není trestným činem.
Citovaný rozsudek Krajského soudu Ostravě napadli obvinění J. H., P. G. a V. M. a státní zástupce v neprospěch obviněného J. H. odvoláními, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 To 88/2006, tak, že z podnětu odvolání obviněných P. M., J. H. a P. G. podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině pod body I. a II. v rozsudku soudu prvního stupně, ve výrocích o trestech a o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného P. G. uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním pod body I./1. až 18. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, a obviněného J. H. uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil jednáním popsaným pod body I./1. až 8., I./10. až 17. a II./19. až 22. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu.
Za tyto trestné činy uložil Vrchní soud v Olomouci obviněným následující tresty. Obviněný J. H. byl za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jakož i za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod body III./23. až 30. nezměněn, odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. tomuto obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s tímto předmětem činnosti v trvání 6 let. Z podnětu odvolání tohoto obviněného a státního zástupce doplnil Vrchní soud v Olomouci podle §259 odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně výrokem, kterým byl obviněný podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě pod sp. zn. 4 Kzv 4/2005, neboť nebylo prokázáno, že skutek uvedený pod bodem 18. obžaloby spáchal obviněný.
Obviněnému P. G. uložil Vrchní soud v Olomouci za trestný čin podvodu §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jakož i za trestné činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem IV./31. nezměněn, podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roky. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s tímto předmětem činnosti v trvání 5 let. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto též o náhradě škody.
Pokud jde o obviněného V. M., Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 To 88/2006, zamítl jeho odvolání podle §256 tr. řádu. Současně odvolací soud rozhodl též o odvolání dalších obviněných (P. M. a M. M.).
Obvinění J. H., P. G. a V. M. napadli citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci dovoláními podanými prostřednictvím svých obhájců. Obviněný J. H. tak učinil dne 31. 5. 2007 a své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí s popisem skutků, které jsou uvedeny pod body I./1. až 8., I./10. až 17., II./19. až 22. a III./23. až 30. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu (resp. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Pokud jde o skutky spáchané ve formě spolupachatelství (viz skutky uvedené pod body I./1. až 8., I./10. až 17. a II./19. až 22. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu), obviněný namítá, že jejich popis nevykazuje znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., protože zde chybí „individualizace jednotlivých útoků a jejich ztotožnění s pachatelem“. Navíc podle názoru tohoto obviněného odvolací soud důsledně nerozlišil instituty spolupachatelství a organizátorství. Jak dále obviněný namítl, soudy nižších stupňů dospěly k závěru o jeho vině uvedenými trestnými činy na základě vadně provedeného dokazování, přičemž obviněný současně poukazuje na nesprávná skutková zjištění ve věci. Obviněný brojí též proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť podle jeho přesvědčení z něj není patrné, na základě jakých konkrétních důkazů dospěl soud prvního stupně k těm skutkovým závěrům, která učinil, zejména pokud jde o účast tohoto obviněného na jednotlivých dílčích útocích. Podle názoru obviněného měly soudy nižších stupňů postupovat buď v souladu se „zásadou in dubio pro reo“ a vyslovit, že se obviněný zprošťuje obžaloby podle §226 písm. b) a c) tr. řádu, anebo je obviněný přesvědčen, že jeho jednání může vykazovat nanejvýš znaky trestného činu podvodu pouze podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť přísnější právní kvalifikace nepřichází v úvahu s ohledem na výši způsobené škody.
Závěrem svého dovolání obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby buď podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby odvolací soud postupoval v souladu se závazným názorem podle §265s odst. 1 tr. řádu a posoudil skutek jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., anebo aby podle §265m odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud takto sám rozhodl ve věci a obviněnému uložil mírnější trest.
Obviněný P. G. podal dovolání dne 27. 7. 2007 a opřel ho o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného jeho jednání nenaplnilo znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen, protože výroková část rozsudku soudu prvního stupně (pod body I./10 až 17. výroku o vině) údajně neobsahuje popis zákonných znaků uvedeného trestného činu. Obviněný je rovněž přesvědčen, že soudy nižších stupňů nemohly na základě svých skutkových zjištění dospět k závěru o naplnění znaků trestného činu podvodu. Proto obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný V. M. podal dovolání dne 10. 8. 2007 a opřel ho o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především uvádí, že jeho úmyslem nebylo podílet se na trestné činnosti jiných osob, neboť pouze plnil pokyny nadřízených a nejednal s cílem obohatit se. Obviněný též brojí proti skutkovým zjištěním, která opatřily soudy obou stupňů, přičemž jeho jednání údajně nenaplnilo znaky trestného činu, pro nějž byl stíhán a odsouzen. Jak dále obviněný zdůraznil, skutková zjištění zahrnutá do skutkové věty ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jsou v rozporu s výsledky dokazování v této trestní věci. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě v části týkající se jeho osoby a aby dovolací soud podle §226 písm. b) tr. řádu obviněného zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněných J. H., P. G. a V. M. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o obviněného J. H., podle státní zástupkyně neobstojí námitky tohoto obviněného, jimiž vytýká odvolacímu soudu nedostatečné posouzení institutu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., protože v úvodní části tzv. skutkové věty je dostatečně popsáno, jakým způsobem se obviněný podílel na posuzované trestné činnosti. Jak dále uvádí státní zástupkyně, jednání obviněného vykazuje jednak znaky spolupachatelství, jednak zčásti též znaky organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., a proto mu soudy nižších stupňů správně přičítaly jen závažnější formu trestné součinnosti v podobě spolupachatelství.
K dovolání obviněného V. M. státní zástupkyně uvádí, že nelze přisvědčit jeho námitce, kterou zpochybňuje svůj úmysl podílet se na posuzované trestné činnosti. Podle státní zástupkyně jsou skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem pro závěr o vině tohoto obviněného pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Závěrem svých vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných J. H. a V. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o obviněného P. G., podle názoru státní zástupkyně jeho námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože tento obviněný ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení zjištěného skutkového stavu věci, přičemž státní zástupkyně poukázala na roli, jakou obviněný plnil. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání tohoto obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění J. H., P. G. a V. M. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění J. H., P. G. a V. M. opírají jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obvinění J. H. a P. G. však konkretizovali naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve svých dovoláních především námitkami, podle nichž soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, na jejichž základě pak dospěly k údajně nesprávným skutkovým zjištěním. Dále tito obvinění vytýkají soudům nižších stupňů nedostatečný popis skutků uvedených v tzv. skutkových větách ve výrocích o vině, zejména pokud jde o podíl obviněných na společně páchané trestné činnosti.
V souvislosti s těmito dovolacími námitkami obviněných J. H. a P. G. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné, odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod není zahrnut v ustanovení §265b tr. řádu o důvodech dovolání. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých, výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání jakýchkoli rozhodnutí soudů druhého stupně a z hlediska všech namítaných vad. Nejvyšší soud nemůže posuzovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Navíc formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění J. H. a P. G., znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy tito obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali z námitek zaměřených proti hodnocení důkazů a popisu skutku, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají ve vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněných J. H. a P. G. (a též obviněného V. M.) to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se všichni obvinění dopustili skutků tak, jak je popsáno ve výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v rozsudku odvolacího soudu. Zmíněné dovolací námitky obviněných, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu při dokazování, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Pokud jde o námitky obviněného P. G., kterými soudu prvního stupně jen obecně vytýká, že do výrokové části rozsudku nepojal popis zákonných znaků trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, odpovídají sice tyto námitky uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak jsou neopodstatněné. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že ke spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, se vyžaduje, aby pachatel (tj. obviněný) způsobil značnou škodu na cizím majetku obohacením sebe nebo jiného a současně aby došlo k takovému obohacení v důsledku jednání, jímž uvedl jiného v omyl, využil omylu jiného anebo mu zamlčel podstatné skutečnosti.
Nejvyšší soud však neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné pochybení; navíc obviněný P. G. v podstatě napadá výroky o vině v rozsudku soudu prvního stupně (pod body I./10. až 17.), které byly zrušeny rozsudkem odvolacího soudu a nahrazeny jeho novým rozhodnutím. Příslušná skutková věta napadeného rozsudku odvolacího soudu pak obsahuje úplné slovní vyjádření všech zákonných znaků posuzovaného trestného činu podvodu, který spáchal tento obviněný, a rozhodné skutkové okolnosti jsou rozvedeny v podrobném odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, a to i s poukazem na obsah důkazů, z nichž tyto skutkové okolnosti vyplývají. Navíc nelze přehlédnout, že součástí popisu skutku, jehož právní posouzení obviněný zpochybnil, nejsou jen dílčí údaje obsažené pod jednotlivými body (I./1. až 18.) ve výroku o vině pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu, ale též velmi obsáhlá uvozovací věta společná pro všechny dílčí útoky. Nejvyšší soud proto konstatuje, že námitky tohoto obviněného jsou v uvedeném směru neopodstatněné.
Obviněný V. M. v části svého dovolání rovněž nesouhlasí se skutkovými závěry, která ve věci učinily soudy nižších stupňů. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše v souvislosti s dovoláními obviněných J. H. a P. G., není oprávněn k přezkumu správnosti a úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Jestliže tedy obviněný V. M. vytýká nesprávnost skutkových zjištění a zpochybňuje výsledky dokazování, činí tak mimo rámec dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Stejný závěr lze zcela vztáhnout i na tu námitku obviněného J. H., kterou soudům obou stupňů vytýká nedostatečný popis skutků uvedených pod body I./1. až 8., I./10. až 17. a II./19. až 22. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, resp. pod body III./23. až 30. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka nemůže bez dalšího naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který ve svém dovolání uplatnil obviněný J. H. Jak totiž vyplývá z dosavadní judikatury, nesprávné hmotně právní posouzení skutku nelze dovozovat pouze z okolnosti, že skutek nebyl popsán v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. řádu, které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je z odůvodnění napadených rozhodnutí zřejmé, že soudy nižších stupňů zjistily skutek v rozsahu, který zcela pokrývá všechny zákonné znaky posuzovaného trestného činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002, publikované pod č. T 475. ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003). Navíc nelze přehlédnout, že součástí popisu skutku, jehož právní posouzení obviněný zpochybnil, nejsou jen dílčí údaje obsažené pod jednotlivými body (I./1. až 8., I./10. až 17. a II./19. až 22.) ve výroku o vině pod body I. a II. rozsudku odvolacího soudu, ale též velmi obsáhlé uvozovací věty společné pro všechny dílčí útoky, z nichž je patrný podíl všech spoluobviněných na společné trestné činnosti.
Z výše rozvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud akceptovat ani tu dovolací námitku obviněného J. H., jejímž prostřednictvím vytýká porušení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o institut procesního práva, který souvisí s prováděním a hodnocením důkazů a jehož případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný opírá své dovolání. Zmíněná námitka tedy rovněž nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, takže ji Nejvyšší soud nemohl učinit předmětem svého posuzování.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami, v jejichž rámci obvinění J. H. a V. M. zpochybňují právní posouzení skutků a které je možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak z důvodů níže uvedených je Nejvyšší soud shledal neopodstatněnými.
Za takové námitky Nejvyšší soud považuje v dovolání J. H. jeho tvrzení, podle něhož v tzv. skutkové větě uvedené ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu chybí okolnosti, z kterých by vyplývalo, že se dopustil posuzovaných skutků ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
K této formě trestné součinnosti Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že spolupachatelství vyžaduje jednak společné jednání dvou nebo více osob a jednak úmysl spolupachatelů spáchat takovým jednáním určitý (stejný) trestný čin; jde o dvě kumulativně stanovené podmínky spolupachatelství. Za společné jednání se podle teorie i ustálené soudní praxe považuje jak situace, pokud každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu, tak i případ, když každý spolupachatel naplnil jen některý ze znaků skutkové podstaty, která je naplněna až souhrnem jednání všech spolupachatelů, a konečně též stav, jestliže jednání spolupachatele sice samo o sobě nenaplňuje žádný ze zákonných znaků určité skutkové podstaty, ale jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (články řetězu) působí současně, směřují k přímému provedení trestného činu a jen ve svém celku naplňují jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr. v odůvodnění a rozhodnutí pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Proto také v případě pokračujícího trestného činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák., který byl spáchán ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., se nemusí každý ze spolupachatelů podílet na trestném jednání u všech dílčích útoků takového trestného činu, jak se mylně domnívá obviněný J. H. ve svém dovolání, jestliže poukazuje na skutečnost, že nikoli ve všech případech, které se mu kladou za vinu, je výslovně uveden v popisu dílčího útoku.
Pokud jde o subjektivní podmínku, ke spolupachatelství se vyžaduje úmysl dvou nebo více osob směřující ke spáchání trestného činu jejich společným jednáním. Tento tzv. společný (shodný) úmysl ovšem není podmíněn výslovnou dohodu spolupachatelů, takže ke spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. postačí, aby společný úmysl vyplýval alespoň z konkludentní dohody, jestliže spolupachatelé jsou navzájem posilováni vědomím své společné činnosti (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 93, podobně Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 320).
Jak je zřejmé ze skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy obou stupňů v posuzované trestní věci, obviněný J. H. jednal společně s dalšími spoluobviněnými (tj. s obviněnými P. G. a P. M.) tak, že po předchozí dohodě, jejímž předmětem bylo získání obchodních podílů v obchodní společnosti, jejímž prostřednictvím by mohli od různých dodavatelů odebírat zboží, zajistil převod obchodních podílů v obchodní společnosti P. H., s. r. o. K tomuto převodu došlo v době od 8. 10. 2003 do 21. 10. 2003, přičemž dne 8. 10. 2003 došlo k uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu na Městském úřadě v Š. Součástí zmíněného jednání bylo též vystavení plné moci, kterou udělil převodce obchodního podílu M. P. obviněnému P. M., a následné udělení generální plné moci k jednání za jmenovanou obchodní společnost obviněnému P. G. Dne 21. 10. 2003 byly na základě rozhodnutí valné hromady, která se uskutečnila v notářské kanceláři JUDr. V. H. v H., převedeny obchodní podíly původních společníků obchodní společnosti P. H., s. r. o., M. P. a D. K. na obviněného P. M., jenž se stal jediným společníkem a jednatelem této obchodní společnosti. Následně obviněný P. G. zajistil pro obchodní společnost P. H., s. r. o., nebytové prostory v R. ul. v O., poté uzavřel za jmenovanou obchodní společnost smlouvu o nájmu nebytových prostor datovanou dnem 1. 10. 2003. Obvinění J. H. a P. G. pak po předchozím vytipování vhodných dodavatelů kontaktovali prodejce pohonných hmot, výpočetní techniky a spotřební elektroniky, včetně jednoho prodejce autodoplňků, pozinkovaných sudů a nábytku. Od těchto dodavatelů obvinění J. H. a P. G. (společně s obviněným P. M.) podvodně vylákali zboží, v některých případech též prostřednictvím svých zaměstnanců, toto zboží odebrali a následně prodali. Obvinění J. H. a P. G. přitom řídili vlastní chod obchodní společnosti P. H., s. r. o., včetně zajišťování dodavatelů a odběratelů zboží, jakož i vedení účetnictví, když nejprve odebírali zboží v menším rozsahu, za jehož dodání uhradili kupní cenu v hotovosti, aby tak ujistili dodavatele o solventnosti jmenované obchodní společnosti. Současně obvinění uváděli dodavatele v omyl tím, že jim sdělovali nepravdivé skutečnosti o charakteru a rozsahu činnosti obchodní společnosti P. H., s. r. o., přičemž je též nepravdivě ujišťovali o tom, že za dodané zboží bude zaplacena kupní cena.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom vyplývá též společný úmysl všech jmenovaných obviněných, neboť obviněný J. H. společně s dalšími obviněnými jednali shora popsaným způsobem již v úmyslu, aby nezaplatili kupní cenu za odebrané zboží, přičemž též věděli o okolnosti, že obchodní společnost P. H., s. r. o., nedisponuje žádnými finančními prostředky, a není tudíž schopna dostát svým závazkům. Ve snaze získat zboží ve větším rozsahu, tj. vylákat zboží s delší lhůtou splatnosti kupní ceny, a získat tak majetkový prospěch, přitom obvinění nejprve odebírali zboží v menším rozsahu, za které zaplatili kupní cenu v hotovosti.
Nejvyšší soud nemá pochybnosti ani o společném jednání a společném úmyslu v případě obviněného J. H., ani pokud jde o pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného skutkem konkretizovaným pod body II./19. až 22. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, obviněný J. H. (společně s dalším obviněným v této trestní věci V. B. zorganizoval a zajistil převod svého obchodního podílu v obchodní společnosti P. C., s. r. o., v níž působil jako jediný společník a jednatel, právě na obviněného V. B. Současně však obviněný J. H. i nadále fakticky zajišťoval chod jmenované obchodní společnosti, kontaktoval dodavatele výpočetní techniky, autodoplňků, autokosmetiky a stavebního materiálu, přičemž po nich požadoval dodání zboží s delší lhůtou splatnosti kupní ceny, toto podvodně vylákané zboží společně s obviněným V. B. následně rozprodali, přičemž za něj nezaplatili kupní cenu. Oba obvinění přitom popsaným způsobem jednali v úmyslu získat zboží a nezaplatit za něj kupní cenu, když v jednotlivých případech podrobně popsaných pod uvedenými body ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu způsobili tímto jednáním škodu v označené výši.
Na podkladě takto vyjádřených skutkových zjištění, která Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení jakkoli zpochybňovat, lze tudíž dospět k jednoznačnému závěru o naplnění všech zákonných znaků trestného činu podvodu §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., pro který byl obviněný J. H. stíhán a odsouzen. Uvedený závěr nemůže být zpochybněn ani tvrzením obviněného, podle něhož odvolací soud údajně nevzal v posuzované věci v úvahu institut účastenství ve formě organizátorství ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a jeho odlišnost od spolupachatelství. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. má přednost před ostatními formami trestné součinnosti, tj. i před účastenstvím ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák. Pokud tedy přichází v úvahu posoudit jednání obviněného jednak jako spolupachatelství, jednak jako účastenství na trestném činu, musí soud použít ustanovení o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jak správně učinil odvolací soud při právní kvalifikaci jednání obviněného J. H. Jeho námitka zpochybňující takové posouzení je proto neopodstatněná.
Nejvyšší soud shledal rovněž nedůvodným tvrzení obviněného J. H., podle kterého údajně soudy nižších stupňů pochybily, pokud s ohledem na výši škody neposoudily jeho jednání jako trestný čin podvodu toliko podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. V případě spáchání trestného činu za podmínek spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. je totiž je třeba posuzovat odpovědnost každého pachatele zvlášť i ve vztahu ke způsobení těžšího následku. Jak vyplývá z citovaného ustanovení o spolupachatelství, čin každého ze spolupachatelů se posuzuje tak, jako by ho spáchal sám. To má tedy podstatný význam i pro závěr o výši škody způsobené jednáním spolupachatelů, neboť i za situace, kdy si spolupachatelé rozdělili úkoly a v souladu s tím se podíleli jen na spáchání části společné trestné činnosti, přičítá se každému spolupachateli celá způsobená škoda. To ovšem platí za předpokladu, když soud dovodí trestní odpovědnost spolupachatele též ve vztahu k tomuto způsobenému následku. Přitom spolupachatel odpovídá za těžší následek i tehdy, zavinil-li ho z nedbalosti, pokud trestní zákon nevyžaduje i ve vztahu k němu úmyslné zavinění [srov. §6 písm. a) tr. zák.].
V trestní věci obviněného J. H. to znamená, že pokud jednal způsobem uvedeným v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, který je podrobně rozveden v jeho odůvodnění, Nejvyšší soud nemá pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace, jak již poznamenal shora. Jestliže se tento obviněný jako spolupachatel podílel v součinnosti s ostatními spolupachateli na způsobení škody v celkové výši 5 250 771,20 Kč, jde o škodu velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., která dostatečně odůvodňuje právní kvalifikaci posuzovaných skutků jako pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Obviněný J. H. sice zaměřil své dovolání i proti výroku o náhradě škody, ale neuplatnil zde žádné konkrétní námitky. Proto jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu zejména s ustanovením §228 odst. 1 tr. řádu, podle něhož pokud soud odsuzuje obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok na náhradu škody včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. řádu); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, je-li výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena. Jak je z trestního spisu v posuzované věci patrné, poškození uplatnili své nároky na náhradu škody včas a řádně, když i z rozsudku odvolacího soudu (viz jeho str. 70) vyplývá, že soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. V případě poškozených Ing. V. P. a obchodní společnosti F., s. r. o., odvolací soud správně rozhodl, že zbytek jejich nároku na náhradu škody lze uplatnit v řízení ve věcech občanskoprávních, neboť rozhodnutí o celém nároku by přesáhlo potřeby trestního stíhání (§229 odst. 2 tr. řádu).
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovolacími námitkami obviněného V. M., podle nichž nejednal v úmyslu podílet se na trestné činnosti, neboť plnil toliko příkazy nadřízených. Obviněný tím v podstatě popírá své úmyslné zavinění, které se vyžaduje pro naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jejímž spácháním byl tento obviněný uznán vinným.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak je patrné z popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně – obviněný V. M. si byl vědom jednak špatné hospodářské situace obchodní společnosti P. H., s. r. o., jednak i okolnosti, že tato obchodní společnost neplatí kupní cenu za odebrané zboží. Za uvedené situace pak obviněný zřídil adresu elektronické pošty a na síti Internet vyhledával prodejce výpočetní techniky, toto zboží objednával elektronickou cestou a z takového jednání mu plynul finanční prospěch. Jde tedy o popis skutku, který ve spojení s dalšími skutkovými okolnostmi svědčí o naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu podvodu. Proto zde neobstojí ani tvrzení obviněného, podle něhož pouze vykonával příkazy svých nadřízených. Ostatně nebyl-li tento obviněný fyzickým nátlakem nebo psychickým působením donucen k plnění příkazů svých nadřízených, nemůže uvedené tvrzení vyloučit trestní odpovědnost obviněného za splnění příkazů, jimiž napomohl ke spáchání trestného činu podvodu. Proto rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním obviněného ani předcházející rozsudek soudu prvního stupně nevykazují vytýkanou vadu právního posouzení skutku, proti které brojil obviněný V. M., a Nejvyšší soud shledal jeho námitky neopodstatněnými.
Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, jestliže se obviněný V. M. podílel na páchání trestné činnosti jen jako účastník, tj. pomocník ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Účastenství ve formě pomoci vyžaduje takové jednání, kterým pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje hlavnímu pachateli spáchání určitého trestného činu. Z hlediska druhu pomoci se rozlišuje pomoc fyzická a pomoc psychická. Pro první z nich platí, že jde především o odstraňování překážek a opatření prostředků ke spáchání trestného činu. Pomoc psychická pak spočívá v poskytnutí rady, v utvrzování v předsevzetí apod. Ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. uvádí toliko názorný výčet forem pomoci, přičemž v praxi se vyskytují i další její formy s rozdílným stupněm společenské nebezpečnosti (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 104). Podle §10 odst. 2 tr. zák. se trestní odpovědnost a trestnost účastníka posuzuje stejně jako trestní odpovědnost a trestnost hlavního pachatele, což vyžaduje přihlédnout ke všem obecným ustanovením, která se týkají trestní odpovědnosti za trestný čin (viz zejména §3 a §4 tr. zák.). V trestní věci obviněného V. M. to znamená, že pokud jednal způsobem uvedeným v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, svědčí takové jednání o naplnění znaků účastenství ve formě pomoci k trestnému činu podvodu ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění J. H., P. G. a V. M. podali dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jejich dovolání se částečně opírají o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout uvedeným způsobem o všech dovoláních v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y