ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1296.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1296/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2007 o dovolání obviněného Z. L. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 6 To 153/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 74/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 31 T 74/2004, byl obviněný Z. L. spolu s obviněným R. Š. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který spáchali tím, že společně dne 16. 7. 2004, v době od 0.00 hodin do 1.00 hodin, ve Z.-M., na T. S., na parkovišti u domu č. p. 777, po rozbití skleněné výplně pravých předních dveří, vnikli do zaparkovaného osobního automobilu tovární značky BMW 316i bílé barvy, z něhož odcizili autorádio značky JVC typ KD-S71R, v hodnotě 2.500 Kč a rozbitím skla způsobili škodu ve výši 2.500 Kč, to vše ke škodě majitele vozidla M. S., přičemž obviněný Z. L. se tohoto skutku dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 7. 2002, č. j. 3 T 25/2000-109, odsouzen za pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák., §247 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Za tento trestný čin jakož i za sbíhající se dvojnásobný trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 11. 2004, č. j. 2 T 167/2003-101, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 6 To 117/2006, byl obviněný Z. L. odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci, a to kšiltovky značky Adidas, tmavěmodré barvy, páru pletených černých rukavic a plastového kladívka s ocelovými hroty. Podle §35 odst. 2 tr. zák. se ruší výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 11. 2004, č. j. 2 T 167/2003-101, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 6 To 117/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jsou oba obvinění Z. L. a R. Š. společně a nerozdílně povinni zaplatit poškozenému M. S., bytem ve L., okres Z., způsobenou škodu ve výši 2.500 Kč. Obviněný Z. L. byl tímto rozsudkem ještě podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že v N., okres Z., dne 10. 8. 2004, kolem 13. hodiny, na ulici 2. května, před vjezdem do rodinného domku, společně s A. Z., odcizil tři kusy plechových radiátorů, které následně prodali do sběrny druhotných surovin v N., čímž způsobili poškozenému M. K., škodu ve výši 426 Kč, a tohoto jednání se měl dopustit přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 7. 2002, č. j. 3 T 25/2000-109, odsouzen za pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., v čemž byl obžalobou spatřován trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., neboť tento skutek není trestným činem.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obou obviněných, rozhodl usnesením ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 6 To 153/2007, tak, že obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 6 To 153/2007, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 31 T 74/2004, podal obviněný Z. L. prostřednictvím obhájce JUDr. J. H. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení uvedeného trestného činu, a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ač byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) předmětného ustanovení. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný nejprve stručně shrnul průběh předcházejícího trestního řízení, konstatoval i obsah rozhodnutí odvolacího soudu a namítl, že odvolací soud se nevypořádal důsledně s odvoláním obviněného ve všech aspektech týkajících se uloženého trestu a jeho výkonu. Soud prvního stupně rozhodoval za situace, kdy obviněný Z. L. byl ve výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 11. 2004, č. j. 2 T 167/2003-101, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 6 To 117/2006. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně však rozhodoval již v době, kdy bylo v právní moci rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 12 PP 6/2007, o podmíněném propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody, uloženého mu právě rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 11. 2004, č. j. 2 T 167/2003-101. Podmíněné propuštění se tak vztahovalo k trestu za skutek, za který byl obviněnému rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 31 T 74/2004, uložen trest souhrnný. K podmíněnému propuštění došlo dne 21. 3. 2007, tedy po vyhlášení rozsudku o souhrnném trestu v trvání 8 měsíců, ale před nabytím jeho právní moci, tedy před rozhodnutím odvolacího soudu o odvolání obviněného v téže trestní věci. Podle názoru obviněného tato rozhodnutí nemohou obstát a jsou ve vzájemném rozporu. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, je tak i v rozporu se zásadou ne bis in idem, neboť v době projednávání věci odvolacím soudem byl již pravomocně podmíněně propuštěn z výkonu trestu.
V závěru dovolání obviněný Z. L. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 To 153/2007-134, a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně, jíž bylo dovolání obviněného Z. L. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu k podanému mimořádnému opravnému prostředku nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil především dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu pak obviněný Z. L. ohledně výroku o trestu namítl nesprávné hmotně právní posouzení, spočívající v nesprávném uložení souhrnného trestu. Konkrétně namítl, že odvolací soud rozhodoval v době, kdy bylo v právní moci rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov o podmíněném propuštění obviněného. Podle usnesení Okresního soudu v Brno-venkov ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 12 PP 6/2007, bylo tohoto dne tímto soudem rozhodnuto o podmíněném propuštění Z. L. z výkonu trestu odnětí svobody se stanovením zkušební doby v trvání 3 roků. Tak se stalo v mezidobí mezi vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl obviněnému uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody, přičemž tento rozsudek v důsledku jeho odvolání ještě v té době nenabyl právní moci, a rozhodnutím soudu odvolacího o odvolání obviněného proti tomuto rozsudku nalézacího soudu. Podle dovolatele je rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, v rozporu se zásadou ne bis in idem, poněvadž soudy pominuly, že obviněný byl ve výkonu trestu mimo jiné i za skutek, který se stal podkladem pro rozhodování o souhrnném trestu, a krajský soud se při posouzení odvolání vůbec nezabýval podmíněným propuštěním z výkonu trestu.
Souhrnný trest ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží tehdy, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším.
Jak Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu spisu zjistil, nalézací soud na straně 6 odůvodnění svého rozsudku při ukládání trestu uvedl, že obviněný se nyní projednávaného skutku dopustil před vyhlášením tohoto rozsudku, a proto je i tento skutek v souběhu se skutky, za které byl již rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 11. 2004, č. j. 2 T 167/2003-101, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 6 To 117/2006, pravomocně odsouzen. Proto byl obviněnému uložen souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a to i ohledně uloženého trestu, přičemž na straně 3 odůvodnění svého usnesení uvedl, že pokud se obviněný domáhal v odvolání uložení trestu alternativního, pak odvolací soud poukazuje na skutečnost, že mu byl trest, v souladu se zákonem, ukládán jako trest souhrnný s tím, který mu byl uložen ve věci sp. zn. 2 T 167/2003 Okresním soudem ve Zlíně. V oné trestní věci byl zařazen do věznice s dozorem. Vzhledem k tomu, že souhrnný trest nesmí být uložen mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, nepřipadalo v úvahu již ze zákona uložení trestu alternativního. Tresty odnětí svobody obviněnému uložené v minulosti, které nebyly spojeny s přímým výkonem trestu, neměly na obviněného větší vliv a nevedly k jeho nápravě, a nyní uložený souhrnný trest, zpřísněný jen o dva měsíce odvolací soud neshledal nepřiměřeně přísným a závěry nalézacího soudu jsou v tomto ohledu správné.
Dovolací soud k těmto závěrům nepovažuje za nutné cokoli dodat, snad jen pro úplnost uvádí, že podle §35 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu souhrnný trest pouze v případě vícečinného souběhu, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti již odsouzen, tento rozsudek posléze nabyl právní moci a lze-li k takovému odsouzení přihlížet (neplatí o něm tzv. fikce zahlazení). Souhrnný trest se uloží rovněž tehdy, jestliže pozdějším rozsudkem je rozhodováno zároveň o několika sbíhajících se trestných činech. Pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je stěžejní otázkou vzájemný vztah souhrnnosti dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, tzn. zda a které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a které nikoli. Souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák. je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu, pokud je o činech rozhodováno alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek: musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich, pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán, skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. Konkrétní souhrnný trest pak musí být přísnější (a to celkově přísnější) než předchozí trest uložený za dříve souzenou část sbíhající se trestné činnosti. Jestliže je ukládán souhrnný trest za sbíhající se trestné činy, soud později rozhodující zároveň s uložením souhrnného trestu zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dřívější rozsudek musí soud zrušit v celém výroku o trestu, tj. zruší souhrn všech dílčích výroků týkajících se určitého trestu nebo více trestů uložených vedle sebe; v rámci postupu podle §35 odst. 2 tr. zák. tedy nelze zrušit jen některý z více trestů uložených vedle sebe dřívějším rozsudkem.
Z těchto zásad vyplývá, že soud tak musí učinit (nezáleží to na jeho volné úvaze) a je povinen zrušující výrok vyslovit týmž rozhodnutím, kterým ukládá souhrnný trest, nikoli později. Takový rozsudek musí soud ukládající souhrnný trest podle ustálené soudní praxe zrušit ve výroku o trestu i v případě, že pachatel již celý předchozí trest vykonal nebo z něho byl podmíněně propuštěn a je ve zkušební době. Tyto případy nejsou totiž z hlediska vymezení souhrnného trestu a jeho ukládání v ustanovení §35 odst. 2 a 3 tr. zák. překážkou jeho vyměření. Jedinou takovou překážkou je případ, jestliže dřívější odsouzení je v době rozhodování o souhrnném trestu takové povahy, že se na pachatele hledí, jakoby odsouzen nebyl (§35 odst. 3 tr. zák.). Tzv. fikci neodsouzení však ve smyslu trestního zákona nezakládá pouhé podmíněné propuštění z nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Z výše uvedeného plyne, že pokud byl obviněný v mezidobí mezi vyhlášením odsuzujícího rozsudku, kterým mu byl uložen souhrnný trest, a nabytím právní moci tohoto odsuzujícího rozsudku ve shora uvedeném smyslu, podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen dříve a který byl zrušen výrokem o uložení souhrnného trestu, pak tato skutečnost nemá na uložení souhrnného trestu žádný vliv a nezakládá to překážku uložení souhrnného trestu. Obviněný může být z nově nařízeného výkonu souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody, po zápočtu již vykonaného nepodmíněného trestu odnětí svobody ve smyslu §38 odst. 2 tr. zák., opětovně za splnění podmínek uvedených v §61 odst. 1 tr. zák. podmíněně propuštěn. Z těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal naplněným dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V žádném případě pak pravomocné usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 12 PP 6/2007, o podmíněném propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody, uloženého mu právě rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 11. 2004, č. j. 2 T 167/2003-101, nezakládá překážku nepřípustnosti trestního stíhání pro další sbíhající se skutek ze dne 16. 7. 2004, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 31 T 74/2004, z hlediska zásady „ne bis in idem“, poněvadž nešlo o totožný skutek, ale o více samostatných skutků, pro které se důvodně vedla i dvě samostatná řízení, byť s ohledem na vícečinný souběh trestných činů, které tyto skutky naplňovaly, byl za ně v konečném stadiu ukládán souhrnný trest. Důvodná není ani námitka obviněného, že byl ve výkonu trestu, z kterého byl podmíněně propuštěn, mimo jiné i za skutek, který se stal podkladem pro rozhodování o souhrnném trestu, neboť v době, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn pravomocným usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 12 PP 6/2007, nebyl ještě pravomocně odsouzen za skutek, ohledně něhož mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 31 T 74/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 6 To 153/2007, souhrnný trest, a proto ani nemohl být ve výkonu trestu odnětí svobody za předmětný trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. Není tedy dán ani dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Ve vztahu k dalšímu dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu je třeba poukázat na skutečnost, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nebyl naplněn ani v jedné ze svých variant, neboť Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně odvolání obviněného věcně projednal a zamítl jej jako nedůvodné podle §256 tr. ř. a v řízení mu předcházejícím nebyly s ohledem na to, co bylo shora v podrobnostech uvedeno, shledány namítnuté dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
Nejvyšší soud se tedy zcela ztotožnil s názorem soudů obou stupňů ohledně splnění podmínek pro uložení souhrnného trestu obviněnému Z. L. rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 31 T 74/2004, který pak potvrdil Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně svým usnesením ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 6 To 153/2007, když podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, přičemž současně shledal uvedené výhrady dovolatele ohledně jemu uloženého souhrnného trestu i nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu zásady „ne bis in idem“ zcela nedůvodnými. S ohledem na uvedené rozhodné okolnosti vztahující se k trestným činům, které obviněný spáchal ve vícečinném souběhu, byl podle názoru Nejvyššího soudu postup odvolacího i nalézacího soudu zcela v souladu se zákonem a souhrnný trest byl obviněnému Z. L. uložen podle §35 odst. 2 tr. zák. zcela správně.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 6 To 153/2007, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 31 T 74/2004, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) nebo l) tr. ř. zrušit. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně uzavřít, že jde v případě obviněného Z. L. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.