ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1318.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1318/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2007 o dovolání, které podal obviněný P. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 6 To 4/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 35/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 2 T 35/2005, uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, 2 tr. zák., dále trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, 2 tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., kterých se společně s dalšími obviněnými T. C. a M. T. dopustili jednáním blíže konkretizovaným ve výroku o vině citovaného rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný P. V. odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití 35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozenému P. S.
O odvolání obviněného P. V. rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 6 To 4/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl o vině a trestu obviněného a o povinnosti k náhradě škody, a to stejně jako soud prvního stupně.
Dne 10. 7. 2007 podal obviněný P. V. prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný namítá, že mu nebylo umožněno zúčastnit se veřejného zasedání u odvolacího soudu, neboť předvolání k veřejnému zasedání mu odvolací soud doručil toliko na adresu trvalého bydliště, kde se již asi 8 let nezdržuje. V této souvislosti obviněný uvádí, že novou adresu pro doručování (tj. K., A.) sdělil jak Policii České republiky, tak dne 10. 5. 2006 soudu prvního stupně u hlavního líčení.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný P. V. především nesouhlasí s výsledky dokazování, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. Své výhrady obviněný zaměřil rovněž proti závěrům znaleckého posudku, z kterých dovozuje, že měl být uznán vinným pouze trestným činem ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. Podle názoru obviněného soudy obou stupňů v posuzované věci porušily základní zásady trestního řízení, přičemž obviněný výslovně zmiňuje zásadu presumpce neviny, jakož i jeho právo na spravedlivý proces. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 6 To 4/2007, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 2 T 35/2005, a aby věc přikázal podle §265l tr. řádu soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného P. V. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru námitky obviněného, jimiž zpochybňuje způsob dokazování, nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, podle státní zástupkyně byly v posuzované věci splněny podmínky řízení proti uprchlému ve smyslu §302 odst. 1 tr. řádu, neboť odvolací soud zřejmě vyčerpal všechny možnosti pro zajištění přítomnosti obviněného u veřejného zasedání.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. V. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný P. V. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu, tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný P. V. však nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, když podle jeho názoru soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy provedené ve věci. Existenci dovolacího důvodu tedy obviněný podle Nejvyššího soudu shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů, zejména svědecké výpovědi poškozeného P. S. a znaleckého posudku MUDr. I. F., přičemž z toho obviněný vyvozuje i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových okolností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné, odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech namítaných vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám prováděl či opakoval, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů je ovšem dovolací soud nemůže hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. V., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z námitek proti hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného P. V. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, 2 tr. zák., a dále trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným rovněž jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, 2 tr. zák., a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný P. V. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení důkazů, na jejichž podkladě byl skutkový stav prokázán. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Obdobný závěr platí i pro námitku obviněného P. V., kterou soudům nižších stupňů vytýká porušení některých zásad trestního řízení (zejména zásady presumpce neviny a práva na spravedlivý proces). I v tomto případě jde o instituty procesního práva, jejichž případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný opírá své dovolání. Navíc trestněprávní zásada presumpce neviny se sice ve vztahu k obviněnému uplatňuje ze strany orgánů činných v trestním řízení ve všech stadiích trestního řízení, ovšem jen dokud ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o vině obviněného (viz ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu). Proto se presumpce neviny nelze dovolávat poté, co již byl obviněný pravomocně uznán vinným trestným činem, tedy ani např. v řízení o mimořádných opravných prostředcích. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněné námitky za takové, které nenaplňují uplatněný dovolací důvod, takže je nemohl učinit předmětem svého posuzování.
Pokud jde o výrok o náhradě škody, proti němuž obviněný P. V. rovněž zaměřil své dovolání, aniž by však své tvrzení podpořil konkrétními argumenty, Nejvyšší soud uvádí následující. V případě rozhodování o náhradě škody v tzv. adhezním řízení musí soud mimo jiné dodržet postup stanovený v §228 odst. 1 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení totiž soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena. To ovšem platí za podmínky, jestliže soud odsuzuje obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uplatnil-li poškozený svůj nárok na náhradu škody včas (§43 odst. 3 tr. řádu) a nebrání-li přiznání tohoto nároku zákonná překážka. Ve smyslu §228 odst. 2 tr. řádu musí výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen. Jak je patrné z trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 35/2005 (viz jeho č. l. 167 a č. l. 274), poškozený P. S. uplatnil svůj nárok na náhradu škody včas a i v dalších směrech odvolací soud postupoval v souladu s citovanými ustanoveními trestního řádu. Dovolací námitka obviněného směřující proti výroku o náhradě škody v napadeném rozsudku je tudíž nejen neodůvodněná, ale ani nemá opodstatnění.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného P. V., které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Podstata tohoto dovolacího důvodu spočívá v tom, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna.
Podle názoru obviněného P. V. mu odvolací soud doručil předvolání k veřejnému zasedání na adresu trvalého pobytu obviněného, ačkoli se na této adrese nezdržoval a orgánům činným v trestním řízení oznámil změnu adresy. V uvedeném postupu spatřuje obviněný existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a porušení jeho práva účastnit se veřejného zasedání o podaném odvolání.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z trestního spisu (viz č. l. 509, resp. č. l. 518 a č. l. 524) – Krajský soud v Ostravě se v řízení o odvolání opakovaně snažil doručovat obviněnému P. V. předvolání k veřejnému zasedání na adresu jeho trvalého pobytu (resp. i na adresu, kde se měl v inkriminované době obviněný zdržovat). Za tímto účelem odvolací soud použil vzor č. 8 – předvolání k veřejnému zasedání, který je uveden ve skupině „tr. ř.“ ve sdělení ministerstva spravedlnosti č. 20/2004-Org., o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení. Zmíněným postupem učiněným v souladu s ustanovením §233 odst. 1 věta první tr. řádu dal předseda senátu odvolacího soudu obviněnému zřetelně najevo, že v jeho nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést. Jak je dále ze spisových podkladů zřejmé (viz č. l. 541 trestního spisu), odvolací soud, aniž by ve věci meritorně rozhodoval, vyloučil věc obviněného P. V. k samostatnému projednání a rozhodnutí podle §23 odst. 1 tr. řádu. Z tohoto důvodu proto odvolací soud znovu opakovaně doručoval písemnosti obviněnému na adresu jeho trvalého pobytu a na další adresy soudu známé, aby tak zajistil jeho účast u veřejného zasedání. Z č. l. 565 trestního spisu je však zřejmé, že odvolací soud již oproti předcházejícímu postupu použil vzor č. 7a skupiny „tr. ř.“ ve smyslu sdělení ministerstva spravedlnosti č. 20/2004-Org., o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení, a obviněného „toliko“ vyrozumíval o konání veřejného zasedání. Takový postup odvolacího soudu odpovídá závěrům dosavadní judikatury, protože podle §233 odst. 1 tr. řádu se obžalovaný k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná, zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, resp. o vyjádření k odvolání jiné procesní strany apod. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena (viz rozhodnutí pod č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že Krajskému soudu v Ostravě se ani přes uvedenou snahu nepodařilo obviněnému P. V. doručit vyrozumění o konání veřejného zasedání, rozhodl odvolací soud o konání řízení proti tomuto obviněnému jako proti uprchlému (srov. §302 a násl. tr. řádu), přičemž obviněný byl v tomto řízení zastoupen svým obhájcem JUDr. M. S. K veřejnému zasedání odvolací soud předvolal uprchlého obviněného P. V. ve smyslu §306 odst. 2 tr. řádu, když toto předvolání uveřejnil na své úřední desce (viz č. l. 591 trestního spisu).
Jak je tedy z popsaného postupu odvolacího soudu patrné, ve vztahu k obviněnému P. V. nezatížil řízení takovou procesní vadou, která by znamenala porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, a tím ani naplnění dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení (srov. zprávu publikovanou pod č. 36/2004, s. 282 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 28/2004, publikované pod č. T 677. v sešitu 4 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného, že orgánům činným v trestním řízení oznamoval změnu adresy pro doručování, neboť takové tvrzení nemá oporu ani ve spisových podkladech. Navíc odvolací soud opakovaně doručoval obviněnému předvolání, resp. vyrozumění i na adresu, kde se měl obviněný v době doručování zdržovat (viz č. l. 576 a 577 trestního spisu). Nejvyšší soud proto považuje uvedenou námitku obviněného za neopodstatněnou.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. V. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném zasedání, jak mu to umožňuje ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y