ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1332.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1332/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2007 o dovolání, které podal obviněný T. C. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2007, sp. zn. 6 To 567/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 35/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný T. C. byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 2 T 35/2005, uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., dále trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., kterých se společně s dalšími obviněnými P. V. a M. T. dopustili jednáním blíže konkretizovaným ve výroku o vině citovaného rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný T. C. odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky a 6 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozenému P. S.
O odvoláních obviněných T. C. a M. T. podaných proti uvedenému rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 1. 2007, sp. zn. 6 To 567/2006, tak, že podle §258 odst. 1, písm. d) tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl o vině a trestu jmenovaných obviněných, když výrok o trestu a o náhradě škody, pokud jde o oba obviněné, byl učiněn ve stejné podobě jako u soudu prvního stupně.
Dne 24. 5. 2007 podal obviněný T. C. prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný popírá spáchání posuzovaného skutku, přičemž uvádí, že provedenými důkazy nebyla vyvrácena jeho obhajoba. Podle přesvědčení obviněného odvolací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, které navíc zpochybňují jeho vinu. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2007, sp. zn. 6 To 567/2006, a aby věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného T. C. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný zaměřil své dovolání výhradně do oblasti skutkových zjištění, a proto jeho námitky nemohou naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný ve svém dovolání. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný T. C. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný T. C. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný T. C. však nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, když má za to, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy provedené ve věci. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů, popřípadě v nedostatečně provedeném dokazování, přičemž z toho obviněný vyvozuje i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám prováděl či opakoval, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů je ovšem dovolací soud nemůže hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný T. C. , přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z námitek proti hodnocení provedených důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného T. C. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, a dále trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný T. C. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Pokud jde o výrok o náhradě škody, proti němuž obviněný T. C. rovněž zaměřil své dovolání, aniž by však své tvrzení podpořil konkrétními argumenty, Nejvyšší soud uvádí následující. V případě rozhodování o náhradě škody musí soud dodržet ustanovení §228 odst. 1 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení totiž soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena. To ovšem platí za podmínky, že soud odsuzuje obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, poškozený včas uplatnil nárok na náhradu škody (§43 odst. 3 tr. řádu) a zmíněnému postupu nebrání zákonná překážka. Ve smyslu §228 odst. 2 tr. řádu musí výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen. Z trestního spisu je patrné (viz č. l. 167 a č. l. 274), že poškozený P. S. uplatnil svůj nárok včas, když i z rozsudku odvolacího soudu (viz jeho str. 8) je zřejmé, že soud postupoval v souladu s citovanými ustanoveními trestního řádu.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný T. C. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo, odmítl dovolání obviněného.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném zasedání, jak mu to umožňuje ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y