ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.176.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 176/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 3. 2007 o dovolání obviněného F. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 12 To 194/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 2 T 160/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 2 T 160/2005, byl obviněný F. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách dne 23. 12. 2004 v objektu sportovní střelnice v Č., okres P. – v., neprojevil ustanovením §29 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, uloženou zvýšenou opatrnost při manipulaci s pistolí značky Zendl, model 75, kterou se záměrem odstranit závadu v činnosti spouště částečně rozebral sejmutím závěru za současného ponechání střeliva v nábojové komoře a při následné kompletaci zbraně došlo k náhodné iniciaci výstřelu, jímž byl zasažen poškozený MUDr. A. O., , který tak utrpěl střelné poranění povrchových částí stěny břišní v oblasti nadbřišku vlevo a otevřenou tříštivou frakturu kosti vřetenní vpravo, což si vyžádalo aplikaci zevního fixatéru ukotvení šrouby přímo do kosti a omezení hybnosti pravé ruky až do dne 28. 2. 2005 s následnou rehabilitací, přičemž ani při ambulantní kontrole dne 26. 4. 2005 nebylo možné konstatovat úplné zhojení s tím, že trvá omezená hybnost pravé horní končetiny do současné doby.
Za tento trestný čin byl obviněný F. K. odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení a nošení střelných zbraní v trvání 14 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný uznán povinným nahradit poškozenému MUDr. A. O., bytem P., ul. P., škodu ve výši 380.357,- Kč s tím, že podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný F. K. odvoláním, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 12 To 194/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému MUDr. A. O. a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §265 tr. ř. se poškozený MUDr. A. O., bytem P., ul. P., odkazuje s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. dále odvolací soud napadený rozsudek oplnil o výrok, jímž podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou V. z. p. Č. r., Územní pracoviště P. – v., ul. V., P., s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 12 To 194/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 2 T 160/2005, podal obviněný F. K. prostřednictvím obhájce JUDr. Ing. I. K. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, konkrétně pak proto, že nedošlo k jednoznačnému a objektivnímu prokázání, že by obviněný jinému způsobil újmu na zdraví tím, že by porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, dále také proto, že v daném případě nebylo jednoznačně prokázáno, po jakou dobu trvala porucha zdraví poškozeného, v důsledku čehož nebylo prokázáno, že poškozený utrpěl těžkou újmu na zdraví. Dále má dovolatel za to, že i výrok o náhradě škody je nesprávný.
V podrobnostech k výroku o vině dovolatel rozvedl, že ke zranění poškozeného nedošlo v důsledku porušení důležité povinnosti, nýbrž nešťastnou shodou okolností. K tomu v podrobnostech uvedl, že významné je zejména posouzení otázky, zda mohla iniciovat výstřel bez zmáčknutí spouště vystouplá zápalka. K této otázce se vyjádřil znalec V. M., který tuto možnost nevyloučil, nicméně v rozporu s tímto pak dále konstatoval, že vystouplá zápalka výstřel iniciovat nemohla. Dovolatel v řízení předložil i stanovisko znalce z oboru zbraně a výbušniny M. P., který uvedl, že v případě, že by zápalka nenesla důlek po vtisku zápalníku, potom k iniciaci vystouplé zápalky došlo zřejmě nárazem na vystouplou zápalku přebíjeného náboje, a že k jednoznačnému závěru je nutné mít k dispozici zbraň a předmětnou nábojnici. V této souvislosti uvedl dovolatel i vyjádření svědka D. N., který opakovaně uváděl, že mu poškozený předmětnou střelu ukázal a že zápalka nenesla důlek po vtisku zápalníku. Obviněný poukázal na to, že právě s ohledem na tuto skutečnost byla věc i vrácena orgánům činným v trestním řízení k došetření. Pokud soud v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že rozhodná je skutečnost, že se poškozený i obviněný nacházeli v době výstřelu v místě pro diváky, pak je jeho závěr nesprávný, neboť z protokolu o ohledání místa činu vyplynulo, že poškozený byl v místě stanoviště pro střelce a nikoli pro diváky. Z provedeného dokazování pak vyplynulo, že obviněný celou dobu mířil do odpaliště podél zdi a že došlo zřejmě ke smeknutí zbraně v důsledku náhlé bolesti těžkého zranění obviněného – částečné amputace prstů na pravé ruce. Dovolatel se tedy domnívá, že uvedená otázka měla být posuzována podle zásady in dubio pro reo tak, že k újmě na zdraví poškozeného došlo v důsledku samovolného výstřelu způsobeného iniciací vystouplé (nesprávně přebité) zápalky.
Ohledně délky léčení poškozeného a charakteru jeho zranění jako těžké újmy na zdraví dovolatel rozvedl, že z propouštěcí zprávy poškozeného je nutno dovodit, že při propuštění z klientského ošetření byl zdravotní stav poškozeného bez komplikací a nebyla omezena hybnost palce ani žádné jiné části jeho pravé končetiny. Obdobný závěr vyplynul i ze zprávy ze dne 24. 12. 2004 při rentgenové kontrole. O komplikacích se zmiňuje až teprve zpráva ze dne 21. 3. 2005 a dovolatel klade otázku, kdy a jak ke komplikacím došlo. V této souvislosti zdůraznil, že ve zprávě chirurgické ambulance ze dne 7. 2. 2005 se uvádí jednak, že poškozený si defekt převazuje sám, a navíc dochází na intenzivní rehabilitaci předloktí, kterou si zařídil sám. Z uvedeného dovolatel dovodil, že jednak obviněný postupoval při převazech svého zranění nepřípustně, některé úkony si tak zajišťoval sám a ošetřující lékař neměl kontrolu nad prováděním léčby. V této souvislosti dovolatel dále poukázal na rozpor ohledně hybnosti pravé ruky a hojení zranění v rámci znaleckého posudku MUDr. P. Ť. Není podle obviněného vysvětleno, jak došlo k pozdějšímu posunu úlomků kosti. Poškozený zjevně nedodržoval klidový režim, sám si zajistil rehabilitaci a navíc i vykonával svoji soukromou praxi. Navíc, i pokud by ke zmiňovaným následkům došlo i při dodržení původního léčebného postupu, nejednalo by se o omezení pohyblivosti celé končetiny, nýbrž o dočasné omezení hybnosti jednoho prstu.
K výroku o náhradě škody pak dovolatel namítl, že územní pracoviště V. z. p. Č. r. není subjektem práva a nemůže tak uplatňovat nárok na náhradu škody v adhezním řízení, a tedy nemůže být s tímto nárokem ani odkázáno na občanskoprávní řízení. Proto v této trestní věci ze strany V. z. p. Č. r. nedošlo obsahově ani věcně k řádnému uplatnění nároku na náhradu škody. Postup soudu druhé instance byl navíc v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius.
V závěru dovolání obviněný F. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 12 To 194/2006, a rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 2 T 160/2005, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha – východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného F. K. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že uplatněné námitky odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně v otázce viny je nelze považovat za důvodné. Za částečně důvodnou považoval státní zástupce pouze námitku ohledně nesprávnosti výroku, jímž byla V. z. p. ČR, Územní pracoviště P. – v., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil výrok o náhradě škody a za přiměřeného použití §265 tr. ř. odkázal V. z. p. Č. r. se sídlem v P. na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř. a učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, přičemž státní zástupce zároveň ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu ze strany obviněného.
V rámci své první právně relevantní námitky dovolatel zpochybnil správnou právní kvalifikaci jím spáchaného skutku, jak byl soudem zjištěn, a to svou výtkou, že ke zranění poškozeného došlo nikoli v důsledku porušení důležité povinnosti ze strany obviněného, nýbrž nešťastnou shodou okolností. Podle dovolatele totiž nebyla s jistotou vyloučena možnost, že anomálie předmětné zbraně v podobě vystouplé zápalky nevyvolala výstřel bez zmáčknutí spouště.
Trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Podle odstavce druhého téhož ustanovení bude pachatel potrestán tehdy, pokud se shora uvedeného jednání dopustil proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., např. tím, že má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví.
Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, že se otázce naplnění zákonného znaku porušení důležité povinnosti dostatečně věnoval již soud první instance na straně 5 odůvodnění svého rozsudku, přičemž uvedl, že ačkoliv se obviněný hájí tím, že neví, jak k předmětnému výstřelu došlo a že zcela jistě nestiskl spoušť, bylo v daném případě prokázáno, že obviněný manipuloval s předmětnou zbraní za situace, kdy v nábojové komoře byl ponechán náboj, o čemž obviněný věděl, zbraň těsně před výstřelem držel v horizontální poloze, pokud se jedná o její hlaveň, věděl, že v jeho blízkosti se nachází poškozený a navíc že manipuluje se zbraní v místě střelnice určeném pro diváky. Tyto skutečnosti shledal nalézací soud v rozporu s ustanovením §29 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, ve znění pozdějších předpisů, protože obviněný jakožto držitel zbrojního průkazu DE nedbal zvýšené opatrnosti při zacházení se zbraní. V daném případě totiž musel vědět, že může dojít k výstřelu ať již stisknutím spouště v rámci jím prováděné rozborky zbraně a přitom náhodou mohl zavadit o její spoušť, případně mohlo dojít k výstřelu v důsledku určité poruchy, kterou nikdy nelze zcela u zbraně vyloučit, a to zejména za situace, kdy věděl, že manipuluje se zbraní, u níž se předtím projevovala závada. Nicméně v souladu se znaleckým posudkem z oboru balistiky soud konstatoval, že nemá za spolehlivě prokázané, jak k předmětnému výstřelu došlo, tj. zda byl výstřel iniciován obviněným či nikoli. V tomto směru se s nalézacím soudem ztotožnil i soud odvolací, který se k námitce totožného obsahu vyjádřil na straně 6 a 7 odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud považuje proto za nutné zdůraznit, že jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně spatřovaly porušení důležité povinnosti ve skutečnosti, že obviněný manipuloval se zbraní právě z důvodu její závady, tuto zbraň před manipulací nevybil a nabitou zbraň rozebral a během jejího opětovného kompletování došlo k výstřelu. S nabitou zbraní manipuloval navíc v části střelnice, která byla určena pro diváky a nikoli pro střelbu. Z uvedeného vyplývá, že věci se nijak nedotýká, zda obviněný, byť nedopatřením, zmáčkl spoušť, anebo zda došlo k samovolnému výstřelu jako důsledku závady na zbrani, se kterou navíc mohl počítat, neboť z toho důvodu mu ji poškozený předal k opravě. Z těchto důvodů je námitka obviněného, že ke zranění poškozeného došlo nikoli v důsledku porušení důležité povinnosti ze strany obviněného, nýbrž nešťastnou shodou okolností s ohledem na shora uvedené důvody naprosto nedůvodná, poněvadž k němu došlo porušením důležité povinnosti podle §29 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/202 Sb., o zbraních, ve znění pozdějších předpisů, uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobně rozvedené v jeho odůvodnění, s čímž se zcela ztotožnil v odůvodnění svého usnesení i odvolací soud. Shora uvedené okolnosti pak podstatně zvyšují i stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.
Další námitku směřoval obviněný k délce léčení poškozeného a k trvání jeho poruchy zdraví, čímž zpochybnil následek jeho jednání, který podle jeho názoru nesplňoval znak těžké újmy na zdraví ve smyslu §224 odst. 1 tr. zák., a to zejména z toho důvodu, že ke komplikacím, zapříčiňujícím i delší léčbu poškozeného, došlo až ve fázi, kdy si poškozený sám prováděl převazy a sám si zajistil rehabilitaci, tedy v době, kdy měl mít klidový režim.
Trestní zákon v ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň. Jednak musí vždy jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a jednak musí újma na zdraví odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. Otázku, zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví, soud řeší zpravidla na podkladě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, poněvadž právní posouzení jednotlivých typů těžké újmy na zdraví vychází ze soudně lékařských hledisek. Znalec se zde vyjadřuje zejména k povaze a závažnosti zranění nebo onemocnění, k příčinám jeho vzniku, k potížím z něj nastalých pro poškozeného, k povaze, závažnosti a délce trvání omezení obvyklého způsobu života poškozeného, ke způsobu a trvání jeho léčení a k jeho eventuálním následkům.
Nejvyšší soud i ohledně této námitky dovolatele konstatuje, že se jí zabýval již nalézací soud na straně 5 až 6 svého rozsudku. Přitom vycházel zejména ze znaleckého posudku znalce MUDr. P. Ť. (č. l. 62 až 74 spisu), který byl řádně vyslechnut v hlavním líčení (viz výpověď znalce na č. l. 245 spisu). Nejvyšší soud jen podotýká, že pokud obviněný namítl, že znalec vycházel jen ze zdravotní dokumentace poškozeného MUDr. A. O., pak proti takovému postupu nelze nic namítat, nebo ve zdravotní dokumentaci, vypovídající o průběhu léčby, se v případě poškozeného nacházely všechny potřebné podklady pro vypracování znaleckého posudku, na základě nichž bylo možno učinit závěr, že zranění poškozeného MUDr. A. O. mělo charakter těžké újmy na zdraví. Nalézací soud vedle výše uvedeného vycházel i z výpovědi znalce v hlavním líčení a z fotodokumentace, obsažené ve spise. Přitom je třeba i podle Nejvyššího soudu s jistotou konstatovat, že tříštivá zlomenina vřetenní kosti poškozeného byla léčena operačně tzv. zevním fixatérem, což je kovová zevní fixace ukotvená čtyřmi šrouby do kosti. Poškozený byl v důsledku utrpěných zranění hospitalizován od 23. 12. 2004 do 3. 1. 2005, následně byl nucen dodržovat klidový režim, přičemž zevní fixatér mu byl odstraněn dne 28. 2. 2005 a následně se musel podrobit intenzivní rehabilitaci pravého předloktí a ruky. Nalézací soud se v tomto směru ani podrobněji nevyjadřoval k dalším komplikacím a následným zákrokům, kterým se musel poškozený podrobit, protože již výše uvedené samo o sobě postačovalo k závěru, že poškozený byl po dobu delší než 6 týdnů v důsledku zranění pravé horní končetiny citelně omezen v běžném způsobu života. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a nad jejich rámec doplnil na straně 4 odůvodnění svého usnesení, že obviněným F. K. navrhované další doplnění znaleckého posudku ke zjištění zdravotního stavu poškozeného není třeba, neboť omezení v běžném způsobu života bylo zjištěno objektivně a je nadbytečné zjišťovat, v jakém rozsahu vykonává poškozený svoji praxi. Přitom se Nejvyšší soud naprosto ztotožňuje se závěry obou soudů a stejně jako odvolací soud zdůrazňuje, že aniž by bylo třeba se vyjadřovat ke komplikacím při hojení a k potřebě dalších zákroků u poškozeného, je zcela zřejmé, že poškozený byl po dobu delší než šest týdnů v důsledku zranění pravé horní končetiny citelně omezen v obvyklém způsobu života a z hlediska závažnosti tohoto zranění je nutno takové zranění považovat za těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Pokud podle své výpovědi poškozený později omezeně pracoval či do současnosti pracuje, nic to nemůže změnit na závěru o jeho dlouhodobém omezení v běžném způsobu života ve srovnání s dobou před tím, než utrpěl předmětné zranění. Podobně je třeba jen za formální nepřesnost považovat ve výroku o vině uvedené trvání omezené hybnosti pravé horní končetiny, ač se přesně jednalo o omezení hybnosti palce pravé ruky (srov. str. 6 usnesení odvolacího soudu).
Poslední námitkou brojil dovolatel proti správnosti výroku o náhradě škody, kdy namítal jednak to, že Územní pracoviště V. z. p. nemá právní subjektivitu, a pokud se připojil jeho ředitel s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení, pak je třeba považovat toto územní pracoviště za osobu neoprávněnou.
K tomu Nejvyšší soud jen ve stručnosti konstatuje, že nelze opomenout ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 551/1991 Sb., o V. z. p. Č. r., ve znění pozdějších předpisů, kde je zakotveno, že organizační strukturu Pojišťovny tvoří Ústředí, krajské pobočky (zpravidla jedna krajská pobočka pro vyšší územní samosprávný celek) a další územní pracoviště. Krajské pobočky a územní pracoviště jsou organizačními složkami Pojišťovny, které jednají a vykonávají činnost jménem Pojišťovny. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že ředitel územního pracoviště P. – v. V. z. p. se mohl připojit k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, neboť na základě tohoto zákonného zmocnění jednal jménem V. z. p. . Názor dovolatele v tomto směru není správný, protože V. z. p. se s přihlédnutím k citovanému ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 551/1991 Sb. připojila k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody řádně a včas. Vzhledem k tomu, že územní pracoviště je podle zákona organizační složkou V. z. p. , není ani nutné měnit výrok o náhradě škody ve smyslu návrhu státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, neboť z uvedeného výroku dostatečně vyplývá, že poškozená V. z. p. Č. r. byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, byť zde bylo nadbytečně uvedeno Územní pracoviště P. – v., ul. V., P.
Druhá část námitky ohledně nesprávnosti výroku o náhradě škody se týkala té skutečnosti, že pokud odvolací soud z vlastní iniciativy doplnil výrok o náhradě škody, kterým odkázal V. z. p. Č. r. podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, pak tímto porušil zásadu zákazu reformace v neprospěch obviněného.
Ani s touto námitkou se však dovolací soud neztotožnil. Tato námitka zřejmě směřuje k tomu, že dovolatel spatřuje zhoršení svého postavení v tom, že odkázáním domněle nikoli poškozené pojišťovny byl její nárok na náhradu škody potvrzen, což je třeba zvažovat zejména z hlediska běhu promlčecí lhůty. V té souvislosti je třeba však respektovat ustanovení §112 občanského zákoníku, které stanoví, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. Tímto se samozřejmě rozumí i situace, kdy poškozený uplatní právo na náhradu škody z trestného činu před soudem v rámci trestního řízení (tzv. adhezní řízení). V této souvislosti je pak třeba připomenout, že ani v případě, pokud by soud v trestním řízení pochybil a o řádně uplatněném nároku v trestním řízení vůbec nerozhodl, promlčecí doba neběží. Jestliže totiž věřitel uplatnil své právo na náhradu škody způsobené trestným činem v adhezním řízení včas, tj. v průběhu promlčecí doby, a v řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu adhezního řízení neběží (srovnej č. 29/1985 Sb. rozh. obč.; dále srov. i Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 389). Nejvyšší soud tedy v tomto směru konstatuje, že postupem odvolacího soudu nedošlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius, a proto i tato námitka obviněného F. K. uplatněná v dovolání není důvodná.
Nejvyšší soud se ohledně závěrů k výroku o vině ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, přičemž i sám shledal výhrady dovolatele nedůvodnými, a proto není důvod k tomu, aby dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc některému ze soudů nižších stupňů k novému projednání a rozhodnutí. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a na ně navazující závěry odvolacího soudu ohledně porušení důležité povinnosti obviněným, jakož i příčinné souvislosti mezi porušením této povinnosti ze strany obviněného F. K. a způsobeným zranění poškozenému MUDr. A. O., včetně naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., proto v případě obviněného F. K. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, jak byl rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 2 T 160/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 12 To 194/2006, uznán vinným.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 12 To 194/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 2 T 160/2005, nevykazuje takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění a s jeho skutkovými závěry se pak v zásadě ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozsudek nalézacího soudu z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. pouze ve smyslu §259 odst. 2, 3 tr. ř. pozměnil a doplnil jeho výrokovou část týkající se náhrady škody tak, jak bylo shora uvedeno, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání ve vztahu k výroku o vině jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v tomto směru v rámci řízení před soudem druhého stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného F. K. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem druhého stupně, s kterými se tento soud již dostatečně a správně vypořádal, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.