ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.277.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 277/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2007 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněných Z. Š. a J. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 8 To 125/2006, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 158/99, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 8 To 125/2006.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 3 T 158/99, byli obvinění Z. Š. a J. M. uznáni vinnými trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., Za tento trestný čin byl každému z nich podle §256 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti uvedenému rozsudku podali obvinění Z. Š. a J. M. odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 8 To 125/2006, tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil a trestní stíhání obou obviněných pro skutek spočívající v tom, že jako jediní jednatelé společnosti S., spol. s r. o., uzavřeli dne 5. 12. 1997 smlouvu o převodu obchodních podílů na nabyvatele K. A., přestože v průběhu druhé poloviny roku 1997 sjednávali smlouvy na dodávky stavebních prací a materiálů pro firmu S., spol. s r. o., fakturované platby však v řádném termínu ani později neuhradili, přičemž v době od 31. 10. 1997 do 28. 11. 1997 uzavřeli za společnost S., spol. s r. o., nejméně 7 kupních smluv, kterými uvedená společnost prodala kupujícím (firmě Z. Š. – S., firmě J. M. – stavitel a firmě W., spol. s r. o.) kancelářské zařízení, stavební stroje, automobily, mechanizaci a nemovitosti – ostatní stavební objekt se zastavěnou plochou zapsané na LV pro obec P. a katastrální území K., a to v celkové smluvně stanovené ceně přesahující 1.438.000,- Kč, čímž byla společnost S., spol. s r. o., v podstatě zbavena svého majetku a neexistovaly prostředky k úhradě dluhů věřitelům společnosti S., spol. s r. o., zastavil z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Brně napadla nejvyšší státní zástupkyně dovoláním podaným v neprospěch obviněných Z. Š. a J. M. ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se neztotožnila s názorem odvolacího soudu, který konstatoval, že vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán a vzhledem k chování obviněných po spáchání činu, bylo účelu trestního řízení dosaženo a bylo tak oprávněné přistoupit k aplikaci ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Uvedla, že citované ustanovení lze uplatnit jen tehdy, jsou-li naplněny formální podmínky pro zastavení trestního stíhání, jež jsou vymezeny jednak alternativně: význam chráněného zájmu, způsob provedení činu a jeho následek a okolnosti, za nichž byl spáchán avšak musí být rovněž splněna i obligatorní podmínka pro takové procesní rozhodnutí: náležité chování obviněného po spáchání činu. Obligatorní podmínka pro zastavení trestního stíhání podle názoru nejvyšší státní zástupkyně v posuzované trestní věci naplněna nebyla, neboť oba obvinění vylučovali spáchání trestného činu. V tomto smyslu odkázala nejvyšší státní zástupkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1200/2004. Přestože dovolatelka označila stejně jako odvolací soud délku trestního řízení ve věci obviněných jako nepřiměřeně dlouhou, nestačil podle ní tento zásah do práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod k ospravedlnění užití ustanovení o zastavení trestního řízení, jako krajního prostředku kompenzace porušení zmiňovaného práva. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, že odvolací soud sice poskytl kompenzaci obviněným za nepřiměřenou délku řízení, ale zároveň zasáhl do práv poškozených. Vyslovila přesvědčení, že v dané věci měl soud využít jiných institutů trestního práva, např. mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, upuštění od potrestání, apod., jež by lépe vystihovalo porušení práv obviněných v průběhu trestního řízení za současného respektování neodůvodněného zásahu do práv jiných účastníků trestního řízení, zejména poškozených.
Vzhledem k nesplnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., navrhla dovolatelka, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc v souladu s §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Obvinění nevyužili svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že bylo podáno z důvodu taxativně vymezeného v ustanovení §265b tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. S ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné trestní věci, tedy dovoláním mohla být namítána nesprávnost rozhodnutí spočívajícího v zastavení trestního stíhání, což dovolatelka svými námitkami proti nezákonné aplikaci ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. o zastavení trestního stíhání učinila.
Nejvyšší soud tedy podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu dovolacích námitek a shledal, že dovolání je důvodné.
Soud druhého stupně rozhodl o odvolání obviněných usnesením ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 8 To 125/2006, tak, že v podstatě akceptoval jejich námitky uplatněné v odvoláních, zrušil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, a trestní stíhání vedené proti oběma obviněným zastavil s ohledem na ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud v prvé řadě délkou trestního řízení, když od spáchání trestného činu kladeného obviněným obžalobou za vinu po projednávání věci před soudem druhého stupně uplynulo devět let. Soud druhého stupně konstatoval, že až na dva případy (hospitalizace obviněného Z. Š.), obvinění nezavdali důvod k opakovanému odročování hlavního líčení, ale naopak pochybil soud prvního stupně, který z nepochopitelných důvodů hlavní líčení opakovaně odročoval, aniž by prováděl dokazování.
Vzhledem k délce trestního řízení, která zcela jistě není v souladu s principem ekonomie trestního řízení, a neodpovídá ani rozsahu a složitosti věci, Nejvyšší soud souhlasí s tím, že v dané věci došlo k neodůvodněným průtahům trestního řízení, které lze z převážné části spatřovat na straně soudu prvního stupně. Nelze však pominout i to, že právě obviněný Z. Š. např. v červenci 2003 a červnu 2004 žádal o odročení hlavního líčení z důvodu nástupu lázeňské léčby, v čemž mu bylo vždy vyhověno, aniž by soud řešil otázku zdravotní schopnosti obviněného zúčastnit se osobně jednání u soudu. S tvrzením odvolacího soudu, že vinu na průtazích řízení nese výlučně soud prvního stupně se Nejvyšší soud neztotožnil. Přesto je z obsahu trestního spisu evidentní, že právě soud prvního stupně postupoval ve svém řízení zcela nekoncentrovaně a mezi jeho jednotlivými procesními úkony jsou neomluvitelné průtahy.
Pokud jde však o argument délky trestního řízení, jež pro své rozhodnutí Krajský soud v Brně použil, je nutné shodně se stanoviskem dovolatelky připomenout, že i podle názoru Ústavního soudu, který vyslovil ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, je třeba citlivě a důkladně zkoumat, jaké příčiny vedly k tak nepřiměřeně dlouhé době trvání trestního řízení, avšak současně je nutné mít na zřeteli ochranu práv poškozených. Ústavní soud v citovaném nálezu stanovil povinnost obecných soudů využít všech prostředků, které jim trestní právo poskytuje, aby vedle práva na osobní svobodu bylo také kompenzováno porušení práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě (ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., dále jen Úmluva). Při úvahách o formě takové kompenzace musí být brán zřetel i na práva dalších účastníků řízení, např. poškozených. Ti mají v trestním řízení také svá práva, která je úkolem soudů chránit stejně jako práva obviněných. Konečně pak Ústavní soud označil zastavení trestního stíhání za krajní prostředek, který je možno použít až po zhodnocení všech relevantních okolností a za předpokladu shledání podmínek pro postup podle §223 odst. 2 tr. ř. ve spojení s §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Ačkoli tedy Ústavní soud nevyloučil možnost využití institutu zastavení trestního stíhání v případech významného zásahu do práv obviněných na přiměřenou délku řízení, Nejvyšší soud připomíná, že ani Evropský soud pro lidská práva (dále jen Soud) ve svých rozhodnutích nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou ve smyslu uvedeného článku Úmluvy a především nestanovil výslovnou sankci, jež by následovala v případech porušení tohoto práva. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud zásadně tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přiznává stěžovateli spravedlivé zadostiučinění i ve formě peněžní náhrady. Této judikatuře Soudu odpovídala i rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97). Citované rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2005 je tudíž nutné vykládat i s ohledem na specifičnost případu, jež byl v rámci ústavní stížnosti v této věci projednáván a v rámci kterého se Ústavní soud zabýval především otázkou druhu trestu, který byl stěžovateli v této věci ukládán.
V případě obviněných Z. Š. a J. M. je pro výsledek dovolacího řízení významné zjištění Nejvyššího soudu, že k naplnění zákonných podmínek pro zastavení trestního stíhání uvedených v §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. nedošlo a napadené rozhodnutí soudu druhého stupně je tudíž nesprávné.
V §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. jsou obsaženy jednak alternativní podmínky pro uplatnění institutu zastavení trestního stíhání: význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následek nebo okolnosti, za nichž byl čin spáchán. Význam ochrany majetkových práv věřitelů je zvláště v obchodních závazkových vztazích zcela nepochybný, neposkytnout ochranu, popř. nepotrestat, při existenci jednání vedoucího ke krácení věřitelů na jejich majetkových právech, by znamenalo v konečném důsledku i porušení čl. 11 Listiny základních lidských práv a svobod. Ani způsob, jakým se obvinění trestného činu poškozování věřitele měli dopustit, nesvědčí pro závěr, že jednání, jež tvořilo žalovaný skutek, lze považovat za méně společensky nebezpečné. Obvinění věděli o finančním stavu společnosti a především o výši závazků, které S., spol. s r.o. měla vůči svým věřitelům, a přesto přistoupili k převodu jejího majetku výlučně v jejich vlastní prospěch. S., spol. s r. o., zbavenou vlastního majetku následně prodejem svých obchodních podílů v celkové hodnotě 100.000,- Kč za symbolických 200,- Kč převedli na svědka K. A., který se nezajímal o stav majetkových a obchodních poměrů společnosti, a byl ochoten převzít tuto stavební společnost bez zaměstnanců, dopravních prostředků i prostor k podnikání, jež měla původně ve svém vlastnictví. Oběma obviněným tak muselo být zřejmé, že tato osoba nehodlá navázat na dosavadní činnost společnosti, pokračovat dále v jejím podnikání a plnit tudíž existující závazky, jež v době převodu společnost měla. Jednalo se evidentně o fiktivní převod společnosti S., spol. s r. o., na tzv. bílého koně, jehož cílem bylo ukončení fungování společnosti zbavené veškerého majetku, z něhož by bylo možné pohledávky existujících věřitelů uspokojit. Naopak oba obvinění zpeněžitelný majetek společnosti získali ve svůj prospěch. Následkem popsaného jednání obviněných bylo poškození ve výroku citovaných věřitelů, kterým se nedostalo plnění, jež by jim bez protiprávního jednání obviněných náleželo. Výše takto neuhrazených závazků dosáhla částky téměř 800.000,- Kč, která přesáhla hranici značné škody ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., v důsledku čehož byly žalovaným skutkem naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. K okolnostem, za nichž byl čin spáchán platí to, co bylo uvedeno výše ke způsobu provedení trestného činu poškozování věřitele. Závěrem lze tedy uvést, že ani jednu z alternativních podmínek pro zastavení trestního stíhání nelze považovat za naplněnou.
Zatímco podmínky – význam chráněného zájmu, způsob provedení činu a jeho následek a okolnosti, za nichž byl čin spáchán – jsou uvedeny alternativně, musí být podmínka náležitého chování obviněného po spáchání činu naplněna vždy. Tyto zákonné předpoklady rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. je rozhodující orgán povinen vyhodnotit z hlediska dosažení účelu trestního řízení. Dosažení účelu trestního řízení přichází v úvahu především u trestných činů menší závažnosti, resp. menší nebezpečnosti pro společnost. Výčet okolností vztahujících se ke spáchanému trestnému činu, které se zde posuzují (s výjimkou chování obviněného po spáchání trestného činu), koresponduje typizovaným kritériím sloužícím pro hodnocení konkrétní materiální stránky spáchaného trestného činu (§3 odst. 4 tr. zák.). Okolnosti, které zde nejsou výslovně uvedeny, a to osoba obviněného, míra zavinění a pohnutka, budou hodnoceny v rámci dalších okolností, za nichž byl čin spáchán, které je zde třeba vykládat poněkud v širším pojetí než v §3 odst. 4 tr. zák. Chování obviněného po spáchání trestného činu je zde významnou okolností právě z hlediska dosažení účelu trestního řízení, neboť se zde zohledňuje jeho přístup k spáchanému trestnému činu, jehož se dopustil, a proto nebude zásadně možné zastavit trestní stíhání v případech, pokud by popíral svou trestnou činnost. Předpokladem je zde nejen řádný život po celou dobu od spáchání trestného činu až do rozhodnutí státního zástupce (musí žít řádným občanským i rodinným životem a nesmí se dopustit trestného činu, přestupku nebo jiného správního deliktu), ale z hlediska právě dosažení účelu trestního řízení musí obviněný svým chováním po spáchání trestného činu prokázat, že není třeba žádného dalšího opatření (trestu, ochranného opatření, ale ani použití některého z odklonů – podmíněného zastavení trestního stíhání či narovnání) a je možno trestní stíhání zastavit (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005. 1313 s.). S ohledem na právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1200/2004, publikovaném pod č. T 793, sešit 15, 2005, Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, zásadně není možno dovodit, že vzhledem k chování obviněného po spáchání trestného činu bylo účelu trestního řízení dosaženo, v těch případech, kdy obviněný buď vůbec popírá spáchání trestného činu, anebo v rozporu se závěry, k nimž dospěly orgány činné v trestním řízení, uváděl jiné skutečnosti o podstatných okolnostech trestné činnosti kladené mu za vinu. Nejvyšší soud tak zdůraznil postoj obviněného ke spáchání trestného činu samotného, který předně by měl být posuzován při úvahách soudu o naplnění obligatorní podmínky náležitého chování obviněného po spáchání trestného činu.
V případě obviněných J. M. a Z. Š. se proto Nejvyšší soud dále zabýval postojem obou obviněných, který zaujali k trestnému činu, pro něž byla na oba podána obžaloba. Přestože neměli výhrady ke skutkovým zjištěním, zcela popírali, že by jejich jednání neslo znaky trestnosti, kategoricky odmítali, že by se dopustili trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., neboť jak se vyslovili ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, se domnívali, že nedošlo k naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky tohoto trestného činu. Zjevně si ani neuvědomovali, že je jejich jednání v rozporu s právními předpisy včetně pravidel poctivého obchodního styku (§265 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Z vyjádření obviněných je zřejmý jejich negativní postoj k vlastní odpovědnosti za následek žalovaného jednání, za způsob, kterým oba ukončili podnikání se znalostí toho, že oprávněné nároky věřitelů společnosti nebudou uspokojeny, popřeli jakoukoli vinu na nerespektování zákonných pravidel obchodního styku a odmítli nést trestní odpovědnost za skutek, který byl předmětem jejich trestního stíhání. Z tohoto přístupu a projevu obou obviněných je zjevné, že účelu trestního řízení tak nemohlo být dosaženo. Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že trestní stíhání bylo odvolacím soudem zastaveno, aniž byly naplněny podmínky stanovené pro takový postup v ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
Za další hledisko pro svůj závěr o splnění účelu trestního řízení považoval odvolací soud zdravotní stav obviněného Z. Š. věk obviněného J. M., stejně jako jejich předchozí řádný způsob života. Vysoký věk obviněného J. M. i status invalidního důchodce obviněného Z. Š. jsou nezpochybnitelnými fakty. I přesto však oba obvinění stále podnikají. Je obecně známo, jaká rizika a stres jsou s podnikáním spojena, pročež lze usuzovat na dostatečně zdárný zdravotní i duševní stav obviněných k tomu, aby mohlo být pokračováno v trestním stíhání. Řádný způsob života obviněných před spácháním trestného činu může být v projednávané věci polehčující okolností při úvahách o druhu a výměře trestu, popř. o použití jiných institutů trestního práva (než je zastavení trestního stíhání) schopných kompenzace porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení, např. mimořádné snížení trestu odnětí svobody (§40 tr. zák.), nemá ovšem význam pro rozhodování o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud tedy zjistil pochybení soudu druhého stupně, když tento měl s ohledem na délku řízení a zdravotní stav, resp. věk obviněných, účel trestního řízení za naplněný již projednáním věci před soudy prvního a druhého stupně ve veřejném zasedání a trestní stíhání vedené proti obviněným Z. Š. a J. M. podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. zastavil. Proto napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil za současného zrušení navazujících rozhodnutí a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí tomuto soudu.
V rámci nového řízení o odvolání obou obviněných a poškozených Ing. P. K., P. G. a společnosti M. P., s. r. o., bude muset Krajský soud v Brně znovu posuzovat veškeré okolnosti rozhodné pro závěr o vině a trestu obviněných, jakož i nároků poškozených, z nichž vycházel soud prvního stupně a to z hlediska vad vytýkaných obviněnými a poškozenými v jejich řádných opravných prostředcích. Přitom je ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí. V rámci svých eventuelních úvah o možné kompenzaci porušení práva obviněných na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy bude volit mezi takovými prostředky trestního práva, jež současně respektují ochranu práv těch subjektů, jimž protiprávním jednáním obviněných byla způsobena škoda. Nejvyšší soud pouze připomíná, že dosud zjištěný postoj obviněných k trestnímu řízení prakticky vylučuje splnění formální podmínky pro zastavení trestního stíhání z důvodu §172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová