ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.320.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 320/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2007 o dovolání, které podal obviněný M. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 55 To 379/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 130/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 4 T 130/2004, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod body 1. až 9. ve výroku o vině tohoto rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 1 tr. zák. za použití §37a tr. zák., ke společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, přičemž byl zároveň zrušen rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 2 T 128/2004, a to ve výroku o vině, ve výroku o trestu, jakož i v dalších výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně rozhodl podle §228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného zaplatit poškozenému L. P. na náhradě škody částku ve výši 2 000,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. řádu byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný M. B. napadl citovaný rozsudek Okresního soudu v Šumperku odvoláním, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 55 To 379/2006, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu Ostravě – pobočka v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 5. 12. 2006 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Obviněný M. B. spatřuje pochybení soudů obou stupňů zejména v tom, že zcela nezajistily jeho právo na obhajobu. Podle názoru obviněného se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou, že po určitou dobu (asi jednoho měsíce) neměl v trestním řízení obhájce, třebaže existovaly důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Konkrétně pak obviněný považuje za pochybení soudu prvního stupně, pokud mu neprodleně neustanovil obhájce za situace, kdy se obviněný nacházel ve vazbě. Přitom podle obviněného mu soud v inkriminované době doručoval písemnosti, na které měl obviněný právo reagovat v zákonné lhůtě. Jestliže tedy soud prvního stupně nejdříve učinil výzvu k tomu, aby si obviněný zvolil obhájce, pokládá obviněný takový postup za nezákonný, přičemž tato skutečnost údajně ani nemá oporu v protokolu ze dne 17. 7. 2005 ve věci vedené pod sp. zn. 2 Nt 1503/2005, který předcházel rozhodnutí o jeho vzetí do vazby. Obviněný má za to, že zmíněný postup soudu prvního stupně ovlivnil jeho postavení v dalším průběhu trestního řízení, které již podle jeho názoru nemohlo být napraveno ani následnou účastí obhájce u dalších úkonů. Závěrem svého dovolání obviněný M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, aniž by současně uvedl konkrétní způsob rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného M. B. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru sice ze spisových podkladů vyplývá, že obviněný byl po určitou dobu od jeho vzetí do vazby bez obhájce, nicméně tato skutečnost neměla zásadní vliv na meritorní rozhodnutí. Státní zástupce uvádí, že v době, kdy byl obviněný bez obhájce, neprováděly soudy obou stupňů žádné úkony, které by směřovaly k rozhodnutí ve věci. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. B. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. B. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, podle něhož lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Obviněný M. B. především namítá, že v podstatné části řízení neměl obhájce, ačkoli ho podle zákona měl mít. Podle tvrzení obviněného soud prvního stupně v době, kdy obviněný byl ve vazbě a neměl obhájce, prováděl procesní úkony, na které byl obviněný oprávněn reagovat. Takový postup soudu prvního stupně označil obviněný za nezákonný, přičemž tato nezákonnost údajně měla vliv na další procesní postavení obviněného. Nejvyšší soud se s tímto tvrzením obviněného nemohl ztotožnit, protože každé (resp. jakékoli) porušení práva na obhajobu ještě zároveň neznamená naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, který ve svém dovolání uplatnil obviněný. O existenci dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení nelze uvažovat např. tehdy, pokud v té části trestního řízení, v níž byl obviněný bez obhájce, ačkoli byly dány důvody nutné obhajoby ve smyslu §36 a §36a tr. řádu, orgány činné v trestním řízení neprováděly procesní úkony směřující k meritornímu rozhodnutí ve věci. Takový závěr přitom vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, neboť podle ní je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu naplněn jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Jak zjistil Nejvyšší soud ze spisových podkladů v posuzované věci (viz č. l. 92 až 96, resp. č. l. 101 a 102 trestního spisu), v době, kdy byl obviněný M. B. ve vazbě a současně neměl obhájce, prováděl soud prvního stupně pouze takové úkony, které souvisely s rozhodováním o vazbě obviněného nebo s jeho jinou trestnou činností (např. souhlas s výslechem obviněného). Ve shora naznačeném směru je tudíž podstatné, že se nejednalo o meritorní rozhodování v trestní věci obviněného. Ze spisových podkladů dále vyplývá (viz č. l. 151 trestního spisu), že k meritornímu rozhodnutí ve věci přikročil z podnětu odvolání obviněného až odvolací soud, který však usnesením ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 2 To 886/2005, rozhodl tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy citovaným rozhodnutím nemohlo dojít k zásahu do procesních práv obviněného, když je navíc odvolací soud učinil za situace, kdy obviněný již obhájce měl. Jak je dále ze zmíněného usnesení mimo jiné zřejmé, odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně napadený odvoláním z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu, tedy pro podstatné vady řízení, které předcházelo rozsudku. Nejvyšší soud proto považuje dovolací námitku obviněného za zjevně neopodstatněnou.
Nad rámec této argumentace Nejvyšší soud uvádí, že o porušení obhajovacích práv obviněného M. B. nelze uvažovat ani ve vztahu k dalším rozhodnutím ve věci samé, která následovala po vydání shora uvedeného usnesení odvolacího soudu. Ostatně obviněný M. B. v tomto směru nevznesl žádné námitky, které by takový závěr zpochybňovaly.
V souvislosti s uplatněnou dovolací námitkou obviněný M. B. zpochybňuje též postup soudu prvního stupně při ustanovování obhájce v jeho trestní věci. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující. Jak vyplývá z č. l. 87 trestního spisu Okresního soudu v Šumperku vedeného pod sp. zn. 4 T 130/2004, v posuzovaném případě byl obviněný vzat do vazby usnesením ze dne 17. 7. 2005, jehož vyhlášení je zachyceno v protokole na č. l. 84 trestního spisu. Ze zmíněného protokolu Nejvyšší soud mimo jiné zjistil, že obviněnému se dostalo řádného poučení o nutné obhajobě. Obviněný se k tomuto poučení vyjádřil tak, že ponechává na soudu, aby mu obhájce ustanovil. Jak je dále ze spisových podkladů zřejmé (viz č. l. 79 trestního spisu), dne 18. 7. 2005 vydala samosoudkyně Okresního soudu v Šumperku pokyn k doručení přípisu obviněnému, aby soudu „obratem“ sdělil, zda si volí obhájce či zda žádá soud o jeho ustanovení z důvodu nutné obhajoby. Obviněnému byl uvedený přípis soudu prvního stupně doručen dne 29. 7. 2005, přičemž dne 3. 8. 2005 došlo soudu písemné vyjádření obviněného (viz č. l. 107 trestního spisu), v němž žádá o ustanovení obhájce. Na č. l. 109 trestního spisu je pak zařazen pokyn samosoudkyně Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 8. 2005, z něhož je patrné, že soud učinil opatření za účelem ustanovení obhájce obviněnému. K tomu došlo opatřením ze dne 8. 8. 2005, kdy samosoudkyně Okresního soudu v Šumperku ustanovila obviněnému obhájce JUDr. J. K., přičemž vyrozumění o tomto opatření obdržel obviněný dne 12. 8. 2005 a jeho obhájce dne 15. 8. 2005 (viz dodejku zařazenou na č. l. 110 trestního spisu). Jestliže tedy obviněný M. B. poukázal ve svém dovolání na to, že uvedený postup soudu není v souladu se zákonem a že tento postup údajně neodpovídá ani protokolu, v němž je zaznamenán průběh zmíněného procesního úkonu, nemohl Nejvyšší soud na podkladě spisu takový názor obviněného akceptovat. Jak totiž vyplývá z ustanovení §38 tr. řádu, v případě nutné obhajoby podle §36 a §36a tr. řádu je soud povinen určit obviněnému lhůtu ke zvolení obhájce. Tato lhůta je tzv. lhůtou soudcovskou, což znamená, že stanovení její délky závisí pouze na úvaze příslušného soudce. Přitom je však nezbytné respektovat účel nutné obhajoby, kterým je zajištění práva na obhajobu, jakož i právo obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů. Teprve tehdy, jestliže si obviněný svého obhájce nezvolil v soudcovské lhůtě, musí mu ho soud neprodleně ustanovit sám. Pokud tedy soud prvního stupně nejdříve vyzval obviněného ke zvolení obhájce a až poté, co obviněný projevil vůli nezvolit si sám svého obhájce, mu ho soud ustanovil, podle Nejvyššího soudu tento postup svědčí o dodržení obhajovacích práv obviněného. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani okolnost, jestliže obviněný již po vyhlášení usnesení o jeho vzetí do vazby prohlásil, že „ponechává na soudu, aby mu obhájce ustanovil“. Pokud by totiž soud, který ve věci rozhodoval o vazbě, přistoupil k ustanovení obhájce bezprostředně po vyjádření obviněného, jímž dal najevo, že si sám obhájce nezvolí, postupoval by v rozporu s citovaným ustanovením trestního řádu o nutné obhajobě. Podle Nejvyššího soudu by zmíněný postup neobstál již jen z toho důvodu, že by jím bylo nepřípustně zúženo právo na obhajobu v té jeho složce, která zahrnuje právo obviněného, aby si sám zvolil obhájce (srov. §33 odst. 1 tr. řádu). Námitka obviněného, kterou zpochybňuje postup soudu prvního stupně při ustanovení obhájce, je proto neopodstatněná.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že – jak je patrné ze spisových podkladů zařazených na č. l. 105 trestního spisu – v rámci řízení o vazbě se Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v posuzované věci zabýval tím, zda postupem soudu prvního stupně nedošlo k zásahu do obhajovacích práv obviněného M. B. Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 2 To 888/2005, dospěl mimo jiné k závěru, podle něhož postup soudu prvního stupně byl v souladu s ustanovením §38 odst. 1 tr. řádu, a protože v inkriminované době nebyly prováděny procesní úkony směřující k meritornímu rozhodnutí ve věci, nemohlo dojít ani k porušení práv obviněného na obhajobu.
Na podkladě spisu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nelze přisvědčit dovolací námitce obviněného M. B. stran porušení jeho procesních práv. Pokud totiž soud prvního stupně neprováděl v době, kdy neměl obviněný obhájce, žádné takové procesní úkony, které by směřovaly k meritornímu rozhodnutí ve věci, nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Jak je patrné z výše uvedeného, soud prvního stupně zajistil obhajovací práva obviněného, a lze proto konstatovat, že obviněný měl pro relevantní část řízení obhájce.
Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. B. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y