ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.325.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 325/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. května 2007 o dovolání, které podal obviněný JUDr. J. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 1 To 37/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 10/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2004, sp. zn. 3 T 10/2001, byl obviněný JUDr. J. P. společně s obviněným Mgr. M. N. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se měl dopustit jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za tento trestný čin byl obviněný JUDr. J. P. odsouzen podle §248 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce osob jednajících za jiné podnikatelské subjekty na dobu 6 let.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění JUDr. J. P. a Mgr. M. N., rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2004, sp. zn. 1 To 6/2004, kterým podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že při nezměněném popisu skutku uznal oba obviněné vinnými trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Obviněného JUDr. J. P. pak odsoudil podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, jehož výkon mu podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu 4 roky, a zároveň vyslovil dohled nad obviněným. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce vedoucího pracovníka a statutárního orgánu podnikatelského subjektu na dobu 10 let. Stejné tresty byly uloženy i spoluobviněnému Mgr. M. N.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění JUDr. J. P. a Mgr. M. N. prostřednictvím svých obhájců dovolání, v nichž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a obviněný Mgr. M. N. navíc dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Dovolání, a to v neprospěch obou obviněných, podala proti uvedenému rozhodnutí i nejvyšší státní zástupkyně, přičemž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud rozhodl o podaných dovoláních usnesením ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 6 Tdo 101/2005, tak, že výrokem pod bodem I. k dovolání obviněných podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu a zrušil rovněž všechna další rozhodnutí obsahově navazující na uvedený výrok, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu. Výrokem pod bodem II. Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výrokem pod bodem III. pak dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně.
Na podkladě tohoto rozhodnutí dovolacího soudu se Vrchní soud v Praze znovu zabýval věcí a rozsudkem ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 1 To 37/2005, rozhodl tak, že obvinění JUDr. J. P. a Mgr. M. N. byli uznáni vinnými trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997) a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. (ve stejném znění), kterých se dopustili tím, že:
obviněný JUDr. J. P. v postavení náměstka generálního ředitele a posléze i člena představenstva K. b., a. s., a obviněný Mgr. M. N. v postavení náměstka generálního ředitele a člena představenstva této banky, oba jako osoby jednající za K. b., a. s., v rozporu s ustanovením §12 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákona č. 156/1994 Sb., a se závaznými pravidly vyplývajícími z opatření České národní banky č. 3 ze dne 4. 7. 1994 publikovaného pod č. 165/1994 Sb. s pohnutkou vytvořit nesprávné a příznivější účetní údaje o stavu jmění banky nejprve dne 20. 12. 1994 uzavřeli celkem 27 smluv o úplatném převodu cenných papírů, evidovaných v bance, ve kterých předstírali, že K. b., a. s., prodává a obchodní společnost M., a. s., kupuje 309 ks akcií A., 1979 ks akcií B. H., 498 ks akcií C. P., 4024 ks akcií F., 2940 ks akcií F., 8377 ks akcií I. b., 9933 ks akcií Č., 10 ks akcií Č., 2556 ks akcií D., 2507 ks akcií Z. d. z., 68 ks akcií E. P., 139 ks akcií F., 2000 ks akcií M. T., 60 ks akcií S., 3758 ks akcií S.-U., 1580 ks akcií Š. P., 2225 ks akcií T. T., 2220 ks akcií V. z. S. P., 100 ks akcií 1. I. Ž., 1615 ks akcií S. (S. p.), 4070 ks akcií K. b. I., 100 ks akcií P., 24 458 ks akcií Č. s., dalších 71 649 ks akcií Č. s., 11 716 ks akcií K. b., dalších 381 ks akcií K. b. a 437 ks akcií Ž. b., jakož i to, že každý jednotlivý prodej cenných papírů je vázán na odkládací podmínku budoucího projevu vůle prodávajícího učiněného do 20. 6. 1995, přičemž za tato práva opce K. b., a. s., zaplatila M., a. s., dne 1. 2. 1995 jako opční prémie úhrnnou částku ve výši 20 389 310,39 Kč, k převodu cenných papírů však dojít nemělo a skutečně nedošlo;
dále ke všem těmto cenným papírům uzavřeli s datem 25. 1. 1995 dalších 27 smluv o úplatném převodu cenných papírů, s totožným předmětem obchodu a se stejnou kupní cenou, v nichž předstírali, že vlastníkem cenných papírů je obchodní společnost M., a. s., jako strana prodávající, že cenné papíry tentokrát kupuje K. b., a. s., a že M., a. s., náleží ke každé smlouvě do 20. 6. 1995 právo opce, avšak sjednali opční prémie vždy jen ve výši přibližné poloviny předchozích opčních prémií, takže dne 7. 2. 1995 a dne 27. 2. 1995 vrátil M., a. s., K. b., a. s., částku úhrnem o 10 198 712,19 Kč nižší, než jakou dne 1. 2. 1995 obdržel, k převodu cenných papírů však dojít nemělo a skutečně nedošlo, čímž oba obvinění poškodili K. b., a. s., o peněžní částku ve výši 10 190 598,20 Kč tvořenou rozdílem mezi opčními prémiemi ze smluv, kterou ponechali obchodní společnosti M., a. s., jako odměnu za přistoupení k uzavření předmětných smluv.
Za tyto trestné činy byli oba obvinění shodně odsouzeni podle §255 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnným trestům odnětí svobody u každého v trvání 2 roky, jejichž výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu u každého v trvání 2 roky. Současně byl oběma obviněným podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce vedoucího pracovníka a statutárního orgánu podnikatelského subjektu na dobu 5 let.
Proti posledně citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný JUDr. J. P. dne 19. 6. 2006 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle přesvědčení obviněného skutek popsaný v obžalobě není trestným činem, protože na základě provedených důkazů nelze dospět k závěru o jeho úmyslném zavinění u trestných činů, pro které byl stíhán a odsouzen. Obviněný je naopak toho názoru, že jednal s péčí řádného hospodáře, přičemž s jeho jednáním souhlasili i ostatní členové představenstva banky. Obviněný dále zpochybnil hmotně právní posouzení předmětného skutku, přičemž zdůraznil, že opční smlouvy, které uzavřeli společně s obviněným Mgr. M. N., byly právně perfektní. V této souvislosti obviněný JUDr. J. P. poukazuje na znalecké posudky, jimiž bylo údajně prokázáno, že uzavření zmíněných opčních smluv bylo jediným možným řešením banky z hlediska zajištění (fixování) ceny cenných papírů. Jak obviněný dodává, důsledkem uzavření těchto smluv bylo právo banky nevytvářet opravné položky. Z takové argumentace obviněný dovozuje, že použil účetně právního nástroje, kterým by dosáhl optimálního výsledku pro banku. Jestliže odvolací soud dospěl k jinému závěru, posoudil podle názoru obviněného shora uvedené jednání i v rozporu s provedenými důkazy. Dovolatel rovněž zpochybnil možnost kvalifikace skutku jako jednočinného souběhu trestných činů podle §127 tr. zák. a §255 tr. zák., který je údajně vyloučen. Podle obviněného totiž jedním skutkem měl poskytnout bance neoprávněnou výhodu a v konečném důsledku ji obohatit, když neměla povinnost vytvářet opravné položky, a současně ji měl poškodit tím, že uhradil cenu za poskytnutou službu. Obviněný považuje takový závěr za nemožný, vnitřně rozporný a vzájemně se vylučující.
Závěrem svého dovolání obviněný JUDr. J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 1 To 37/2005, a aby podle §265m odst. 1 tr. řádu sám rozhodl rozsudkem a podle §226 písm. b) tr. řádu obviněného zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného JUDr. J. P. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce upozornil na dřívější usnesení Nejvyššího soudu v této věci ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 6 Tdo 101/2005, a na právní názor v něm vyslovený, jímž byl vázán Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí a který je závazný i pro dovolací soud. Podle názoru státního zástupce ze skutkových zjištění odvolacího soudu lze jednoznačně dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. Pokud obviněný poukazuje na právo banky nevytvářet opravné položky, považuje státní zástupce takové tvrzení obviněného s ohledem na skutková zjištění za nesprávné, neboť právo nevytvářet opravné položky nezískala banka úspěšnými ekonomickými aktivitami, ale v důsledku fiktivních operací, ke kterým v posuzované věci došlo. Z popisu skutku pak lze dovodit i úmysl v jednání obviněného. Jak dále v této souvislosti státní zástupce poznamenal, úmysl obviněného bezprostředně směřoval ke zkreslení údajů o stavu jmění banky a k tomu, aby nemusela vytvořit opravné položky. Tímto jednáním obviněný podle státního zástupce sledoval poskytnutí odměny jinému právnímu subjektu, a to ve výši popsané ve výroku o vině v napadeném rozsudku. Pokud jde o námitku obviněného stran údajného vyloučení souběhu trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., státní zástupce odkazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 6 Tdo 101/2005, které připouští souběh citovaných trestných činů s ohledem na různost chráněných objektů.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný JUDr. J. P. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný JUDr. J. P. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný JUDr. J. P. však konkretizoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve svém dovolání mimo jiné tvrzením, podle něhož nebylo prokázáno úmyslné zavinění v jeho jednání, odvolací soud údajně nesprávně posoudil důkazní situaci ve vztahu k předmětným opčním smlouvám a učinil závěry v rozporu s provedenými důkazy, zejména se znaleckými posudky a svědeckými výpověďmi členů představenstva K. b., a. s., (dále uváděna též jen jako „banka“).
V souvislosti s těmito dovolacími námitkami obviněného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávnost skutkových zjištění ani provedeného dokazování a hodnocení důkazů, neboť takový důvod není zahrnut v ustanovení §265b tr. řádu o důvodech dovolání. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých, výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání jakýchkoli rozhodnutí soudů druhého stupně a z hlediska všech namítaných vad. Nejvyšší soud nemůže posuzovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný JUDr. J. P., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedených směrech z námitek zaměřených proti některým skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování, zda je opodstatněné tvrzení dovolatele o existenci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného JUDr. J. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu při dokazování, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Pokud jde o další námitky obviněného JUDr. J. P., které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, posouzení jejich opodstatněnosti se odvíjí především od skutečnosti, že Nejvyšší soud již v dřívějším dovolacím rozhodnutí v této trestní věci, tj. v usnesení ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 6 Tdo 101/2005, zaujal závazný právní názor na právní kvalifikaci skutku, jímž se cítí být dovolací soud vázán i nyní a odkazuje na něj. Uvedený právní názor pak Vrchní soud v Praze bezezbytku respektoval v napadeném rozhodnutí a náležitě ho promítl nejen do formulace skutku spáchaného obviněným, ale zejména do jeho právního posouzení, takže už z tohoto důvodu nemohou obstát dovolací námitky obviněného, jimiž zpochybňuje použitou právní kvalifikaci. Nad rámec argumentů obsažených v citovaném dovolacím rozhodnutí uvádí Nejvyšší soud v reakci na nyní projednávané dovolání následující skutečnosti.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval tou částí dovolání obviněného JUDr. J. P., v níž popírá naplnění subjektivní stránky skutkových podstat obou trestných činů, pro které byl stíhán a odsouzen.
Jak již bylo výše zdůrazněno, Nejvyšší soud je zde vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, přičemž ve skutkové větě napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze jsou popsány všechny rozhodné okolnosti, jimiž je dostatečně odůvodněn závěr o úmyslném zavinění obviněného JUDr. J. P. ve vztahu k oběma trestným činům podle §127 odst. 1 tr. zák. i podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jsou pak tato skutková zjištění dále rozvedena a je zde přesvědčivě a logicky zdůvodněn právní závěr o naplnění subjektivní stránky obou trestných činů, kterými byl dovolatel uznán vinným, a to ve formě přímého úmyslu.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo v úmyslu sobě nebo jinému opatřit ve značném rozsahu neoprávněné výhody poruší závažným způsobem pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem. Jak vyplývá ze skutkové věty napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, obviněný JUDr. J. P. v postavení náměstka generálního ředitele a posléze i člena představenstva K. b., a. s., tj. jako osoba jednající za tuto banku, veden pohnutkou, aby vytvořil nesprávné a příznivější účetní údaje o stavu jmění banky, v rozporu se závaznými pravidly vyplývajícími z ustanovení §12 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákona č. 156/1994 Sb., a se závaznými pravidly vyplývajícími z opatření České národní banky č. 165/1994 Sb. uzavřel společně s obviněným Mgr. M. N. dva soubory opčních smluv o úplatném převodu cenných papírů, jimiž předstíral, že banka prodává ze svého majetku konkrétní akcie a obchodní společnost M., a. s., je kupuje, aniž se tak ve skutečnosti stalo a mělo stát. Ze skutkových zjištění rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku je dále zřejmé, že obvinění si počínali uvedeným způsobem ve snaze vyvést ke konci roku 1994 ztrátová aktiva banky, aby k nim banka nemusela vytvářet opravné položky zhruba ve výši 88 milionů Kč. Chtěli tím uměle vylepšit pozici K. b., a. s., a vyhnout se hrozícím omezujícím opatřením bankovního dohledu České národní banky. Tuto motivaci ostatně obviněný JUDr. J. P. nijak nezpochybňuje ani v podaném dovolání. Hájí se však tím, že opční smlouvy uzavřel nikoli v úmyslu porušit závazná pravidla hospodářského styku, nýbrž proto, aby dosáhl optimálního výsledku pro banku, která z dlouhodobého hlediska chtěla cenné papíry držet, přičemž o tomto jeho kroku věděli i ostatní členové představenstva banky.
Podle názoru Nejvyššího soudu ovšem ani snaha obviněného opatřit bance, za kterou jednal, ve značném rozsahu dočasné neoprávněné výhody jej nezbavuje trestní odpovědnosti, jestliže svou snahu úmyslně realizoval, jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, způsobem porušujícím zákon o bankách a opatření České národní banky navazující na tento zákon. Ustanovení §127 tr. zák. chrání zájem na svobodném rozvoji hospodářské soutěže v rámci stanovených pravidel hospodářského styku, která jsou závazná pro všechny dotčené účastníky hospodářské soutěže a jimiž je limitovaná jejich podnikatelská činnost (viz rozhodnutí pod č. 23/1999-I. Sb. rozh. tr.). Taková pravidla hospodářského styku obsahovalo jednak tehdy platné ustanovení §12 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákona č. 156/1994 Sb., (povinnost zachovávat stanovený poměr kapitálu a rezerv k aktivům, popřípadě závazkům banky) a jednak opatření České národní banky č. 165/1994 Sb., kterým se stanovily zásady klasifikace pohledávek z úvěrů a tvorby rezerv a opravných položek k těmto pohledávkám (citované opatření bylo vydáno na podkladě zmocnění podle §15 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákona č. 156/1994 Sb.).
Takže K. b., a. s., ani v zájmu dosažení svého hospodářského prospěchu nemohla nedbat citovaných obecně závazných právních norem regulujících bankovní činnost, a pokud tak přesto učinila, není vyloučena trestní odpovědnost těch, kteří za banku tímto způsobem úmyslně jednali, jestliže neoprávněně získané výhody byly značného rozsahu jako v posuzovaném případě. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že trestní zákon je sice založen na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob, ta ovšem nastupuje po naplnění všech znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu bez ohledu na okolnost, zda byl trestný čin případně spáchán v souvislosti s podnikáním a v rámci činnosti právnické osoby (obchodní společnosti, družstva, státního podniku apod.). Proto ani skutečnost, že v projednávané věci představenstvo K. b., a. s., jako kolektivní statutární orgán vědělo o určité otázce, která má význam pro naplnění znaků trestného činu, a třebaže souhlasilo s takovým postupem, obecně nevylučuje individuální trestní odpovědnost jednotlivých fyzických osob jako členů takového kolektivního statutárního orgánu, kteří se podíleli na zmíněném rozhodnutí, jestliže svým jednáním naplnili všechny znaky konkrétního trestného činu (viz rozhodnutí pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr.).
Obdobné závěry lze učinit, i pokud jde o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, jehož spácháním byl obviněný JUDr. J. P. rovněž uznán vinným. Podle skutkových zjištění vyplývajících z napadeného rozhodnutí byl obviněný vzhledem ke svému postavení náměstka generálního ředitele a člena představenstva banky ze zákona [viz zejména §73 odst. 1 písm. d), §74 písm. g) tehdy platného zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, §14 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, v tehdy platném znění] povinen obezřetně hospodařit s majetkem K. b., a. s. Jestliže obviněný navzdory této povinnosti úmyslně uzavřel fingované opční smlouvy, jejichž součástí byla i konkrétní výše opčních prémií, takže znal přesnou částku, kterou bude muset banka zaplatit obchodní společnosti M., a. s., i částku, kterou naopak tato obchodní společnost zaplatí bance, a věděl, že rozdíl činí asi 10 milionů Kč ve prospěch obchodní společnosti M., a. s., a ke škodě banky, naplnil tím všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit, a to ani z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost, zjištěná motivace obviněného, tedy jeho snaha fiktivním vyvedením ztrátových akcií z majetku banky – i za cenu vynaložení částky ve výši asi 10 milionů Kč bez získání odpovídající protihodnoty – ušetřit peníze, které by bylo třeba blokovat v opravných položkách, dočasně tím zakrýt před bankovním dohledem České národní banky skutečný ekonomický stav K. b., a. s., a vyhnout se tak omezujícím opatřením bankovního dohledu [vyplývajícím zejména z ustanovení §26 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) a e) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákona č. 156/1994 Sb.].
O úmyslném zavinění obviněného JUDr. J. P. ve vztahu k oběma uvedeným trestným činům pak neměl Nejvyšší soud žádné pochybnosti. Obviněný totiž nemohl počítat se žádnou okolností, jež by zabránila vzniku škody na majetku K. b., a. s., který mu byl svěřen jako zaměstnanci a členovi statutárního orgánu. Stejně tak je zřejmý záměr obviněného dosáhnout neoprávněné výhody pro banku v tom směru, aby nemusela vytvořit opravné položky k předmětným cenným papírům, a aby se tak vyhnula zásahu bankovního dohledu. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, jak byly výše připomenuty. Pokud tedy obviněný zpochybnil existenci svého úmyslného zavinění, učinil tak nedůvodně.
Nejvyšší soud v této souvislosti neakceptoval ani další dovolací námitku obviněného JUDr. J. P., podle níž údajně nemohl úmyslně spáchat trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jak je mu kladeno za vinu, jestliže soudy obou stupňů zároveň vzaly za prokázané, že motivem jeho jednání, kterým se měl dopustit závažného porušení pravidel hospodářského styku ve smyslu §127 odst. 1 tr. zák., byla snaha prospět bance, za niž jednal. Podle názoru obviněného tedy nelze jedním jednáním prospět bance a současně ji poškodit. Takový výklad ovšem Nejvyšší soud nesdílí. V posuzovaném případě totiž nebylo vyloučeno, aby obviněný vynaložil určité ekonomicky neodůvodněné a jen fiktivně podložené plnění (v podobě rozdílu mezi zmíněnými opčními prémiemi) ve prospěch obchodní společnosti M., a. s., které bylo pro K. b., a. s., škodou, protože za něj neobdržela do svého majetku ekvivalentní plnění, a zároveň se tímto ztrátovým obchodem snažil získat výhodu pro banku, ovšem již nikoli vůči jmenované obchodní společnosti, ale ve vztahu k bankovnímu dohledu České národní banky a k ostatním bankám, které řádně vytvářely opravné položky a vázaly v nich své peníze, jež nemohly použít jinak.
Škoda způsobená na majetku K. b., a. s., zde tedy nebyla protipólem prospěchu, resp. výhod, které banka chtěla získat. Navíc Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že k trestnosti činu podle §127 odst. 1 tr. zák. se nevyžaduje, aby pachatel skutečně získal pro sebe nebo pro jiného ve značném rozsahu neoprávněné výhody, ale zcela postačí úmysl opatřit takové výhody, třebaže tento úmysl nebyl uskutečněn a pachatel žádné výhody nedosáhl. Způsobení škody motivované zároveň snahou o dosažení prospěchu pak není vyloučeno ani vzhledem k tomu, co se považuje za výhody ve smyslu posledně citovaného ustanovení trestního zákona. Jde totiž o jakékoli neoprávněné zvýhodnění příslušného účastníka hospodářského styku, jemuž mají zabránit právě ona pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem, která pachatel porušil, přičemž taková neoprávněná výhoda nemusí mít jen materiální povahu, resp. nemusí být přesně finančně vyjádřena, tak jak je to obvyklé u způsobené škody. Lze tedy uzavřít, že v případě jednočinného souběhu trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. není vyloučeno, aby pachatel úmyslně způsobil škodu na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku obchodní společnosti (např. poskytnutím plnění z jejího majetku jiné osobě bez odpovídající protihodnoty) a zároveň tak učinil v úmyslu opatřit téže obchodní společnosti neoprávněné výhody (např. tím, že se vyhne určitým omezujícím opatřením a může nadále podnikat ve stejném rozsahu, resp. se stejnými prostředky). Jinak vyjádřeno, pachatel může učinit určitou „investici“ z cizího spravovaného majetku, která je škodou, aby si tím zároveň zajistil výhodu v jiném směru, třeba v podobě další skutečné investice s finančními prostředky, které by jinak nemohl použít.
Další námitka obviněného JUDr. J. P., kterou lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívá v jeho tvrzení, podle něhož odvolací soud údajně nesprávně posoudil jednočinný souběh trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., jimiž byl obviněný uznán vinným. K tomu Nejvyšší soud znovu připomíná, že uvedený souběh připouští již dřívější dovolací rozhodnutí v posuzované věci, tj. usnesení ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 6 Tdo 101/2005, jehož právní názor je závazný. Nad rámec citovaného rozhodnutí považuje nyní Nejvyšší soud za nutné ke zmíněné námitce zdůraznit následující skutečnosti.
Souběh (konkurence) trestných činů je zde obecně tehdy, jestliže se pachatel dopustil dvou nebo více trestných činů dříve, než byl pro některý z nich vyhlášen soudem prvního stupně takový odsuzující rozsudek, který později nabyl právní moci a o němž neplatí fikce neodsouzení. Teorie trestního práva a soudní praxe rozlišují následující druhy souběhu. Jde o jednočinný souběh stejnorodý, který spočívá v tom, že pachatel jedním skutkem vícekrát naplní tutéž skutkovou podstatu trestného činu, dále je zde jednočinný souběh nestejnorodý, pokud pachatel jedním skutkem naplní více různých skutkových podstat, pak jde o vícečinný souběh stejnorodý, když pachatel více skutky spáchá trestné činy stejné skutkové podstaty, a nakonec je zde vícečinný souběh nestejnorodý, pokud pachatel více skutky spáchá trestné činy různých skutkových podstat. Vícečinný souběh tedy předpokládá více skutků a každý z těchto skutků se posuzuje jako samostatný trestný čin. Naproti tomu při jednočinném souběhu jde o skutek jediný, jímž pachatel naplnil skutkové podstaty více trestných činů. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (viz rozhodnutí pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr. a dále v literatuře např. Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 336 a násl.; Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 26 a násl.).
Jak již bylo shora uvedeno, obviněný JUDr. J. P., který jako náměstek generálního ředitele a člen představenstva jednal za K. b., a. s., jejíž majetek byl ze zákona povinen opatrovat a spravovat, v rozporu s obecně závaznými právními normami upravujícími činnost banky uzavřel fiktivní opční smlouvy ve snaze získat dočasnou neoprávněnou výhodu pro banku spočívající v tom, aby banka nemusela vytvořit opravné položky ve výši asi 88 milionů Kč a podrobit se opatřením bankovního dohledu České národní banky, přičemž plnění poskytnuté obchodní společnosti M., a. s., na podkladě těchto fiktivních opčních smluv znamenalo pro banku škodu na jejím majetku ve výši více než 10 milionů Kč. Obviněný tak jedním skutkem naplnil znaky dvou trestných činů, tj. trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997 (pozdější znění trestního zákona není pro dovolatele příznivější), protože úmyslně způsobil značnou škodu tím, že porušil podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, a trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., protože v úmyslu opatřit sobě i jinému (bance) ve značném rozsahu neoprávněné výhody porušil závažným způsobem pravidla hospodářského styku.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají, aby tak bylo možné náležitě vystihnout povahu a stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, pokud nejde o případy, v nichž je jednočinný souběh vyloučen, ač skutek formálně vykazuje znaky dvou nebo více skutkových podstat trestných činů. Jednočinný souběh není možný, jestliže trestné činy jsou navzájem v poměru speciality nebo subsidiarity, případně jde o faktickou konzumpci či o pokračování v trestném činu (resp. o trestný čin hromadný nebo trvající). Poslední jmenovaný případ lze v této věci bez dalšího vyloučit, protože nejde o pokračování v trestném činu, ani o trestný čin hromadný nebo trvající. Rovněž faktická konzumpce nepřichází v úvahu vzhledem k tomu, že trestné činy podle §127 odst. 1 tr. zák. a podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. jsou relativně stejného významu, o čemž svědčí porovnání trestních sazeb stanovených za jejich spáchání. Je tedy na místě zabývat se tím, zda obě citovaná ustanovení trestního zákona jsou určená k ochraně týchž zájmů a zda není jednočinný souběh vyloučen poměrem speciality nebo subsidiarity mezi skutkovými podstatami těchto trestných činů.
Ustanovení §127 tr. zák. o porušování závazných pravidel hospodářského styku je zařazeno v hlavě druhé, oddílu druhém zvláštní části trestního zákona mezi trestnými činy proti hospodářské kázni a chrání zájem na svobodném rozvoji hospodářské soutěže v rámci závazných pravidel hospodářského styku. Objektem tohoto trestného činu je tedy dodržování pravidel hospodářského styku jako nezbytného předpokladu svobodného rozvoje hospodářské soutěže v podmínkách tržní ekonomiky. Naproti tomu ustanovení §255 tr. zák. o porušování povinnosti při správě cizího majetku je zařazeno v hlavě deváté zvláštní části trestního zákona mezi trestnými činy proti majetku, jejichž objektem jsou majetková práva. V případě trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku jde o majetková práva v nejširším smyslu a nepřímo je chráněn i zvláštní vztah důvěry. Již z tohoto porovnání objektů obou trestných činů je zřejmé, že citovaná ustanovení trestního zákona chrání zcela odlišné zájmy, a tudíž skutkové podstaty těchto trestných činů nemohou být v poměru speciality či subsidiarity. Z odlišnosti objektů těchto trestných činů vyplývá i různý následek jako znak jejich objektivní stránky: zatímco u trestného činu podle §127 tr. zák. je jím narušení řádného průběhu hospodářského styku spojené případně se získáním neoprávněných výhod ve značném rozsahu, u trestného činu podle §255 tr. zák. jde o porušení majetkových vztahů (popřípadě i vztahu důvěry mezi pachatelem a osobou, která mu svěřila majetek do opatrování nebo správy) spojené se vznikem škody na opatrovaném nebo spravovaném majetku. V tomto směru se obě ustanovení významně liší, protože první z nich nepostihuje v základní ani v kvalifikované skutkové podstatě způsobení jakékoli škody, ale jen případné opatření neoprávněných výhod, naopak zákonným znakem druhého ustanovení není v základní ani v kvalifikované skutkové podstatě získání výhody nebo prospěchu, ale jen způsobení škody. Citované skutkové podstaty se tudíž neprolínají v takových podstatných zákonných znacích, aby bylo možné uzavřít, že jsou určeny k ochraně týchž zájmů, jak se vyžaduje v případě speciality nebo subsidiarity jako okolností, kterými je vyloučen jednočinný souběh. Takové konstatování není v rozporu ani s odbornou literaturou, která připouští jednočinný souběh obou posuzovaných trestných činů (viz např. Novotný, O., Vokoun, R. a kol. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 130 a 180; Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1526 a 1537).
Jednočinný souběh trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 tr. zák. tedy není vyloučen a v posuzovaném případě byl uplatněn zcela důvodně právě proto, aby byla náležitě vystižena povaha trestné činnosti obviněného JUDr. J. P. i její stupeň nebezpečnosti pro společnost. Kdyby totiž odvolací soud kvalifikoval skutek jen podle prvního z citovaných ustanovení, zůstala by nepostižena snaha obviněného dosáhnout výhody pro K. b., a. s., ve vztahu k opravným položkám a k bankovnímu dohledu, kdyby byl skutek posouzen jen podle druhého z těchto ustanovení, zůstalo by nepostiženo způsobení škody na spravovaném majetku banky. Obě tyto charakteristické stránky trestné činnosti tedy bylo možné vyjádřit jen souběhem zmíněných trestných činů. Ostatně obviněný ve svém dovolání ani neuvádí, jaká z výše uvedených okolností (vztah speciality, subsidiarity, faktická konzumpce atd.) by měla vylučovat tento souběh a které z obou ustanovení má mít přednost při právní kvalifikaci spáchaného skutku.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný JUDr. J. P. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení, které mu předcházelo. Jde totiž o závěr, jenž lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném zasedání, jak mu to umožňuje ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný další opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. května 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y