ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.409.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 409/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2007 o dovolání, které podal obviněný O. L., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 8 To 128/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 12/06, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 10 T 12/06, byl obviněný O. L. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., za který mu byl podle §219 odst. 2 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle §57 odst. 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to nože s dřevěnou střenkou a černého koženého pouzdra s brouskem.
Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného a rozhodl usnesením ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 8 To 128/2006, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Shora citované usnesení Vrchního soudu v Praze napadl obviněný O. L. dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný svým mimořádným opravným prostředkem napadl rozhodnutí soudu druhého stupně v celém jeho rozsahu. Popřel spáchání trestného činu kladeného mu za vinu a především zpochybnil soudy provedené právní posouzení skutku. Namítl, že v trestním řízení nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka trestného činu vraždy ve stadiu pokusu, vzhledem k tomu, že se k činu nedoznal, neexistoval žádný přímý důkaz o jeho úmyslu způsobit oběma poškozeným smrt. Vyslovil názor, že na základě pouhých nepřímých důkazů, které měly soudy k dispozici, nebylo možné dostatečným způsobem jeho úmysl usmrtit prokázat. Nabídl svou verzi hodnocení provedených důkazů, jež by svědčila o úmyslu způsobit útokem nože poškozeným „pouze“ těžkou újmu na zdraví. V této souvislosti argumentoval tím, že na místě činu měl možnost čin (resp. vraždu obou napadených) dokonat, ale skutečnost, že tak neučinil, svědčí o absenci úmyslu usmrtit poškozené. Tomuto závěru odpovídá i malá intenzita jednotlivých útoků, skutečnost, že poškozeného bodl pouze jednou, aniž by projevil snahu pokračovat v útoku a u poškozené především následek, kdy nedošlo k zasažení životně důležitých orgánů. Poukázal i na místo na těle poškozeného (záda), které nesvědčí o úmyslu přivodit mu smrt, neboť mohl vést útok proti jiné části těla, kde se nachází životně důležité orgány, např. proti krční tepně. Ve výsledku tedy povaha použitého nástroje, místo na těle, kam útok směřoval, způsob útoku a intenzita bodnutí vylučují existenci úmyslu obviněného způsobit oběma poškozeným smrtelný následek.
Obviněný tak ve svém dovolání vyslovil názor, že popis skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku vykazuje spíše zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu, neboť volní složka usmrtit nebyla spolehlivě prokázána a v takových případech se měly soudy s ohledem na zásadu trestního řízení „in dubio pro reo“ přiklonit k variantě pro něho výhodnější. Protože skutkový závěr, především pokud jde o zavinění (tj. subjektivní stránku), není z rozsudků obou soudů dostatečně zřejmý, označil obviněný tato rozhodnutí v odpovídající části v podstatě za nepřezkoumatelná. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně jako rozhodnutí vydané ve vadném řízení předcházejícím. Další postup, jež by následoval po takovém rozhodnutí, Nejvyššímu soudu obviněný nenavrhl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru námitky obviněného směřující proti právní kvalifikaci podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. sice odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, ale nejsou důvodné. Ke zpochybňování existence úmyslného zavinění obviněného uvedl, že tam, kde chybí doznání pachatele, lze na existenci úmyslu usmrtit usuzovat ze zjištění objektivní povahy. Zásadní význam potom kladl na způsob útoku, charakter použitého nástroje a okolnost, zda byl útok veden proti takovým částem těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Upozornil, že v úmyslu usmrtit může jednat i pachatel, který nemá žádný racionální důvod k útoku nebo pachatel, u něhož se motiv útoku nepodaří odhalit. V dané věci s ohledem na přístup obviněného, který odmítl vypovídat, nebylo možné zjistit motiv jeho jednání. Státní zástupce připomněl zranění obou poškozených, kdy u jednoho z nich došlo k zasažení životně důležitých orgánů a u druhé poškozené mohlo dojít ke smrtícím zraněním nebýt náhodné události – zastavení nože o hrudní koš. Za významné považoval státní zástupce i to, že oba útoky byly vedeny do oblasti hrudníku, kde jsou uloženy životně důležité orgány, na čemž nic nemění okolnost, že se na lidském těle nacházejí oblasti, např. krk, kde by bylo možno vést útok ještě účinněji. Dále také vyzdvihl skutečnost, že použitým nástrojem byl nůž s délkou čepele 20 cm, tj. nástroj způsobilý k natolik hlubokému průniku do těla, aby byly zasaženy životně důležité orgány. Uvedená skutková zjištění o objektivních okolnostech útoku podle něj tak dostatečně opravňují k závěru o existenci přímého úmyslu obviněného směřujícího k usmrcení v případě útoku proti oběma poškozeným. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, v podání označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl dovolacími námitkami naplněn také z obsahového hlediska, a zda je možno relevantním námitkám přisvědčit.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo podkladem uznání viny obviněného jednání spočívající v tom, že „dne 11.3.2006 v době kolem 09,50 hod. v prodejně potravin v úmyslu usmrtit bodl kuchyňským nožem s čepelí o délce 20 cm nejprve majitele prodejny poškozeného L. V. D., a to do zad v oblasti 8. mezižebří v zadní čáře pažní vlevo, čímž mu způsobil poranění mezižeberní tepny, bránice, sleziny, osrdečníku a pravé komory srdce s následným krvácením do osrdečníkové, hrudní i břišní dutiny s bezprostředním ohrožením života, kdy smrt poškozeného byla odvrácena jen díky včas poskytnuté odborné lékařské pomoci, a poté stejným nožem 2x bodl poškozenou P. T. L., která se mu snažila zabránit v útěku, a to do hrudníku, čímž jí způsobil bodnou ránu ve výši asi 4. a 5. mezižebří, 2 cm vpravo od kosti hrudní, bodnou ránu – průbod – hrudníku, pronikající tečně stěnou hrudní, s místem vbodu ve střední čáře pažní vlevo a s výbodem asi v 6. – 7. mezižebří v zadní čáře pažní vlevo a pohmoždění levého zápěstí s otokem a krevním výronem, způsobená zranění hrudníku mohla v případě průniku nože až do dutiny hrudní vést k závažnému i smrtícímu poranění životně důležitých orgánů, zejména velkých cév a srdce, obžalovaný potom z prodejny potravin utekl a krátce nato byl v blízkosti prodejny zadržen hlídkou policie“.
Těmito skutkovými zjištěními je v dovolacím řízení vázán i Nejvyšší soud. Většina argumentů, jimiž se obviněný snažil zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, zpochybňovala nižšími soudy provedené dokazování. Jedná se proto o námitky skutkové, které zasahují nad rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřují proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení. Proto se jimi Nejvyšší soud nemohl zabývat. Obviněný však uplatnil i právní námitku, která odpovídá jím uplatněnému důvodu dovolání, a jež spočívala v jeho nesouhlasu s použitou právní kvalifikací skutku, jímž byl uznán vinným, a domáhal se změny v jeho právním posouzení na trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud však tuto námitku posoudil jako nedůvodnou.
Pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. a §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil a takový čin spáchá na dvou nebo více osobách, a jehož se pachatel dopustí v úmyslu tento trestný čin spáchat, jestliže k jeho dokonání nedošlo. Pokus uvedeného trestného činu je tedy charakterizován nedostatkem následku v podobě usmrcení poškozených a může být spáchán nejen z situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví poškozených, ale rovněž tehdy, jestliže způsobil tzv. prostou újmu na zdraví či těžkou újmu na zdraví (§89 odst. 7 tr. zák.) více osob, jak tomu bylo i v posuzovaném případě.
Předpokladem naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu je také existence subjektivní stránky jednání v podobě úmyslu pachatele způsobit smrtelný následek dvěma nebo více osobám. Existenci subjektivní stránky, tedy úmyslu usmrtit, obviněný dovolacími námitkami popřel. Nejvyšší soud však nemohl jeho argumentům přisvědčit, když naopak shledal, že předložená skutková zjištění zahrnují podstatné okolnosti vyjadřující úmyslné zavinění obviněného způsobit oběma poškozeným smrt.
Trestný čin je podle §4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý či eventuální). Při zkoumání, zda pachatel jednal v úmyslu napadeného zavraždit nepostačí pouhé zjištění, že bodl napadeného větším nožem do prsou a že proto věděl, že tím může způsobit smrt, nýbrž je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. Teprve v případě, že objasnění všech těchto okolností prokazuje úmysl pachatele spáchat vraždu, je možno uznat jej vinným tímto trestným činem (obdobně rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Při právním posuzování subjektivní stránky jednání obviněného, jímž útočil na zdraví jiné osoby, je nutno vycházet nejen z toho, jak závažná újma na zdraví byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. (Srov. též rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.) Úmysl obviněného jiného usmrtit nelze dovozovat jen z povahy předmětu, kterým byl veden útok. Je třeba zvážit i další okolnosti případu (obdobně rozhodnutí č. 35/1991 Sb. rozh. tr.). Za situace, kdy obviněný způsobil jen těžkou újmu na zdraví, by mohlo jít o pokus vraždy pouze tehdy, kdyby jeho úmysl usmrtit poškozeného vyplýval i z dalších skutečností, z nichž by bylo patrné, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s možností ještě závažnějšího následku, než jaký ve skutečnosti způsobil, a to následku v podobě usmrcení poškozeného. Jinak řečeno, dokazováním by muselo být potvrzeno, že způsobení těžké újmy na zdraví u poškozeného (jako méně závažný následek) bylo jen dílem náhody, aktivní obrany poškozeného, zásahu svědků či jiné okolnosti, která obviněnému zabránila v úmyslném usmrcení poškozeného (tedy v závažnějším následku), k jehož způsobení by směřoval skutečný úmysl obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 694/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 9 Tz 34/99).
V posuzované trestní věci, za situace, kdy obviněný se k činu nedoznal, hodnotil Nejvyšší soud v souladu s dosavadním výkladem justiční praxe všechny okolnosti skutku, významné pro posouzení otázky naplnění subjektivní stránky, přičemž dospěl ke stejnému závěru jako soudy nižších stupňů, tedy že obviněný jednal v přímém úmyslu usmrtit oba poškozené (str. 11 rozsudku soudu prvního stupně).
Nezpochybnitelným faktem je místo na těle, proti kterému obviněný vedl útok u obou poškozených. Jednalo se o dutinu hrudní, tedy část těla, v níž se nachází životně důležité orgány jako srdce, plíce aj. Na tomto místě je možné reagovat na tvrzení odvolatele, že u poškozeného L. V. D. útočil na jeho záda, z čehož zřejmě dovozoval nižší pravděpodobnost smrtelného následku, avšak pominul, že při použití takového typu a druhu zbraně (úzká čepel nože o délce 20 cm) a při takové razanci bodnutí, jakou použil, je osobnosti běžné úrovně intelektu zřejmé, že i při útoku vedenému z tohoto směru, může smrt napadeného nastat. Podstatným je z tohoto pohledu právě to, že se jedná o oblast hrudníku, tedy kritické místo z hlediska uložení důležitých životu nezbytných orgánů. Tato okolnost tedy jednoznačně svědčí pro úmysl obviněného přivodit poškozeným smrt, ovšem v daném případě není osamocená. Nůž, který nalezl u obviněného svědek L. F., měl čepel o délce 20 cm, tedy zbraň použitá k útoku byla nepochybně způsobilá proniknout do dostatečné hloubky dutiny hrudní tak, aby zasáhla životně důležité orgány zde uložené, k čemuž u poškozeného L. V. D. skutečně došlo. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného Doc. MUDr. P. K., CSc., vyplývá, že poranění způsobená tomuto poškozenému měla za následek bezprostřední ohrožení jeho života (č. l. 52). Není přitom vyloučeno, že nebýt dvou nahodilých událostí, mohlo dojít ještě k závažnějšímu následku – usmrcení poškozeného. Poškozená P. T. L. totiž uvedla, že jakmile spatřila v rukou obviněného nůž, vykřikla, na což poškozený reagoval tak, že mírně uhnul (č. l. 151), pootočil se a svou levou rukou slabě změnil směr bodnutí i jeho razanci. Dále sám poškozený v průběhu rekonstrukce uvedl, že po prvním bodnutí do zad srazil nůž útočníka tím způsobem, že jej chytil za ostří a sám se přitom poranil na ruce (č. l. 187). Z těchto skutečností lze usuzovat jednak na uhnutí se smrtelné ráně v důsledku nahodilé události (výkřik poškozené P. T. L.) a potom také na zabránění mu v opakovaném bodání díky aktivní obraně poškozeného. Obojí zapříčinilo vznik „pouze“ těžké újmy na zdraví, zatímco vůle obviněného směřovala k následku závažnějšímu – k usmrcení.
Poškozená P. T. L. spatřila v rukou obviněného nůž, kterým mířil na k němu zády stojícího manžela, prvního poškozeného a stačila jej alespoň výkřikem varovat. Poté, co jej bodl do zad, se snažila obviněného zadržet tak, že oběma rukama jej zezadu chytila za jeho paže, na což se otočil, dvakrát ji bodl a z prodejny utekl. Pokud jde o lékařský nález tří bodných ran, lze je podle znalce vysvětlit jen dvojím bodnutím, neboť dvě rány na levé straně hrudníku v blízkosti zad poškozené mohly nastat tečným průbodem hrudní stěny. Z hlediska následku na zdraví poškozené, k němuž došlo útokem obviněného je podstatné to, že v případě proniknutí nože do dutiny hrudní v místech, kde u ní byla shledána bodná rána v oblasti hrudní kosti, byl možný vznik závažného i smrtícího poranění životně důležitých orgánů, zejména cév a srdce. Je tedy evidentní, že všechny okolnosti, které jsou směrodatné při posuzování subjektivní stránky pachatele při fyzickém napadení poškozeného, tedy použitá zbraň, místo na těle, kam je útočeno, způsob a intenzita útoku, v posuzovaném případě jednoznačně svědčí o úmyslu obviněného způsobit i této poškozené smrt. V jejím případě pouze šťastnou náhodou nedošlo k dokonání trestného činu vraždy, neboť nůž se zastavil o hrudní kost. Nebýt této okolnosti, utrpěla by poškozená pravděpodobně závažné i smrtící poranění životně důležitých orgánů. Přestože k zasažení žádného z nich nedošlo, nesouvisela tato okolnost s vůlí obviněného, nýbrž s nahodilou událostí na jeho vůli naprosto nezávislé. Další okolností, která vyvrací tvrzení obviněného je, že v případě poškozené se obviněný dopustil opakovaného bodnutí (bodl dvakrát) vedeného alespoň střední intenzitou (viz citovaný znalecký posudek, č. l. 53). Nejvyšší soud tak i v případě útoku proti poškozené P. T. L. shledal u obviněného přímý úmysl způsobit jí smrt.
Obviněný ve svém dovolání prosazoval změnu právní kvalifikace na trestný čin ublížení na zdraví s následkem těžké újmy zejména tvrzením, že se dal z místa činu na útěk, aniž by poškozené skutečně usmrtil, přestože měl možnost trestný čin vraždy dokonat. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že na nedostatku smrtelného následku trestného činu měly především vliv výše uvedené nahodilé události, a o tvrzených důvodech pachatelova útoku lze důvodně pochybovat. Dle závěru znalců psychiatra a psychologa je obviněný osobností disharmonickou, sebevědomou, je u něj nápadnější dráždivá emocionalita s možnou impulzivitou a výbušností v zátěžových situacích. Navíc bylo zjištěno, že v době činu měl v krvi 1,32 g/kg alkoholu, byl tedy ve stavu lehké prosté opilosti, jež neměla forenzně významný vliv na jeho ovládací schopnosti. Avšak je rovněž významné, že pod vlivem alkoholu dochází ke zvýraznění jeho osobnostních charakteristik zjištěných znalcem psychologem, a z jeho vyjádření v rámci psychologického vyšetření je zřejmá jeho obava z vyhoštění z České republiky (č. l. 63, 66). Z těchto skutečností je tudíž evidentní, že obviněný dal přednost útěku z místa činu, aby zabránil svému zadržení a odhalení svého nelegálního pobytu na území České republiky před dokonáním svého původního úmyslu způsobit smrt oběma napadeným.
Ostatní námitky, které obviněný ve svém dovolání v souvislosti s právní námitkou týkající se absence úmyslu usmrtit poškozené uplatnil, jsou námitkami skutkové povahy, které věcně neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolacího řízení se jimi Nejvyšší soud nemohl zabývat. Jen pro úplnost je možné dodat, že výsledky dokazování provedeného v řízení u soudu prvního stupně nasvědčují spáchání daného trestného činu nožem, který byl nalezen u obviněného, a na této zbrani pak byla nalezena DNA obou poškozených (viz odborné vyjádření Kriminalistického ústavu P., č. l. 254). Nůž nalezl u obviněného při bezpečnostní prohlídce po jeho zadržení svědek L. F., který v hlavním líčení jednoznačně označil obviněného jako muže, kterého inkriminovaného dne zadržel.
Dovolací soud se tedy ztotožnil se závěrem vyplývajícím z napadeného rozhodnutí, že obviněný jednal s úmyslem přivodit oběma poškozeným smrt, nikoli pouze těžkou újmu na zdraví. Skutek tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a s nímž se ztotožnil i soud odvolací, byl proto správně právně posouzen jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. a §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., nikoli jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze tedy nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl učinit v neveřejném zasedání, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Závěr o neopodstatněnosti dovolání bylo totiž možné učinit i bez takové přezkumné povinnosti na podkladě spisu a obsahu dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová