ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.459.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 459/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. května 2007 o dovolání podaném obviněným M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 9 To 47/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 T 326/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. 8 T 326/2004, byl obviněný M. N. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin a za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny dle §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 10 T 2/04, mu byl podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo podle §35 odst. 2 tr. zák. rozhodnuto o zrušení výroku o trestu uloženého rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 10 T 2/04, jakož i o všech dalších rozhodnutích na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a poškozený P. Z., byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 9 To 47/2006, kterým napadený rozsudek Okresního soudu v Benešově podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému M. N. při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a výroku o náhradě škody uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. za podmínek §58 odst. 1 tr. zák. za současného vyslovení dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný M. N. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel především zpochybnil naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Vyjádřil přesvědčení, že skutkový stav popsaný soudem prvního stupně bylo možno interpretovat více způsoby, mj. i tak, aby vůbec nenaplňoval skutkovou podstatu některého trestného činu. Proto oba soudy nižšího stupně postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když se nepřiklonily k výkladu příznivějšímu pro obviněného. Jako další pochybení obou soudů uvedl v zásadě nesprávně provedené dokazování. Poškozený P. Z. podle obviněného věděl, že podepisuje kupní smlouvu, neboť byla podepsána u notáře, v záhlaví dokumentu stálo „Kupní smlouva“ a poškozený v něm byl označen jako „prodávající“, navíc poškozený podepsal i dokument „Potvrzení o převzetí kupní ceny“. Dovolatel upozornil na motivaci poškozeného prodat nemovitost s ohledem na jeho finanční tíseň, neboť „dlužil na koho se podíval“ (výpověď svědka R. S., str. 3 protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 4. 2005). Nesouhlasil také se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů o splacení tří splátek ve výši 7.000,- Kč poškozeným. Pokud by ke splátkám opravdu došlo, mohl poškozený tuto skutečnost uvést ve svých námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému Městským soudem v Praze dne 1. 12. 2004 pod č. j. 53 Sm 227/2004-6. Obviněný popřel naplnění subjektivní stránky svého jednání, neměl v úmyslu poškodit manžele Z. a vyslovil přesvědčení, že soudy takový úmysl ani neprokázaly. Dále s odvoláním se na právní názory uveřejněné v literatuře (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání, Praha: C.H.Beck, 2003, str. 1353) a na judikaturu (č. 237/1947 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek, Bulletin Nejvyššího soudu ČSR 3/1978-27-I) namítl, že trestný čin podvodu je dokonán až obohacením pachatele nebo jiné osoby, což soud ve výroku rozsudku nekonstatoval. Zvukovou nahrávku, kde je zaznamenán rozhovor mezi obviněným a poškozeným P. Z., kterou pořídil svědek R. S., označil za důkaz získaný v rozporu s trestním řádem, popř. principy trestního řízení, neboť záznam hlasu fyzické osoby získaný bez jejího souhlasu je hrubým zásahem do práva na soukromí (článek 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a odposlechy a záznamy o nich lze použít v trestním řízení jen v souladu s ustanovením §88 tr. ř. Zpochybnil také soudem provedené hodnocení důkazu – Odborného vyjádření Kriminalistického ústavu P. ze dne 6. 9. 2004 – když výklad soudu označil za zavádějící. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a sám ve věci podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedla, že dovolatel svými námitkami směřoval především do oblasti skutkových zjištění a jako jedinou relevantní námitku označila dovolatelem namítaný nezákonně provedený důkaz (zvukový záznam). Ve prospěch použití tohoto důkazu v daném trestním řízení podle jejího názoru svědčí skutečnosti, že nebyl pořízen orgány činnými v trestním řízení. Za takové situace se o jeho použitelnosti rozhoduje vždy v jednotlivých případech, a priori jej totiž nelze vyloučit s ohledem na obecné pravidlo, podle nějž lze v rámci trestního řízení použít každou skutečnost jako důkaz (§89 odst. 2 tr. ř.). Protože tedy nebyla ze strany státu porušena žádná povinnost ohledně získávání důkazů, ani soudy nižších stupňů nepochybily, když přihlédly ke zvukovému záznamu. Vzhledem k výše uvedenému a tomu, že skutkový stav zjištěný oběma soudy koresponduje se znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního ani druhého stupně nemůže změnit. Případná vadná aplikace procesních ustanovení soudy nižších stupňů není obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto v dovolání podaném z citovaného důvodu nelze namítat vady samotných skutkových zjištění, vady hodnocení důkazů a skutkových závěrů z nich vyvozených. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. V usnesení ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, usnesení ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 231/05, či v usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.
Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř. a nelze přistoupit k přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Skutku, který byl kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., se podle výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně obviněný dopustil tím, že „poté, kdy byl na základě inzerátu v novinách ve znění „Půjčíme peníze, celá ČR do 3 dnů“, který vycházel v období od 2. 8. do 1. 9. 2003, kontaktován poškozeným P. Z., na uvedeném telefonním čísle na přelomu měsíce července a srpna 2003 s žádostí o finanční půjčku ve výši 60.000,- Kč, za poškozeným přijel, nechal si předložit doklady ohledně domu manželů Z. s tím, že půjčku poskytne a jako zajištění po dobu splácení požadoval ručení tímto domem a navíc vystavil na uvedenou půjčku svou vlastní směnku, načež využil nezkušenosti poškozeného a na základě plné moci od I. V., jako kupující, mu nechal podepsat místo zástavní smlouvy kupní smlouvu na uvedenou nemovitost za cenu 300.000,- Kč, dále nechal podepsat a notářsky ověřit i převzetí kupní ceny, k čemuž fakticky nedošlo, protože P. Z. vyplatil pouze půjčku sníženou o poplatky a získal tak podvodným způsobem uvedenou nemovitost v hodnotě nejméně 600.000,- Kč, tedy v hrubém nepoměru s výší poskytnuté finanční půjčky, dále realizoval převod nemovitosti na KÚ B. s právními účinky vkladu dnem 31. 7. 2003, přičemž tři následně osobně provedené splátky půjčky po 7.000,- Kč P. Z. ani nevyznačil na směnku, nevydal žádné potvrzení o převzetí těchto peněz a pokusil se při jednání na základě tísně poškozeného, který domů obdržel z KÚ B. zaregistrovanou kupní smlouvu, ze které zjistil, že došlo k prodeji jeho domu, nechat ho podepsat další nevyplněnou směnku, k čemuž zásahem svědka S. již nedošlo, kdy uvedeným jednáním získal značný prospěch“.
Pokud jde o námitky, jimiž obviněný brojil ve svém dovolání proti správnosti hmotně právního posouzení uvedeného skutku, Nejvyšší soud je posoudil tak, že převážnou většinu z nich nelze z hlediska jejich obsahu podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Jedinou právní námitku spatřoval dovolací soud v argumentaci pod bodem 6) textu dovolání, kde obviněný poukázal na existenci znaku obohacení u dokonaného trestného činu podvodu, a vyslovil přesvědčení, že v daném případě ani soudy tento znak skutkové podstaty netvrdí. Nalézací soud tak neměl kvalifikovat skutek popsaný ve výroku rozsudku jako trestný čin podvodu „ve stadiu dokonání“. Byť to sám odvolatel explicitně nevyjádřil, lze dovodit, že se tímto domáhal změny právní kvalifikace skutku na pokus trestného činu podvodu. S jeho názorem se Nejvyšší soud neztotožnil, naopak shledal i tento kvalifikační znak – obohacení – v posuzované trestní věci za naplněný a dovolání v této části za zjevně neopodstatněné.
K dokonání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. může dojít za podmínky, že protiprávním jednáním pachatele byl způsoben následek spočívající alternativně buď v obohacení pachatele nebo jiného (srovnej dikce citovaného ustanovení: „Kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán …“). Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, nemusí se ale shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Mezi omylem podváděné osoby, jeho majetkovou dispozicí, škodou poškozeného (nemusí jít o osobu totožnou s podvedenou osobou) a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost.
Na základě skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně je nepochybné, že poškozený P. Z. převedl nemovitost na svědkyni I. V. v důsledku omylu, v nějž ho uvedl obviněný svým tvrzením, že podepisuje zástavní smlouvu, ačkoli ve skutečnosti se jednalo o smlouvu kupní. Nebýt tohoto mylného přesvědčení poškozeného, jež v něm vyvolal obviněný právě za účelem získání vlastnického práva k nemovitosti pro svou známou, s níž byl na uvedené transakci domluven, k převodu nemovitosti poškozeným by nebylo došlo. Touto dispozicí s nemovitostí byla rozšířena majetková sféra svědkyně I. V., zatímco majetek oklamaného a poškozeného P. Z. se zmenšil.
Tento jednoznačný skutkový závěr, jímž je pro účely dovolacího řízení Nejvyšší soud vázán a je povinen z něho vycházet, obsahuje všechny okolnosti, které jsou nezbytné pro vyjádření všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Výrok rozsudku soudu prvního stupně zahrnuje i hodnotu nemovitosti, kterou svědkyně získala do svého vlastnictví, a která desetinásobně převyšuje výši finanční částky, jíž obviněný poskytl poškozenému jako půjčku. Hodnota zástavy tak nepoměrným způsobem převyšovala hodnotu půjčky, navíc zajištěné ještě směnkou, což svědčí o lichvářském způsobu jednání obviněného. Trestný čin podvodu, jímž byl obviněný uznán vinným tak byl v daném případě dokonán, neboť zjištěným skutkem došlo k obohacení, byť ne pachatele ale jiné osoby. V tomto smyslu je nutné Okresnímu soudu v Benešově vytknout, že v tzv. právní větě výroku rozsudku nesprávně citoval první ze dvou alternativ této části skutkové podstaty, tedy že obviněný obohatil sebe, ačkoli popis skutku odpovídá druhé možnosti, tedy, že obohatil jiného. Nejedná se však o takové pochybení, které by bylo nutné napravovat v dovolacím řízení, nebylo ani výslovně namítáno (odvolatel tvrdil, že nedošlo k obohacení nikoho), a především tato vada výroku nemůže mít jakýkoli vliv na výsledek trestního řízení a postavení obviněného, neboť neznamená podstatnou vadu výroku o vině (jde o alternativní znak skutkové podstaty téhož trestného činu), ale ani výroku o trestu. Napadené rozhodnutí ani předcházející řízení tak považuje Nejvyšší soud za správné a dovolání obviněného v této části za zjevně neopodstatněné.
Ve zbytku svého podání založil dovolatel svou argumentaci výlučně na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, jimž vytýkal neúplnost provedeného dokazování a nesprávné hodnocení důkazů. Nejvyšší soud se nemohl zabývat otázkou hodnocení důkazů provedených v daném trestním řízení a posuzovat samostatně věrohodnost výpovědí jednotlivých svědků či obsahem, resp. způsobem pořízení jednoho z nich, zvukového záznamu. Dovolací soud zásadně není oprávněn odchýlit se v těchto otázkách procesního postupu od soudů nižšího stupně. Navíc většinu z uplatněných námitek obviněný uvedl již ve svém odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, přičemž s argumenty zpochybňujícími tvrzení poškozeného o jeho nevědomosti ohledně podpisu kupní smlouvy i s výhradami proti použitelnosti zvukového záznamu pořízeného svědkem R. S. jako důkazu se dostatečně vypořádal soud odvolací (viz str. 4-5 rozsudku Krajského soudu v Praze).
Nad rámec dovolání, avšak pro úplnost považoval Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se stručně k dovolatelovu tvrzení o nepřípustnosti použití zvukového záznamu jako důkazu v soudním řízení. Shodně s odvolacím soudem (viz str. 4 rozsudku Krajského soudu v Praze) usoudil, že argumentace obviněného opřená o níže uvedené judikáty je pro posuzovanou věc v podstatě nepoužitelná, tudíž nalézací soud nepochybil, když provedl dokazování i zvukovým záznamem pořízeným svědkem R. S.
V rámci svých námitek proti postupu soudů, které shodně uznaly možnost provést důkaz zvukovou nahrávkou průběhu setkání mezi obviněným a poškozeným, obviněný poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 2 To 73/2000, publikované pod č. 55/2001 Sb. rozh. tr. Podle právní věty tohoto judikátu jsou v trestním řízení procesně použitelné pouze odposlechy a záznamy provedené podle ustanovení §88 tr. ř. Ve věci projednávané u Vrchního soudu v Praze se však jednalo o odposlechy telefonních hovorů. Sám Vrchní soud v Praze se v textu odůvodnění citovaného rozhodnutí vyslovil, že je třeba rozlišovat odposlechy telekomunikačního provozu, jejichž provádění v rámci trestního řízení je v zákoně přesně upraveno, od pořizování magnetofonových nahrávek rozhovorů. Protože dovolatel namítá nezákonnost záznamu rozhovoru osob, je citovaný judikát v dané věci neaplikovatelný. Na tento závěr nemá vliv ani skutečnost, že po přijetí novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. byly s účinností od 1. 1. 2002 změněny zákony o Policii České republiky a celní zákon, na něž je v citovaném rozhodnutí odkazováno [zák. č. 283/1991 Sb. a zák. č. 14/1993 Sb.]. Podstatné je to, že předmětný záznam, jehož nepoužitelnosti se obviněný ve svém dovolání domáhá, nebyl pořízen orgány činnými v trestní řízení, pro něž je závazné ustanovení §88 tr. ř., jež upravuje možnost nařízení a provedení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (§88 odst. 1, 2, 3 tr. ř.) a stanoví podmínky pro jeho použití jako důkazu v trestním řízení (§88 odst. 4 tr. ř.). Jestliže tedy zvukový záznam není pořízen orgánem činným v trestním řízení, nelze požadovat splnění zákonem přesně vymezený postup a podmínky, za nichž k takovému opatření důkazu může dojít.
V podstatě shodný argument platí i pro obviněným zmíněné usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 1994, sp. zn. 4 To 354/94, publikované pod č. 33/1995 Sb. rozh. tr., kde je stanovena absolutní neúčinnost magnetofonových záznamů rozhovorů osob jakožto důkazu v trestním řízení, pokud byly záznamy pořízeny v rozporu se zákonem. Obdobně jako u výše uvedeného judikátu, i tento se týkal odlišného případu, poněvadž magnetofonové záznamy v předmětné trestní věci byly opatřeny bývalou Federální bezpečností informační službou v rámci tehdy platného zákona č. 244/1991 Sb. Jednalo se o státní orgán, který byl ve smyslu tehdejší právní úpravy oprávněn k použití zpravodajské techniky v rozsahu své působnosti, a to za dodržení podmínky vydání předchozího písemného povolení vydaného tehdejším prokurátorem. Protože tato zákonná podmínka nebyla ve věci posuzované Krajským soudem v Českých Budějovicích splněna, vydal předmětné rozhodnutí, kterým vyloučil možnost použití důkazu získaného v rozporu i s tehdy platnou právní úpravou. Z uvedeného je zřejmé, že pro trestní věc obviněného M. N. nemá tento judikát žádný význam. Předmětný zvukový záznam byl v jeho případě pořízen soukromou osobou, svědkem R. S., a nikoli státním orgánem, jehož postup by byl upraven zákonnou normou. Dovolatel také neuvedl, v rozporu s jakým zákonem měl uvedený svědek zvukový záznam pořídit. Jediným, který v rámci své argumentace zmínil, byl trestní řád, jehož ustanovení upravující provádění odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (§88 tr. ř.) se vztahuje na orgány činné v trestním řízení, ne však na občany. I druhý judikát tedy na daný případ nedopadá.
Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že s ohledem na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost použití zvukového záznamu, pořízeného soukromou osobou i bez souhlasu ostatních účastníků takového jednání, byť je nezbytné tuto skutečnost vždy posuzovat i v rámci respektování práva na soukromí zakotvené v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 23/1991 Sb. i ochrany osobnosti upravené v zákoně č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (§12 odst. 1, 2 cit. zák.). Významnou okolností v takových případech bude především to, zda takový důkaz stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo má soud k dispozici jiné důkazy, které výrazným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění, a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě. V daném trestním řízení je rozhodné, že zpochybňovaný zvukový záznam nebyl rozhodně stěžejním důkazem, neboť soud prvního stupně měl evidentně k dispozici hned několik dalších důkazů (svědecké výpovědi), na nichž založil svůj výrok o vině. Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že soudy nižších stupňů při dokazování postupovaly v souladu s trestním řádem i soudní praxí.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, je-li zjevně neopodstatněné. Protože v dané věci nedošlo k pochybení v právním posouzení podle ustanovení hmotného práva a námitkám dovolatele nebylo možno v žádném ohledu přisvědčit, rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. května 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová