ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.784.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 784/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2007 o dovolání obviněného P. N. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 12 To 448/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 84/2006, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 12 To 448/2006, a ve výroku o vině, o trestu a o náhradě škody týkajícím se obviněného P. N. pod bodem 1) i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. 10. 2006, sp. zn. 1 T 84/2006.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Náchodě přikazuje , aby věc obviněného P. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. 10. 2006, sp. zn. 1 T 84/2006, byl obviněný P. N. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., který spáchal tím, že dne 8. 6. 2005 v B. na základě darovací smlouvy převedl na J. H. spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální poloviny na nemovitostech v katastrálním území obce H., a to objektu k bydlení, stavební parcele o výměře 1030 m², pozemku o výměře 506 m², pozemku o výměře 2685 m², pozemku o výměře 246 m² s veškerými součástmi a příslušenstvím, ačkoli byl na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 11 C 257/94 ze dne 15. 12. 1994, který nabyl právní moci dne 1. 2. 1995, povinen zaplatit společnosti O. H. K., a. s., částku ve výši 975.214,- Kč s úroky z prodlení.
Za uvedený trestný čin byl obviněný P. N. odsouzen podle §256 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost O. H. K., a. s., zastoupená zmocněncem JUDr. P. C., se sídlem P., H., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímtéž rozsudkem byl obviněný J. H. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby z pomoci k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to pro skutek, blíže rozvedený v předmětném rozhodnutí [bod 2) výrokové části].
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný P. N. odvoláním, o kterém Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 12 To 448/2006, tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 12 To 448/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. 10. 2006, sp. zn. 1 T 84/2006, podal obviněný P. N. prostřednictvím obhájce JUDr. J. S. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení uvedeného trestného činu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný P. N. nejprve stručně shrnul průběh předcházejícího trestního řízení a zdůraznil, že je i nadále přesvědčen, že společnost dlužníka neměla proti osobě obviněného v rozhodné době ani nyní žádnou vymahatelnou pohledávku, a proto se dovolatel nemohl dopustit žádného trestného činu. Zejména se v tomto směru dovolatel domnívá, že v době převodu předmětných nemovitostí byl přesvědčen, že pohledávka je již promlčena. Svůj podíl na nemovitostech dovolatel převáděl až po uplynutí deseti let ode dne, kdy údajný poškozený mohl uplatňovat svá práva občanskoprávní cestou. Společnost O. H. K., a. s., vedla proti osobě obviněného výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, ale tento výkon byl zastaven, neboť oprávněná společnost nepodala v zákonné lhůtě, jak je stanoveno v ustanovení §336m odst. 1 občanského soudního řádu návrh na pokračování v řízení. V této souvislosti odkázal dovolatel na výklad ustanovení §112 občanského zákoníku. S ohledem na výše uvedené se tedy dovolatel domnívá, že předmětná pohledávka nebyla v rozhodné době již soudní cestou vymahatelná, neboť byla promlčena. Pokud odvolací soud v trestní věci opřel své závěry o občanskoprávní rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 20 Co 510/2006, pak dovolatel namítl, že toto rozhodnutí rovněž napadl dne 20. 3. 2007 dovoláním, o kterém doposud nebylo rozhodnuto. Pokud by obviněného názor ohledně promlčení potvrdil i dovolací soud, pak by nemohly obstát předchozí rozhodnutí v trestní věci.
V další části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že neměl ani úmysl zmařit uspokojení svého věřitele, přičemž k upřesnění popsal neshody panující mezi ním a jeho sestrou, týkající se právě předmětné nemovitosti, a vyslovil nesouhlas s konstatováním soudů obou stupňů v této věci, že převod nemovitosti na jeho švagra, pana J. H., byl pouze účelový, když švagr v této nemovitosti ve skutečnosti nikdy bydlet nechtěl. Během soudního řízení bylo naproti tomu jednoznačně prokázáno, že se jeho švagr J. H. pokoušel se sestrou dohodnout i prostřednictvím advokátky a byla to právě sestra, která na její dopis nikterak nereagovala a jeho švagrovi v bydlení v nemovitosti bránila. Přesto oba soudy dospěly k závěru, že k darování přistoupil proto, aby údajná poškozená společnost nevymohla své pohledávky. Žádná vymahatelná pohledávka však v době převodu neexistovala.
V závěru dovolání obviněný P. N. navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání napadená rozhodnutí ve všech výrocích zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Náchodě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného P. N. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom směru, že shodnými argumenty se dovolatel v rámci obhajoby bránil po celou dobu trestního řízení a jak nalézací, tak i odvolací soud se těmito argumenty řádně zabývaly. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu státní zástupce upřesnil, že tvrzení obviněného o neexistenci pohledávky, jejíž uspokojení měl svým jednáním částečně zmařit, není v dané situaci námitkou hmotně právní povahy, neboť takové právní posouzení soud v rámci trestního řízení činil při objasňování skutečného stavu věci formou předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. Pro posuzování předběžných otázek platí zákonné pravidlo, podle něhož je orgán činný v trestním řízení vázán pravomocným rozhodnutím soudu o takové otázce, přičemž v daném případě je takovým rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 20 Co 510/2006, jímž bylo rozhodnuto, že poškozený v exekučním řízení řádně pokračoval, když postupně s ročními prodlevami šestkrát navrhl provést dražbu podílu na nemovitostech, který patřil obviněnému a jehož převodem se obviněný dopustil předmětného deliktu. O této skutečnosti byl dovolatel nepochybně informován a ve skutečnosti u něj právě z tohoto důvodu nemohlo dojít k přesvědčení, že poškozený se o uspokojení svého nároku řádně nestará a že jeho závazek zanikl promlčením. Rozhodnutí soudů obou instancí se státnímu zástupci tedy jeví jako správná a domnívá se, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto má státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za to, že dovolání obviněného P. N. je zjevně neopodstatněné, a navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.
Při přezkoumání napadených rozhodnutí k dovolání obviněného P. N. Nejvyšší soud vycházel z následujících skutečností:
Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku především namítl, že v době převodu předmětných nemovitostí ze své dispozice již poškozený neměl vůči obviněnému žádnou vymahatelnou pohledávku, neboť tato pohledávka byla již promlčena, když věřitel řádně neuplatnil svá práva u soudu, konkrétně řádně nepokračoval v exekučním řízení.
Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, že námitkou totožného obsahu se již zabývaly soudy obou stupňů. Soud prvního stupně na straně 4 a 5 odůvodnění svého rozsudku rozvedl, že námitka promlčení byla uplatněna již v řízení o žalobě na určení, že darovací smlouva ze dne 8. 6. 2005 je vůči žalobci právně neúčinná, vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 275/2005, a uvedl, že je skutečně pravdou, že podle listinných důkazů byla neúspěšně vedena exekuce proti povinnému P. N. na prodej předmětné nemovitosti. V rozhodném období, tj. na jaře a na počátku léta 2005, byl obviněný informován svou sestrou paní H. o tom, že tato má zájem pro svého syna odkoupit jeho polovinu nemovitosti a za tím účelem již jednala se zástupcem poškozené společnosti – věřitele obviněného. Obviněný však v tomto směru neučinil žádné kroky, i přesto, že tento jeho sestrou a poškozenou společností dohodnutý postup by pro něj mohl být výhodný. Nalézací soud uzavřel, že obviněný však neměl zájem a nechtěl, aby nárok poškozené společnosti byl alespoň zčásti uspokojen. Dohodl se proto s loajální osobou – švagrem J. H. a podíl na nemovitosti na něj převedl za předpokladu, že od něj může v budoucnu očekávat ochotu k možné dohodě o zpětném převodu, což by nebylo možné očekávat od sestry obviněného, která měla v úmyslu převodem vlastnického podílu na nemovitosti na svou osobu definitivně vyřešit bytovou situaci svého syna.
Soud druhé instance, který odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné, již výslovně odůvodnění svého rozhodnutí v části týkající se dovolatelovy námitky promlčení pohledávky poškozené společnosti vůči obviněnému jako dlužníku opřel o rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 20 Co 510/2006, který rozhodoval o odvolání proti výše zmiňovanému rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě ve věci sp. zn. 4 C 275/2005. Na straně 2 napadeného usnesení Krajský soud v Hradci Králové, rozhodující v této trestní věci obviněného, k tomuto konkrétně uvedl, že jde o právní posouzení věci zejména z toho hlediska, zda pohledávka společnosti O. H. K., a. s., vůči obviněnému ještě existovala a byla vymahatelná. Citovaný rozsudek odvolacího soudu v civilní věci byl přečten v rámci doplnění dokazování ve veřejném zasedání. Odvolací soud v trestní věci obviněného P. N. se s posouzením otázky promlčení soudem v občansko právním řízení plně ztotožnil a v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 2 a 3 jen ve stručnosti z uvedeného rozsudku zopakoval, že s ohledem na ustanovení §112 občanského zákoníku ve spojení s §336m odst. 1 občanského soudního řádu zde existují okolnosti, které krajskému soudu brání konstatovat, že by poškozená společnost nepokračovala jako oprávněný ve vykonávacím řízení řádně. Z obsahu spisu sp. zn. E 1176/96 Okresního soudu v Náchodě totiž zřetelně plyne, že po nařízení výkonu rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí bylo postupně nařízeno v době od dubna 1998 do června 2002 celkem šest dražebních jednání, která vždy skončila bezúspěšně, neboť se nedostavil žádný zájemce. Po šestém marném dražebním jednání již návrh na pokračování podán nebyl a výkon rozhodnutí byl poté zastaven. Oprávněný se tedy řadu let o svá práva staral řádně, a proto skutečnost, že výkon rozhodnutí byl po zhruba šesti letech a po marných šesti pokusech o prodej nemovitosti zastaven, nelze klást k tíži poškozené společnosti. Znamená to tedy, že po dobu od 2. 7. 1996 do června 2003, kdy výkon rozhodnutí byl zastaven, promlčecí doba, jejíž běh začal dnem 5. 2. 1995, dosud neskončila. Tedy nepodání návrhu na pokračování v řízení s následkem zastavení výkonu rozhodnutí nezakládá vždy důvodnost závěru, že oprávněný nepokračoval v řízení řádně.
Nejvyšší soud následně po podání dovolání zjistil ke shora uvedenému, že v občansko právním řízení bylo také již podáno k Nejvyššímu soudu dovolání žalované strany, vedené zde pod sp. zn. 30 Cdo 2684/2007, z jehož podnětu v mezidobí dovolací soud zrušil rozsudkem ze dne 3. 10. 2007, č. j. 30 Cdo 2684/2007-130, obě rozhodnutí učiněná v civilní věci, o která se opíralo zejména rozhodnutí odvolacího soudu v nynější trestní věci, napadené dovoláním obviněného, a to rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2007, č. j. 20 Co 510/2006-108, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. října 2006, č. j. 4 C 275/2005-92, a věc vrátil Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud právě s ohledem na tuto situaci, která v uvedené civilní věci nastala, považuje za nutné se vyjádřit k posouzení otázky promlčení jako předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Tedy jinak řečeno, jestliže jde o otázku viny, jako tomu bylo s ohledem na obhajobu obviněného v posuzovaném případě, musí ji orgán trestního řízení posoudit samostatně i v případě, že tu již je pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o takové předběžné otázce. Za otázku viny je nutno považovat nejen každý znak trestného činu, uvedený ať už ve zvláštní nebo obecné části trestního zákona, ale i každou jednotlivou podmínku nutnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin či nikoli. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení musí řešit předběžnou otázku týkající se posouzení viny obviněného samostatně, přestože o ní bylo již pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem, však neznamená, že by se rozhodnutím příslušného orgánu vůbec nezabývaly a nebraly ho v úvahu. Takové rozhodnutí i spisy týkající se této věci jsou důkazním materiálem, se kterým se musejí vypořádat, a případné odchylné rozhodnutí o řešené otázce náležitě odůvodnit, neboť tu jde o odchylné řešení otázky, o níž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušným orgánem, kterému je řešení takové otázky speciálně svěřeno. Tato situace, která tu byla v době rozhodnutí odvolacího soudu, se však v důsledku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2007, č. j. 30 Cdo 2684/2007-130, zásadně změnila, neboť shora uvedená rozhodnutí v civilní věci byla zrušena, čímž zejména napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ztratilo svůj základ o nějž bylo opřeno, a to přesto, že Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto svého rozhodnutí dospěl k závěru, že odvolací soud v projednávané civilní věci správně vystihl, že je třeba vyjít ze smyslu odpůrčí žaloby, a dovodil, že v řízení o odporovatelnosti právního úkonu je účastníkem řízení na straně žalovaného osoba s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, a nikoli dlužník, vůči němuž má žalující věřitel vymahatelnou pohledávku. Ve smyslu citovaného ustanovení §100 odst. 1 občanského zákoníku tato osoba odlišná od dlužníka není tudíž oprávněna vznést v tomto řízení námitku promlčení věřitelovy pohledávky a soud k ní proto nepřihlíží. Rozhodující pro závěr soudu, že pohledávka je vymahatelná, je posouzení, zda pohledávka byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Ve světle platné judikatury je třeba souhlasit i s názorem odvolacího soudu, že námitku promlčení věřitelovy pohledávky by bylo možno uplatnit až v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci), byl-li právní úkon dlužníka prohlášen vůči věřiteli neúčinným podle ustanovení §42a občanského zákoníku. Výkon rozhodnutí (exekuci) je v takovém případě třeba vést proti osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, a nikoli proti dlužníku. Této osobě, jež je z hlediska procesního v postavení povinného, tudíž náleží i všechna práva, která může povinný v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) uplatnit, mimo jiné i právo namítat promlčení pohledávky věřitele (oprávěného) přiznané vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Nelze však již souhlasit s názorem odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, jestliže uzavřel, že byly splněny všechny podmínky odporovatelnosti podle ustanovení §42a občanského zákoníku, aby odpůrčí žalobě mohlo být v projednávané věci vyhověno. Jak bylo oběma soudy zjištěno, proti dlužníku P. N. a žalovanému J. H. bylo v souvislosti s odporovatelnou darovací smlouvou ze dne 8. 6. 2005 zahájeno trestní řízení pro trestný čin poškozování věřitele. V případě, že by žalovaný a dlužník P. N. skutečně uzavřeli darovací smlouvu ze dne 8. 6. 2005 se záměrem (úmyslem) zmařit uspokojení pohledávky žalobce (tím, že P. N. pozbude veškerý majetek, z něhož by mohla být pohledávka žalobce uspokojena cestou výkonu rozhodnutí), pak by účel darovací smlouvy odporoval zákonu. Tato smlouva by byla proto neplatným právním úkonem ve smyslu §39 občanského zákoníku a současně by nemohly být splněny podmínky odporovatelnosti podle §42a občanského zákoníku, který – má-li být právní úkon jen vůči věřiteli právně neúčinný – předpokládá, že úmysl zkrátit věřitele má jen dlužník a že druhá strana právního úkonu o tomto úmyslu věděla (byl jí znám) nebo musela vědět (musel jí být znám). Za tohoto stavu věci by ovšem nemohlo být odpůrčí žalobě žalobce vyhověno, protože v daném případě jde o posouzení absolutní neplatnosti právního úkonu, ke které měly oba civilní soudy v souladu se soudní praxí přihlížet z úřední povinnosti.
Nejvyšší soud proto s přihlédnutím k uvedeným závěrům obsaženým v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2007, č. j. 30 Cdo 2684/2007-130, dospěl k závěru, že je třeba se otázkou promlčení předmětné pohledávky v souvislosti s výkonem rozhodnutí, směřujícím k vymožení této pohledávky poškozené společnosti, a to v návaznosti na shora uvedenou obhajobu uplatněnou obviněným P. N. zpochybňující zejména jeho úmysl zmařit uspokojení svého věřitele, znovu ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. zabývat, neboť je třeba postavit najisto, zda nedošlo k promlčení předmětné pohledávky, což má význam jak pro posouzení subjektivní stránky souzeného trestného činu z hlediska obviněným uplatněných námitek, tak i pro posouzení otázky, zda vůbec byla nemovitost způsobilá k uspokojení věřitele obviněného.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. podané dovolání obviněného P. N. důvodným, a proto z podnětu tohoto dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 12 To 448/2006, i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. 10. 2006, sp. zn. 1 T 84/2006. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých a Nejvyšším soudem zjištěných vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení nalézací soud zejména posoudí sám jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., zda došlo v předmětné věci k dovolatelem namítanému promlčení. Přitom bude brát v úvahu, že nelze tuto otázku postavit tak, zda existovala či neexistovala vymahatelná pohledávka, protože promlčení nemá na existenci pohledávky vliv, ani z obecného hlediska nevylučuje vymahatelnost nároku plynoucího z promlčené pohledávky, pouze ji oslabuje (srov. k tomu shora citovaný právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2007, č. j. 30 Cdo 2684/2007-130). K tomu pak Nejvyšší soud považuje za nutné ještě dodat, že i po ztrátě nároku promlčené subjektivní právo samo trvá dále jako takzvané právo naturální, což znamená, že dlužník i po promlčení může pohledávku po právu splnit, přičemž nedojde na straně věřitele po takovém plnění k bezdůvodnému obohacení. Soud k promlčení nemůže přihlédnout z úřední povinnosti a ani jej z úřední povinnosti nezkoumá, pouze z podnětu dlužníka (vznesení námitky promlčení). Nelze také opomenout, že smyslem institutu promlčení je čelit složitým problémům, které by mohly vznikat při časově neomezené, respektive příliš dlouhé možnosti uplatnit právo u soudu, když každý je povinen náležitě pečovat o svá práva, a tedy je řádně v případě nutnosti uplatnit. Tento institut nelze zaměňovat s právním institutem prekluze, kdy naopak zákon s marným uplynutím lhůty k uplatnění práva spojuje vedle zániku nároku i zánik samotného práva, což se ovšem netýká případu obviněného.
Trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku. V tomto případě však nelze dále přehlédnout, že z napadených rozhodnutí vyplynulo, že výkon rozhodnutí proti nemovitosti, kterou měl obviněný zcizit a tímto zmařit uspokojení svého věřitele, byl marně veden několik let, v průběhu nichž došlo k nejméně šesti dražbám, k nimž se ovšem nikdo nedostavil, a proto bylo poté řízení o výkonu rozhodnutí pro bezúspěšnost zastaveno. Z těchto důvodů je třeba, aby nalézací soud v následujícím řízení vyřešil i otázku způsobilosti uvedeného zcizeného majetku k uspokojení věřitele, neboť majetkem se zde rozumí jen takový majetek, resp. jeho část, z něhož, resp. z níž lze dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele. Jinými slovy vzhledem ke konstrukci skutkové podstaty podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. je nutno mít za to, že toto ustanovení dopadá jen na ty případy záměrného snižování hodnoty majetku dlužníka, jimiž dochází nebo má dojít k úbytku právě takových majetkových hodnot, které jsou použitelné k uspokojení věřitelů.
Po vyřešení všech uvedených zásadních otázek v souladu s vyslovenými právními názory Nejvyššího soudu (srov. §265s odst. 1 tr. ř.), bude Okresní soud v Náchodě postupovat při odůvodňování rozsudku důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být také patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného (a to včetně obhajoby uplatněné v dovolání i později), proč případně nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V neposlední řadě bude nalézací soud respektovat zásadu zákazu změny v neprospěch obviněného (reformationis in peius), neboť právě na základě jeho dovolání došlo ke zrušení obou ve výroku tohoto usnesení uvedených rozsudků (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.