ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.851.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 851/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. září 2007 o dovoláních, která podali obvinění A. P., J. P., roz. K., K. J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 5 To 21/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 80/2005, takto:
Z podnětu dovolání obviněných A. P., J. P. a K. J. se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 5 To 21/2007.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 8. 2006, sp. zn. 3 T 80/2005, byl obviněný A. P. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §256 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Dále byl obviněnému podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 20 000,- Kč. Pro případ, že by obviněný peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, byl mu podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody na tři měsíce.
Uvedený trestný čin podle výroku o vině tohoto rozsudku obviněný A. P. spáchal tím, že
„za účelem znemožnit Ing. J. B. uspokojení pohledávky ve výši 480 000, Kč dle směnky vystavené dne 1. 3. 1998 Č. S., kterou podepsal jako aval dne 1. 3. 1998, a společnosti I. T., s. r. o., uspokojení nesplacené pohledávky ve výši 700 000,- Kč dle smlouvy o půjčce ze dne 1. 3. 1998, u níž společně s manželkou - obviněnou J. P. dne 27. 4. 1998 jako zástavci zřídili zástavní právo k nemovitostem - rodinnému domu, a věřiteli již byl vyzván k plnění za dlužníka:
a) dne 24. 5. 2004 v H., společně s manželkou obviněnou J. P. uzavřel s obviněnou K. J. kupní smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitostem za celkovou částku 20 000,- Kč, a to na:
· rodinný dům,
· pozemky, zastavěná plocha a nádvoří,
ačkoli hodnota těchto nemovitostí ke dni prodeje činila 900 000,- Kč,
b)dne 7. 6. 2004 v H., společně s manželkou obviněnou J. P. uzavřel s obviněnou K. J. smlouvu o věcném břemenu, na jejímž základě za částku 5 200,- Kč obviněná K. J. zřídila manželům obviněným A. a J. P. doživotní a bezplatné užívání nemovitostí, a to na:
· rodinný dům,
· pozemek, zastavěnou plochu a nádvoří,
čímž se tyto nemovitosti v hodnotě 900 000,- Kč staly neprodejnými,
a jednáním pod body a), b) způsobil škodu ve výši 280 000,- Kč“.
Obviněné J. P. a K. J. byly uznány vinnými z účasti na trestném činu poškozování věřitele formou pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. a za to byly odsouzeny podle §256 odst. 1 tr. zák. k trestům odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jejichž výkon jim byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Obviněné J. P. byl uložen podle §53 odst. 1, 2 písm. a) a §54 odst. 1 tr. zák. rovněž peněžitý trest ve výměře 10 000,- Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněné J. P. podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody na tři měsíce.
Obviněná J. P. pomoc k uvedenému trestnému činu spáchala podle výroku rozsudku tím, že
„za účelem znesnadnit věřitelům manžela obviněného A. P. společnosti I. T., s. r. o., uspokojení nesplacené pohledávky ve výši 700 000,- Kč dle smlouvy o půjčce ze dne 1. 3. 1998, u níž manžel A. P. dne 27. 4. 1998 jako zástavce zřídil zástavní právo k nemovitostem - rodinný dům a pozemky, a Ing. J. B. uspokojení pohledávky ve výši 480 000,- Kč ze směnky vystavené dne 1. 3. 1998 Č. S., kterou dne 1. 3. 1998 obviněný A. P. podepsal jako aval, ač již byl věřiteli vyzván k plnění za dlužníka,
dne 7. 6. 2004 v H., společně s manželem A. P. uzavřela s obviněnou K. J. kupní smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitostem za celkovou částku 20 000,- Kč, a to pro:
· rodinný dům,
· pozemek, zastavěnou plochu a nádvoří,
přičemž tyto dne 24. 5. 2004 v H., společně s manželem obviněným A. P. na základě kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem prodala obviněné K. J. za 20 000,- Kč, čímž se tyto nemovitosti v hodnotě 900 000,- Kč staly neprodejnými, a svým jednáním pod body a), b) způsobila škodu ve výši 280 000,- Kč“.
Obviněná K. J. pomoc k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. podle výroku rozsudku soudu prvního stupně spáchala tím, že
„za účelem znesnadnit věřitelům manželů A. a J. P. obchodní společnosti I. T., s. r. o., uspokojení pohledávky ve výši 700 000,- Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 1. 3. 1998, kterou dne 27. 4. 1998 obvinění A. P. a J. P. jako zástavci zajistili zřízením zástavního práva k rodinnému domu a k pozemkům, a Ing. J. B. uspokojení pohledávky ve výši 480 000,- Kč ze směnky vystavené dne 1. 3. 1998 Č. S., kterou dne 1. 3. 1998 obviněný A. P. avaloval, poté, co již byli věřiteli vyzváni k plnění za dlužníka,
dne 7. 6. 2004 v H., dle smlouvy o věcném břemenu zřídila za částku 5 200,- Kč manželům obviněným A. a J. P. doživotní a bezplatné užívání nemovitostí, a to pro:
· rodinný dům,
· pozemek, zastavěnou plochu a nádvoří,
jež dne 24. 5. 2004 v H., získala od manželů obviněných A. a J. P. na základě kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem za celkovou částku 20 000,- Kč,
čímž se tyto nemovitosti v hodnotě 900 000,- Kč staly neprodejnými a jednáním způsobila škodu ve výši 280 000,- Kč“.
Všichni tři obvinění a poškozený Ing. J. B. napadli citovaný rozsudek Okresního soudu v Karviné odvoláními, která Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 5 To 21/2007, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 5 To 21/2007, podali obvinění A. P. a J. P. prostřednictvím obhájkyně JUDr. I. Š. a obviněná K. J. prostřednictvím obhájce JUDr. B. P. dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení.
Obviněný A. P. naplnění citovaného dovolacího důvodu spatřoval v tom, že provedené důkazy jej bez potřebné míry jistoty neusvědčují ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Namítl, že dne 24. 5. 2004, kdy předmětné nemovitosti prodal obviněné K. J. za 20 000, Kč, a dne 7. 6. 2004, kdy s novou majitelkou nemovitostí uzavřel smlouvu o zřízení věcného břemene, podle níž byl oprávněn k doživotnímu a bezúplatnému užívání těchto nemovitostí, nemohl úmyslně poškodit svého věřitele Ing. J. B., protože usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 23 Cm 61/2001, které jej k zaplacení pohledávky tomuto věřiteli zavazovalo, nabylo právní moci až koncem července 2004. Navíc směnku ze dne 1. 3. 1998, od níž se pohledávka Ing. J. B. odvíjí, nepodepsal, takže Ing. J. B. nebyl jeho věřitelem. Další námitku obviněný A. P. směřoval proti právnímu závěru odvolacího soudu, že prodejem nemovitostí, na kterých vázlo zástavní právo, poškodil uspokojení pohledávky věřitele - společnosti I. T., s. r. o., které toto zástavní právo svědčilo. Poukázal na to, že zástavní právo vázne na věci, takže pro uspokojení pohledávky zástavního věřitele není podstatné, kdo tuto věc vlastní.
Závěrem svého dovolání obviněný A. P. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 5 To 21/2007, zrušil a přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání obviněné J. P. je do značné míry obsahově shodné s dovoláním obviněného A. P. Dovolatelka na podporu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že soudy obou stupňů pochybily v právní kvalifikaci skutku, protože ona jednak nevěděla o samostatných dluzích svého manžela a jednak samotným prodejem nemovitostí, na kterých vázlo zástavní právo, nemohla poškodit zástavního věřitele, neboť zástava je spjatá s věcí a nikoli s osobou jejího majitele. Nemohla tudíž svým jednáním pomoci manželovi - obviněnému A. P. spáchat trestný čin poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) k §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. S ohledem na tuto argumentaci dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 5 To 21/2007, zrušil a přikázal odvolacímu soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolací námitka obviněné K. J. spočívala v tom, že soudy obou stupňů ji uznaly vinnou z pomoci k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §256 odst. 1 písm. a) tr. zák, ačkoli nebylo prokázáno, že by cokoli věděla o pohledávkách věřitelů vůči manželům P. Dovolatelka poukázala na to, že bez prokázání její vědomosti o tom, že koupí nemovitostí od manželů P. a zřízením věcného břemene k těmto nemovitostem, ztížila či přímo znemožnila věřitelům manželů P. uspokojení jejich pohledávek, nemohla být pro nedostatek úmyslného zavinění účastnicí na uvedeném trestném činu. Vzhledem k tomu obviněná K. J. Nejvyššímu soudu navrhla, aby napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 5 To 21/2007, zrušil a přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřila jen k dovoláním obviněných A. P. a J. P. Dovolání obviněného A. P. státní zástupce navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné, zatímco dovolání obviněné J. P. označil za důvodné a Nejvyššímu soudu navrhl, aby z jeho podnětu zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 5 To 21/2007, v části týkající se této obviněné, a přikázal uvedenému soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Rozdílný závěr ohledně důvodnosti uplatněných dovolacích námitek státní zástupce vysvětlil tím, že právní námitky obviněného A. P. jsou zjevně neopodstatněné, protože tzv. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně obsahuje základní skutkové okolnosti odůvodňující závěr o jeho vině trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Poukázal na to, že podstata souzeného skutku spočívala v tom, že dovolatel předmětné nemovitosti znehodnotil jejich zatížením věcným břemenem bezplatného doživotního užívání a do výše tohoto znehodnocení je učinil neupotřebitelnými k uspokojení pohledávek věřitelů. Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jsou některé nepřiléhavé formulace nasvědčující tomu, že odvolací soud spatřoval podstatu protiprávního jednání již v samotném prodeji nemovitostí nejen vůči poškozenému Ing. J. B., u něhož tento výklad byl správný, nýbrž i vůči poškozené společnosti I. T., s. r. o., ačkoli v tomto případě šlo o zástavního věřitele, ale pro právní posouzení věci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině, a zde je popsána nejen majetková dispozice spočívající v prodeji nemovitostí, ale i zatížení nemovitostí věcným břemenem ve snaze zmařit uspokojení pohledávek věřitelů. Nedůvodnou státní zástupce shledal i námitku obviněného A. P., podle které mohl obviněný jako vlastník s nemovitostmi neomezeně disponovat, jelikož v té době nenabylo právní moci soudní rozhodnutí o tom, že je povinen zaplatit pohledávku Ing. J. B. Státní zástupce poukázal na skutečnost, že rozhodující je splatnost pohledávky a nikoli to, zda pohledávka byla věřiteli přisouzena rozhodnutím vydaným v civilním řízení.
V případě obviněné J. P. státní zástupce naopak dospěl k závěru, že je zřejmý nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a jejich právním posouzením. Poukázal na to, že obviněné je kladeno za vinu jen to, že se podílela na prodeji zástavou zatížených nemovitostí, a tím pomohla svému manželovi zmařit uspokojení pohledávek jeho věřitelů. Ve výroku o vině zcela absentují údaje o následném zatížení nemovitostí věcným břemenem. Samotným prodejem zástavou zatížených nemovitostí však mohlo dojít pouze k poškození Ing. J. B. a nikoli zástavního věřitele společnosti I. T., s. r. o., protože změna v osobě vlastníka nebrání tomu, aby zástavní věřitel mohl dosáhnout uspokojení svých nároků realizací zástavního práva. Za této situace státní zástupce shledal námitku obviněné, podle které se samotnou účastí na prodeji zástavou zatížených nemovitostí nemohla dopustit pomoci k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., částečně důvodnou.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a zjistil, že obvinění podali dovolání jako oprávněné osoby podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., učinili tak prostřednictvím obhájce, jak jim ukládá ustanovení §265d odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, jak stanoví §265e odst. 1 tr. ř. Všechna dovolání napadají rozhodnutí, proti němuž je podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. tento mimořádný opravný prostředek obecně přípustný, přičemž dovolání mají i obligatorní obsahové náležitosti uvedené v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat výlučně z důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1 tr. ř., zabýval se Nejvyšší soud tím, zda obsah uplatněných námitek, o které je v dovoláních opírána existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., skutečně věcně odpovídá jeho zákonnému vymezení. Zjistil přitom, že formálně je tento důvod naplněn tou částí námitek, jíž dovolatelé napadenému rozhodnutí vytýkají nesprávný právní závěr ohledně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., případně účastenství na tomto trestném činu ve formě pomoci. Ke zbývajícím uplatněným námitkám, které směřovaly výhradně proti skutkovým zjištěním, Nejvyšší soud nepřihlížel, jelikož ty nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin vůbec nešlo, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že dovoláním lze vytýkat výlučně vady právní, které spočívají v nesprávné aplikaci norem hmotného práva. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., čehož se v podaném dovolání obvinění A. a J. P. domáhali tím, že zpochybnili existenci splatných pohledávek, pravost podpisu na směnce a napadli závěr soudu o tom, že o pohledávkách věřitelů věděli.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávnost skutkových zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.
Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatelů o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto Nejvyšší soud vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V posuzované trestní věci to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obvinění dopustili stíhaného skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozveden v jeho odůvodnění a v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, jenž skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně shledal správnými a úplnými.
Vzhledem ke shora uvedenému se Nejvyšší soud zabýval jen těmi dovolacími námitkami, které skutečně směřovaly proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku. Posoudil tudíž pouze opodstatněnost výtek obviněných A. a J. P. směřujících proti právnímu závěru soudů ohledně naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., resp. pomoci k němu v tom smyslu, že nakládali se svým majetkem a prodali nemovitosti, na kterých vázlo zástavní právo. Tyto dvě základní skutečnosti podle jejich přesvědčení vylučují trestnost jejich jednání. Relevantní shledal Nejvyšší soud i právní námitku obviněné K. J., že v jejím případě nebyla naplněna subjektivní stránka účastenství na uvedeném trestném činu. Formálně lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit rovněž námitku obviněného A. P. týkající se toho, zda lze trestný čin poškozování věřitele podle §256 tr. zák. spáchat i za situace, kdy dosud nenabylo právní moci rozhodnutí soudu o pohledávce věřitele v občanskoprávním řízení.
Na podkladě těchto částí podaných dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházejícímu, a dospěl k závěru, že dovolání všech obvivněných jsou zčásti důvodná.
Trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku.
Podmínkou trestnosti činu je tedy to, že pachatel musí být dlužníkem věřitele a některou z popsaných forem způsobí stav, kdy věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky, případně nemůže dosáhnout jejího úplného uspokojení. Uspokojením věřitele se rozumí poskytnutí takového plnění ve prospěch věřitele, které je obsahem závazkového právního vztahu mezi ním a dlužníkem podle důvodu vzniku tohoto vztahu. Předpokladem tedy je splatnost pohledávky věřitele. Trestný čin je dokonán tím, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku.
V posuzované věci zjistily soudy obou stupňů, že ke dni 25. 4. 2004 měl obviněný A. P. dva splatné závazky – vůči obchodní společnosti I. T., s. r. o., jejíž pohledávka činila 700 000,- Kč, a vůči Ing. J. B. ve výši 480 000,- Kč. Ke vzniku obou pohledávek došlo dne 1. 3. 1998, kdy obviněný A. P. společně se svojí manželkou J. P. uzavřel zástavní smlouvu na rodinný dům a pozemky k němu náležející se zástavním věřitelem obchodní společností E., s. r. o., k zajištění pohledávky zástavního věřitele za dlužníkem Č. S., který se zástavním věřitelem uzavřel smlouvu o půjčce 1 600 000,- Kč. Obviněný A. P. současně téhož dne avaloval i směnku vystavenou přímým dlužníkem Č. S. znějící na částku 2 080 000,- Kč. Pohledávka ze směnky přešla postupně na Ing. J. B. a pohledávka ze smlouvy o půjčce zajištěné zástavní smlouvou přešla na obchodní společnost I. T., s. r. o. Jelikož v průběhu doby Č. S. částečně svůj dluh uhradil, výše obou pohledávek za obviněným A. P. v květnu 2004 činila již jen shora uvedených 700 000,- Kč společnosti I. T., s. r. o., a 480 000,- Kč Ing. J. B.
Ze skutkových zjištění soudů dále vyplývá, že dne 24. 5. 2004 obvinění A. P. a J. P. prodali nemovitosti zatížené zástavním právem, jejichž hodnota činila v okamžiku prodeje nejméně 900 000,- Kč, a to obviněné K. J. za částku 20 000,- Kč. Po převedení vlastnických práv obvinění uzavřeli s novou majitelkou nemovitostí dne 7. 6. 2004 smlouvu o věcném břemenu, jehož obsahem bylo právo bezplatného doživotního užívání předmětných nemovitostí obviněnými A. a J. P. Po zatížení věcným břemenem se tak nemovitosti staly fakticky neprodejnými. Výsledky provedeného dokazování pak svědčí o tom, že obviněný A. P. v rozhodné době nedisponoval dalším majetkem, z něhož by mohl pohledávky svých věřitelů uspokojit.
Popsaná skutková zjištění, která Nejvyšší soud zjistil z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, ovšem nenašla adekvátní odezvu v popisu skutku ve výroku o vině, tedy v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, jak je zřejmé ze citace v úvodu tohoto rozhodnutí, a také jim neodpovídají právní závěry soudů obou stupňů.
Skutek je ve výroku o vině popsán u každého z obviněných samostatně. Ačkoli jde o jeden a týž skutek, jsou v jeho třech popisech zjevné rozpory (např. zda obchodní společnost I. T., s. r. o., byla věřitelem jen obviněného A. P. či i vlastním věřitelem jeho manželky J. P.) a navíc je popis skutku nejasný (jde-li o výši způsobené škody), zmatečný a zejména neúplný, takže neobsahuje okolnosti odpovídající všem zákonným znakům trestného činu, případně účastenství na něm. Ty přitom musí být uvedeny v tzv. skutkové větě výroku o vině, neboť ta tvoří konstitutivní část odsuzujícího soudního rozhodnutí. Chybí-li nebo jsou zjevně nesprávné, pak neobstojí ani právní posouzení skutku.
U obviněného A. P. Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolacích námitek konstatoval následující právní pochybení. Soudy obou stupňů při právním posouzení skutku dospěly k závěru vyjádřenému v tzv. právní větě výroku o vině, že dovolatel trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchal vůči oběma věřitelům tím, že část svého majetku učinil neupotřebitelnou. Tento právní závěr je ale v rozporu se skutkovými zjištěními, podle nichž každý z obou věřitelů byl poškozen jinou formou jednání obviněného a uvedený trestný čin byl vůči každému z nich spáchán, resp. dokonán v jiný okamžik. V popisu skutku je úvodem uvedeno, že jeden z věřitelů měl svou pohledávku zajištěnu zástavou váznoucí na nemovitostech patřících manželům A. a J. P., kteří je prodali obviněné K. J., a druhý nikoli. Vůči věřiteli Ing. J. B., jemuž nesvědčilo zástavní právo, byl tudíž trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchán již tím, že obviněný jako jeho dlužník úmyslně prodal část svého majetku, z něhož bylo možné dosáhnout uspokojení splatné pohledávky, aniž by obdržel do svého majetku odpovídající protihodnotu. Naopak vůči zástavnímu věřiteli, obchodní společnosti I. T., s. r. o., byl uvedený trestný čin dokonán později, až úkonem, který na zcizení majetku navazoval a způsobil jeho neupotřebitelnost k uspokojení pohledávky zástavního věřitele. Tímto úkonem bylo zřízení věcného břemene spočívajícího v doživotním bezplatném užívání předmětných nemovitostí oběma obviněnými manžely P., jež učinilo nemovitosti, na kterých vázlo zástavní právo, neprodejnými a tudíž nebylo možné jejich prodejem uspokojit splatnou pohledávku zástavního věřitele.
V návaznosti na skutečnost, že pohledávka jednoho z věřitelů byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem, Nejvyšší soud shledal zcela důvodnou dovolací námitku obviněných A. a J. P., že nemohli ve vztahu k zástavnímu věřiteli - obchodní společnosti I. T., s. r. o., naplnit skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. jen tím, že prodali zástavou zatížené nemovitosti. Obecně platí, že jedná-li dlužník některým ze způsobů vyjmenovaných v §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. za situace, kdy pohledávka věřitele je zajištěna zajišťovacím institutem a spoléhá na to, že plnění věřitele bude poskytnuto z tohoto zajištění, pak nejde o trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Pokud si však dlužník, jako v tomto případě, úmyslně počíná způsobem, který má za následek zmaření uspokojení zástavního věřitele prodejem nemovitostí, na kterých vázne zástavní právo, tím, že je znehodnotí zřízením věcného břemene, pak k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu může dojít. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1078/2004, publikované pod č. T 740, sešit 10, Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck.)
V posuzované trestní věci tedy samotný převod vlastnictví označených nemovitostí obviněnými A. a J. P. na třetí osobu (spoluobviněnou K. J.) bez získání odpovídající protihodnoty neznamenal zmaření uspokojení pohledávky zástavního věřitele, obchodní společnosti I. T., s. r. o. Ke zmaření pohledávky tohoto věřitele došlo až okamžikem uzavření smlouvy, jíž bylo zřízeno věcné břemeno na uvedených nemovitostech, na nichž zástavní právo vázlo, a to ve prospěch obviněných A. a J. P. Zatížením dotčených nemovitostí, jež v podstatě tvořily jediný majetek, z něhož mohli obvinění své věřitele uspokojit, totiž poklesla hodnota zástavy tak, že bez ohledu na osobu vlastníka se nemovitosti staly fakticky neprodejnými. Tímto úkonem tak došlo k poškození majetku dlužníka.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení zjistil, že uvedená část skutkových zjištění podstatná z hlediska posouzení viny obou obviněných, tedy A. a J. P., je ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsána jen ve vztahu k obviněnému A. P. Ve vztahu k obviněné J. P. v popisu skutku absentují okolnosti týkající se uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene k předmětným nemovitostem. Okresní soud se v části výroku o vině u této obviněné omezil jen na tu část jednání, jež spočívala v prodeji předmětných nemovitostí v hodnotě 900 000,- Kč výrazně pod jejich cenou (za 20 000,- Kč), a konstatoval, že obviněná J. P. byla motivována snahou znesnadnit věřitelům spoluobviněného manžela A. P. uspokojení pohledávek obou jeho věřitelů, Ing. J. B. a obchodní společnosti I. T., s. r. o. Pouhým prodejem nemovitostí zatížených zástavním právem ve prospěch jednoho z věřitelů však ke zmaření jeho pohledávky nedošlo. Právní posouzení skutku ve vztahu k obviněné J. P. je tak v rozporu s nedostatečně popsaným skutkovým stavem.
Ve vztahu k obviněné K. J. Nejvyšší soud pokládá za opodstatněnou právní námitku této dovolatelky, jíž poukázala na nedostatek naplnění subjektivní stránky účastenství na trestném činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Ovšem nikoli ve stejném rozsahu, v jakém ji dovolatelka uplatnila. Obviněná K. J. podle skutkové věty výroku o vině rozsudku okresního soudu ve snaze znesnadnit věřitelům manželů A. a J. P. obchodní společnosti I. T., s. r. o., a Ing. J. B. uspokojení jejich pohledávek v celkové výši 1 180 000,- Kč dne 7. 6. 2004 zřídila za částku 5 200,- Kč manželům A. a J. P. věcné břemeno doživotního a bezplatného užívání specifikovaných nemovitostí, kterých byla vlastníkem a ke kterým vázlo zástavní právo ve prospěch obchodní společnosti I. T., s. r. o., čímž tyto nemovitosti učinila neprodejnými. Z popsaného jednání tedy lze dovodit úmyslné zavinění dovolatelky ve vztahu ke zmaření uspokojení pohledávky zástavního věřitele. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že dovolatelka zdůvodnila koupi předmětných nemovitostí za velmi nízkou cenu tím, že na nich vázlo zástavní právo. Již z této skutečnosti je evidentní, že o existující pohledávce zástavního věřitele obchodní společnosti I. T., s. r. o., věděla. Pokud přesto zřídila k nemovitostem věcné břemeno, v důsledku čehož se nemovitosti staly fakticky neprodejnými, musela být srozuměna s tím, že její jednání bude mít negativní dopad na možnosti zástavního věřitele uspokojit jeho pohledávku.
O podstatně jinou situaci jde u této obviněné v případě jednání, jímž měla pomoci znesnadnit věřiteli spoluobviněných Ing. J. B. uspokojení jeho pohledávky. (Již takto formulovaný výrok je vnitřně rozporný, neboť v části týkající se obviněné J. P. soud za dlužníka považoval pouze obviněného A. P., nikoli tedy současně jeho manželku, spoluobviněnou J. P.!) Ke zmaření pohledávky tohoto věřitele totiž nedošlo stejným jednáním tedy zřízením věcného břemene k předmětným nemovitostem, nýbrž již jejich předcházejícím převodem do vlastnictví obviněné K. J. za cenu výrazně podhodnocenou. Přitom tato významná část jednání obviněné K. J. opět v popisu skutku výroku o vině zcela chybí. Z důvodu této právní vady nebylo možné přezkoumat existenci zavinění obviněné K. J. nezbytné pro výrok o vině účastníka na trestném činu.
Nejvyšší soud proto na podkladě všech podaných dovolání dospěl k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 5 To 21/2007, bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněných, ačkoli rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž směřovala odvolání, spočíval ze shora popsaných důvodů na nesprávném právním posouzení skutku, tak jak byl skutek individuálně vůči jednotlivým obviněným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vymezen.
Po zjištění, že dovolání obviněných jsou částečně důvodná, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 5 To 21/2007, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která jeho zrušením pozbyla podkladu, a tomuto soudu podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Trestní věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení, v němž Krajský soud v Ostravě znovu projedná odvolání obviněných podané proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 8. 2006, sp. zn. 3 T 80/2005. Věcí se bude zabývat ve všech směrech uvedených v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu a odstraní vady vytčené dovolacím soudem. Podle §265s odst. 1 tr. ř. je Krajský soud v Ostravě vázán právním názorem, který v této věci vyslovil Nejvyšší soud. Současně musí odvolací soud při novém rozhodnutí ve věci respektovat, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch dovolatelů, neboť napadené usnesení bylo zrušeno jen v důsledku jejich dovolání.
Pokud jde o další z uplatněných námitek, Nejvyšší soud dodává, že samotným prodejem nemovitostí skutečně obviněný A. a J. P. nemohli bez dalšího spáchat trestný čin, neboť jen realizovali svá vlastnická práva. Podstatné ovšem je, že obviněným výkon vlastnických práv spočívajících v převodu nemovitostí není kladen za vinu. Dosavadní skutková zjištění však svědčí o tom, že oba obvinění předmětnou transakcí úmyslně zmařili uspokojení pohledávky věřitele Ing. J. B., jelikož nemovitosti v hodnotě 900 000,- Kč prodali pouze za částku 20 000,- Kč. Pokud by obvinění nemovitosti prodali za odpovídající protihodnotu a do svého majetku by obdrželi adekvátní finanční plnění, pak by se na jejich možnosti uspokojit splatnou pohledávku věřitele Ing. J. B. fakticky nic nezměnilo a výkon vlastnických práv by pro ně neměl trestně právní důsledky.
Nedůvodná je i další námitka obviněného A. P., jíž brojil proti tomu, že v okamžiku prodeje nemovitostí, nebylo o pohledávce jednoho z věřitelů Ing. J. B. dosud pravomocně soudem rozhodnuto. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. je totiž rozhodující pouze splatnost pohledávky (srovnej §563 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a §340 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a nikoli to, zda o existenci pohledávky a jí odpovídajícího závazku dlužníka bylo rozhodnuto v jiném soudním řízení.
Nad rámec posuzovaných dovolacích námitek v souvislosti s tím, že věc se opětovně vrací do odvolacího řízení, Nejvyšší soud ukládá Krajskému soudu v Ostravě, aby se v rámci nového projednání věci vypořádal s otázkou výše škody, jíž obvinění protiprávním jednáním způsobili. V napadeném usnesení žádný relevantní závěr ohledně výše způsobené škody učiněn nebyl. Základní skutková podstata trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. sice trestní odpovědnost pachatele neváže na vznik škody, ale pokud skutková zjištění popsaná ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku údaj o škodě obsahují, je nutné s ohledem na ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. stručně vyložit, na podkladě jakých důkazů včetně jejich hodnocení soud k závěru o způsobení škody v určité výši dospěl.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněných nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 20. září 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka R o u š a l o v á
Vyhotovila:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á