ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.936.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 936/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2007 o dovolání, které podal obviněný J. C., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 3 To 242/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 225/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. C. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. C. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2007, sp. zn. 2 T 225/2006, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Trestného činu se dopustil tím, že ačkoli byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 1997, sp. zn. 35 T 7/1997, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 1 To 210/1997, odsouzen za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let se zařazením do věznice s ostrahou a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 1998, sp. zn. 70 T 144/1997, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 3 To 1069/1999, odsouzen za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) odst. 3 písm. b) tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou, při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 1997, sp. zn. 35 T 7/1997, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 23. 5. 2002, dne 27. 2. 2006 kolem 11.00 hodin v O. –P. , v pobočce Č. s. , a. s., na ulici D. , přistoupil s úmyslem zmocnit se peněz k přepážce č. 2, kde namířil pistolí na pracovnici banky J. F. a slovy „naval prachy“ požadoval vydání finanční hotovosti. Pracovnice banky ale vydání peněz oddalovaly, takže z pobočky České spořitelny, a. s., odešel, aniž by způsobil nějakou škodu.
Za to byl obviněný J. C. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. s použitím §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Vyjma odsuzujícího výroku obsahuje citovaný rozsudek Okresního soudu v Ostravě i zprošťující výrok, kterého se ovšem podané dovoláním netýká.
Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 1997, sp. zn. 35 T 7/1997, napadli obviněný a státní zástupce odvoláními, která Krajský soud v Ostravě podle §256 tr. ř. zamítl usnesením ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 3 To 242/2007, jako nedůvodná.
Obviněný J. C. podal dne 22. 6. 2007 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 3 To 242/2007, ve spojení s citovaným odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně prostřednictvím obhájce Mgr. L. P. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstata dovolacích námitek, které obviněný J. C. formálně podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívá v tom, že soud prvního stupně výrok o vině opřel o nezákonně provedenou rekognici. Nezákonnost a potažmo tedy procesní nepoužitelnost tohoto důkazu dovolatel primárně spatřuje v tom, že poznávací řízení neproběhlo v přítomnosti nezúčastněné osoby, jelikož civilní zaměstnankyni Policie ČR, která byla rekognici přítomna, za nezúčastněnou osobu považovat nelze. V návaznosti na to obviněný J. C. poukazuje na chybějící definici pojmu nezúčastněná osoba v trestním řádu a vysvětluje, jak je nutné tento pojem podle jeho názoru vykládat. Nenabízí pozitivní definici, nýbrž negativně vymezuje osoby, které nemohou být za nezúčastněné pokládány (zaměstnanci Policie ČR, státního zastupitelství, advokátní kanceláře apod.). Sekundárně dovolatel namítá, že osoby, které byly poznávající svědkyni ukázány se od sebe výrazně odlišovaly, takže provedení rekognice ani v tomto směru nesplňovalo podmínky stanovené v §104b tr. ř.
Další výtky obviněný J. C. směřuje proti tomu, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku v jeho neprospěch argumentoval fotografiemi pořízenými kamerovým systémem na místě činu a výpovědí svědka O. H. , jenž uvedl, že jeho sestře předal žlutou mikinu s nápisem „B. “, jež je typově totožná s tou, kterou měl na sobě pachatel činu. Dovolatel se domnívá, že tyto důkazy jeho vinu neprokazují, jelikož fotografie jsou nekvalitní a skutečnost, že jeho sestra pro něj převzala nějakou mikinu, ještě neznamená, že mu ji i předala. Dodává, že taková mikina u něj ani nebyla nalezena.
Závěrem svého dovolání obviněný J. C. uzavírá, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a na něj navazující usnesení soudu odvolacího spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení věci, protože se opírají o nezákonně provedenou rekognici a důkazy, které nedostatečně identifikují pachatele. Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) proto navrhl, aby zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 3 To 242/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jím uplatněné námitky tento dovolací důvod nenaplňují a stojí i mimo rámec dovolacích důvodů ostatních. Obviněný J. C. totiž napadenému usnesení nevytýká vady právní, nýbrž pouze nesprávné hodnocení důkazů. Vzhledem k tomu státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. C. podal dovolání jako oprávněná osoba, učinil tak prostřednictvím obhájce, včas a na správném místě, a dovoláním, které obsahuje trestním řádem stanovené nutné náležitosti, napadá rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek obecně přípustný.
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný J. C. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit jen samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., čehož se obviněný J. C. ve svém dovolání fakticky domáhá, neboť napadá rozhodnutí soudu odvolacího a potažmo i soudu prvního stupně jen z toho důvodu, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy odlišně od jeho představ a přihlédly k důkazu, který on sám pokládá za nezákonný.
Napadeným rozhodnutím obviněný J. C. přitom nevytkl vůbec žádnou vadu v právním posouzení zjištěných skutkových okolností. Ve své podstatě pouze opakoval námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního řízení, a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vypořádaly. Nejvyšší soud konstatuje, že takové námitky reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů naplnit nemohou. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.]. Ovšem ani tyto dovolací důvody obviněným J. C. uplatněné námitky formálně nenaplňují.
Nejvyšší soud poznamenává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud je naopak zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního případně i druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu pouze v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (srovnej kupř. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však v posuzované věci rozhodně učinit nelze. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku pečlivě vyložil, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení, přičemž jeho úvahy jsou logické a přesvědčivé. Stejně tak nelze ničeho vytknout právním úvahám soudů obou stupňů ohledně posouzení prokázaných skutečností. Skutek, tak jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku, tedy, že obviněný J. C. , ač ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který si odpykával za jiný zvlášť závažný trestný čin, se s pistolí v ruce domáhal vydání finanční hotovosti v pobočce České spořitelny, a. s., odpovídá použité právní kvalifikaci trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák.
Ačkoli bylo dovolání obviněného J. C. podáno z jiných důvodů, než-li těch, které trestní řád v ustanovení §265b tr. ř. připouští, Nejvyšší soud pokládá za vhodné se stručně vyjádřit k zásadní procesní námitce J. C. uvedené v dovolání, kterou je údajně nezákonné provedení rekognice, při které byl svědkyní J. F. označen za pachatele loupežného přepadení, ke kterému došlo dne 27. 2. 2006 v pobočce České spořitelny, a. s., v O. – P. , kde svědkyně pracovala u přepážky.
Nejvyšší soud úvodem připomíná, že pravidla pro provádění zvláštního způsobu dokazování, kterým je rekognice, jsou v trestním řádu upravena v ustanovení §104b, a má-li být tento důkaz v řízení před soudem použitelný, je nutné daná pravidla beze zbytku dodržet. Rekognice má zásadně dvě fáze, první spočívá ve výslechu poznávající osoby, která je dotázána na popis osoby, o jejíž identifikaci se jedná, druhá v ukázání poznávané osoby mezi dalšími nejméně třemi, které se od ní výrazně neodlišují, a ve vyjádření poznávající osoby, kterou z více ukázaných osob poznává. K provedení rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna. Z protokolu zachycujícím provedení rekognice se svědkyní J. F. , jenž je v trestním spise založen na čl. 194 – 202 a jehož součástí jsou i fotografie osob, které byly poznávající svědkyni ukázány, vyplývá, že v posuzované věci byla rekognice provedena přesně podle daných pravidel. Ještě před započetím poznávacího procesu, byla svědkyně J. F. po řádném poučení vyslechnuta a v rámci tohoto výslechu uvedla okolnosti, za kterých pachatele viděla, a udala jeho velmi přesný popis. Poté poznávající svědkyně bez jakéhokoli zaváhání označila obviněného J. C. , stojícího mezi čtyřmi dalšími podobně vypadajícími muži na místě, které si sám vybral, jako pachatele přepadení. Z fotografií z rekognice je zřejmé, že všichni muži v obecných rysech odpovídají popisu pachatele. Fotografie tak vyvracejí tvrzení obviněného J. C. , že byl ukázán svědkyni mezi osobami, jež se od něj výrazně odlišovaly. Naopak z nich vyvstává, že všichni muži, kteří byli k rekognici přibráni, byli přibližně stejného stáří jako obviněný, téže barvy pleti, podobné fyzické stavby, byli jako on bez vousů a měli zaměnitelné účesy. Nadto byli shodně oblečeni. Nejvyšší soud nezjistil žádné pochybení ani pokud jde o účast nezúčastněné osoby při provedení rekognice. Z písemného protokolu zachycujícího průběh rekognice vyplývá, že poznávací řízení bylo provedeno v přítomnosti civilní zaměstnankyně Policie ČR H. H. , která nemá žádný vztah k projednávané věci ani k osobám, kterých se tento úkon dotýkal. H. H. není ani orgánem činným v trestním řízení a ze spisového materiálu vyplývá, že v projednávané věci nebyla činná ani jako pomocná osoba policejního orgánu a v žádné fázi trestního řízení nijak nezasahovala do prověřování a vyšetřování projednávané věci. Z tohoto pohledu tedy lze uzavřít, že na věci není nijak zúčastněna, což podle znění §104b odst. 1 tr. ř. postačí k tomu, aby byla k rekognici přibrána. Tvrzení dovolatele, že pouze pro její zaměstnanecký vztah k orgánu činnému v trestním řízení vznikají pochybnosti o její nestrannosti, je spekulativní a nemá oporu v konkrétních zjištěních. Jeho jediným účelem je snaha vyloučit z uceleného kruhu důkazů svědčících o vině obviněného J. C. jeden z nejprůkaznějších důkazů, protože, jak již bylo shora uvedeno, rekognice v této věci proběhla bez jakýchkoli komplikací a poznávající svědkyně si byla při označení dovolatele jako pachatele činu naprosto jistá.
K dalším procesním výtkám obviněného J. C. týkajících se výpovědi svědka O. H. a fotografií z místa činu Nejvyšší soud nepokládá za nutné se jakkoli vyjadřovat, protože směřovaly výhradně proti způsobu, jakým nalézací soud tyto důkazy hodnotil a jak již bylo shora uvedeno, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tedy po pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v souhrnu důkazů ostatních.
Lze tedy shrnout, že obviněný J. C. podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky, které uplatněný dovolací důvod nenaplňují, jelikož jsou založeny pouze na zpochybnění důkazů, ze kterých soud prvního stupně vyšel při svém závěru, že dovolatel je pachatelem projednávaného skutku. Pouze skrze tyto údajné procesní vady, které nemohou být předmětem přezkumu v dovolacím řízení, obviněný J. C. zpochybnil správnost právních závěrů soudů a označil jejich rozhodnutí za nezákonná. Napadenému rozhodnutí přitom v podaném dovolání nevytkl žádnou specifickou vadu v právním posouzení zjištěných skutkových okolností. Ve své podstatě toliko odkázal na námitky, které již dříve uplatnil v podaném odvolání a s nimiž se odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal.
Po zjištění, že dovolání obviněného J. C. se opírá o důvody, které nepatří do okruhu důvodů vymezených ustanovením §265b tr. ř., Nejvyšší soud ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. srpna 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.