ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.966.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 966/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2007 o dovolání podaném obviněným J. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 67 To 118/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 91/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 2 T 91/2005, byl mj. obviněný J. K. uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., za který mu byl podle §126 odst. 2 tr. zák. a §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. uložen peněžitý ve výměře 50.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve lhůtě vykonán, stanovil soud podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř týdnů. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu účasti ve statutárních orgánech právnických osob a v zákazu jejich zastupování po dobu tří let.
Městský soud v Praze jako soud druhého stupně usnesením ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 67 To 118/2007, zamítl podle §256 tr. ř. odvolání obviněného J. K. jako nedůvodné.
Shora citované usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný J. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel úvodem svého podání zrekapituloval časový sled událostí týkajících se společnosti P. P., s. r. o., a poukázal na to, že nepříznivou situaci společnosti ke konci roku 2001 řešil v souladu s ustanoveními zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Konkrétně tedy se společníkem Ing. J. B. (spoluobviněným v dané trestní věci) rozhodli o likvidaci společnosti a jmenovali Ing. H. K. likvidátorkou. Vyjádřil přesvědčení, že to byla likvidátorka, jež nedostála své zákonné povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, přičemž současně nesouhlasil s jejím tvrzením, že byl o stavu úpadku společnosti vyrozuměn. Zpochybnil proto možnost, že by on mohl být pachatelem trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkursu. Zásadní nesouhlas dále vyslovil s aplikací trestně právních norem na daný případ, když se podle jeho názoru jednalo o věc řešitelnou dostačujícím způsobem normami obchodně právními. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudu odvolacího a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, přičemž tak učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten odmítl, že by soudy v předmětné věci kriminalizovaly obchodně právní jednání, poněvadž předmětný skutek naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu a nebylo potom důležité, zda se souběžně jednalo také o delikt soukromoprávní povahy. Vina obviněných podle názoru státního zástupce byla podložena nezvratnými důkazy – svědectví Ing. H. K. a znalecký posudek vypracovaný společností V. C., s. r. o. Zdůraznil nezákonné chování dovolatele jako jednoho ze společníků společnosti, která se nacházela v úpadku, jež vyvrcholilo účelovým bezúplatným převodem 100% obchodního podílu společnosti na M. M. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud v řízení o dovolání není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03), nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám důkazy provádět či opakovat (viz §265r odst. 7 tr. ř.) a je tak povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně.
Jednání, které obvodní soud kvalifikoval jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu, se podle výroku odsuzujícího rozsudku dovolatel dopustil společně se spoluobviněným Ing. J. B. tím, že
jako jednatelé společnosti P. P., s. r. o., poté, co byli v blíže neurčené době na přelomu měsíců listopad a prosinec 2003 likvidátorkou společnosti Ing. H. K., vyrozuměni o tom, že společnost je předlužena, neboť její splatné závazky byly vyšší než její majetek, na valné hromadě konané dne 10. 2. 2004 rozhodli o zrušení rozhodnutí o likvidaci společnosti přijatého valnou hromadou dne 23. 1. 2002 a o odvolání likvidátorky z její funkce, nesplnili svoji zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu podle §3 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a na téže valné hromadě rozhodli o bezúplatném převodu 100% obchodního podílu společnosti v hodnotě 1.100.000,- Kč na M. M.
Z těchto skutkových zjištění, které soud prvního stupně podrobněji rozepsal v odůvodnění svého rozsudku, a které není Nejvyšší soud oprávněn zpochybňovat či měnit, jednoznačně vyplývají všechny skutkové okolnosti, jež jsou významné z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák.
Trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo nesplní svou zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu. Osoby, které mají tuto povinnost, specifikuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení §3, jehož první odstavec stanoví, že povinnost bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu má právnická osoba (resp. dle druhého odstavce téhož ustanovení její statutární orgány či likvidátor právnické osoby v likvidaci, pokud je předlužena) nebo fyzická osoba – podnikatel nacházející se v úpadku. Skutečnost, že společnost je v úpadku, mohou odpovědné osoby v praxi zjistit především z účetnictví právnické osoby. Z hlediska subjektivní stránky je pro její naplnění vyžadován úmysl.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (úmysl přímý) nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Požaduje-li trestní zákon k naplnění skutkové podstaty úmyslné zavinění, postačí úmysl nepřímý, nestanoví-li zákon jinak.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud musí přisvědčit tvrzení obviněného, že povinnost podat návrh na prohlášení konkursu ležela po určitou dobu, a totiž po dobu, kdy byla společnost v likvidaci, na likvidátorce. Ustanovení §70 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném v rozhodné době, totiž jednoznačně stanoví, že jmenováním likvidátora na něj přechází v rámci §72 působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti. Podle §71 odst. 5 téhož zákona je likvidátor orgánem společnosti a za výkon své působnosti odpovídá týmž způsobem jako členové statutárních orgánů. Je tudíž nesporné, že Ing. H. K. po dobu výkonu funkce likvidátorky společnosti P. P., s. r. o., v likvidaci, za situace, kdy se dozvěděla o stavu předlužení společnosti, nedostála své zákonné povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu společnosti. Tato skutečnost však neznamená beztrestnost obviněného vzhledem k jeho dalším krokům ve vztahu k obchodní společnosti, jež jsou součástí skutkových zjištění soudů.
Na valné hromadě konané dne 10. 2. 2004 oba obvinění v této věci rozhodli totiž o zrušení svého předchozího rozhodnutí o likvidaci společnosti a současně odvolali Ing. H. K. z pozice likvidátorky společnosti P. P., s. r. o. Tímto okamžikem přešla zákonná povinnost podat návrh na prohlášení konkursu opět na statutární orgán – jednatele společnosti, tj. na obviněného Ing. J. K. a spoluobviněného Ing. J. B. Tito však své povinnosti nedostáli, ačkoli byli seznámeni s ekonomickým stavem společnosti, jež splňoval stav úpadku. Namísto toho bezplatně převedli společnost na M. M. Z výpovědi tohoto svědka vyplývá, že mu při převodu společnosti nebyly předloženy žádné dokumenty, natož účetní podklady, z jejichž obsahu by měl možnost odhalit stav úpadku (shodně se vyjádřila před soudem i Ing. H. K., viz č.l. 603). Objektivně tak M. M. nemohl podat návrh na prohlášení konkursu společnosti, jíž evidentně koupil fiktivně a plnil úlohu tzv. „bílého koně“. Všechna uvedená rozhodnutí učinili obvinění v jeden jediný den, v době, kdy i dovolatel nejpozději musel znát skutečný stav společnosti a oba obvinění tak konali zjevně v úmyslu vyhnout se konkursnímu řízení. Z tohoto důvodu je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Nesprávný je i názor obviněného vyslovený v dovolání, kterým projevil nesouhlas s aplikací trestně právních norem na uvedený případ. Trestný čin může být spáchán i v rámci jinak obvyklých vztazích soukromoprávní povahy. Pro posouzení, zda se pachatel svým jednáním dopustil trestného činu a je proto třeba použít ustanovení trestního zákona, je rozhodující, zda byly naplněny formální znaky konkrétního trestného činu stanovené v trestním zákoně, aniž by bylo významné, nakolik je jednání pachatele v souladu či v rozporu s normami jiných právních odvětví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované pod č. 575, svazek 24, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK). V praxi naopak nejsou výjimkou případy, kdy určitá obchodní transakce trpí právní vadou, jež může být napravena, resp. řešena podle norem civilního, event. obchodního práva, avšak současně některý účastník tohoto vztahu může být odpovědný za trestný čin, jestliže v rámci tohoto obchodního vztahu jednal tak, že došlo k naplnění znaků skutkové podstaty některého z trestných činů definovaných v trestním zákoně. Navíc v posuzované trestní věci nemohlo jít o běžnou obchodní transakci, jestliže obvinění fiktivně na bezprizorní osobu převedli obchodní společnost, aniž by projevili zájem respektovat obchodní, etické i zákonné normy, jimiž byli jako statutární zástupci zavázáni. Rovněž tedy ani námitka vyloučení trestní odpovědnosti obviněného nemohla zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího ve smyslu §265i odst. 3, 5 tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová