ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1031.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1031/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. září 2007 o dovolání obviněného G. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. J., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2007, č. j. 9 To 576/2006-316, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Plzeň – město pod sp. zn. 37 T 88/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2007, č. j. 9 To 576/2006-316, bylo zamítnuto odvolání obviněného podle §256 tr. ř. proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 20. 9. 2006, č. j. 37 T 88/2005-286. Tímto rozsudkem byl obviněný G. G. uznán vinným pod bodem II. výroku rozsudku trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a pod body III./ad 1. – 3. pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., III./ad. 4 trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a pod bodem III./ad. 5. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvacetidvou měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Rozsudek obsahuje též odsuzující výrok týkající se obviněného Š. R.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že skutek pod bodem II. výroku rozsudku není trestným činem. Namítá, že rozsudek je založen jen na výpovědi poškozeného, přestože jeho výpověď u hlavního líčení je zmatená a nedůvěryhodná a nekoresponduje s dalšími provedenými důkazy. Dále obviněný poukazuje na rozpory ve výpovědi spoluobviněných, které se soudu nepodařily odstranit. Zdůraznil, že jednání poškozeného je zcela účelové. Je zjevné, že poškozený oběma obžalovaným přislíbil obstarání určité záležitosti, aniž by tak učinil. K věci by se mohly blíže vyjádřit svědkyně L. P. a L. O. Soud prvního stupně však návrh obhajoby na jejich výslech zamítl. Podle názoru obviněného se soudu nepodařilo prokázat, že došlo k jednání, které je mu kladeno za vinu. Má za to, že jednání, k němuž došlo, není trestným činem, protože je založeno na výpovědi poškozeného, o jehož svědectví lze mít pochybnosti. Domnívá se, že měl být obžaloby zproštěn, protože zjištěný skutek nespadá pod skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, případně též řízení mu předcházející a přikázal věc soudu k novému projednání a rozhodnutí, event. aby Nejvyšší soud rozhodl sám rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř. a obviněného obžaloby zprostil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Obviněný podal dovolání toliko do výroku o vině pod bodem II. rozsudku.
Podkladem pro učiněný výrok o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. pod bodem II. rozsudku se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že „obžalovaný Š. R. a obžalovaný G. G. dne 11. 3. 2005 v době kolem 17:00 hod. v K. ul. v P. bez svolení nasedli do zde zaparkovaného osobního automobilu BMW 324D, bílé barvy, RZ, majitele L. B., který v tuto dobu seděl na sedadle řidiče, přičemž poškozeného B. se zeptali, z jakého důvodu pro ně nepřijel na smluvené místo, sdělili mu, že je odvoz z tohoto místa stál 2.000,- Kč a po poškozeném B. chtěli, aby jim uvedenou částku zaplatil, přičemž obžalovaný R. poškozeného udeřil pěstí do obličeje, následně požádal obžalovaného G., sedícího na zadním sedadle automobilu, aby mu tento podal nůž, že poškozeného bodne, obžalovaný G. uvedl, že nůž nemá, poškozenému dále oba vyhrožovali zabitím, oběšením, zapálením auta a poté, co poškozený z obav z dalšího napadení předání finanční částky přislíbil, vzal si obžalovaný R. z přihrádky v autě technický průkaz od vozidla s tím, že si ho bere do zástavy a tento mu vrátí, až poškozený přiveze peníze“.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný brojí proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů. Nemůže se ztotožnit s tím, že soudy pro závěr o vině vycházely z verze poškozeného. Je zjevné, že obviněný v dovolání provádí hodnocení jednotlivých důkazů. Je logické, že na straně jedné zpochybňuje jediný usvědčující důkaz (výpověď poškozeného), když na straně druhé poukazuje na rozpory ve výpovědi spoluobviněného, které se podle jeho názoru nepodařilo soudu odstranit. Tvrdí, že pokud by soud vyslechl svědkyně L. P. a L. O., byly by rozpory v dokazování odstraněny. Domnívá se, že i výpověď svědkyně Š. soud prvního stupně hodnotil nesprávně. Je tedy zřejmé, že obviněný napadá ustálenou skutkovou verzi vyjádřenou ve výroku o vině v tzv. skutkové větě. K uvedenému je však třeba uvést, že takovéto námitky jsou ryze skutkového charakteru a nelze je tudíž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Námitky obviněného nikterak nesouvisejí s právním posouzením skutku (jak se obviněný domnívá), ani s jiným nesprávně hmotně právním posouzením, nýbrž s hodnocením důkazů a s tím, že v dané věci je dokazování podle obviněného neúplné. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí náležitě vypořádal s věrohodností poškozeného na str. 8 rozsudku, v úvahu však vzal i obhajobu obviněného, výpověď spoluobviněného a výpověď svědkyně Š. Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně bezesporu dostál své povinnosti vyplývající z §2 odst. 5 tr. ř., když se stejně pečlivě zabýval okolnostmi svědčícími ve prospěch i v neprospěch obviněného, a svůj závěr založil na pečlivém uvážení všech těchto okolností (viz str. 7 – 9 rozsudku), postupoval tedy zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Je třeba též poznamenat, že zatímco ve výpovědích spoluobviněných soud shledal řadu rozporů (např. ohledně osob, které byly přítomny koupi drogy nebo místa, kde mělo dojít k předání pervitinu), výpověď poškozeného těmito rozpory netrpí a jednotlivé detaily do sebe zapadají. K závěru o nadbytečnosti výslechu svědkyň L. P. a L. O. dospěl i odvolací soud. Výslech těchto svědkyň by nemohl přinést nic nového, protože žádná z nich neměla být přímo jednání obviněných přítomna. Obhajoba obviněného nemohla ve světle výpovědi poškozeného obstát. Lze tudíž uzavřít, že v dané věci byla výpověď poškozeného dostatečným důkazem pro prokázání viny obviněných. Nadto lze dodat, že věrohodnost výpovědi poškozeného nebyla žádným důkazem zpochybněna. Nesouhlasí-li obviněný s právní kvalifikací skutku jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., je třeba konstatovat, že toto své tvrzení opírá o odlišné skutkové zjištění, než ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování.
Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. Je totiž zjevné, že v této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného G. G. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann