ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1050.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1050/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. září 2007 o dovolání obviněného J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2007, č. j. 5 To 111/2007-127, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 188/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2007, č. j. 5 To 111/2007-127, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2006, č. j. 3 T 188/2002-107, a to ohledně obviněného J. V. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo odvolacím soudem nově rozhodnuto tak, že J. V. byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen za trestný čin loupeže a sbíhající se trestné činy svémocného odloučení podle §284 odst. 2 tr. zák. a §284 odst. 3 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 3. 2004, č. j. 6 T 70/2003-77 a trestným činem svémocného odloučení podle §284 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2003, č. j. 5 T 79/2003-37, podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl zařazen do věznice s dozorem /§39a odst. 2 písm. b) tr. ř./. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 3. 2004, č. j. 6 T 70/2003-77, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jehož naplnění spatřuje v tom, že „napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo odvolání obviněného posouzeno negativně a v konci zamítnuto, přestože soud druhého stupně rozsudkem zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně a vydal rozsudek nový, který však opětně vychází z analogie rozsudku soudu prvního stupně“. Poukazuje mj. na to, že soud odvolací nevzal v úvahu námitky a výpověď obviněného, přičemž z této výpovědi není patrno, kterého z poškozených uhodil otevřenou dlaní, když uvedené údery nepovažuje za mlácení, přičemž si není vědom toho, že by po někom z poškozených požadoval mobilní telefon či peníze. Uvedené skutečnosti potvrzuje také spoluobviněný F., na jehož výpověď také poukazuje. V další části dovolání poukazuje na rozpory ve výpovědích jednotlivých poškozených, přičemž výpovědi svědků Ch., K. a P. rozvádí. V návaznosti na popis výpovědi svědků konstatuje, že z výpovědí těchto svědků – poškozených vyplývají zásadní nesrovnalosti, které samotný děj neobjasňují, spíše zastírají a znepřehledňují. Obviněný je přesvědčen, že hodnocení jeho jednání soudem prvního i druhého stupně je značně nadnesené a nedovoluje závěr, že byly naplněny znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným rozsudkem odvolacího soudu, přičemž soudem konstruovaný závěr o prokázání trestného činu loupeže je v rozporu se základními zásadami trestního řízení, které jsou vyjádřeny v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudům v tomto směru vytýká libovůli při hodnocení důkazů a je toho názoru, že z výpovědí obviněných a poškozených, lze dovodit, že jednání, kterého se dopustil, lze kvalifikovat toliko jako přestupek, když k uvedenému závěru ho vede skutečnost, že sice poškozeného napadal fyzicky, ale nebylo jednoznačně zjištěno kterého, když intenzita napadení, úder otevřenou dlaní, je fyzickým napadením nízkého charakteru a nízké nebezpečnosti činu pro společnost. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a krajskému soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí a současně požádal předsedu senátu soudu prvního stupně, aby podal návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí krajského soudu, které je dovoláním napadeno a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí s ohledem na to, že z hlediska subjektivní stránky – úmyslu se Krajský soud v Ústí nad Labem právním posouzením zjištěného skutku blíže nezabýval a jeho závěry o použité právní kvalifikaci nejsou náležitě rozvedeny a jsou do té míry nepřesvědčivé, vzbuzující důvodné pochybnosti o jejich správnosti. Poukazuje na to, že z popisu skutku nelze spolehlivě učinit závěr, zda obviněný od počátku jednal v úmyslu zmocnit se násilím cizí věci, či v kterém okamžiku tento úmysl pojal, vyjadřuje přesvědčení, že poté co ustal ve fyzickém napadání J. Ch., požadoval po poškozeném T. K. vydání mobilního telefonu, přičemž poté co mu poškozený K. nevyhověl, jej udeřil otevřenou dlaní do obličeje. Z uvedeného pak dovozuje, že ze strany obviněného šlo pouze o mstu, nikoli o prostředek k překonání kladeného nebo očekávaného odporu ze strany poškozeného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Předně je nutno uvést, že obviněný v podaném dovolání zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, když uvádí, že „nesprávným výkladem výpovědí poškozených odvolacím soudem mohlo dojít k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo v konci k nesprávnému rozhodnutí vůbec. Závěry odvolacího soudu, který konstruuje jednoznačnost a prokázanost trestného činu loupeže, je podle názoru obviněného v rozporu se základními zásadami trestního řízení, a to především §2 odst. 5, 6 tr. ř.“ Ze shora uvedeného je patrno, že výhrady obviněného jsou zaměřeny nikoli proti právnímu hodnocení zjištěného skutkového stavu, ale proti postupu (hodnocení důkazů soudem), který vyústil v předmětné skutkové zjištění. Takové námitky však nelze považovat za naplňující dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle skutkového zjištění soudu druhého stupně, měl se obviněný dopustit jednání spočívajícího v tom, že „dne 24.3.2002 kolem 03.45 hodin v Ch., ul. Ú., okr. Ú., na zastávce MHD, po předchozím nedorozumění na diskotéce, udeřil několikrát otevřenou dlaní do obličeje poškozeného J. Ch., následně požadoval po poškozeném T. K.0, vydání mobilního telefonu, přičemž poté, co mu poškozený K. nevyhověl, jej udeřil otevřenou dlaní do obličeje“. Trestný čin loupeže, kterým byl obviněný uznán vinným je vymezen následovně:, „kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“. Obviněný připouští, že „poškozeného sice fyzicky napadl, nebylo ale bezpečně zjištěno kterého, a to úderem otevřenou dlaní“, přičemž popírá, že by se tak stalo v souvislosti se snahou za použití násilí získat mobilní telefon či jiné věci. Ani státní zástupce v tomto směru nemá pochybnosti o tom, že obviněný použil násilí. Ze skutkového zjištění odvolacího soudu vyplývá, že násilí použil obviněný nejprve proti poškozenému J. Ch. a následně proti poškozenému T. K. Již v této fázi je tedy zpochybňován zjištěný skutkový stav. Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svého rozsudku rozvádí úvahy, které jej vedly k učiněnému skutkovému zjištění a následně použité právní kvalifikaci zejména na str. 5 až 6. V rámci hodnocení důkazů mj. konstatuje, že „poškození byli napadeni; neví kdo dostal první facku (z výpovědi poškozeného K.), a poté po nich chtěli oba (myšleno obvinění) mobilní telefony, obviněný tento požadavek vznesl jednou nebo dvakrát, když odmítli, byli opět napadeni, on má za to, že obviněným (myšleno V.)“. K tomuto závěru dospěl soud (jak uvádí) na základě provedení všech dostupných důkazů. Ze shora uvedeného vyplývá, že obvinění požadovali mobilní telefony a když jim poškození odmítli tyto vydat, byli opětovně biti. Argumentace obviněného i státního zástupce v tomto případě nebere v úvahu shora uvedenou skutečnost a sami hodnotí důkazy a vytváří skutkový stav neodpovídající skutkovému zjištění a hodnotícím úvahám soudu. Sami přehlížejí výpověď svědka K., který mj. uvedl, „na zastávce chtěli telefon oba“, jestli to bylo s nějakou výhružkou na to si již svědek nevzpomenul, když však řekli (myšleno poškození), že telefon nedají „dostali od pana V. facku, myslím tím já od p. V. a druhý od někoho jiného.
Takto popsaný děj obviněný ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství uměle rozfázovali, aby tento lépe odpovídal obhajobě uplatněné obviněným. Z výpovědi svědka P. vyplynulo, že když byli na zastávce a čekali na autobus, přišli tam dva mladíci. V uvedeném směru s ohledem na výpovědi obviněných a svědků nelze obhajobou zpochybnit, že dvěma mladíky byli obvinění – tudíž i obviněný V. Z výpovědi tohoto svědka rovněž vyplývá, že „obvinění začali na poškozené útočit. Nejdříve chtěli po mě mobilní telefon a strkali do nás“. Tato výpověď je podporována i výpovědí svědka Ch., kdy tento uvedl, že poškozený P. byl naražen do zdi a byl po něm požadován mobilní telefon, který z obviněných telefon požadoval uvést nemohl, sdělil však, že oba obvinění byli agresivní a fyzicky napadali. Tedy i druhý poškozený potvrdil, že oba obvinění byli vůči poškozeným agresivní a ze strany jednoho z obviněných zazněl požadavek na vydání mobilního telefonu a to vůči poškozenému J. Ch. Svědek Ch. však také uvedl, že po něm byl požadován mobilní telefon a peníze pouze jedním z obviněných až u U. Je rovněž potvrzováno vyhrožování nožem poškozenému K. u U.
Svědek K. rovněž uvedl, že přesně neví, kdo z poškozených byl první napaden, zda on či kamarád, mobilní telefony chtěli oba (myšleno obvinění). Když řekli, že mobily nedají, dostal od obviněného V. facku, druhý z poškozených od druhého z obviněných. Podobné je i sdělení, že už při tomto konfliktu došlo na to, abychom jim poškození „dali i nějaké věci“. V této souvislosti nelze přehlédnout i sdělení, byť se vztahuje k druhému obviněnému (J. F.), že „v U. tento chytil poškozeného, chtěl po něm peníze a po třech minutách říkal něco o kudle“. Je nepochybné, že obvinění poškozené napadali na zastávce, a to oba dva, oba poškozené bili a oba po poškozených požadovali mobilní telefony /event. je šacovali poškozeného P. – viz poškozený Ch.), přičemž došlo k napadení poškozených za účelem získání mobilních telefonů, což je dáno i tím, že poškození žádnou příčinu k napadení nezavdali, tudíž napadení poškozených bylo od počátku iniciováno snahou obviněných za použití násilí telefony získat, což dokresluje šacování P. a po napadení poškozeného K. na zastávce MHD, které je předmětem dovolání, také napadení poškozeného K. obviněným F. u U. Podstatné je tudíž, že na zastávce oba obvinění poškozené napadli, oba po poškozených požadovali vydání mobilních telefonů, přičemž napadení bylo motivováno snahou mobilní telefony získat, došlo ke rvačce, při které obvinění požadovali mobilní telefony, přitom se obviněný V. projevoval tak, že rozdával facky a 2 – 3 x řekl o vydání mobilního telefonu. V kontextu s důkazy hodnocenými ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že jednání obviněného je nutno kvalifikovat jako trestný čin loupeže, když vykazuje všechny znaky zmíněného trestného činu. Vzhledem k určité nedokonalosti popisu skutkového děje dospěl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k závěru, který prezentoval ve svém vyjádření k dovolání obviněného, aniž by bral v úvahu důkazy soudem hodnocené a rozvedené v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Obviněný jak již bylo shora uvedeno své úvahy směřuje mj. k porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., případně porušení zásady in dubio pro reo soudy, takové námitky však pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Obviněným je v dovolání předkládána vlastní verze skutkového stavu, která je vybudována na vlastním hodnocení důkazů obviněným, přičemž jím předkládaná verze je od objektivně zjištěného skutkového stavu zásadně odchylná. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, kde tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. V. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. V podaném dovolání obviněný rovněž učinil podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby tento ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu „přerušení výkonu trestu odnětí svobody“. Předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě pouze konstatoval „s ohledem na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhuji, aby Nejvyšší soud rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody odsouzeného“. Zde je třeba upozornit na to, že předseda senátu soudu prvního stupně nerespektoval ustanovení §265h odst. 3 tr. ř., které mj. uvádí: „dospěje-li předseda senátu na podkladě dovolání a obsahu spisů k závěru…“, přičemž z uvedeného znění vyplývá, že předseda senátu musí své stanovisko k podnětu na základě dovolání a obsahu spisů odůvodnit a nikoli pouze odkázat na vyjádření státního zástupce. S ohledem na shora uvedenou skutečnost nebyl pak dán řádný podklad pro rozhodnutí, které má na mysli ustanovení §265h odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann