ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1136.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1136/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. října 2007 o dovolání obviněného J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2007, č. j. 50 To 703/2006-209, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 3 T 131/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 25. 9. 2006, č. j. 3 T 131/2004-188, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a za tento trestný čin mu byl podle §250 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání „dvacetijedna měsíců“. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému M. B., trvale bytem D., H., částku 30.000,- Kč.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 1. 2007, č. j. 50 To 703/2006-209, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině a náhradě škody podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §250 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Pro výkon uloženého trestu obviněného podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Proti tomuto rozsudku obviněný podal dovolání.
Dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítá, že zálohu, kterou převzal za zprostředkování smlouvy o úvěru vrátil ve splátkách, a to dne 25. 7. 2003 20.000,- Kč a dne 5. 8. 2003 10.000,- Kč, obě částky na účet č. Dodržel tak podmínky smlouvy vyplývající z čl. II. citované smlouvy. Ačkoliv soudu prvního stupně předložil výpisy, tento se jimi nezabýval a je neprovedl. Je přesvědčen, že trestného jednání se nedopustil a jedná se jen o občanskoprávní vztah, který byl do 30 dnů od uzavření smlouvy o úvěru ukončen (tj. v souladu s ustanovením smlouvy). Pochybení Krajského soudu v Plzni shledává v tom, že se nesprávně vypořádal s dostupnými důkazy, zejména s tvrzením obviněného, že částka 30.000,- Kč byla poškozenému vrácena zpět. Zdůrazňuje, že nejednal v úmyslu dopustit se podvodného jednání a v okamžiku, kdy zjistil, že smluvnímu závazku nemůže dostát, smluvní vztah ukončil „vrácením zálohy na odměnu za zprostředkování“. Podle jeho názoru Krajský soud v Plzni nesprávně vyhodnotil důkazy a po právní stránce je nesprávně posoudil. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně uvedl, že v případě jednání obviněného byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Soud závěr o vině učinil na základě řady opatřených důkazů, zejména se opřel o svědecké výpovědi poškozeného M. B., jeho přítelkyně L. K. a vyjádření ČSOB, a. s. Z těchto důkazů jednoznačně vyplývá, že obviněný neměl žádnou oficiální možnost zprostředkovat od této banky úvěr ve výši 16.000.000,- Kč pro M. B. S ČSOB, a. s. obviněný o takovém úvěru vůbec nejednal. Správný je podle názoru státního zástupce závěr, že obviněný jednal v úmyslu přímém. Pokud jde o předložené kopie dokladů o složení částek 20.000,- Kč a 10.000,- Kč, poukazuje na to, že soud v rámci dokazování zjistil, že tyto částky byly poukázány na účet jistého F. V. z P. Uzavřel, že v posuzované věci dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, protože obviněný soudům obou stupňů především vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní náhled na provedené důkazy a z toho se odvíjející odlišný skutkový závěr – namítá, že předmětný skutek nebyl prokázán. Ze skutkových (procesních) výhrad pak obviněný dovozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Je tedy zřejmé, že obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., čímž dovolání s odkazem na citovaný dovolací důvod uplatnil na procesním a nikoliv hmotně právním základě. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného nenaplňují jím uplatněný důvod dovolání (ale ani žádný jiný dovolací důvod), státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podkladem pro závěr o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „v P. dne 9. 7. 2003 na M. m. P., nám. R., se záměrem vylákat finanční prostředky od M. B., podepsal s ním smlouvu o zprostředkování, v níž se zavázal vyvíjet v následujících 30ti dnech činnost ke zprostředkování úvěru ve výši 16.000.000,- Kč, zároveň za týmž účelem téhož dne a na stejném místě převzal od M. B. zálohu ve výši 30.000,- Kč za zprostředkování úvěru, přičemž v rámci sjednávání smlouvy uváděl nepravdivé údaje o tom, že pracuje pro ČSOB, a. s. a po převzetí zálohy, aniž by zprostředkoval poskytnutí úvěru, po sjednané 30ti denní lhůtě s M. B. přestal komunikovat a poskytnutou zálohu nevrátil, ačkoli tak měl povinnost ze smlouvy“.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný brojí proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů. Svou obhajobu obviněný zakládá na tom, že částku 30.000,- Kč, kterou obdržel jako zálohu ve stanovené lhůtě vrátil. Soudům vytýká, že se touto skutečností nikterak nezabývaly. Je přesvědčen, že se trestného jednání nedopustil a že se jedná toliko o občanskoprávní vztah. Tyto námitky však mají ryze skutkovou povahu a pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají. Nicméně podstatou v dané věci zůstává, že obviněný přijal úplatu za zprostředkování úvěru od ČSOB, a. s., s tvrzením, že je pracovníkem ČSOB, a. s., ačkoliv pro ČSOB nikdy nepracoval. Jde o překážku, která obviněnému bránila závazek splnit už při uzavření smlouvy o zprostředkování bez ohledu na to, zda poskytnutou zálohu poškozenému vrátil. To znamená, že následné (byť v daném případě neprokázané) plnění nemá na vinu pachatele vliv, protože k dokonání trestného činu došlo v okamžiku „uzavření tzv. smlouvy o zprostředkování“. Došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody (srov. č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.). S ohledem na tyto skutečnosti je třeba konstatovat, že námitky obviněného nikterak nesouvisejí s právním posouzením skutku (jak se obviněný domnívá), ani s jiným nesprávným hmotně právním posouzením, nýbrž s hodnocením důkazů a s tím, že v dané věci je dokazování podle obviněného neúplné. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí náležitě vypořádal se všemi rozhodnými důkazy na str. 2 rozsudku, přičemž v úvahu vzal i obhajobu obviněného. Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně bezesporu dostál své povinnosti vyplývající z §2 odst. 5 tr. ř., když se stejně pečlivě zabýval okolnostmi svědčícími ve prospěch i v neprospěch obviněného, a svůj závěr založil na pečlivém uvážení všech těchto okolností, postupoval tedy zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Vytýká-li obviněný soudům, že se nezabývaly otázkou vrácení zálohy, nelze jeho námitce přisvědčit. Poškozený M. B. ani svědkyně L. K. nepotvrdili, že by k vrácení částky 30.000,- Kč došlo. Nadto obviněný jinak, než číslem účtu č., kam peníze poslal, nemůže vrácení částky prokázat. Ohledně tohoto účtu však bylo zjištěno, že není účtem poškozeného. Nesouhlasí-li obviněný s právní kvalifikací skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., není pochyb, že svá tvrzení opírá o odlišné skutkové zjištění, než ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování.
Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. Je totiž zjevné, že v této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann