ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1151.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1151/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2007 dovolání, které podal obviněný Ing. M. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 1 To 53/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 10/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 36 T 10/2005, byl obviněný Ing. M. R. uznán v bodě I výroku vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a tří měsíců, přičemž pro účely výkonu tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Tímtéž rozsudkem byl obviněný pod bodem II výroku podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, že
ačkoliv věděl, že vzhledem ke své finanční situaci nebude schopen dostát svým závazkům a půjčené peníze vrátit, přesto prostřednictvím D. J., v O. vylákal
1. dne 17. 6. 2002 na podkladě smlouvy o půjčce a směnky od B. S. částku 3.900.000,- Kč,
2. dne 21. 10. 2002 na podkladě směnky od V. B. částku 350.000,- Kč s termínem vrácení do 21. 11. 2002,
3. dne 3. 12. 2002 na podkladě směnky od V. B. částku 255.000,- Kč s termínem vrácení do 3. 1. 2003,
4. dne 17. 1. 2003 na podkladě smlouvy o půjčce a směnky od manželů M. a J. S. částku 950.000,- Kč,
peníze přes opakované urgence nevrátil a svým jednáním měl způsobit B. S. škodu ve výši 3.900.000,- Kč, V. B. škodu ve výši 605.000,- Kč a manželům M. a J. S. škodu ve výši 950.000,- Kč, celkem tedy 5.455.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný Ing. M. R., státní zástupce a poškozený Ing. P. Č.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 1 To 53/2006, bylo rozhodnuto:
I. Podle §258 odst. l písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušen ve všech výrocích pod bodem I výrokové části rozsudku.
II. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl, že obviněný Ing. M. R. je vinen, že
v období od března r. 2001 do října r. 2003 vylákal pod příslibem, že peníze mu předané použije k výhodnému zhodnocení, což mu umožní jeho pracovní zařazení v Č. o. b., a. s., postupně:
- od poškozené Ing. J. V. dne 24. 7. 2002 částku ve výši 600.000,- Kč, dne 25. 9. 2002 částku 200.000,- Kč a dne 27. 10. 2003 finanční částku ve výši 800.000,- Kč, které poškozená převedla ze svého bankovního účtu vedeného u Č. s., a. s., na účet obžalovaného Ing. M. R. vedený u Č. s., a. s., čímž způsobil poškozené Ing. J. V. škodu ve výši 1.600.000,- Kč,
- od poškozeného Ing. P. Č. v přesně nezjištěný den v červnu roku 2001 částku 500.000,- Kč, přesně nezjištěného dne ve druhé polovině roku 2001 částku ve výši 500.000,- Kč, dne 24. 7. 2002 částku 500.000,- Kč, která byla převedena na jeho účet vedený u Č. s., a. s., a dne 1. 1. 2003 částku 500.000,- Kč, které poškozenému dosud nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši nejméně 2.000.000,- Kč,
- dne 1. 2. 2003 v H. od poškozené Mgr. I. Č. finanční částku ve výši 500.000,- Kč, kdy tato částka měla být vrácena ve lhůtě do 31. 7. 2004 včetně úroků ve výši 30.000,- Kč, avšak tuto částku ve stanovené lhůtě ani další sjednané lhůtě do 31. 1. 2005 nevrátil, čímž způsobil poškozené Mgr. I. Č. škodu ve výši 500.000,- Kč,
- dne 1. 11. 2001 od poškozeného Ing. L. R. finanční částku ve výši 450.000,- Kč a dne 2. 11. 2001 v O. částku 550.000,- Kč, kdy tyto částky měly být po prodloužení splatnosti vráceny ve lhůtě do 10. 11. 2004 včetně úroku, avšak tyto částky ve stanovené lhůtě ani další lhůtě nevrátil, čímž způsobil poškozenému Ing. L. R. škodu ve výši 1.000.000,- Kč,
- od poškozeného MUDr. R. J. v březnu 2001 finanční částku 500.000,- Kč a na jaře roku 2002 částku 200.000,- Kč, jejíž splatnost byla po vzájemné dohodě postupně prodlužována pod příslibem vyplacení dalších úroků, nejpozději však měla být vrácena ve lhůtě do 20. 3. 2005 včetně úroku, avšak tyto částky ve stanovené lhůtě ani další lhůtě nevrátil, čímž způsobil poškozenému MUDr. R. J. škodu ve výši nejméně 700.000,- Kč,
takto získané prostředky použil ve svůj prospěch na přesně nezjištěné účely a poškozeným způsobil celkovou škodu ve výši 5.800.000,- Kč.
Popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro účely výkonu trestu zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit MUDr. R. J., náhradu škody ve výši 700.000,- Kč, Ing. J. V., ve výši 1.120.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Ing. P. Č., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
III. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání poškozeného Ing. P. Č. zamítnuto.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadl obviněný Ing. M. R. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný namítl, že výrok odvolacího soudu a skutková zjištění, o které jeho vinu opřel, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Za rozporuplná a nejednoznačná označil skutková zjištění týkající se zejména naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Nesouhlas vyslovil i ohledně rozsahu škody, který odvolací soud vymezil součtem finančních částek předaných mu od počátku poškozenými. Současně odkázal na některé provedené důkazy (výslechy Ing. V. a Ing. Č., směnky, příkazy k bezhotovostnímu převodu prostředků a dohodu o narovnání předloženou Ing. V.). Podle názoru obviněného pokud ze strany poškozených docházelo k opakovanému poskytování finančních prostředků jeho osobě a k opakovanému plnění z jeho strany, nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu v tom směru, že měl již v době předání finančních částek v úmyslu si svěřené peníze ponechat.
Dále obviněný poukázal na to, že odvolací soud po doplněném dokazování výslechem poškozeného Ing. Č. dospěl k jinému názoru o výši způsobené škody, a to pouze na podkladě tvrzení jmenovaného a s poukazem na doklad na č. l. 504 spisu, který měl prokazovat hotovostní výdej poškozeného. Tento důkaz odvolací soud vyhodnotil přes nejasnosti (nebyla ověřena pravost zmíněné listiny, nebyl doložen příslušný výpis z účtu, z něhož byl výběr proveden a nebyla vzata v úvahu vysoká životní úroveň poškozeného, jeho postavení, majetkové poměry, na což musel vynakládat nemalé výdaje) v neprospěch obviněného a porušil tak zákon, neboť nerespektoval zásadu „in dubio pro reo“. I v případě poškozené Ing. V. odvolací soud vyvodil nesprávné právní závěry, když její výpověď hodnotil pouze ve vztahu ke škodě a nikoliv ve vztahu k případnému naplnění všech zákonných znaků trestného činu podvodu. Vrchní soud nevzal v potaz opakované výpovědi poškozených, kteří shodně uvedli, že jim nabízel vrácení peněz (jistiny), avšak že požadovali pouze vyplácení úroků a trvali na dalším zhodnocování finančních prostředků, které mu z vlastního podnětu nadále ponechávali, popř. sami mu nabízeli k zhodnocení další finanční prostředky. Obviněný zdůraznil, že v řízení nebylo prokázáno, že by peníze od poškozených vylákal s úmyslem obohatit se. Nebylo-li zjištěno, na jaké konkrétní účely byly svěřené prostředky poškozených použity, nelze konstatovat, že je použil ve svůj prospěch. Nebyla prokázána ani existence dalšího znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., tj. že by poškozené uvedl v omyl, popř. v jaké skutečnosti byl tento omyl spatřován. Obviněný vytkl, že ani doplňující výslechy poškozených Ing. V. a Ing. Č. u veřejného zasedání nevedly k takové změně, která odůvodňovala závěr odvolacího soudu na změnu právní kvalifikace jeho jednání. Napadené rozhodnutí lze považovat jako překvapivé, nesoucí znaky libovůle.
Podle mínění obviněného nebyl proveden jediný důkaz, na jehož podkladě by bylo možno dospět k závěru, o jeho skutečném úmyslu od poškozených peníze vylákat, tyto již nevrátit a uvést je záměrně v omyl, a to již v době převzetí peněz, nebo že měl alespoň vědomost, že tyto nebude moci ve smluvené lhůtě vrátit. Pokud teprve později vznikly překážky, které bránily splnit jeho závazky a jež v době převzetí nemohl předvídat či dodatečně pojal úmysl peníze nevrátit, mělo být jeho jednání chápáno z pohledu nikoli trestněprávního, ale primárně z pohledu práva občanského. Poškození Ing. R., Ing. Č., Mgr. Č. i Ing. V. využili k vymožení svých nároků občanskoprávní řízení. Princip subsidiarity trestní represe přitom vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. v případech, kdy jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. V daném případě se nedá konstatovat, že by jiné právní prostředky selhaly, když poškození disponují pravomocnými exekučními tituly.
Závěrem podání obviněný konstatoval, že jeho jednání, jak je popsáno ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu, může vykazovat toliko formální znaky trestného činu zpronevěry, a to pouze v případě peněz svěřených MUDr. J. ve výši 700.000,- Kč a peněz Ing. Č. ve výši 1.000.000,- Kč (zahrnující však již dříve vyplacené úroky), z nichž 1.500.000,- Kč vyplatil vyděračům, tj. v této částce je vědomě použil k jinému než sjednanému účelu. V daném případě však jednal ve značné tísni a pod nátlakem z obav o život svůj a své rodiny, a proto nemůže být naplněna materiální stránka trestného činu a jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Dále obviněný vyslovil ve smyslu ustanovení §265r odst. l písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí o dovolání.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., jehož vymezení v zákoně připomněla, směřují jeho námitky proti způsobu hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Ostravě a korigoval Vrchní soud v Olomouci. Jejich prostřednictvím obviněný odlišně hodnotí výslechy svědků Ing. Č. a Ing. V., namítá nesprávně stanovenou výši způsobené škody s tím, že se trestného činu kladeného mu za vinu nedopustil, případně že se v omezeném rozsahu dopustil jiného trestného činu, který však z materiálního hlediska nemůže být posouzen jako trestný čin. Státní zástupkyně uvedla, že pokud obviněný označil rozhodnutí zejména odvolacího soudu jako překvapivé, nesoucí znaky libovůle, tak o vytýkanou situaci se v posuzované trestní věci nejednalo. Z obsahu provedených důkazů je zřejmé, že ke zhodnocení finančních prostředků poškozených aktivitou obviněného z titulu jeho funkce klientského pracovníka Č., nikdy nedošlo, když prezentoval naprosto nereálný způsob zhodnocení finančních prostředků, které za tím účelem převzal. Jeho úkolem bylo spravovat určité portfolio klientů a vyhledávat nové investiční nebo úvěrové příležitosti pro klienty, rozhodně však nebyl oprávněn ani způsobilý k obchodování na devizových či měnových trzích nebo provádět jakékoliv samostatné obchody včetně těch, kterými by v rámci banky zhodnocoval peníze svěřené mu jinou osobou mimo podnikového spoření zaměstnanců. Tvrzení obviněného, že může z titulu svého postavení zúročit finanční prostředky, bylo lživé, když od počátku nemohl předpokládat, že dojde k prezentovanému výnosu, neboť v jeho kompetenci žádné výhodné legální dispozice s předanými finančními prostředky nebyly. Již v tomto momentu byly finanční prostředky od poškozených vylákány pod nepravdivou záminkou.
Dále státní zástupkyně zdůraznila, že vrchní soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která lze akceptovat a právní závěry z tohoto vyplývající byly řádně zdůvodněny. Jako relevantní právní námitku nelze posuzovat ani výhradu obviněného, že nebyla učiněna taková zjištění, z nichž by vyplýval závěr o jeho úmyslu poškozené podvést, resp. uvést v omyl. Závěr o formě zavinění je sice závěrem právním, jenž však vychází ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat.
Jelikož podvodný úmysl dominoval trestnému jednání obviněného, bylo podle názoru státní zástupkyně posouzeno právě jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., a nikoli jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., přičemž správně byl posouzen i rozsah spáchané trestné činnosti včetně výše způsobených škod. Za nesprávný označila názor obviněného, že pokud část z podvodně vylákaných peněz vrátil, je třeba tyto odečíst od vylákaných finančních prostředků a v návaznosti na takto zjištěné částky vyčíslit jím způsobenou škodu, od níž by se odvíjela i právní kvalifikace jeho jednání. Státní zástupkyně zdůraznila, že vrácené peníze byly pouze náhradou jím způsobené škody. Nelze přijmout ani tezi obviněného, že na jeho případ je třeba pohlížet z pohledu občanského práva. Tím, že pod falešnou záminkou vylákal od poškozených značné množství peněz, které využil pro sebe a ve svůj prospěch, nejenže překročil rámec smluvních ujednání, ale od počátku jednal podvodně. Ani v tomto směru nebylo možno shledat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku.
Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ing. M. R. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů jsou irelevantní námitky obviněného Ing. M. R., pokud v dovolání v podrobnostech uvádí, že soudy chybně hodnotily důkazy a učinily nesprávná skutková zjištění, přičemž prezentuje svoji verzi celé události. Tvrdí, že bylo pouze prokázáno, že docházelo k opakovanému poskytování finančních prostředků poškozenými jeho osobě a k opakovanému plnění z jeho strany, což podle jeho mínění potvrzuje absenci podvodného úmyslu a vylučuje subjektivní stránku trestného činu podvodu. Jak již bylo výše řečeno, v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Nejvyšší soud připomíná, že závěr o tom, zda je u obviněné osoby dáno zavinění a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, který se ale musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. V daném případě obviněný zpochybňuje zjištění, na jehož podkladě bylo v jeho jednání v soudním řízení shledáno úmyslné zavinění.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Pokud by obviněný uplatnil jen námitky zmíněné v předchozím odstavci, bylo by nutno, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Pro úplnost lze poznamenat, že z příslušné části odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci i rozsudku Krajského soudu v Ostravě plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného.
V mimořádném opravném prostředku obviněný Ing. M. R. rovněž tvrdí, že odvolací soud nesprávně vymezil celkovou škodu součtem finančních částek, které byly poškozenými jeho osobě od počátku předány. Tato námitka by mohla uplatněný dovolací důvod naplnit, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadené soudní rozhodnutí vykazuje vytýkanou právní vadu.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. platí, že škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč. Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, vyplývají skutečnosti, které byly citovány v úvodu tohoto usnesení Nejvyššího soudu. Z nich je zjevné, že obviněný Ing. M. R. svým jednáním naplnil objektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť ke škodě cizího majetku (Ing. J. V., Ing. P. Č., Mgr. I. Č., Ing. L. R. a MUDr. R. J.) sebe obohatil tím, že někoho uvedl v omyl (jmenované fyzické osoby, že peníze mu předané použije k výhodnému zhodnocení, což mu umožní jeho pracovní zařazení v Č. o. b., a. s.) a způsobil takovým činem na cizím majetku (majetku zmíněných osob) škodu velkého rozsahu (celkovou škodu ve výši 5.800.000,- Kč). V odůvodnění rozsudku Vrchní soud v Olomouci připomněl, že již Krajský soud v Ostravě učinil skutkový závěr, že „obžalovaný uvedl poškozené v omyl tím, jak jim prezentoval způsob zhodnocení prostředků, které mu předávali, resp. jaké představy v nich svým jednáním vyvolal“. Soud prvního stupně přitom konstatoval: „Svědci Ing. J. V., Ing. P. Č., Mgr. I. Č., Ing. L. R. a MUDr. R. J. shodně uvedli, že obžalovaný jim sliboval zhodnocení peněz prostřednictvím svého zaměstnání v bance, na základě bankovních operací prováděných bankou, s využitím informací, ke kterým má jako člen vedení banky výlučný nebo přednostní přístup. Poškození shodně uvedli, že obžalovanému Ing. R. peníze předávali pouze za tímto účelem, k žádnému jinému účelu neměly být peníze využity. Ani jeden z nich nebyl informován, že by obžalovaný peníze hodlal použít jinak, než slíbil. Rozhodně nebyli informováni, že by obžalovaný peníze půjčoval jiným fyzickým nebo právnickým osobám za vyšší úrok, o takové možnosti se s obžalovaným nebavili“ (str. 14 rozsudku prvostupňového soudu). V návaznosti na to odvolací soud mimo jiné uvedl: „Je nasnadě, že k půjčování peněz jiným fyzickým či právnickým osobám nebylo nezbytné zastávání místa v peněžním ústavu a že tuto aktivitu mohli (pokud by tak činit chtěli) provozovat sami poškození. Tito s touto formou zhodnocení prostředků nebyli srozuměni, nevěděli o ní a očekávali ze strany obviněného zcela jiné aktivity. Vyjádřili se tak, že při vědomosti tohoto způsobu naložení se svými penězi by je obžalovanému nepředali. Je proto zřejmé, (a takový závěr prakticky činí již soud prvního stupně), že majetkovou dispozici (poskytnutí peněz obžalovanému buď formou jejich fyzického předání, či formou bankovního převodu) provedli poškození na základě omylu, který v nich obžalovaný svým jednáním vyvolal (byl to on, kdo přišel s nabídkou zhodnocení prostředků – buď přímo jednotlivým poškozeným, či jejich rodinným příslušníkům), přičemž tato majetková dispozice se projevila úbytkem jejich majetku (škoda) a naopak obohacením na straně obžalovaného“ (vše na str. 11 a 12 rozsudku soudu druhého stupně). Jelikož ze strany obviněného šlo o záměrné vylákání peněz od poškozených subjektů pod nepravdivým příslibem jejich výhodného zhodnocení, jde v jeho jednání v případě zavinění o přímý úmysl podle §4 písm. a) tr. zák., neboť chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem. Pro úplnost lze poznamenat, že z hlediska subjektivní stránky postačuje ve smyslu ustanovení §6 písm. a) tr. zák. k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §250 odst. 4 tr. zák., tj. ohledně způsobení škody velkého rozsahu i zavinění z nedbalosti.
Vytýká-li obviněný v dovolání, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně vymezil rozsah škody součtem finančních částek, které poškození od počátku jeho osobě předali, nelze této námitce přisvědčit. Byl-li obviněný od počátku veden podvodným úmyslem, jak bylo jednoznačně prokázáno, jsou vrácené finanční prostředky pouze náhradou jím způsobené škody (v daném případě částečnou), jež byla poškozeným způsobena. Toto správně zdůraznil i odvolací soud, když v odůvodnění rozsudku na str. 12 uvedl: „…při řešení viny obžalovaného pozbývá významu otázka termínu vrácení tzv. jistiny, jak na ni buduje obhajobu opravný prostředek obžalovaného, neboť vyvolání omylu poškozených nespočívá ve vyvolání neshody jejich vědomí se skutečností ohledně data vrácení prostředků předaných ke zhodnocení, nýbrž ve vyvolání této neshody stran jejich použití obžalovaným (dle představ poškozených využitím informací, k nimž neměli přístup, způsobem, který mělo umožňovat pracovní zařazení obžalovaného, apod.). Z těchto důvodů pak rozsah škody (znak trestného činu podvodu) odvolací soud ve svém rozhodnutí vymezuje součtem částek předaných poškozenými obžalovanému ke zhodnocení, tj. bez přihlédnutí k plnění, které obžalovaný poskytl. Tato plnění byla zohledněna toliko z pohledu otázky náhrady škody a z pohledu skutečností svědčících z tohoto důvodu ve prospěch obžalovaného (v rámci úvah o právním následku trestní odpovědnosti – tj. trestu).“ Jelikož obviněný jednal v podvodném úmyslu již v době, kdy mu jednotliví poškození své peníze poskytovali, je v daném případě z hlediska trestní odpovědnosti nerozhodné, na co konkrétně tyto finanční prostředky, a to v rozporu s příslibem, ve svůj prospěch použil.
Rovněž není možno souhlasit s tvrzením obviněného Ing. M. R., že na jeho jednání je nutno primárně aplikovat občanskoprávní předpisy. Ze skutkových zjištění je zcela zjevné, že obviněný od poškozených subjektů záměrně vylákal pod nepravdivou záminkou značné finanční částky, proto použití trestního práva nelze zpochybňovat.
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení ve věci objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného Ing. M. R. jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to i s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci též aplikovaná právní věta.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Ing. M. R. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k