ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1156.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1156/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. října 2007 o dovolání obviněného T. D., trvale bytem B., V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2007, č. j. 9 To 267/2007-103, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 273/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2007, č. j. 9 To 267/2007-103, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2007, č. j. 10 T 273/2005-88. Tímto rozsudkem byl obviněný T. D. uznán vinným trestným činem zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák., když za tento trestný čin mu byl podle §254 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době uhradil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozenému J. M., bytem Z., škodu ve výši 13.297,- Kč.
Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně obviněný podal dovolání s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrdí, že se žádného trestného jednání nedopustil. Je přesvědčen, že soudy prvního a druhého stupně neměly pro závěr o jeho vině důkazy. Skutek je založen pouze na důkazech nepřímých. Má za to, že v jeho případě nebyla jeho obhajoba plně vyvrácena, a proto měl soud postupovat podle zásady in dubio pro reo. Zdůraznil, že mobilní telefon si zakoupil ve večerních hodinách v zastavárně v B. Dodává, že ke ztrátě batohu došlo v době mezi 17.00 hod. – 17.30 hod. V mezidobí od 17.00 hod. do 22.38 hod. se z mobilního telefonu nevolalo. Podle obviněného tato skutečnost potvrzuje jeho výpověď, totiž že mobil byl prodán do zastavárny, odkud si jej zakoupil. Nedomnívá se, že by mezi jeho výpovědí a výpovědí jeho družky K. P. byly vážné rozpory. Z uvedeného dovozuje, že rozhodnutí Městského soudu v Brně a rozhodnutí Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, na základě kterého byl „v rámci trestní sazby §254 odst. 1 tr. zák. nesprávně odsouzen“. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 267/2007, a rozhodnutí Městského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 273/2005, a sám obviněného obžaloby v plném rozsahu zprostil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů. Nemůže se ztotožnit s tím, že soudy pro závěr o vině vycházely tolik z nepřímých důkazů. V této souvislosti Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozsudků. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že byť skutková zjištění jsou založena na nepřímých důkazech, ve vztahu k dokazované skutečnosti je z nich možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Hodnotící úvahy soud prvního stupně podrobně rozvedl na str. 3 – 4 odůvodnění rozsudku, odvolací soud se jimi zabýval na str. 2 svého usnesení. Je tedy zjevné, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly uplatněny již v předcházejícím řízení a že soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného, kterou obviněný uplatňuje také v dovolání, vypořádaly. Stěžejním důkazem je v dané věci výpis telefonních hovorů z předmětného mobilního telefonu na č. l. 29. Z něho vyplývá, že 18. 8. 2005 ve 22.38 hod. byl z mobilního telefonu uskutečněn hovor na telefonní číslo A. D. - matky K. P. Obviněný nedokázal věrohodně vysvětlit nákup mobilního telefonu v zastavárně v B. Uvedl, že při koupi mobilního telefonu byla jeho družka K. P. s ním. Naproti tomu svědkyně K. P. vypověděla, že toho dne obviněný přišel pozdě domů a řekl jí, že jej (míněno mobilní telefon) koupil v H. v zastavárně. Jen stěží lze uvěřit verzi obviněného také s ohledem na skutečnost, že běžně jsou v zastavárnách původní SIM karty z mobilních telefonů vyndávány. Kdyby tedy obviněný mobilní telefon v zastavárně skutečně koupil, nemohl být podle původního telefonního čísla poškozeného vyhledán orgány činnými v trestním řízení hovor K. P. s A. D. Jinými slovy řečeno, důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch obviněného, tj. obhajoba obviněného a výpověď svědkyně K. P., nejsou natolik přesvědčivé, aby byly s to vyvrátit objektivní důkaz, jímž je záznam o telefonním hovoru. Je zjevné, že v podstatných okolnostech se obě výpovědi rozcházejí. Navíc obviněný u hlavního líčení dne 29. 11. 2006 (na č. l. 70) k výpovědi svědka J. M. (poškozeného) dodává, že si vzpomněl, že původní SIM karta byla v telefonu vyměněna za jeho SIM kartu, což provedeným dokazováním (výpisem údajů z telekomunikačního provozu) bylo rovněž spolehlivě vyvráceno. Pokud tedy obviněný brojí proti skutkovému zjištění, nemůže jeho argumentace obstát a Nejvyšší soud jeho námitkám v tomto směru nemohl přisvědčit. Uvedené Nejvyšší soud konstatuje toliko nad rámec dovolacího důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jinak je totiž třeba námitky obviněného považovat za ryze skutkového charakteru a nelze je pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože nikterak nesouvisejí s právním posouzením skutku, ani s jiným nesprávně hmotně právním posouzením. Nesouhlasí-li obviněný s právní kvalifikací skutku jako trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák., je třeba konstatovat, že toto své tvrzení opírá o odlišné skutkové zjištění, než ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování.
Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. Je totiž zjevné, že v této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného T. D. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann