ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1160.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1160/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. října 2007 o dovolání, které podal obviněný L. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. 4 To 440/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 187/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 5 T 187/2005, byl obviněný L. B. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „jako policejní inspektor služebně zařazen na 1. skupině Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR Písek, v době, kdy vykonával hlídkovou službu s dalším neustanoveným policistou v rozporu se Závazným pokynem policejního prezidenta č. 170/2000 a ustanovením §2 odst. 1 písm. a), j), k) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, když
- v přesně nezjištěný den v měsíci lednu nebo únoru 2004 kolem 21.00 hodin u nového mostu v P. poté, co zjistil při kontrole řidiče Z. V., který řídil osobní automobil Fiat Uno, že tento před jízdou požíval alkoholické nápoje, tohoto vyzval, aby svým vozidlem následoval služební vozidlo Policie ČR až na parkoviště u supermarketu P. v P., kde mu navrhl vyřešení přestupku uhrazením částky 2.000,- Kč, kterou od něho převzal a aniž by mu předal pokutové bloky, z místa spolu s druhým policistou odjel, převzatou částku řádně nevyúčtoval a ponechal si ji pro svoji vlastní potřebu,
- v přesně nezjištěný den v lednu nebo únoru 2004 přibližně 14 dnů po předchozí události kolem 21.30 hodin poblíž benzinového čerpadla u výpadovky na P. poté, co zjistil při kontrole stejného řidiče Z. V., že opět před jízdou požil alkoholické nápoje, tomuto opětovně navrhnul vyřešení přestupku uhrazením peněžní částky v tomto případě ve výši 5.000,- Kč, když jmenovaného odvezl k restauraci L. v P., kde si tento požadovaný finanční obnos vypůjčil od K. T., obv. B. jej předal a ten z místa spolu s druhým neustanoveným policistou odjel, aniž by Z. V. vydal pokutové bloky, převzatou částku řádně nevyúčtoval a ponechal si ji pro svoji osobní potřebu,
- dne 6. 2. 2004 ve večerních hodinách v P. poté, co při kontrole řidiče J. S., zjistil dechovou zkouškou na alkohol, že tento před jízdou požil alkoholické nápoje, tomuto následně ve služebním autě navrhl vyřešení přestupku uhrazením částky 5.000,- Kč a když se J. S. nepodařilo požadovanou částku opatřit, převzal od něho poblíž podniku J. v P. částku 2.600,- Kč a spolu s druhým policistou nstřm. PČR P. H., odjel, když převzatou částku řádně nevyúčtoval a nechal si ji pro svoji potřebu,
přičemž shora uvedeným jednáním tak neoprávněně získal finanční hotovost v celkové výši 9.600,- Kč“.
Za to byl odsouzen podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti v souvislosti s pravomocí veřejného činitele na dobu čtyř let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. 4 To 440/2007, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že si plně uvědomuje omezené možnosti dané mu trestním řádem, totiž v rámci dovolání vytýkat vady skutkové, nicméně má za to, že taková možnost zde dána je, neboť v řízení existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Dále namítl, že soud prvního stupně rozhodl odsuzujícím výrokem poté, co jej na stejném skutkovém základě dvakrát zprostil obžaloby, přičemž změnu svého stanoviska tento soud žádným způsobem neodůvodnil. Odvolací soud podle jeho slov tento nedostatek nezhojil.
Obviněný zdůraznil, že soudy rozhodly o jeho vině především na základě provedené rekognice, která však byla zatížena takovými vadami, pro které ji nebylo možno jako usvědčující důkaz v trestním řízení použít. V návaznosti na to své výhrady vůči postupu orgánů činných v trestním řízení při provádění rekognice konkretizoval. Uvedl, že osoba pachatele měla být poznávána svědkem V. a svědkem S. Tito svědci však podle jeho slov nebyli před rekognicí vyslechnuti ve smyslu ustanovení §104b odst. 2 tr. ř., neboť v průběhu svého výslechu nebyli dotázáni na znaky a zvláštnosti poznávané osoby, na věk, barvu vlasů, výšku, váhu, ani jiné markanty či odlišnosti, na základě kterých by bylo zjevné, o jakou osobu by se minimálně typově mělo jednat. Současně namítl, že nebyly splněny ani podmínky §104b odst. 3 tr. ř., protože nebyl ukazován mezi nejméně třemi osobami, které by se od něho výrazně neodlišovaly. Z protokolů o provedených rekognicích je totiž zjevné, že byl mezi zobrazenými osobami jedinou osobou, která měla světlé vlasy a byla v jeho věkové skupině. Zmínil pak ještě, že po provedené rekognici nedošlo k opakovanému výslechu svědků podle ustanovení §104b odst. 8 tr. ř.
Následně poukázal na skutečnost, že svědek V. jej znal a věděl, že je policistou. Přitom vyslovil názor, že poznávanou osobu má svědek ztotožňovat podle toho, jak ji při poznávání vnímá, nikoli jak ji vnímá obecně, totiž jako osobu jemu známou, neboť v případě druhé varianty není osoba ztotožňována s údajným útokem, ale s tím, že je vnímána jako svědkovi známá z jiné okolnosti. Z provedeného dokazování podle něho nevyplývá, jak uzavřel soud, že by jej svědek S. v rámci rekognice bez nejmenších pochybností poznal, ba právě naopak, sám svědek jak při rekognici samé, tak při dalších výpovědích tuto skutečnost zpochybňoval, nebyl si bez nejmenších pochybností jist a sám upozorňoval na svoji amnézii po prodělané chorobě. Obviněný rovněž sdělil, že se nemůže spokojit se závěrem soudu, že provedená rekognice není úplně bez významu, neboť podle jeho mínění je možný pouze takový závěr soudu, že se o rekognici podle trestního řádu jedná, a tedy může jako usvědčující důkaz sloužit, nebo nikoli, a pak je v rámci trestního řízení bez důkazního významu.
Dále obviněný vyslovil názor, že v průběhu trestního řízení nebyly pořízeny žádné jiné přímé či nepřímé důkazy o jeho vině. Naopak, obhajobou byla navržena celá řada důkazů k prokázání jeho neviny, například výslechy policistů Obvodního oddělení v Písku, kteří jednoznačně potvrdili jeho tvrzení, avšak soud se spokojil s hodnocením těchto svědeckých výpovědí jako nevěrohodných, bez toho, že by existoval důkaz pochybnosti o jejich věrohodnosti. Dodal, že k posouzení předmětných výpovědí nelze přistupovat tak, jak to učinil krajský soud, když zhodnotil, že pokud se trestného činu dopustil obviněný, musel být některý z vyslechnutých policistů jeho trestného jednání přítomen, a pak je v jeho vlastním zájmu vypovídat ve prospěch obviněného. Uzavřel, že svědecké výpovědi je třeba hodnotit v tom smyslu, zda z nich vyplývá či nevyplývá určitá skutečnost. Obdobně pak hlídkové knížky, jakož i další listinné důkazy osvědčující jeho pohyb při výkonu služby, jež v rámci své obhajoby soudu předložil, nelze bez dalšího považovat za nevěrohodný důkaz s tím, že je vypisoval sám obviněný nebo jiný ze svědků policistů a bylo by v jejich zájmu tyto vyplnit tak, aby prokazovaly přítomnost obviněného v určitý časový úsek na určitém místě.
Obviněný pak dovodil, že ačkoli v řízení absentovaly usvědčující důkazy, resp. neexistují skutková zjištění, která by odůvodňovala závěr soudu o jeho vině, soud jej uznal vinným. Dodal, že soudy obou stupňů zcela opominuly skutečnost, že svědci V. a S. mohli být kontrolováni zcela jinými osobami, nežli těmi, které jim na fotografiích byly předestřeny, a připomněl, že opakovaně upozorňoval na to, že na okrese P. kontrolují silniční provoz hlídkové vozy z jiných okresů a „Policie České Budějovice“ v rámci krajské působnosti. Zdůraznil přitom, že se jednání nedopustil, je nevinen.
Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zrekapituloval obsah rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a dovolací námitky obviněného, se v obecné rovině vyjádřil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy, a nelze namítat ani porušení procesních předpisů upravujících provádění důkazů nebo jiné procesní vady. Dále poznamenal, že v případě tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními by vskutku přicházel výjimečně v úvahu zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění, nelze však vycházet z tohoto, že jakákoli vada při provádění důkazů by zakládala takovýto extrémní rozpor. Obviněným vytýkané procesní vady rekognice nejsou takového charakteru, aby mohly uvedený extrémní rozpor založit, zvláště za situace, kdy z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že výsledky rekognice nebyly jediným usvědčujícím důkazem. Ačkoli obviněný deklaruje svoji znalost rozsahu výše uvedeného dovolacího důvodu, jeho další námitky jsou pouze polemikou s hodnocením důkazů soudy, když obviněný zpochybňuje, zda se předmětné skutky vůbec staly, popř. naznačuje verzi, že se jich dopustili jiní policisté. Žádnou námitku, kterou by podatel namítal nesoulad skutkových okolností vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků souzeného trestného činu, dovolání neobsahuje. Dovolací námitky obviněného tedy směřují výlučně do skutkové oblasti a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli výše navrženého rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně do oblasti trestního řízení a skutkových zjištění. Dovolatel totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká vadné provádění důkazů (rekognicí) a jmenovitě soudům pak nesprávné hodnocení důkazů (rekognicí, výpovědi svědka Z. V. a svědka J. S., výpovědí policistů Obvodního oddělení v Písku, hlídkových knížek a dalších listinných důkazů osvědčujících pohyb dovolatele v rámci výkonu služby), potažmo vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (namítá, že se nedopustil jednání popsaného v rozsudku nalézacího soudu). Pouze z uvedených procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, příp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel tak nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §104b tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku, příp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzené nesprávné realizace důkazního řízení a vadného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které ovšem rovněž nejsou založeny na dovolatelem namítaných vadách (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Proto při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného L. B. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se tento obviněný dopustil skutku popsaného v rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 5 T 187/2005. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá dovolatel, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění vykonaných soudy, na jejichž podkladě byla učiněna shora citovaná rozhodnutí. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami směřujícími k údajnému extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ve skutečnosti dovolatel nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.). Dovolatel totiž své výhrady v dovolání ve skutečnosti zaměřil jen proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení při provádění důkazů a proti způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy, které jsou podkladem pro příslušné skutkové závěry. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Nad rámec těchto závěrů Nejvyšší soud pouze stručně poznamenává následující skutečnosti:
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch
a) vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu,
b) překročí svou pravomoc, nebo
c) nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci.
Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv fyzických a právnických osob. K naplnění této skutkové podstaty se vyžaduje, aby se činu dopustil speciální subjekt – veřejný činitel jednou ze tří taxativně uvedených forem jednání, přičemž z hlediska zavinění musí úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Podle ustanovení §89 odst. 9 tr. zák. je veřejným činitelem mimo jiné příslušník ozbrojeného sboru (od 1. 1. 2005 bezpečnostního sboru), pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Ozbrojeným sborem (nyní bezpečnostním sborem) se rozuměla a rozumí též Policie České republiky.
K pojmu vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu lze uvést, že jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané, kdy pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu se zákonem. O překročení pravomoci jde, když pachatel vykonává činnost, která patří do pravomoci jiného veřejného činitele (patří sem i případy, kdy veřejný činitel jedná bez zvláštního zmocnění, pokud je právní řád vyžaduje). O nesplnění povinnosti vyplývající z jeho pravomoci jde, když pachatel nesplní povinnost uloženou mu zákonem nebo jiným právním předpisem nebo povinnost vyplývající z jeho pracovní nebo funkční náplně [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004, 996, 997 s.].
V návaznosti na tato teoretická východiska lze konstatovat, že soudům obou stupňů nelze činit výtek, jestliže ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (viz shora) vyvodily, že dovolatel jako veřejný činitel v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch (finanční prostředky) a současně způsobit jinému (českému státu) škodu vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu [vykonával hlídkovou službu v rozporu s ustanovením §2 odst. 1 písm. a), j), k) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR a se Závazným pokynem policejního prezidenta č. 170/2000], a uzavřely, že dovolatel naplnil všechny zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, tedy není nesoulad.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. října 2007
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý