ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1257.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1257/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2007 dovolání, která podali obvinění Z. Š. a P. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 5 To 56/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 9/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Š. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 35 T 9/2005, byli obvinění J. G., Z. Š. a P. Š. uznáni vinnými, že
dne 28. 1. 2005 kolem 07.15 hod. ve F. – M., před hlavním vchodem domu, poblíž Oblastní pobočky Č. s., a. s., po předchozí vzájemné dohodě s cílem zmocnit se převážených peněz, a to i za cenu použití násilí, s další dosud nezjištěnou osobou, maskováni celočernými oděvy, kuklami a punčochou na hlavách, nejprve osobním motorovým vozidlem tov. zn. Škoda Octavia opatřeném odcizenou registrační značkou, vědomě a nečekaně zablokovali cestu motorovému vozidlu společnosti S. Č. – C. H. S., s. r. o. (nyní B. C. L. Č., s. r. o.), tov. zn. Citroen Berlingo, tak, že tento automobil s osádkou ve složení L. P., a M. K., čelně narazil do pravé boční strany vozidla Škoda Octavia a byl tak donucen zastavit, přičemž poté údery nezjištěným kovovým předmětem poškodili bezpečnostní sklo dveří vozu Citroen Berlingo na straně spolujezdce a s hrozbou použití proti nim namířených, blíže neidentifikovaných střelných zbraní, i úderem pažbou do hlavy L. P., donutili oba k vystoupení z vozidla, načež L. P. poté, co mu přikázali lehnout si na zem, spoutali na rukou a M. K. hrozbou použití střelných zbraní přinutili k odjištění zavazadlového prostoru, odkud odcizili bezpečnostní kufr a bankovní kazety s finanční hotovostí v celkové výši 16.200.000,- Kč, M. K. vzali samonabíjecí pistoli vzor 50, ráže 7,65 Browning, v hodnotě 2.500,- Kč a L. P. revolver ZHR 831, ráže 38 Speciál, v hodnotě 6.200,- Kč a z místa přepadení uvedeným vozem Škoda Octavia odjeli, přičemž získané finanční prostředky použili nezjištěným způsobem, čímž způsobili M. K. odcizením zbraně škodu ve výši 2.500,- Kč, L. P. odcizením zbraně škodu ve výši 6.200,- Kč a lehké zranění, a to hematom za levým uchem s plošnou povrchní oděrkou a dále společnosti S. Č. – C. H. S., s. r. o. (nyní B. C. L. Č., s. r. o.), odcizením finanční hotovosti a přepravních zavazadel na peníze škodu ve výši 16.323.875,- Kč a poškozením vozidla Citroen Berlingo škodu ve výši 102.087,- Kč.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval u všech obviněných jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ve znění před novelou provedenou zák. č. 320/2006 Sb., účinnou od 1. 9. 2006.
Za uvedenou trestnou činnost byli odsouzeni:
- obviněný J. G. podle §234 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků; podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou,
- obviněný Z. Š. podle §234 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou,
- obviněný P. Š. podle §234 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků; podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. G., Z. Š. a P. Š. uložena povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody společně a nerozdílně poškozené B. C. L. Č., s. r. o., škodu ve výši 16.438.219,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění a manželka P. Š., P. Š., odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 5 To 56/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění Z. Š. a P. Š. prostřednictvím svých obhájců dovoláními, která shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V obsáhlém podání obviněný Z. Š. předeslal, že při dodržení pravidel daných ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. nelze dovodit závěr, že se dopustil jednání, které mu skutková věta odsuzujícího rozsudku klade za vinu. Namítl, že celé trestní řízení šlo mimo rámec práva na spravedlivý proces, neboť došlo k porušení ustanovení §2 odst. 1, 2, 5, 6 tr. ř., čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 38, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Dále obviněný v podrobnostech připomněl dosavadní průběh trestního řízení ve věci. Konstatoval, že k prvému odsouzení jeho osoby došlo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 35 T 9/2005, jenž byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 To 13/2006, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc soudu prvního stupně vrácena. Prvostupňovému soudu bylo uloženo provést další rozsáhlé dokazování a zaměřit se i na odstranění rozporů, které se v rámci dosavadního dokazování objevily. Podle odvolacího soudu se pochybení týkalo již orgánů činných v přípravném řízení, avšak podmínky pro postup podle §260 tr. ř. (vrácení věci státnímu zástupci k došetření) nebyly neshledány. Po novém hlavním líčení a doplněném dokazování Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 35 T 9/2005, když oproti obžalobě rozšířil skutkovou větu odsuzujícího rozsudku tak, že ke skutku došlo po předchozí vzájemné dohodě a přípravě s cílem zmocnit se převážených peněz i za cenu použití násilí. Pouze formálně doplnil dokazování ve směru naznačeném odvolacím soudem a došel ke shodnému rozhodnutí o vině, přičemž návrhy na doplnění dokazování, a to stejně jako v prvém případě, zamítl. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 5 To 72/2006, byl v odvolacím řízení podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek znovu zrušen, podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc soudu prvního stupně vrácena a současně bylo podle §262 tr. ř. nařízeno její projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Odvolací soud poukázal na nejasnost a neúplnost skutkových zjištění a na pochybnosti o jejich správnosti a dále zcela jasně naznačil, jaký je kladen význam na provedené a prováděné důkazy, které měly směřovat k prokázání skutečnosti, že se obviněný dopustil trestného činu. Třetí opakované hlavní líčení se sice konalo v novém složení senátu a podstatným způsobem rozšířilo dokazování, podle obviněného však rozpory a pochybnosti v důkazní situaci odstraněny nebyly, ale naopak se prohloubily. Navíc bylo prokázáno, že s možnými důkazy bylo manipulováno, některé byly zatajeny a docházelo k ovlivňování svědků. V této souvislosti obviněný v podrobnostech vyjádřil nesouhlas a vytkl:
- že se nepodařilo ustanovit strážníka městské policie, který měl loupežné přepadení nahlásit,
- jaké skutečnosti soud vyvodil z výpovědi svědkyně B. K.,
- že svědci L. P. a M. K. se teprve po více než sedmi měsících zmiňují o ztrátě kufříku, který byl nalezen v obci P., ale nebyl podroben, vyjma zkoumání z oboru mechanoskopie, žádné expertize (pachové stopy, přítomnost biologického materiálu),
- že by jízdu z B. u F. – M. do P. s taxikářem – svědkem L. V. uskutečnil dne 28. 1. 2005 a rovněž zpochybnil výpovědi svědků M. a J. K.,
- že nelze nepochybně prokázat souvislost mezi věcmi nalezenými v obci P. a spáchaným trestným činem,
- že návrhu obhajoby na výslech svědků N. M. a T. M. bylo vyhověno až po druhém zrušujícím usnesení vrchního soudu, když navíc ve spise chyběl úřední záznam o výpovědi jmenovaného svědka,
- ohledně hodnocení svědecké výpovědi policisty O. Č., ale i dalších v dovolání blíže označených svědků,
- že při zajištění předmětů, které byly následně podrobeny znaleckému zkoumání včetně zajištění porovnávacích vzorků, nebylo postupováno v souladu s trestním řádem a jak byly tyto důkazy (otisky DNA, pachové stopy) hodnoceny,
V souvislosti s konstatovanými námitkami obviněný vznesl výhrady i k hodnocení dalších soudem prvního stupně provedených důkazů, případně že některé důkazy nebyly provedeny či naopak jako nezákonné měly být vyloučeny.
Obviněný namítl, že nebyl předložen žádný relevantní důkaz o jeho účasti na trestné činnosti. Úvahy prvostupňového soudu neměly oporu v provedených důkazech, jež byly hodnoceny v rozporu s ustanovením §2 odst. 2 tr. ř. i se zásadou in dubio pro reo. V tomto postupu soudu shledal porušení ústavního principu zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle jeho názoru soudy hodnotily provedené důkazy v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. i jejich faktickým obsahem tak, aby představovaly danou skutkovou verzi celého případu, aniž by k takové úvaze existoval reálný základ, když porušení zásady presumpce neviny, zásady zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností vedlo k porušení práva na spravedlivý proces. Dokazování bylo vedeno účelově, nebylo připuštěno odstraňování důvodných pochybností stran skutkového stavu a provedené důkazy zpochybňující obžalobu byly zneváženy. Obviněný zdůraznil, že z popsaných důvodů se nelze ztotožnit s názorem vysloveným v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 5 To 56/2007, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s pravidly formální logiky a ve vzájemných souvislostech i v návaznostech a že nedošlo ani k rozporům, pokud jde o obsah provedených důkazů a závěry z nich vyvozené. V takovémto stanovisku odvolacího soudu obviněný shledal extrémní rozpor s uváděnými skutečnostmi, neboť všechny namítnuté rozpory, nesprávnost hodnocení důkazů i porušování zásad trestního řízení soud přešel a s žádnou takovou námitkou se konkrétně nevypořádal. Výše zmiňovaný postup soudů obou stupňů vedl k tomu, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, protože výsledky dokazování takovou možnost vůbec nedaly (čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 5, 6 tr. ř.).
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 5 To 56/2007, a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
V dovolání obviněný P. Š. shrnul výsledky dosavadního řízení, včetně podrobného rozvedení skutkových a právních závěrů, jak vyplynuly z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 35 T 9/2005, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 5 To 56/2007. Zdůraznil, že se trestné činnosti nedopustil a musely ji spáchat jiné osoby.
Podle obviněného se Krajský soud v Ostravě a ani Vrchní soud v Olomouci nezabývaly otázkou jeho konkrétního podílu na trestné činnosti, což zpochybňuje právní závěr, že trestný čin byl spáchán ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V této spojitosti namítl, že ze skutkového děje, který soudy obou stupňů vzaly za prokázaný, nelze dovodit, jakou konkrétní činnost na popsaném trestném činu měl vykonat. Jeho jednání ani takto popsáno být nemohlo, neboť zjištěné důkazy neumožňují rozčlenit chování jednotlivých pachatelů na místě činu. Dne 28. 1. 2005 došlo ve F. – M. k přepadení vozu, který rozvážel bankovní kazety, ale skutečnost, že se na tomto přepadení podílel, nelze prokázat. Obviněný soudům vytkl, že se spokojily toliko s nepřímými důkazy. Jejich konstatování, že se na trestné činnosti mohly podílet také další neustanovené osoby, zpochybňuje závěr o právní kvalifikaci trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák., když důkazy (zejména shodné DNA na rukavicích a kukle), z nichž bylo vycházeno, byly nalezeny 16 km od místa činu. Pokud soud uzavřel, že se přepadení vozidla zúčastnil, aniž by existovalo jakékoliv pojítko mezi důkazy k jeho osobě a místem činu, je tento závěr nesprávný. Současně existuje celá řada zcela jiných verzí, jak se biologické či jiné stopy mohly dostat na zkoumané předměty a z toho vyplývají různé verze možného chování domnělého pachatele.
Obviněný též odkázal na nálezy Ústavního soudu České republiky „č. III ÚS 258 99, ÚS nález 148 a II ÚS 404/98, ÚS nález 181“ (jde o doslovnou citaci jejich označení) s tím, že zdůrazňují nutnost respektování zásadních principů spravedlivého procesu, a to zákaz deformace provedeného důkazu, důkazů neprávem opomenutých a reagování soudu na uplatněné námitky i respektování zásady in dubio pro reo. Rovněž hovoří o tom, že pokud dojde k extrémnímu nesouladu právních závěrů a skutkových zjištění, je to možno považovat za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České republiky. Do této oblasti obviněný zahrnul důkazy, které mají prokazovat jeho alibi, že uvedeného dne a hodinu se nemohl zdržovat ve F. – M., neboť byl ve F. p. R. a popsal, co v kritickém čase dělal, když k deformaci shromažďovaných důkazů došlo v rámci přípravného řízení s odezněním při jejich hodnocení. Všechny orgány činné v trestním řízení se zaměřily na vyvrácení jeho výpovědi, přičemž se neřídily hledáním objektivní pravdy. Pochybení se dopustili i policisté Ř. a K., kteří prověřovali jeho výpověď, o čemž zpracovali úřední záznam. Ten však nemůže být u soudu použit jako důkaz a je v rozporu s čl. 13 odst. 1 písm. f) Závazného pokynu policejního prezidenta. Osoby v úředním záznamu uvedené měly být vyslechnuty buď jako svědci nebo nejméně do protokolu o podání vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř., což se nestalo. Podle obviněného nebyla zajištěna nejen objektivnost těchto postupů, ale vědomě došlo i ke zkreslení či zastření důkazů, na které ve své výpovědi poukazoval. Kolem jeho alibi se shromáždila řada důkazů, které bez logičtějšího vysvětlení soud odmítl.
Dále obviněný vznesl výhrady, že se orgány činné v trestním řízení vědomě podílely na nepravdivých skutečnostech, neboť:
- při výslechu svědkyně K. za přítomnosti obhájců policejní komisař, ačkoliv měl výslech jmenované z Policie ČR ve Frýdku – Místku k dispozici, tak při výslechu nezaznamenal a nepoložil nejvýznamnější otázku k označení motorového vozidla, které mělo na trestném činu účast,
- rekognice za účasti taxikáře V. byla provedena v rozporu se zákonem,
- protokol o ohledání místa činu ve F. – M. i v obci P. je vadný, když výpověď svědka C. soud neakceptoval,
- obviněný připomněl své výhrady k činnosti policistů Ř. a K,
- po spáchání trestného činu byla na pěti místech vyhlášena uzávěra, soud ale nereagoval na návrh obhajoby zajistit výsledky těchto uzávěr a odmítl jej,
- policista Č. prověřoval osoby P. Š., A. Š. a R. D., avšak nepodařilo se ani výslechem svědka policisty K. vysvětlit, proč tomu bylo bezprostředně po loupeži; úřední záznam policisty Č. je pochybný i z toho důvodu, že byl zpracován až s týdenním odstupem a používá termín alibi, o kterém P. Š. hovoří až v letních měsících roku 2005.
Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku o vině napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 56/2007-2357, a při shledání, že dovolání je důvodné, napadené rozhodnutí zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce konstatoval, že dovolání obviněných Z. Š. a P. Š. byla sice podána s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ve skutečnosti směřují téměř výlučně proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadají soudem učiněná skutková zjištění a dále vady procesního charakteru, které však uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. V této spojitosti uvedl, že skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy nižších stupňů, k nimž dospěly v řádně vedeném trestním řízení a způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán jen tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obě dovolání sice namítají existenci extrémního rozporu mezi soudem učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, přezkoumáním však žádné takové rozpory zjištěny nebyly. Údajně nesprávná skutková zjištění ani namítané procesní vady nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
Podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka obviněného P. Š., že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku není zřejmé, jakého konkrétního jednání, které bylo posouzeno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák., se on sám dopustil. V této části však shledal podané dovolání zjevně neopodstatněným. Podle jeho názoru ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku vyplývá, že skutek byl spáchán společným jednáním nejméně tří osob. V souladu s tím vyznívá i právní věta a tomu odpovídá i právní kvalifikace skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák., spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. nevyžaduje, aby každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu a postačí, pokud k jejich naplnění dojde až jejich společným jednáním. Státní zástupce zdůraznil, že je nepochybné, že společné jednání všech obviněných znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. naplnilo. Za této situace je irelevantní, pokud se konkrétní jednání každého jednotlivého spolupachatele nepodařilo blíže upřesnit.
Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud jednak podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného Z. Š. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a jednak podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. Š. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit rozhodnutí jiná, státní zástupce vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných Z. Š. a P. Š. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými Z. Š. a P. Š. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, je možno vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obvinění Z. Š. a P. Š. uplatnili v dovolání výhrady, které jimi deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obvinění poukazují na svoji nevinu a v podrobnostech tvrdí, že skutkový stav nebyl správně zjištěn, neboť dokazování zůstalo neúplné, provedené důkazy byly soudy nesprávně hodnoceny či dokonce orgány činnými v trestním řízení manipulovány v neprospěch obhajoby. Z těchto tvrzených vad, v nichž spatřují porušení základních zásad trestního řízení i dalších právních norem, až následně dovozují vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo výše uvedeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obvinění spáchali posuzovaný skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný Z. Š. nenamítá, že předmětný skutek, který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Krajský soud v Ostravě (následně i Vrchní soud v Olomouci) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ve znění před novelou provedenou zák. č. 320/2006 Sb., účinnou od 1. 9. 2006.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě mimo jiné plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněných a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (vše v podrobnostech na str. 37 až 46 rozsudku prvostupňového soudu). S těmito závěry se ztotožnil, případně některé dále rozvedl Vrchní soud v Olomouci na str. 7 až 11 odůvodnění napadeného usnesení.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně mimořádného opravného prostředku, který podal obviněný Z. Š. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání tohoto obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Pokud jde o dovolání obviněného P. Š. tak rovněž namítl, že se soudy nezabývaly otázkou jeho konkrétního podílu na trestné činnosti, což podle jeho mínění zpochybňuje právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V této spojitosti vytkl, že ze skutkového děje, který soudy obou stupňů vzaly za prokázaný, nelze dovodit, jakou konkrétní činnost na popsaném trestném činu měl vykonat. Tyto výhrady dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňují, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda v soudním řízení učiněná skutková zjištění byla ohledně obviněného z hlediska hmotného práva správně posouzena.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu nebo smrt. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč. Podle §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (vše trestní zákon ve znění před novelou provedenou zák. č. 320/2006 Sb., účinnou od 1. 9. 2006).
Ve stručnosti lze připomenout, že ve smyslu ustanovení §234 tr. zák. se násilím rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadené osoby. Není však podmínkou, aby napadený kladl odpor. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka, přičemž nemusí být vyjádřena výslovně. Postačí i konkludentní jednání, pokud je z něho i z dalších okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci a musí předcházet jejímu zmocnění. Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici (např. z důvodu půjčky, svěření apod.). Pachatel se věci zmocní, a to nejen, když ji sám napadenému odejme, ale i v případě, že mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Z hlediska pachatele musí jít o cizí věc. K naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. není hodnota věci rozhodná, přičemž dokonce může jít i o věc bez hodnoty. Zmocní-li se pachatel věci v úmyslu s ní trvale disponovat, je způsobenou škodou hodnota (cena) věci. Úmyslné zavinění pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak i k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí publikované se Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 15/1967, č. 36/1973). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Z tzv. právní věty výroku o vině napadeného rozsudku je zřejmé, že Krajský soud v Ostravě považoval znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. za naplněné tím, že obviněný P. Š. proti jinému užil násilí a pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobil škodu velkého rozsahu.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Ostravě (následně v odvolacím řízení i Vrchní soud v Olomouci) v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku rozsudku ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 35 T 9/2005, (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozveden v jeho odůvodnění, kvalifikoval jako trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ze skutkových zjištění mimo jiné vyplývá, že všichni tři obvinění včetně P. Š., s další dosud nezjištěnou osobou, záměrně zablokovali cestu motorovému vozidlu Citroen Berlingo společnosti S. Č. – C. H. S., s. r. o., s osádkou L. P. a M. K., které čelně narazilo do jejich osobního motorového vozidla a bylo donuceno zastavit. „Poté údery nezjištěným kovovým předmětem poškodili bezpečnostní sklo dveří vozu Citroen Berlingo na straně spolujezdce a s hrozbou použití proti nim namířených, blíže neidentifikovaných střelných zbraní, i úderem pažbou do hlavy L. P., donutili oba k vystoupení z vozidla, načež L. P. poté, co mu přikázali lehnout si na zem, spoutali na rukou a M. K. hrozbou použití střelných zbraní přinutili k odjištění zavazadlového prostoru, odkud odcizili bezpečnostní kufr a bankovní kazety s finanční hotovostí v celkové výši 16.200.000,- Kč“. Rovněž oběma pracovníkům bezpečnostní agentury vzali střelné zbraně (samonabíjecí pistoli a revolver). Je tudíž očividné, že pachatelé proti jinému užili násilí a pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobili škodu velkého rozsahu. Jelikož tak činili po předchozí vzájemné dohodě jako spolupachatelé, není podstatné, že nebylo zjištěno a specifikováno, jakou měrou se ten který pachatel na celém jednání konkrétně podílel. Důležité je, že na přepadení vozidla bezpečností agentury a jejich dvou pracovníků se v součinnosti podíleli všichni čtyři pachatelé včetně obviněného P. Š., přičemž jeho jednání bylo vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů (zahrnoval jejich společné jednání i sledování společného cíle) a bylo tak objektivně i subjektivně složkou děje, který ve svém celku tvořil trestný čin. Svým jednáním obviněný P. Š. naplnil (stejně jako ostatní obvinění) všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ve znění před novelou provedenou zák. č. 320/2006 Sb., účinnou od 1. 9. 2006, a to i s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Toto konstatování je namístě, neboť výše způsobené škody více než trojnásobně převyšuje škodu velkého rozsahu, což výrazně zvyšuje společenskou nebezpečnost spáchaného jednání. Soud prvního stupně oprávněně ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. trestnost činu posoudil podle trestního zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, tj. před zmíněnou novelizací, neboť pozdější trestní zákon nebyl pro pachatele příznivější. V jednání obviněného důvodně shledal přímý úmysl podle §4 písm. a) tr. zák., když s poukazem na způsob provedení činu i zajištění prostředků k jeho spáchání, je zcela zřejmé, že chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem (vše na str. 47 rozsudku prvostupňového soudu). Dovolací soud toliko dodává, že s ohledem na ustanovení §6 písm. a) tr. zák. postačuje pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 3 tr. zák., a to ohledně způsobení škody velkého rozsahu, i zavinění z nedbalosti. Právní námitky, které byly v mimořádném opravném prostředku obviněným relevantně uplatněny, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dovolání obviněného P. Š. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Rozhodnutí o obou podaných dovoláních bylo učiněno v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k