ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1312.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1312/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2007 dovolání, které podal obviněný V. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 9 To 532/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 2 T 6/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 2 T 6/2005, byl obviněný V. M. uznán vinným, že
dne 28. 10. 2003 uzavřel písemnou kupní smlouvu na motocykl zn. SUZUKI GSX, s poškozeným J. F., s tím, že poškozenému do jednoho týdne po podpisu kupní smlouvy uhradí částku 15.000,- Kč, a to přesto, že si byl vědom té skutečnosti, že na úhradu motocyklu nemá dostatečné finanční prostředky, motocykl si odvezl a peníze do současné doby neuhradil, čímž poškozenému J. F. způsobil celkovou škodu ve výši 13.500,- Kč.
Takto popsané jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §250b odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 1 T 58/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému J. F., škodu ve výši 13.500,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný V. M. odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 9 To 532/2005, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen pouze ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. obviněnému V. M. uložil podle §250 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 14 T 67/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 9 To 288/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Vůči rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný V. M. prostřednictvím obhájce dovolání, které zaměřil proti všem výrokům, přičemž je opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
V rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obviněný konstatoval, že se nedopustil skutku, který je popsán v rozsudku prvostupňového soudu, a trvá na své nevině. Namítl, že soudy obou stupňů pochybily nejen při zjišťování skutkové stránky věci, ale i při právním posouzení zjištěného skutkového stavu, když předmětné jednání kvalifikovaly jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Podle jeho názoru nemůže předmětné jednání dosahovat takového stupně společenské nebezpečnosti, aby je bylo možno kvalifikovat jako trestný čin.
Obviněný rovněž vytkl, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §35 tr. zák. o ukládání souhrnného trestu, když měl souhrnný trest uložit také ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 1 T 58/2003, neboť „údajného trestného činu podvodu se měl dopustit nejen před vydáním rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, ale také před doručením trestního příkazu“. Navíc městský soud porušil zákaz reformace in peius stanovený v §259 odst. 4 tr. ř., když na základě odvolání podaného pouze ve prospěch obviněného (státní zástupce odvolání nepodal) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu tak, že jeho osobě uložil celkový trest odnětí svobody delší, než byl trest uložený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 2 T 6/2005. Obviněný uvedl, že prvostupňový soud jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 1 T 58/2003, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, tj. „zvýšil“ jeho osobě trest odnětí svobody o šest měsíců oproti trestu uloženému Obvodním soudem pro Prahu 10 ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 1 T 58/2003. Dále obviněný připomněl, jak ve věci rozhodl odvolací soud a zdůraznil, že jeho osobě „zvýšil“ trest odnětí svobody o 10 měsíců oproti trestu uloženému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 14 T 67/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 9 To 288/2005, tj. o 4 měsíce více než soud prvního stupně. Pochybení shledal i v tom, že zrušením výroku o trestu z rozsudku prvostupňového soudu obnovil soud druhého stupně platnost výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 1 T 58/2003, jímž byl jeho osobě uložen trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle obviněného odvolací soud jeho osobě „uložil“ trest odnětí svobody v trvání 46 měsíců (22 + 24), oproti 30 měsícům uloženým soudem prvního stupně, tj. uložil mu trest odnětí svobody o 16 měsíců delší, než byl trest uložený prvostupňovým soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný shledal v povrchnosti přezkumné činnosti městského soudu, tj. že nepostupoval v souladu s ustanovením §254 a násl. tr. ř., o čemž podle jeho mínění svědčí výše popsané pochybení týkající se uloženého souhrnného trestu. Odvolací soud se také nezabýval postupem obvodního soudu při provádění důkazů a jejich následném hodnocení. Nezabýval se skutkovou ani právní stránkou věci a napadený rozsudek potvrdil, aniž by ho meritorně přezkoumal. Pochybil, když nedoplnil dokazování o důkazy, jenž mohly svědčit ve prospěch obviněného (výslech svědků P. B. a M. B.), a to přesto, že jejich provedení nic nebránilo a bylo obhajobou navrženo. Odvolací soud tak fakticky odepřel jeho osobě právo na přezkoumání prvoinstančního rozhodnutí a zamítl odvolání proti rozsudku obvodního soudu, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 9 To 532/2005, a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby byl podle §265o odst. 1 tr. ř. odložen nebo přerušen výkon napadeného rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že námitkou nedostatku materiální stránky sice byl deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně naplněn, avšak shledala ji nedůvodnou. Připomněla, jak je trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. vymezen v zákoně. Toto jednání zákonodárce považuje za natolik nebezpečné, že obecně již při existenci daných okolností je podvod trestným činem a předpokládá se, že při naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Státní zástupkyně uvedla, že okolnosti, které jsou formálním znakem skutkové podstaty daného trestného činu, jsou obsahem skutkové věty výroku o vině. Pokud jde o jeho materiální stránku spočívající v nebezpečnosti trestného činu pro společnost, která je určována zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, nebyly zjištěny žádné skutečnosti ohledně jednání nebo na straně obviněného, které by stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost měly významnější měrou snižovat.
Dále státní zástupkyně uvedla, že přezkoumal-li odvolací soud napadené rozhodnutí věcně a vzhledem k tomu, že neshledal řádný opravný prostředek důvodným, je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen, byl-li v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný dovolání vymezil tak, že v době rozhodování odvolacího soudu trpělo rozhodnutí vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž z důvodů shora rozvedených nelze takové pochybení předcházejícímu řízení vytýkat.
Státní zástupkyně však shledala za důvodnou námitku obviněného, kterou vytkl pochybení odvolacího soudu při aplikaci ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. Připomněla odsouzení jeho osoby rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 1 T 58/2003, a Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 14 T 67/2004, a ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 2 T 6/2005, včetně data spáchání příslušných souzených skutků. V této souvislosti konstatovala: „…obviněný M. se trestné činnosti podvodného charakteru dopustil ve dnech 15. 1. 2002, 28. 10. 2003 a 23. 3. a 24. 3. 2004. Za takto spáchanou trestnou činnost měl být obviněnému uložen jediný trest za skutky z 15. 1. 2002 a 28. 10. 2003, protože pouze toto jednání má charakter trestné činnosti spáchané ve více činném souběhu, jelikož v průběhu vymezeného období (od 15. 1. 2002 do 28. 10. 2003) nedošlo ohledně části této ani jiné trestné činnosti obviněného k vyhlášení odsuzujícího rozsudku či v případě trestního příkazu k jeho doručení obviněnému. Předělem významným pro posouzení souběhu a recidivy u naposledy přisouzeného trestného činu spáchaného obviněným dne 28. 10. 2003 je tedy vyhlášení odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 1 T 58/2003. Datum 1. 12. 2003 tak tvoří onu pomyslnou hranici, která vytváří předěl mezi trestnou činností obviněného spáchanou před tímto dnem a po něm, a to z hlediska podmínek pro ukládání trestu vyplývajících z ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. Za všechny známé trestné činy spáchané obviněným k tomuto datu, tedy do vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku, měl být uložen jediný trest a pokud trestný čin, jako v posuzovaném případě, vyšel najevo později, měl být tento právní stav navozen uložením souhrnného trestu v tomto pozdějším řízení.“ Podle státní zástupkyně soud prvního stupně správně posoudil trestné činy ze dne 15. 1. 2002 a 28. 10. 2003 jako sbíhající se a ustanovení o souhrnném trestu správně aplikoval k předcházejícímu odsouzení Obvodním soudem pro Prahu 10 ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 1 T 58/2003. Pokud Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil výrok o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 14 T 67/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 9 To 288/2005, založil svým rozhodnutím dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože v rozporu s předpisy hmotného práva posoudil trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spáchaný obviněným dne 28. 10. 2003 jako ve vztahu souhrnnosti k jinému trestnému činu, který k němu byl ve vztahu recidivy.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného a podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 9 To 532/2005, včetně všech rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby dovolací soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání pro případ, že bude rozhodováno jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného V. M. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Jeho prostřednictvím ale nelze namítat nedodržení ustanovení §254 tr. ř., ani neúplnost dokazování a vadné hodnocení provedených důkazů, jak to činí obviněný v předmětné trestní věci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho opravný prostředek v případě odvolání zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného V. M. však o takový případ nejde, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze spatřovat v tom, že v textu dovolání musí být vytýkána existence alespoň jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat.
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný V. M. uplatnil v dovolání námitky, které obsahově ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nenaplňují a nelze je podřadit ani pod žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny. Obviněný uvádí, že se nedopustil skutku, který je popsán v rozsudku prvostupňového soudu a trvá na své nevině. V této spojitosti namítá, že se odvolací soud nezabýval postupem obvodního soudu při provádění důkazů a jejich následném hodnocení. Též pochybil, když nedoplnil dokazování o důkazy, jenž mohly svědčit ve prospěch obviněného (výslech svědků P. B. a M. B.). Nutno zdůraznit, že všechny zmíněné výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, směřují do oblasti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů. Jak již bylo řečeno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Obviněný nevznesl žádnou námitku, jež by věcně korespondovala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Rovněž tvrzení obviněného, že Městský soud v Praze porušil zákaz reformace in peius stanovený v §259 odst. 4 tr. ř., když na základě odvolání podaného pouze v jeho prospěch změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil mu delší celkový trest odnětí svobody, nelze pod žádný ze zákonných důvodů dovolání podřadit.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Pokud by obviněný V. M. v dovolání uplatnil jen dosud probrané námitky, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
V dovolání obviněný též uvádí, že předmětné jednání nedosahuje takového stupně společenské nebezpečnosti, aby se mohlo jednat o trestný čin a že došlo k pochybení odvolacího soudu při ukládání souhrnného trestu. Tyto výhrady by mohly uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, neboť je tvrzeno, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje namítané právní vady.
Zákon v §3 odst. 2 tr. zák. stanoví, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. platí, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Při úvahách o tom, zda obviněná osoba naplnila materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 43/1996).
Lze důvodně konstatovat, že Obvodní soud pro Prahu 3 učinil zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku (viz jejich doslovná citace konstatovaná výše) a podrobně rozvedená v jeho odůvodnění, která zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. naplňují. Správnému právnímu posouzení skutku odpovídá i tzv. právní věta téhož výroku rozsudku, neboť obviněný V. M. ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl (poškozeného J. F.) a způsobil tak na cizím majetku (jmenované poškozené osoby) škodu nikoli nepatrnou. Námitku obviněného ohledně nenaplnění materiální stránky zmíněného trestného činu nelze akceptovat. Předně ze skutkových zjištění nevyplývají žádné okolnosti, jež by stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost snižovaly. Naopak jsou dány zcela konkrétní okolnosti, které tuto nebezpečnost nepochybně zvyšují. Předně je nutno uvést, že obviněný je osobou, která má výrazné sklony k páchání tohoto druhu trestné činnosti, což dokumentuje, že v minulosti byl mnohokrát soudně řešen pro stejnorodou trestnou činnost (viz opis rejstříku trestů a příslušné přílohové trestní spisy). Dále obviněný spáchal nyní posuzovanou trestnou činnost obdobným způsobem jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 1 T 80/2004, a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 8. 1996, sp. zn. 1 T 246/96. Na tyto skutečnosti důvodně upozornil již soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na str. 5 a 6. Pro úplnost je možno dodat, že i výše způsobené škody (13.500,- Kč) výrazněji převyšuje hranici škody nikoli nepatrné (5.000,- Kč), jak je stanovena v §89 odst. 11 tr. zák.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda v posuzovaném případě byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu, a to nejen ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 14 T 67/2004, ale též ohledně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 1 T 58/2003, jak je namítáno v dovolání.
Podle §35 odst. 2 věty první a druhé tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v §35 odst. 1 tr. zák., když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §314e odst. 5 tr. ř. platí, že trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku. Účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému.
Ve stručnosti lze připomenout, že souhrnný trest je možné uložit pouze v případě více činného souběhu trestných činů, pokud je o činech obviněné osoby rozhodováno alespoň ve dvou samostatných řízeních. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. rozumí prvý odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez ohledu na to, že v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud toto opravné řízení skončilo pravomocným odsouzením pachatele. Jestliže obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebas tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému spáchání dalšího trestného činu předcházelo, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je vyloučeno (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 41/1968). Více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek za nějaký trestný čin. Činy spáchané po odsuzujícím rozsudku do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 8/1974-II). Souběh nastává jen v případě, když by prvým odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později.
Z příslušných trestních spisů Nejvyšší soud ověřil níže popsané skutečnosti. Předně trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 1 T 58/2003, bylo rozhodnuto o vině obviněného V. M. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. za jednání, které spáchal dne 15. 1. 2002, přičemž mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Trestní příkaz, jenž byl obviněnému doručen dne 12. 5. 2003, však v důsledku odporu státní zástupkyně právní moci nenabyl. Následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 1 T 58/2003, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 5 To 499/2004, byl obviněný uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., a to za stejné jednání, které spáchal dne 15. 1. 2002 a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou (vše na č. l. 27, 30, 53 a 96 téhož spisu). Dále rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 1 T 80/2004, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. za jednání spáchané dne 15. 3. 2004, přičemž bylo upuštěno od uložení dalšího trestu, a to vzhledem k trestu uloženému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 1 T 58/2003 (č. l. 88 téhož spisu). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 14 T 67/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 9 To 288/2005, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. za jednání spáchané jednak dne 15. 3. 2004, jednak dne 23. 3. a 24. 3. 2004 a byl odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; současně došlo podle §37a tr. zák. ke zrušení výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 1 T 80/2004 (vše na č. l. 83-84, 105-107 téhož spisu).
Podle názoru Nejvyššího soudu je z popsaného přehledu zcela evidentní, že ohledně trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spáchaného dne 28. 10. 2003, jímž byl obviněný V. M. uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 2 T 6/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 9 To 532/2005, je ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. vztah souhrnnosti dán ke skutkům, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 14 T 67/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 9 To 288/2005. Pouze tyto skutky byly spáchány dříve, než byl soudem prvního stupně (Obvodním soudem pro Prahu 3 ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 14 T 67/2004) vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Tudíž správně byl obviněnému v dovoláním napadeném rozsudku ukládán souhrnný trest za protiprávní jednání ze dne 28. 10. 2003, 15. 3. 2004, 23. 3. a 24. 3. 2004. Důvodně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 14 T 67/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 9 To 288/2005. Naproti tomu nemohl být obviněnému ukládán souhrnný trest i k protiprávnímu jednání, které spáchal dne 15. 1. 2002, neboť to neumožňoval trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 1 T 58/2003, jenž byl obviněnému doručen dne 12. 5. 2003. V této souvislosti je nutno připomenout, že trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku (§314e odst. 5 tr. ř.), přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají u trestního příkazu jeho doručením obviněnému. Okamžik doručení trestního příkazu je určující pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. bez ohledu na to, že v důsledku podaného odporu byl tento příkaz zrušen, pokud v dalším řízení dojde k pravomocnému odsouzení pachatele (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 29/2000). V dovolání obviněný pomíjí okamžik doručení předmětného trestního příkazu jeho osobě (trestné činy, za které byl dovoláním napadeným rozsudkem ukládán souhrnný trest, byly spáchány až po jeho doručení a skutek ze dne 28. 10. 2003 je nutno posuzovat obdobně jako recidivu), přičemž státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření k dovolání vychází pouze z následného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 1 T 58/2003, který však již nemá na absenci vztahu souhrnnosti, jak je popsána v tomto odstavci dovolacím soudem, žádný vliv. Lze dodat, že Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 4 stručně, ale dostatečně uvedl, na podkladě jakých skutečností v daném případě rozhodl o uložení souhrnného trestu.
Ve světle shora rozvedených skutečností nutno uzavřít, že námitku obviněného V. M., prostřednictvím které vytýká chybnou aplikaci ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., není možno akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného V. M. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí, který uplatnil v souvislosti s podaným dovoláním. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však neučinil, přičemž předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k