ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1336.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1336/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. listopadu 2007 o dovolání obviněného Ing. F. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2007, č. j. 9 To 27/2007-697, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 147/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. 11. 2006, č. j. 1 T 147/2004-633, byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §224 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále byl podle §49 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.
K odvolání obviněného Ing. F. Š. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 3. 2007, č. j. 9 To 27/2007-697, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Podle §224 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že v případě spáchaného skutku nebyla řešena míra zavinění poškozené S., a poukazuje na to, že podle §3 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nesmí osoba, která by vzhledem k věku nebo ke sníženým tělesným nebo duševním schopnostem mohla ohrozit bezpečnost provozu účastnit se provozu na pozemních komunikacích. Přitom u poškozené bylo zjištěno, že se jedná o osobu s astmatem, duševní poruchou a problémy s dolními končetinami. Obviněný usuzuje, že s ohledem na tyto skutečnosti lze předpokládat i míru zavinění na straně poškozené. Tímto se však podle jeho názoru soudy vůbec nezabývaly. Je přesvědčen, že poškozená porušila dále ustanovení §53 odst. 1, §53 odst. 3 a §54 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Domnívá se, že v předmětné věci měl být vypracován též revizní znalecký posudek ve vztahu k posudku MUDr. Š. Dodal, že v celé věci došlo také k celé řadě procesně právních pochybení. Poukazuje v tomto směru na neúplnou protokolaci, na rozpor v datech na fotodokumentaci a na pochybnosti ohledně uskutečněné rekonstrukce. Nelze podle jeho názoru přehlédnout, že z důkazních materiálů byla ztracena dechová zkouška I. S. Podle obviněného je zjevné, že pochybení se dopustili také znalci MUDr. H. M. a PhDr. K. B. Ačkoliv uvádějí, že poškozená má plný invalidní důchod v důsledku astmatu, z trestního spisu se podává, že trpí těžkou duševní poruchou. Přesto nebylo zjišťováno, jaké vedlejší efekty má lék Diprophos, který poškozená užívala a jaký mohlo mít požívání tohoto léku na jednání poškozené v době spáchání skutku. Obviněný má za to, že soudy hodnotily důkazy jednostranně v jeho neprospěch nebo některé důkazy neprovedly vůbec. Z popisu skutku nevyplývá, jak se v konkrétním jednání obviněného projevila nedbalost a v čem spočívala. Podle obviněného řada skutečností nebyla řádně a s potřebnou pečlivostí objasněna. To se týká i terénní nerovnosti, která se nachází na místě dopravní nehody. Její existence na vznik dopravní nehody nebyla vůbec předmětem dokazování. Obviněný uzavřel, že dosud provedené důkazy nedávají dostatečný podklad pro posouzení jeho viny a eventuální míry spoluzavinění poškozené. Soudem zjištěný skutkový stav pokládá za zcela nesprávný. Na základě těchto skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 9 To 27/2007, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň obviněný požádal, aby mu ve smyslu §265o tr. ř. byl odložen výkon rozhodnutí. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uplatnil v doplnění dovolání. Namítl, že ustanovení obhájce soud nezrušil, přestože důvody nutné obhajoby pominuly. Je toho názoru, že ustanoveného obhájce „JUDr. V.“ /zřejmě se jedná o obhájce JUDr. V./ měl soud vyrozumívat o všech úkonech soudu v předmětné věci, včetně hlavních líčení a veřejného zasedání o odvolání, protože v důsledku nesprávného postupu soudu ve smyslu §39 odst. 1 tr. ř. byl advokát nadále subjektem řízení. Nebyl-li tento obhájce přítomen některých úkonů, které se staly podkladem pro rozhodnutí ve věci, je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tj. že obviněný neměl v řízení obhájce, ačkoliv ho podle zákona mít měl. Za pochybení soudu považuje také skutečnost, že ustanovený obhájce „JUDr. V.“ nebyl přítomen rekonstrukci v této věci.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Nejvyšší soud měl ke dni rozhodování o dovolání obviněného k dispozici vyjádření státní zástupkyně toliko k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože doplnění dovolání nebylo státní zástupkyni zasláno soudem prvního stupně. Z tohoto důvodu se státní zástupkyně nemohla včas vyjádřit k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Pochybení soudu prvního stupně však Nejvyšší soud odstranil, když doplnění dovolání k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni sám zaslal. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají ty námitky obviněného, kdy sám interpretuje výsledky provedeného dokazování, především obsahy znaleckých posudků i výpověď poškozené a na tomto základě činí vlastní skutkové a právní závěry. Ve skutečnosti jde totiž o námitky, které se týkají procesní stránky věci, tedy hodnocení důkazů směřující k revizi skutkových zjištění ve prospěch obviněného. Nelze akceptovat ani námitky obviněného, týkající se doplnění dokazování, neboť soudy obou stupňů se k rozsahu dokazování ve svých rozhodnutích vyjádřily a vyjadřovaly se i k návrhům na doplnění dokazování obviněného, přičemž ve svých rozhodnutích přesvědčivě odůvodnily, proč není dokazování třeba doplňovat. Konkrétně se soudy obou stupňů precizně vypořádaly se závěry ve věci pořízených znaleckých posudků, ať již z oboru zdravotnictví či dopravy, přičemž se vyjádřily rovněž k tomu, proč není možné vyhovět návrhu obviněného na doplnění dokazování na místě činu, a to především proto, že situaci na místě činu nelze specifikovat výlučně s ohledem na výpověď obviněného, neboť ten sám místo činu opustil a poznatky na místě činu byly v zásadě vyhodnoceny v souladu s jeho představou o spáchání skutku, což ale zjevně realitě nemusí odpovídat. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podle státní zástupkyně v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně toliko námitkou, v jejímž rámci obviněný poukázal v zásadě na to, že skutkový stav věci, z něhož soud vycházel, nedovoloval formulovat jeho výlučné zavinění vzhledem ke vzniklému následku a ani závěr o jeho nedbalostním zavinění. Obviněný tedy v podstatě zpochybnil jednoznačnou příčinnou souvislost mezi svým jednáním, tedy couváním a vzniklým následkem, tedy poraněním poškozené v důsledku nárazu vozidla. Odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že obviněný z nedbalosti porušením dopravního předpisu, zejména v ustanovení §24 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, zavinil dopravní nehodu, při níž byla poškozené I. S. způsobena těžká újma na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., tedy delší dobu trvající porucha zdraví. Citované zákonné ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, hovoří o tom, že při couvání řidič nesmí ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. I přes obecný charakter tohoto zákonného ustanovení je třeba konstatovat, že obviněný uvedené ustanovení porušil především tím, že nebyl při couvání obezřetný a jednal zbrkle, když si neověřil, zda mu v dráze, po které hodlá couvat, nebrání nějaká překážka, např. procházející chodec, či zda jdoucí chodec nehodlá vstoupit do prostoru, kterým hodlá při couvání projet. V důsledku tohoto pochybení srazil poškozenou a způsobil jí zranění spojené s delší dobou trvajícím léčením. Obviněný měl být při couvání velmi obezřetný, zvlášť za situace, pokud v místě, kam couval, nebyl chodník a bylo možné s přítomností chodců na takovém místě počítat. Pokud tak neučinil, spoléhal bez jakýchkoliv přiměřených důvodů na to, že k žádnému škodlivému následku nedojde a skutek proto spáchal z nedbalosti vědomé podle §5 písm. a) tr. zák. Obviněný dále namítl spoluzavinění poškozené, které mělo spočívat v porušení jím vyjmenovaných ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. V ustanovení §3 odst. 3 citovaného zákona je stanoveno, že kde není chodník, nebo je-li neschůdný, chodí se po levé krajnici a kde není krajnice nebo je-li neschůdná, chodí se co nejblíže při levém okraji vozovky. Svědkyně poškozená I. S. ve své výpovědi uvedla, že šla oproti tomu při pravém okraji vozovky, takže porušení pravidel silničního provozu lze skutečně dovodit i u této. Státní zástupkyně je toho názoru, že nepochybně i spoluzavinění poškozené na nehodě vedlo odvolací soud ke správnému závěru, že v případě obviněného nejsou dány podmínky pro přísnější právní kvalifikaci skutku podle odst. 2 §224 tr. zák. a též k tomu, že mu nebyl ukládán trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Je však třeba konstatovat, že i v takovém případě byla zachována příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem, tedy mezi nepozorným couváním obviněného a tím, že narazil do chodkyně, přestože tato se nepohybovala při levém, ale i při pravém okraji vozovky, u které nebyl chodník. Lze připomenout, že základem příčinného vztahu je teorie podmínky (condicio sine qua non), podle níže je příčinnou každý jev, bez něhož by jiný jev vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem jakým nastal. K této obecné teoretické zásadě je vhodné připomenout, že příčinou nějakého následku je každá okolnost, která buď jako samostatná nebo ve spojení s jinou okolností následek přivodila. Pachatel tedy způsobí zakázaný škodlivý následek ve smyslu trestního zákona i tehdy, když jeho konání nebo opomenutí je v řetězu příčin takovou složkou, bez které by k následku buď vůbec nedošlo nebo by se nebezpečí následku alespoň snížilo (č. 354/1942 Sb. rozh. tr.). Je tedy možné uzavřít, že spoluzavinění poškozené nezpůsobilo absenci příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem, byť k následku svým způsobem mohlo také přispět. Vývoj příčinné souvislosti byl alespoň v hrubých rysech zahrnut zaviněním pachatele. Konkrétní jednání obviněného, tedy nepozorné couvání bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jednání obviněného bylo stěžejní příčinou relevantního trestně právního následku, jehož způsobení mohl zabránit, jestliže by osvědčil vyšší míru opatrnosti při vycouvávání. Pokud si obviněný takto nepočínal, lze jej důvodně činit odpovědným za zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák., neboť věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně ohrozit jím chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, je třeba následně se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, aby byla dána materiální podmínka trestnosti. Obviněný namítl, že se soudy nezabývaly mírou zavinění poškozené. Je přesvědčen, že poškozená S. porušila ustanovení §53 odst. 1, §53 odst. 3 a §54 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Zavinění poškozené může mít podle jeho názoru vliv na posouzení míry jeho trestní odpovědnosti. V této části dovolání Nejvyšší soud shledal, že jde o právně relevantní námitku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se tedy zabýval otázkou, zda porušení citovaných ustanovení mohlo ovlivnit trestní odpovědnost obviněného.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se podle skutkového zjištění obviněný dopustil tím, že „dne 9. 9. 2003 kolem 15.35 hod. jako řidič osobního automobilu Škoda Favorit, v obci V., při couvání z místa ležícího mimo vozovku do N., která má charakter místní komunikace, řádně nesledoval situaci v silničním provozu a zadní částí vozidla narazil do chodkyně I. S., která šla po pravém okraji N., přitom ta následkem nárazu a pádu na vozovku utrpěla zlomeninu horní části levé stehenní kosti a tříštivou zlomeninu dolních konců levé loketní a vřetenní kosti a zranění mělo za následek omezení pohybu poškozené, které spočívalo v chůzi o berlích po dobu přesahující šest týdnů“.
Podle §5 odst. 2 písm. f) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, řidič nesmí při couvání ohrozit chodce na pozemní komunikaci. Podle §24 odst. 2 citovaného zákona při couvání řidič nesmí ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Podle odst. 3 citovaného zákona vyžadují-li to okolnosti, zejména nedostatečný rozhled, musí řidič zajistit bezpečné otáčení nebo couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby. Jak vyplývá ze skutkového zjištění, je zcela nepochybné, že uvedená ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích obviněný porušil, neboť při couvání jako řidič osobního vozidla nevěnoval dostatečnou pozornost situaci na místní komunikaci, na níž vjížděl, v důsledku čehož narazil do chodkyně I. S. Bylo-li navíc zjištěno, že zadní sklo vozidla bylo znečištěné, je zjevné, že výhledové poměry obviněného tím byly značně ztíženy. I pořízená fotodokumentace o vyšetřovacím pokusu svědčí o tom, že obviněný couval z místa, které je z obou stran ohraničeno keři, což znamená, že obviněný měl couvání věnovat zvýšenou pozornost. Pokud nebyl schopen sám zajistit bezpečné couvání na místní pozemní komunikaci, ve smyslu §24 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, mohl o pomoc požádat jinou osobu. Je zřejmé, že obviněný tyto povinnosti řidiče zcela zanedbal.
Naproti tomu součástí skutkového zjištění je taková okolnost, že chodkyně šla po pravém okraji N. Z uvedeného tedy plyne, že chodkyně při chůzi nedodržela ustanovení §53 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, podle něhož, kde není chodník nebo je-li neschůdný, chodí se po levé krajnici, a kde není krajnice nebo je-li neschůdná, chodí se co nejblíže při levém okraji vozovky.
Nastíněná kolize účastníků silničního provozu z hlediska jejich trestní odpovědnosti byla již judikaturou řešena. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle §224 tr. zák.), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.). Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v §224 tr. zák. spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2002, svazek 16, pod T 389). Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (srov. 20/1981 Sb. rozh. tr.).
Z uvedeného hlediska jsou v dané věci podstatné tyto skutečnosti. Obviněný couval z místa ležícího mimo vozovku do N., která má charakter místní komunikace. Jako řidič osobního automobilu obviněný měl, mohl a dokonce musel předpokládat pohyb na místní komunikaci. To znamená, že v hrubých rysech mohl určitý příčinný průběh předvídat, a proto odpovídá za následek, který z porušení pravidel silničního provozu vyplynul. Pokud obviněný poukazuje na porušení dopravních předpisů poškozenou, je evidentní, že střetu by obviněný nezabránil, ani pokud by se na místní komunikaci pohyboval cyklista, který by svou jízdou po pravé straně vozovky nikterak dopravní předpisy neporušoval. Jinými slovy řečeno, ve způsobu chůze poškozené I. S. Nejvyšší soud neshledává natolik důležitou příčinu dopravní nehody, která by byla rozhodná pro vznik způsobeného následku a obviněný by ji nemohl předpokládat. Naopak, tím, že obviněný dostatečně nevěnoval pozornost řízení motorového vozidla při couvání na místní komunikaci, věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Veškeré okolnosti tedy svědčí pro závěr, že obviněný po subjektivní stránce spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. z vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. V této části proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Dovolává-li se obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. doplnění dokazování (stran zdravotního stavu poškozené, terénních nerovností, vypracování revizního znaleckého posudku k posudku MUDr. Š. atd.), jedná se o námitky ryze skutkové povahy, nikterak nesouvisející s právním posouzením skutku nebo jiným nesprávným hmotně právním posouzením ve smyslu citovaného dovolacího důvodu. Ke zdravotnímu stavu poškozené bylo vypracováno několik znaleckých posudků. Poranění poškozené posuzoval znalec z oboru zdravotnictví – soudního lékařství MUDr. M. Na základě tohoto posudku pro vyloučení, že poškozená utrpěla zranění na základě psychické choroby, jak je přesvědčen obviněný, nechal vypracovat znalecký posudek znalkyně z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie MUDr. H. M. Z něho se podává, že pokud v minulosti v důsledku závratí docházelo k pádům poškozené, nikdy tomu nepředcházel kolapsový stav způsobený zhoršeným duševním stavem. Znalkyně dále uvedla, že záchvatu předchází předkolapsový stav a dále i pokolapsový stav, který odeznívá několik dní, avšak v den nehody nebyl u poškozené diagnostikován. Věrohodnost výpovědi poškozené byla opřena o znalecký posudek znalce z oboru psychologie znalce PhDr. K. B. Rovněž znalecký posudek znalce z oboru dopravy doc. Ing. J. Š., Csc. dostatečně osvědčil průběh skutkového děje, když ani znalecký posudek znalce doc. Ing. J. N., CSc., předložený v tomto směru obhajobou, závěry znalce doc. Ing. J. Š. nezpochybňuje. Za této situace lze mít za to, že skutkový stav věci byl objasněn natolik, že nebylo třeba provádět další dokazování. Ostatně totéž lze konstatovat i ve vztahu k posudku znalkyně z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie vypracovaný MUDr. H. Š., neboť její závěry se doplňují se závěry znalkyně z oboru zdravotnictví – odvětví psychologie Phdr. K. M. Oba tyto posudky potvrdily výrazný sklon obviněného ke konfabulacím, což snižuje schopnost obviněného objektivně popsat a reprodukovat prožitou událost. Lze tedy souhlasit s tím, že ve svém souhrnu veškeré důkazy jednoznačně prokazují věrohodnost verze poškozené. Pokud jde o další výhrady obviněného k vadám řízení (neúplná protokolace, rozpor v datech na fotodokumentaci atd.), Nejvyšší soud zjistil, že na tyto námitky obviněného odvolací soud reagoval, když uzavřel, že nejde o tak podstatné vady, aby mohly způsobit nesprávnost rozhodnutí. V rámci dovolání lze jen konstatovat, že jde o námitky, které nejsou způsobilé dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit a neuplatnil-li by obviněný námitku jinou, musel by Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z toho, jak obviněný uplatňuje námitky skutkové povahy je patrné, že snahou obviněného je dosáhnout změny v hodnotících úvahách soudu ve směru jím namítaných nedostatků, což by mělo mít za následek změnu skutkového zjištění a následně pak změnu skutkového stavu věci, tudíž i právní kvalifikace, a to v souladu s představami obviněného. Zde je však potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu a námitkám k němu uvedeným je třeba dodat, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Uvedený dovolací důvod /§265b odst. 1 písm. c) tr. ř./ dopadá na případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. a obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), a přitom vůbec žádného obhájce neměl. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné ve sdělení č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění úst. zák. č. 162/1998 Sb.). Nejvyšší soud však stran tohoto dovolacího důvodu shledal dovolání zjevně neopodstatněným.
Jak Nejvyšší soud zjistil, obviněný byl usnesením Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. Nt 84/2004, vzat z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. do vazby (č. l. 159). Důvodem vzetí do vazby byla okolnost, že do té doby snaha o jeho výslech byla bezvýsledná. Opatřením Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. Nt 84/2004, byl obviněnému ustanoven obhájce JUDr. Z. V. Dne 1. 10. 2004 se ve věci konala rekonstrukce dopravní nehody. Z protokolu o rekonstrukci vyplývá, že obhájce obviněného JUDr. Z. V. svou účast na této rekonstrukci omluvil (č. l. 166). Usnesením Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 5. 11. 2004, č. j. 1 T 147/2004-268, byl obviněný propuštěn z vazby na svobodu. Dne 10. 2. 2005 obviněný udělil plnou moc advokátovi JUDr. L. R. (č. l. 330). Na č. l. 714 se nachází opatření samosoudce ze dne 6. 11. 2004, sp. zn. 1 T 147/2004, jímž bylo ustanovení obhájce JUDr. Z. V. zrušeno. Toto opatření bylo obviněnému doručeno dne 11. 9. 2007.
Ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod - dále jen „Listina“) spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními podmínkami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), v němž vina obviněného (obžalovaného) má být zjištěna; tyto ústavní záruky se promítají i do procesního předpisu, trestního řádu (§33 odst. 1 trestního řádu - dále jen „tr. ř.“), který ve shodě s Ústavou je vybudován na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§33 odst. 1, §37 odst. 2 tr. ř.), kterou je obviněný (obžalovaný) oprávněn uplatnit v kterémkoli stadiu neskončeného řízení (§37 odst. 2 tr. ř.); je proto vždy věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§37 tr. ř.) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Za uskutečněnou volbu ovšem obviněný (obžalovaný) nese odpovědnost sám, již proto není obecný soud oprávněn posuzovat „kvalitu“ obhajoby či „nečinnost“ obhájce, neboť jemu (obhajovanému) nelze upřít právo na volbu procesní taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit; opak by totiž znamenal očividný zásah státní moci do ústavně zaručeného základního práva na obhajobu a případně též jistou - zřetelně nežádoucí a především ústavně nepřípustnou - formu státní kontroly nad jeho výkonem. Z takto rozvedených zásad posléze vyplývá, že nahradit v řízení před soudem (v přípravném řízení) zvoleného obhájce obhájcem ustanoveným, příp. vedle zvoleného obhájce vnutit obžalovanému (obviněnému) obhájce ex offo, je v zásadě ústavně nepřípustné, a to i tehdy, jestliže (kupř. z hlediska délky vyšetřovací vazby) hrozí nebezpečí z prodlení. Je totiž věcí státu (a soudní moci samotné), aby pro výkon spravedlnosti vytvořil takové podmínky, které by umožňovaly splnit limity, které si sám zákonem stanovil, stejně jako je povinností orgánů soudní moci těchto limitů dbát (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 87/1996-I.).
Z uvedeného plyne, že právo na obhajobu je v našem trestním řádu postaveno na prioritě zvoleného obhájce, proto nelze uvažovat o tom, že ustanovený obhájce JUDr. Z. V. byl subjektem řízení i v době, kdy obviněného zastupoval zvolený obhájce. Obviněný neměl obhájce toliko v době od 6. 11. 2004 do 10. 2. 2005. Avšak tato skutečnost průběh řízení ani výsledek řízení nemohla ovlivnit, protože v té době nebyly činěny žádné úkony, které by mohly výsledek řízení jakkoliv ovlivnit. Ze spisu se podává, že v této době byl ve věci jen přibrán znalec (znalkyně v oboru zdravotnictví – psychologie PhDr. K. M.) a dále byly činěny úkony k vyúčtování nákladů obhajoby a znalečného. Ke znaleckému posudku znalkyně PhDr. K. M. měl obviněný možnost se vyjádřit u hlavního líčení dne 14. 2. 2005, u něhož byl výslech znalkyně prováděn. Tohoto hlavního líčení byli obviněný i jeho obhájce přítomni. Lze tedy shrnout, že v dané věci nelze konstatovat, že obviněný obhájce neměl, ačkoliv ho podle zákona mít měl. O s t a t n ě v t é t o d o b ě n e b y l y d á n y d ů v o d y n u t n é o b h a j o b y . Za této situace nemohl Nejvyšší soud námitce obviněného přisvědčit. V této části je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Neúčastnil-li se ustanovený obhájce JUDr. Z. V. dne 1. 10. 2004 rekonstrukce dopravní nehody, je třeba tuto výtku zaměřit vůči obhájci, nikoliv vůči soudu, neboť soud tím, že obviněnému obhájce ustanovil, svou povinnost vyplývající ze zákona splnil. Jinými slovy řečeno, nepřítomnost obhájce u rekonstrukce prováděné nehody ještě neznamená, že obviněný obhájce neměl. Obhájce svou účast u rekonstrukce dopravní nehody omluvil. Důvody, které ho k tomu vedly, jsou pouze otázkou profesní odpovědnosti obhájce a způsobu výkonu obhajoby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 87/1996-II.). Pokud tedy obviněný namítl, že ustanovený obhájce JUDr. V. nebyl přítomen rekonstrukce ve věci, nelze tuto námitku pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podřadit, protože fakticky je jí namítán způsob obhajoby. Způsob obhajoby však není soud oprávněn nijak hodnotit a nemůže do něho nijak zasahovat, protože jde výlučně o vztah mezi advokátem jako obhájcem na straně jedné a klientem jako obviněným na straně druhé. To platí i v případě, kdy byl obhájce ustanoven soudem. Dlužno poznamenat, že důvody nutné obhajoby vznikly výlučně v důsledku postoje obviněného. Z usnesení o vzetí do vazby se podává, že obviněný se dlouhodobě vyhýbal kontaktu s orgány činnými v trestním řízení, nebylo ho možno jinak zastihnout, proto byl zadržen a ve smyslu §67 písm. a) tr. ř. vzat do vazby. Zbývá dodat, že obviněný si také místo obhájce, který mu byl ustanoven, mohl zvolit obhájce jiného (§37 odst. 2 tr. ř.).
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž ke stejnému rozhodnutí dospěl rovněž u dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za této situace Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud nemohl přihlížet k žádosti obviněného o odklad výkonu rozhodnutí. Nejvyšší soud může rozhodnout o odkladu výkonu trestu jednak tehdy, je-li mu v tomto směru předložen ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. návrh na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí předsedou senátu soudu prvního stupně, anebo tehdy, dospěje-li k tomuto rozhodnutí předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání (srov. §265o tr. ř.). Ani jedna z variant v dané věci nepřicházela v úvahu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann