ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1415.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1415/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2007 o dovolání, které podala obviněná Ing. S. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 7 To 213/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 186/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 46 T 186/2006, byla obviněná Ing. S. B. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „1. dne 27. 8. 2004 v P., jako zástupce společnosti G. P. C. uzavřela se společností A. C. s.r.o., se sídlem P., N. P., jakožto pronajímatelem Rámcovou smlouvu o nájmu motorových vozidel, na základě které uzavřela se shora uvedenou společností jako nájemce jednotlivé Smlouvy o nájmu dopravního prostředku, ačkoliv věděla, že smluvním závazkům nebude moci dostát, a to :
- č. ze dne 27. 8. 2004 na vozidlo zn. BMW 320 D/AS 71, rz s měsíčními splátkami ve výši 35.125,23 Kč s DPH, přičemž dne 1. 9. 2004 dle předávacího protokolu vozidlo převzala, a jelikož jednotlivé splátky řádně neplatila, bylo vozidlo pronajímateli zpět vráceno dne 16. 3. 2005,
- č. ze dne 9. 9. 2004 na vozidlo zn. BMW 118d, rz s měsíčními splátkami ve výši 28.281,54 Kč s DPH, přičemž dne 22. 10. 2004 dle předávacího protokolu vozidlo převzala, a jelikož řádně nesplácela jednotlivé splátky, bylo vozidlo pronajímateli zpět vráceno dne 14. 4. 2005,
- č. ze dne 9. 9. 2004 na vozidlo zn. Škoda Fabia Elegance 1,2 47 kW, rz, s měsíčními splátkami ve výši 13.298,25 Kč s DPH, přičemž vozidlo dne 24. 9. 2004 dle předávacího protokolu převzala, a jelikož řádně nesplácela jednotlivé splátky, vozidlo bylo dne 16. 3. 2005 vráceno zpět pronajímateli,
- č. ze dne 23. 11. 2004 na vozidlo zn. Toyota Land Cruiser 3,0 TD 4A/T, rz, s měsíčními splátkami ve výši 71.242,92 Kč s DPH, přičemž dne 17. 12. 2004 vozidlo dle předávacího protokolu převzala, a jelikož nehradila řádně jednotlivé splátky, vozidlo bylo dne 28. 2. 2005 vráceno zpět pronajímateli,
a dále užívala karty CCS poskytnuté společností A. s.r.o. a náhradní vozidla, kdy z celkové částky ve výši 804.025,- Kč vyúčtované uvedenou společností za poskytnuté služby, uhradila pouze 133.078,- Kč, čímž společnosti A. s.r.o. způsobila škodu v celkové výši 670.947,- Kč,
2. dne 7.6. 2004 v P., jako jednatelka společnosti G. P. C. s.r.o. uzavřela se společností B. C. L., se sídlem P., J., jakožto pronajímatelem – Rámcovou dohodu o správě vozového parku, na základě které s uvedenou společností uzavřela jako nájemce jednotlivé Leasingové smlouvy, ačkoliv věděla, že smluvním závazkům nebude moci dostát, a to:
- č. ze dne 30. 6. 2004 na vozidlo zn. Škoda Fabia 1,9 Classic Plus, rz s celkovou splátkou nájemného za jeden měsíc včetně DPH ve výši 15.196,- Kč, přičemž dne 1. 7. 2004 na základě předávacího protokolu převzala uvedené vozidlo, a jelikož řádně nehradila jednotlivé měsíční splátky, vozidlo jí bylo dne 1. 9. 2004 pronajímatelem odebráno,
- č. nezjištěného dne na vozidlo zn. Škoda Fabia 1,9 Sdi Classic Plus, rz, se stanovenou měsíční splátkou ve výši 15.196,- Kč včetně DPH, přičemž dne 1. 7. 2004 na základě předávacího protokolu předmětné vozidlo převzala, a jelikož řádně nehradila jednotlivé splátky, vozidlo jí bylo dne 3. 12. 2004 pronajímatelem odebráno,
- č. ze dne 31. 5. 2004 na vozidlo zn. BMW X5/3, rz, se stanovenou měsíční splátkou ve výši 39.983,- Kč včetně DPH, přičemž dne 11. 6. 2004 na základě předávacího protokolu vozidlo převzala, a jelikož jednotlivé splátky řádně nehradila, bylo jí toto pronajímatelem dne 18. 8. 2004 odebráno,
- č. ze dne 31. 5. 2004 na vozidlo zn. Škoda Fabia 1,2i Classic, rz, se stanovenou měsíční splátkou ve výši 15.203,- Kč včetně DPH, přičemž vozidlo dle předávacího protokolu dne 28. 6. 2004 převzala, a jelikož řádně nehradila jednotlivé splátky, bylo jí vozidlo dne 12. 9. 2004 pronajímatelem odebráno,
přičemž do současné doby neuhradila ani jednu ze smluvních splátek za užívání předmětných vozidel, čímž pronajímateli společnosti B. C. L. s.r.o. způsobila škodu ve výši 271.930,- Kč“.
Za tento trestný čin byla odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti A. C. s.r.o., se sídlem P., N. P., náhradu škody ve výši 670.947,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 7 To 213/2007, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 7 To 213/2007, podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. především uvedla, že byla porušena ustanovení o její přítomnosti při veřejném zasedání, přičemž zdůraznila, že nelze opominout skutečný objektivní stav, ve kterém se v den konání veřejného zasedání, jakož i před ním, nacházela. V průběhu trestního řízení bylo, jak poznamenala, zjištěno, že je osobou, která se po několik let nachází ve špatném fyzickém i psychickém stavu. Přestože příčina jejích obtíží zůstala neznámá, tyto jí bránily a brání v plném soustředění a plnohodnotném žití. Před veřejným zasedáním se opět nacházela ve stavu, jenž jí objektivně znemožňoval plné uplatňování práv (koncentraci na probíhající řízení a fyzickou přítomnost u jednání). Objektivně bylo zjištěno poškození jejího zdraví a byla jí vystavena pracovní neschopnost, což představovalo potvrzení o takovém jejím stavu, který jí znemožňoval plnohodnotnou účast na hlavním líčení. Potvrzení o pracovní neschopnosti přitom včas a řádně doručila soudu. V této souvislosti podotkla, že není rozhodné, zda v minulosti žádala o konání hlavního líčení v její nepřítomnosti, ale podstatné je, že tak neučinila v souvislosti s konaným hlavním líčením následně. K tomu dodala, že i kdyby v minulosti žádala o konání hlavního líčení v její nepřítomnosti, je zcela evidentní, že právě pro poruchu zdraví nebyla schopna se hlavního líčení náležitě účastnit, a tudíž se ani náležitě hájit. Na této skutečnosti nemůže podle jejích slov nic změnit ani její v minulosti projevená vůle, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Důvodem této - dřívější - žádosti nebylo vzdání se práva účasti, ale omluva neschopnosti se účastnit. Uzavřela pak, že pokud bylo za popsané situace rozhodnuto o konání veřejného zasedání bez její přítomnosti, pak byla porušena ustanovení o přítomnosti obžalovaného při veřejném zasedání.
V další části dovolání obviněná konkretizovala své výhrady ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení trestní věci podle jejího mínění došlo tím, že skutky, které byly uvedeny ve výroku rozhodnutí nalézacího soudu a poté i v rozhodnutí odvolacího soudu, byly nesprávně podřazeny pod skutkovou podstatu trestného činu, ačkoliv u většiny z nich nelze mít za to, že by byly trestným činem. Uvedla, že v řízení nebylo prokázáno, že by jednala v úmyslu sebe nebo jiného obohatit pod nějakou nepravdivou záminkou či zatajením nějaké skutečnosti, přičemž (podle svých slov) vysvětlila, jakým způsobem se dostala do finančních problémů a z jakých důvodů si půjčovala předmětná vozidla. Dodala, že poškozenému vypůjčené dopravní prostředky vrátila a částečně plnila nájemné (leasingové splátky). Vyjádřila názor, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve v případě, kdy jsou tyto neúčinné a porušení občanskoprávního vztahu naplňuje znaky určité skutkové podstaty trestného činu včetně jeho materiální stránky, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost. V právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy. V návaznosti na to vyslovila přesvědčení, že skutková zjištění a na ně navazující právní závěry odvolacího soudu neodpovídají znakům objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a to zejména z hlediska naplnění znaku uvedení jiného v omyl a podvodného úmyslu ze strany obviněné. Přitom poznamenala, že závěr soudů obou stupňů o naplnění znaku uvedení jiného v omyl a subjektivní stránky trestného činu podvodu vycházel zejména z obsahu smluvních ujednání mezi ní a poškozenými a z tehdejší její finanční situace. Podle ní však nebylo v řízení prokázáno, že by měla od počátku v úmyslu nedostát svým smluvním povinnostem, a že tedy byla v jejím jednání přítomna subjektivní stránka (úmysl) jako jeden z obligatorních znaků skutkové podstaty již zmíněného trestného činu.
V souvislosti s tím dále uvedla, že z výroku rozhodnutí soudu prvního stupně ani z jeho odůvodnění nelze dovodit její úmysl se ke škodě cizího majetku obohatit tím, že uvede někoho v omyl, a že její jednání bylo pouhým nedostáním závazku ze smlouvy. Podle ní nebylo prokázáno a dokonce ani nebylo v konkrétních bodech tvrzeno, jak a čím měla uvést smluvní strany v omyl, nebylo prokázáno, že by nebyla v okamžiku uzavření smluv o nájmech vozidel schopna plnit, popř. že by předem věděla, že v budoucnosti nebude moci smluvním závazkům dostát, a přesto plnění – ve formě zapůjčení vozidel – vylákala. Tentýž závěr učinila i ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu.
Následně shrnula, že z odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního soudu lze vyčíst, že tento spatřoval v jejím jednání přímý úmysl vylákat plnění, avšak nijak tento přímý úmysl neodůvodnil. Soud druhého stupně shledal pak v jejím jednání úmysl nepřímý, odůvodnění tohoto jeho závěru (že dostatečně nepromyšlený podnikatelský záměr obžalované a určité hazardérství a riskování obžalované nese v sobě právě vědomost o možném následku jejího jednání, tedy úmysl nepřímý) je však podle jejího mínění myšlenkově vadné. Každé podnikání v sobě totiž nese prvky riskování, popř. při zvýšeném riziku zmíněné „hazardérství“, neboť právě ona možnost „vydělat“ nebo také „prodělat“, tedy právě ona „naděje“ na výdělek a s tím spojená i negativní naděje či „riziko“ nevýdělku – prodělku, jsou hnacím motivem téměř všech osob k podnikání. Bez této naděje na zisk spojené s rizikem nevýdělku až prodělku by totiž žádný zisk nebyl důvodný a podnikání by ztratilo svůj prapůvodní smysl. K tomu dodala, že stejně tak jako ona musel se ziskem, ale i s případnou ztrátou, kalkulovat podnikatel, který jí poskytoval plnění ve formě zapůjčení motorových vozidel. Musel počítat rovněž s tím, že splátky nebudou řádně plněny, že vypůjčitel nebude moci platit za vypůjčení, neboť se může dostat do platební neschopnosti, nebo se nemusí nedostat do očekávané platební schopnosti. Právě tato jeho rizika jsou kryta poměrně značným rozdílem mezi tím, co skutečně ubude na majetku půjčovatele tím, že vozidlo zapůjčí a je opotřebováno a tím, kolik za zapůjčení účtuje. Pokud zapůjčí vozidlo osobě méně schopné dostát závazku, nebo osobě, která se následně stane osobou neschopnou závazku dostát a plnit se ziskovým cílem navýšené nájemné, pak nedošlo k tomu, že by byl uveden v omyl či podveden, ale pouze k tomu, že došlo k prodělku – nebo nevýdělku v tomto jeho konkrétním obchodním případě. Přitom konstatovala, že půjčovatel ani nemohl být uveden v omyl její platební neschopností, neboť z podstaty zapůjčování (nebo leasingových smluv) lze dovodit, že tato právní forma zapůjčování je používána těmi, kdo si zapůjčují především proto, že na nákup vozidel do svého vlastnictví nemají dostatek finančních prostředků.
Podotkla rovněž, že nucení k plnění závazků hrozbou použití nebo použitím prostředků trestního práva ze strany osob poskytujících plnění ve formě popsané služby se jeví být buď nepochopením podstaty podnikání a rizik z toho pramenících nebo nesprávnou (i když v praxi obvyklou) formou lacinějšího vymáhání plnění ze závazkových vztahů (podání trestního oznámení s nadějí na titul z adhézního řízení není zpoplatněno, na rozdíl od citelných soudních poplatků při vymáhání stejného plnění u civilního soudu). Hrozbou trestního postihu či samotným trestním řízením věřitel očekává větší působivost na platební morálku dlužníka.
Obviněná dále připomněla, že v souladu s ustálenou judikaturou skutečnost, že obviněný nesplnil svůj závazek vyplývající ze smlouvy, ještě nedokazuje, že uvedl druhou smluvní stranu v omyl, aby se k její škodě obohatil ve smyslu §250 tr. zák., neboť k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky tohoto trestného činu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že obviněný již v době uzavření smlouvy jednal v úmyslu plnění buď vůbec neposkytnout, nebo je neposkytnout v požadovaném rozsahu, anebo jednal alespoň s vědomím, že je nebude moci poskytnout a že tím uvádí druhou stranu smlouvy v omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatil. Jestliže teprve po uzavření smlouvy vznikly překážky, které bránily zavázanému splnit závazek z předmětné smlouvy a které nemohl v době uzavření smlouvy ani předvídat, když jinak byl tehdy schopen závazek splnit, ale z různých důvodů závazek zcela nesplnil, anebo dodatečně pojal úmysl závazek vůbec nebo z části nesplnit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. V návaznosti na uvedené obviněná připomněla, že v souvislosti s úvahou, zda byla či nebyl naplněna subjektivní stránka trestného činu, je nutno zvážit všechny okolnosti, které byly dány na straně obviněné i poškozených v době, kdy k uzavření předmětných smluv mezi ní a poškozenými došlo. Přitom konstatovala, že zvážením zmíněných „všech“ okolností se žádný z obecných soudů nezabýval a že v daném případě postačovalo oběma soudům pouhé zjištění, že (obviněná) nebyla schopna dostát svému závazku a že rizikově podnikala tak, že se dostala do platební neschopnosti. Uzavřela, že porušení ustanovení smlouvy jednou z jejích smluvních stran nelze pokládat bez dalšího za podvodné jednání ve smyslu §250 tr. zák., neboť princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.
Obviněná poté ještě s odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je Nejvyšším soudem České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vykládán příliš restriktivně a že z důvodu takové praxe nelze v řízení o dovolání uplatnit takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění. V této souvislosti zdůraznila, že skutkový stav věci, na němž je následně založeno právní posouzení skutku, je třeba nejen správně vyjádřit ve výroku rozsudku, ale především je nutno jej v průběhu trestního řízení řádně zjistit. Taková zjištění pak podle ní musí být rozvedena v odůvodnění příslušného rozhodnutí, kde soud především stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel. V posuzovaném případě však z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ani napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nelze podle názoru obviněné dovodit, na jakém skutkovém základě odvolací soud dospěl k tomu, že po právní stránce úmysl obviněné zahrnoval všechny (nebo přinejmenším podstatné) znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu.
K tomu ještě dodala, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, by se nemělo ocitnou mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy České republiky staví základní práva pod ochranu soudní moci. Nelze proto nesprávné zjištění skutkového stavu striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, jelikož tyto dvě kategorie se jeví být v podstatě neoddělitelné, protože každé skutkové zjištění má bez pochyby vliv na právní posouzení skutku Pokud nebylo soudem spolehlivě zjištěno její zavinění ve vztahu ke skutkům (tedy zda jej lze označit za úmyslné), nemohla být učiněna ani správná právní kvalifikace souzených skutků.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněná shledala v tom, že napadené rozhodnutí obsahuje výrok, který byl učiněn, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím, tedy v řízení prvoinstančním, dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. V podrobnostech odkázala na předchozí dovolací argumentaci.
Ze všech shora uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 7 To 213/2007, zrušil a současně zrušil i jemu předcházející rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 46 T 186/2006, jako rozhodnutí vydané ve vadném řízení předcházejícím. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud před tím, než o dovolání rozhodne, odložil ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. výkon rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zrekapitulovala rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a shrnula uplatněné dovolací důvody a námitky, konstatovala, že obviněná do svého mimořádného opravného prostředku zahrnula námitky, které uplatňovala již při své obhajobě v dosavadním řízení před soudy obou stupňů, přičemž soud druhého stupně se těmito výhradami v potřebném rozsahu zabýval a své závěry řádně a věcně správně odůvodnil na straně 3 až 4 písemného vyhotovení svého rozhodnutí. Z něj podle názoru státní zástupkyně bezpečně plyne jak objektivní, tak subjektivní stránka předmětného trestného činu, jakož i hodnocení zákonnosti provedeného řízení. Skutkový stav, který zjistily soudy, znaky uvedeného trestného činu evidentně naplňuje, a to i subjektivní stránky, jíž je tzv. podvodný úmysl přítomný od počátku, to znamená již v době, kdy obviněná uzavírala rámcové smlouvy s poškozenými společnostmi. V posuzovaném případě spočívá úmyslné zavinění obviněné v tom, že na jedné straně měla omezený zdroj peněz a pro značný počet vypůjčených, poměrně nákladných motorových vozidel, neměla splatnost jednotlivých půjček zajištěnu. Nejde o běžné podnikatelské riziko, pokud obviněná věděla, že svým jednáním škodu na cizím majetku může způsobit a pro případ, že svým jednáním tento zájem chráněný trestním zákonem poruší, byla s takovým následkem srozuměna [§4 písm. b) tr. zák.].
Dále státní zástupkyně poznamenala, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn i námitkou, že nebyl naplněn znak „uvedení někoho v omyl“, kterým se rozumí předstírání okolností, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Za takové jednání lze podle jejích slov považovat zjištění soudů, že obviněná ve skutečnosti jen předstírala, že je schopna smluvním závazkům dostát. Státní zástupkyně dospěla k závěru, že nebyla zjištěna žádná konkrétní okolnost a obviněná ani neuvedla v rámci své obhajoby žádnou okolnost, se kterou by mohla reálně kalkulovat a zjištěnému následku – neuhrazení výpůjček a leasingových splátek – by mohla zamezit. Toto vysvětlení plně odpovídá zákonnému vymezení úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., jak zavinění a jeho formu posoudil odvolací soud.
Státní zástupkyně rovněž podotkla, že odvolací soud se bezezbytku vypořádal i s námitkou, kterou je formálně naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Připomněla, že uplatnění citovaného dovolacího důvodu předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. I v tomto případě podle ní obviněná sice naplnila obsahově požadavek uplatnění deklarovaného dovolacího důvodu, ale námitkami, které nemohou obstát, ze stejných důvodů, na které poukázal v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud. Pokud měl vytýkané pochybení založit odvolací soud tím, že v rozporu se zákonem konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné, státní zástupkyně uvedla, že v omezeném spisovém materiálu, jež má státní zastupitelství k dispozici, není pro posouzení důvodnosti těchto námitek dostatečný podklad, když navíc obviněná neuvedla konkrétně, které ustanovení trestního řádu bylo v jejím případě porušeno. V obecné rovině poté státní zástupkyně konstatovala, že v posuzovaném případě nebyla obviněná v době konání veřejného zasedání ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřichází v úvahu. Veřejné zasedání je možno konat v nepřítomnosti obviněného jedině za předpokladu, že k němu byl včas a řádně předvolán, nebo o něm vyrozuměn. Z obsahu dovolacích námitek je evidentní, že o pozdní vyrozumění či předvolání nejde. Dále není zřejmé, zda obviněná byla k veřejnému zasedání předvolávána, nebo byla o jeho konání pouze vyrozuměna, což však lze předpokládat, protože odvolací soud nehodlal provádět a neprováděl žádné důkazy, aby přítomnost obviněné považoval za nutnou. Za předpokladu výše uvedených okolností je akceptovatelný postup odvolacího soudu, jestliže rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné, neboť se nejedná se o tak závažný zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, aby tím mohl být i věcně naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Státní zástupkyně vyslovila názor, že v dané věci o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu. Současně se však nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., tj. v posuzovaném případě by musely být zjištěny vady odpovídající uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. d) a g ) tr. ř.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 7 To 213/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.
Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obžalovaného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
Námitky, které obviněná v dovolání uplatnila ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu je třeba považovat za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Podmínky, za nichž je možné konat hlavní líčení, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného, jen když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Přitom je třeba mít na paměti, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze podle odst. 4 shora citovaného zákonného ustanovení konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Ovšem v souladu s §202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
Z předloženého trestního spisu vyplývá, že soud prvního stupně nařídil v předmětné trestní věci první hlavní líčení na 14. 11. 2006 v 9.00 hod., avšak toto hlavní líčení bylo bez projednání věci odročeno na 12. 12. 2006 v 10.00 hod., neboť obviněná se k němu nedostavila a doručení předvolání k hlavnímu líčení ve vztahu k její osobě nebylo vykázáno (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 286 až 287 spisu). Předvolání k hlavnímu líčení nařízenému na den 12. 12. 2006 bylo obviněné doručeno dne 23. 11. 2006 (doručenka na č. l. 382 spisu). Obviněná následně přípisem ze dne 10. 12. 2006 (na č. l. 392 spisu), jenž byl soudu zaslán faxem dne 11. 12. 2006, omluvila svoji nepřítomnost u tohoto hlavního líčení z důvodu vážných a přetrvávajících zdravotních problémů a zároveň výslovně souhlasila s konáním hlavního líčení v její nepřítomnosti. Za popsané situace nalézací soud dne 12. 12. 2006 vyhlásil usnesení, že podle §202 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. ř. bude hlavní líčení provedeno v nepřítomnosti obžalované (protokol o hlavním líčení na č. l. 408 spisu). Za účelem provedení dalších důkazů bylo hlavní líčení odročeno na 18. 1. 2007 v 9.00 hod. Předvolání k tomuto hlavnímu líčení obviněná převzala dne 10. 1. 2007 (doručenka na č. l. 409 spisu) a rovněž i v tomto případě požádala soud přípisem ze dne 12. 1. 2007 (na č. l. 428 spisu) z vážných a přetrvávajících zdravotních důvodů o konání hlavního líčení v její nepřítomnosti. Soud prvního stupně dne 18. 1. 2007 opět rozhodl podle §202 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. ř. o provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obžalované (protokol o hlavním líčení na č. l. 432 až 435 spisu). Z důvodu nutnosti výslechu dalších svědků bylo toto hlavní líčení odročeno na 22. 2. 2007 ve 13.00 hod., přičemž předvolání k tomuto hlavnímu líčení bylo obviněné doručeno dne 31. 1. 2007 (doručenka na č. l. 465 spisu). Dne 22. 2. 2007 se ovšem obviněná k hlavnímu líčení nedostavila a vzhledem k tomu, že soudu nebyla doručena ani její žádost o konání hlavního líčení v její nepřítomnosti, soud hlavní líčení bez dalšího odročil na 29. 3. 2007 (protokol o hlavním líčení na č. l. 499 až 500 spisu). Předvolání k hlavnímu líčení nařízenému na 29. 3. 2007 obviněná převzala dne 5. 3. 2007 (doručenka na č. l. 504 spisu). Dne 28. 3. 2007 došla soudu písemná žádost obviněné o konání hlavního líčení dne 29. 3. 2007 v její nepřítomnosti, spolu s potvrzením o pracovní neschopnosti (na č. l. 518 až 519 spisu). V návaznosti na tuto žádost soud dne 29. 3. 2007 vyhlásil usnesení, že podle §202 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. ř. bude hlavní líčení provedeno v nepřítomnosti obžalované a v tomto hlavním líčení pak rozhodl rozsudkem, jímž obviněnou uznal vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (protokol o hlavním líčení na č. l. 523 až 526 spisu).
S popsaným postupem soudu prvního stupně se posléze ztotožnil i odvolací soud a ve svém rozhodnutí shledal že: „… obžalovaná byla řádně obesílána k hlavním líčením, byl přítomen její obhájce, ve spise jsou založeny příslušné doručenky a dokonce sama výslovně žádala o konání hlavního líčení v její nepřítomnosti, jak je patrno ze žádosti, založené na čl. 521 trestního spisu, která přímo časově navazuje na potvrzení o pracovní neschopnosti obžalované ze dne 7. 3. 2007. V tomto smyslu tedy nemůže námitka obžalované obstát, neboť soud I. stupně řádně respektoval ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. a je nepochybné, že i bez přítomnosti obžalované bylo možné hlavní líčení provést, protože soud měl za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout (§202 odst. 2 tr. ř.).“
Nejvyšší soud pak v návaznosti na uvedené skutečnosti konstatuje, že formální podmínky pro provedení hlavních líčení v nepřítomnosti obviněné podle §202 odst. 2 tr. ř. byly v dané trestní věci splněny, tedy, že obžaloba byla obviněné řádně doručena, tato byla k jednotlivým hlavním líčením včas a řádně předvolána a že o skutku, který je předmětem obžaloby, byla už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnuta a rovněž bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a byla upozorněna na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Podle názoru Nejvyššího soudu existovaly také materiální předpoklady pro aplikaci §202 odst. 2 tr. ř., neboť bylo možné věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez přítomnosti obviněné při hlavních líčeních. Rovněž z pohledu ustanovení §202 odst. 4, odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal postup nalézacího (a potažmo i odvolacího) soudu vadným, neboť ačkoliv byla obviněná trestně stíhána pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, všechna hlavní líčení byla konána za účasti obhájce obviněné a především v návaznosti na výslovné projevy vůle obviněné, aby hlavní líčení byla konána v její nepřítomnosti. Přitom tato podání byla učiněna osobně obviněnou, nikoli prostřednictvím jejího obhájce, písemně či telefaxem, tj. způsobem stanoveným pro podání v §59 odst. 1 tr. ř. S ohledem na shora uvedené nyní obviněná nemůže soudu prvního stupně vytýkat, že postupoval způsobem, o který ho dříve sama výslovně požádala, tedy že konal hlavní líčení bez její přítomnosti. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pokud se obviněná chtěla osobně zúčastnit projednávání její trestní věci před soudem, stačilo pouze jediné, nezasílat soudu žádosti o konání hlavních líčení v její nepřítomnosti. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro konání hlavních líčení v nepřítomnosti obviněné byly splněny a že postup nalézacího soudu, potažmo soudu odvolacího, nebyl v kolizi s ústavně zaručeným právem na spravedlivý (fair) proces.
Ve vztahu k otázce účasti obviněného při veřejném zasedání lze nejprve v obecné rovině připomenout následující východiska. Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, lze provést v nepřítomnosti obžalovaného jen výjimečně (§202 odst. 2 tr. ř.), popř. jej vůbec nelze konat (§202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti obžalovaného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez jeho přítomnosti nemůže věc rozhodovat, anebo podle ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže tento výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002). Konečně s ohledem na ústavní právo obžalovaného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obžalovanému účast na veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, a svou neúčast na již nařízeném veřejném zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004).
Podle §233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.
Z obsahu předloženého spisového materiálu je zřejmé, že v posuzované trestní věci odvolací soud nařídil veřejné zasedání o podaném odvolání obviněné na 13. 6. 2007 ve 13.00 hod. (na č. l. 574 spisu), přičemž vyrozumění o jeho konání bylo obviněné doručeno dne 23. 5. 2007 (doručenka na č. l. 574). Již ve vztahu k tomuto (posléze odročenému) veřejnému zasedání tak byla u obviněné uvedená lhůta k přípravě zachována. Z důvodu žádosti obhájce obviněné však bylo toto veřejné zasedání odročeno na 19. 6. 2007 ve 13.00 hod. Rovněž vyrozumění o odročení původního veřejného zasedání na 19. 6. 2007 převzala obviněná s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu citovaného ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. (dne 30. 5. 2007 - doručenka na č. l. 577 spisu). Především je však nutné zdůraznit, že z protokolu o veřejném zasedání, jež se konalo dne 19. 6. 2007 (č. l. 584 až 585 spisu), vyplývá, že obviněná se tohoto veřejného zasedání osobně zúčastnila a že právě v tomto veřejném zasedání soud druhého stupně rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že výhradu obviněné stran porušení ustanovení o přítomnosti obžalovaného ve veřejném zasedání nelze považovat za důvodnou.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z části právě do oblasti skutkových závěrů. Obviněná totiž zjevně soudům obou stupňů vytýká vadná skutková zjištění (argumentuje mj. tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by jednala v úmyslu sebe nebo jiného obohatit pod nějakou záminkou či zatajením nějaké skutečnosti, že věděla v okamžiku uzavření smluv o nájmech vozidel, že jim v budoucnosti nebude moci dostát, resp. že by měla od počátku v úmyslu nedostát svým smluvním povinnostem). Přitom prosazuje vlastní (pro ní příznivější) verzi skutkového stavu věci (de facto tvrdí, že v okamžiku uzavření leasingových smluv nevěděla, že nebude schopna svým smluvním závazkům dostát). Do značné míry až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. V tomto smyslu nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti částečně spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že v uvedeném směru dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale na tento svůj názor ve skutečnosti usuzuje rovněž z údajně vadných skutkových závěrů, pak soudům nižších stupňů v tomto směru nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), e), f) tr. ř.], které však obviněná naznačenou argumentací věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V posuzované trestní věci to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila skutku v podobě popsané v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 46 T 186/2006. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně a jež potvrdil odvolací soud. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Vyslovený závěr na dosah uvedeného dovolacího důvodu byl potvrzen např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I ÚS 1692/07.
Obviněná však také namítla, že skutek uvedený ve výroku prvoinstančního rozhodnutí byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu, ačkoliv nelze mít za to, že by byl trestným činem, resp. že skutková zjištění soudů neodpovídají znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a to zejména pro absenci znaku uvedení jiného v omyl a podvodného úmyslu (tedy objektivní a subjektivní stránky předmětného trestného činu). Takové výhrady lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1471 s.]. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1470 s.]. Za značnou škodu se v souladu s ustanovením §89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda ve výši nejméně 500.000,- Kč.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
V návaznosti na rozvedené skutečnosti obecně charakterizující skutkovou podstatu trestného činu podvodu je na místě znovu připomenout, že ze skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po zhodnocení provedených důkazů a vyjádřil v tzv. skutkové větě výroku o vině ve svém rozsudku, vyplývá, že obviněná: „1. dne 27. 8. 2004 v P., jako zástupce společnosti G. P. C. s.r.o. uzavřela se společností A. C. s.r.o., se sídlem, P., N. P., jakožto pronajímatelem Rámcovou smlouvu o nájmu motorových vozidel, na základě které uzavřela se shora uvedenou společností jako nájemce jednotlivé Smlouvy o nájmu dopravního prostředku, ačkoli věděla, že smluvním závazkům nebude moci dostát, a to : v období od 27. 8. 2004 do 23. 11. 2004 v rozsudku blíže specifikované smlouvy, na základě nichž převzala jednotlivá v rozsudku uvedená vozidla a jelikož řádně nesplácela jednotlivé splátky, byla tato vozidla později vrácena zpět pronajímateli, a dále užívala karty CCS poskytnuté společností A. C. s.r.o. a náhradní vozidla, kdy z celkové částky ve výši 804.025,- Kč vyúčtované uvedenou společností za poskytnuté služby, uhradila pouze 133.078,- Kč, čímž společnosti A. C. s.r.o. způsobila škodu v celkové výši 670.947,- Kč,
2. dne 7.6. 2004 v P., jako jednatelka společnosti G. P. C. s.r.o. uzavřela se společností B. C. L. s.r.o., se sídlem P., J., jakožto pronajímatelem – Rámcovou dohodu o správě vozového parku, na základě které s uvedenou společností uzavřela jako nájemce jednotlivé Leasingové smlouvy, ačkoli věděla, že smluvním závazkům nebude moci dostát, a to: v období od 31. 5. 2004 do 30. 6. 2004 v rozsudku blíže specifikované smlouvy, na základě nichž převzala jednotlivá v rozsudku uvedená vozidla a jelikož vůbec nehradila jednotlivé splátky, byla tato vozidla pronajímatelem odebrána, přičemž do současné doby neuhradila ani jednu ze smluvních splátek za užívání předmětných vozidel, čímž pronajímateli společnosti B. C. l. s.r.o. způsobila škodu ve výši 271.930,- Kč“.
Pokud obviněná jako jednatelka společnosti G. P. C. s.r.o. uzavřela s poškozenými (společnost A. C. s.r.o. a společnost B. C. L. s.r.o.) smlouvy (Rámcovou smlouvu o nájmu dopravního prostředku, resp. Rámcovou dohodu o správě vozového parku, a v návaznosti na to jednotlivé smlouvy o nájmu dopravního prostředku, resp. leasingové smlouvy) a na jejich základě převzala jednotlivá v rozsudku specifikovaná motorová vozidla, přičemž již při uzavírání těchto smluv, resp. při následném převzetí motorových vozidel věděla, že ona, resp. společnost G. P. C. s.r.o., nebude schopna závazkům z těchto smluv dostát (nebude schopna hradit stanovené měsíční splátky), pak poškozené tímto jednáním vědomě uvedla v omyl. Uzavřením zmíněných smluv totiž poškozeným předstírala v rozporu se skutečností, že za poskytnuté služby bude poskytovat řádné finanční plnění (předstírala, že bude schopna smluvní závazky splnit). Nad tento rámec lze dodat, že jim současně podstatnou skutečnost, jíž byla nepochybně finanční situace společnosti G. P. C. s.r.o. a její neschopnost řádně plnit přijaté závazky, vědomě zamlčela. V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním obviněné bylo obohacení její, resp. obchodní společnosti G. P. C. s.r.o. a současně škoda způsobená na majetku poškozených, naplňující znak značná škoda ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák.
Z popsaných skutkových okolností současně plyne také úmyslné zavinění obviněné zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem.
V daných souvislostech je na místě připomenout, že Nejvyšší soud k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. ve svém usnesení ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 269/2005, opětovně judikoval, že „k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. postačí, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době vzniku pohledávky jednal s vědomím, že tento svůj závazek v dohodnutém termínu nebude moci splnit a že v tomto směru své věřitele uvádí v omyl (k tomu srov. přiměř. rozhodnutí č. 54/1967/I, rozhodnutí č. 15/1969, rozhodnutí č. 57/1978/III a rozhodnutí č. 56/1994 Sb. rozh. tr.).“
V návaznosti na to je třeba poukázat na zjištění soudů, že obviněná jednotlivé smlouvy uzavírala (potažmo jednotlivá vozidla přebírala), ačkoli věděla, že smluvním závazkům nebude moci dostát. Přitom jí muselo být zřejmé, že tak poškozené subjekty uvádí v omyl. O tom, že obviněná si byla již v době uzavírání předmětných smluv vědoma, že nebude moci smluvním závazkům dostát, svědčí skutečnosti charakterizující situaci společnosti G. P. C. s.r.o. Ze zprávy F. ú. P. je zřejmé, že společnost G. P. C. s.r.o. podala daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob naposledy v roce 2000 a jako plátce daně neplnila své povinnosti vyplývající ze zákona o DPH. Podle sdělení Č. s. s. z. s. G. P. C. s.r.o. řádně nehradila pojistné za zaměstnance za období od 1. 1. 2001 do 30. 4. 2005, takže dlužná částka za toto období dosáhla sumy převyšující 200.000,- Kč, přičemž např. dluh za rok 2004 činil 179.450,- Kč. Z podvodného úmyslu obviněnou usvědčuje rovněž samotná posloupnost uzavření jednotlivých leasingových smluv a převzetí předmětných vozidel, neboť je zřejmé, že v době, kdy vůbec nehradila leasingové splátky společnosti B. C. L. s.r.o. a kdy jí právě z tohoto důvodu byla jednotlivá vozidla jmenovaným pronajímatelem odebírána, uzavírala další smlouvy o nájmu dopravního prostředku se společností A. C. s.r.o.
Již tyto skutečnosti zakládají minimálně nepřímý (eventuální) úmysl podle §4 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud však považuje za potřebné upozornit na další skutečnosti, které vedou k závěru o úmyslném zavinění obviněné. Konkrétně tento podvodný úmysl dokládá výpověď svědka V. Ž., manažera společnosti A. C. s.r.o., z níž vyplývá, že na základě obviněnou předložených písemných podkladů byla se společností G. P. C. s.r.o. uzavřena rámcová smlouva o nájmu motorových vozidel a následně bylo této společnosti pronajato několik vozidel. Když posléze vznikly nedoplatky na splátkách, obviněná to zdůvodnila tím, že byla v zahraničí a platby nezadala. Přitom měla zájem o pronájem dalšího vozidla Toyota Landcruiser, a proto zaslala společnosti A. C. s.r.o. jako doklad o uhrazení dlužných splátek e-mailem mimořádný výpis z účtu, ze kterého bylo patrné, že společnosti A. C. s.r.o. převedla na účet částku kolem 70.000,- Kč. Později však bylo zjištěno, že žádná taková platba na účet společnosti A. C. s.r.o. nikdy nedošla, že příslušný peněžní ústav (eBanka, a.s.) nikdy takový doklad o platbě nevystavoval a že tento obsahuje smyšlené údaje.
K rozvedeným závěrům je na místě ještě dodat následující. Lze souhlasit s konstatováním obviněné, že podnikání v sobě nese jistý prvek rizika. Nutno však současně zdůraznit, že toto riziko nesmí být záměrně vyvoláno ve snaze řádně podnikající subjekt uvést v omyl a k jeho škodě obohatit subjekt pouze vystupující jako korektně podnikající. Vzhledem k tomu, že obviněná v době uzavírání jednotlivých smluv věděla, že nebude moci svým smluvním závazkům dostát, nelze akceptovat její tvrzení o riziku podnikání poškozených subjektů, neboť jejím úmyslem bylo pod rouškou podnikání uvést řádně podnikající subjekty v omyl s cílem sebe, resp. společnost G. P. C. s.r.o. k jejich škodě obohatit.
Výše uvedené skutkové okolnosti tedy vyjadřují ve vztahu k obviněné všechny znaky objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a nalézací ani odvolací soud proto nepostupoval za situace, kdy byla naplněna i materiální stránka, v rozporu s trestním zákonem, když obviněnou uznal vinnou uvedeným trestným činem.
Je tak zřejmé, že v konkrétní věci nejde o typický obchodně závazkový vztah, jak se obviněná snaží prezentovat, neboť její jednání zjevně vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Na tomto podkladu tedy Nejvyšší soud musí námitku obviněné, že se jednalo o pouhé nedostání závazku ze smlouvy, odmítnout. Trestní postih pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. není podmíněn neúspěšným použitím jiných - mimotrestních opatření - k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Za shora popsaných okolností se jednání obviněné dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněná jednala způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jí spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Navíc, pokud obviněná zpochybňuje možnost použití prostředků trestní represe k ochraně a uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nemohl se Nejvyšší soud ztotožnit s jejími výhradami i z toho důvodu, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy.
Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněná svým jednáním naplnila kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., nelze na toto jednání pohlížet pouze jako na neplnění závazků, jejichž vymáhání by bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jim nelze přiznat žádné opodstatnění (viz argumentaci shora).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné Ing. S. B. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněná navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněné k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. prosince 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý