ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.231.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 231/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. dubna 2007 dovolání, které podal obviněný V. Y., roz. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 3 To 833/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 104/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. Y. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 1 T 104/2006, byli obvinění V. Y. a J. A. uznáni vinnými, že
1) oba obvinění
dne 15. 5. 2006 kolem 20.00 hod., pod vlivem alkoholu, nejprve před domem převrátil obž. A. popelnici s odpadem a když byli svědkem V. M. vyzváni k úklidu, častovali jej nadávkami a poté, co V. M. vyšel před dům, udeřil jej obž. Y. pěstí do obličeje a poté i hliníkovou lopatou naplocho do obličejové části hlavy, když těsně předtím M. tuto hliníkovou lopatu vytrhl z rukou a posléze pak oba dva pošk. V. M., který vyšel za nimi, opětovně napadali tak, že obž. Y. na něj útočil pěstmi a kopy, a obž. A. společně se samostatně stíhaným V. R. M. obstupovali, a to vše i v situaci, kdy jim poškozený hrozil použitím pistole, kterou měl v ruce a ustupoval před nimi, takže celý incident nakonec vyvrcholil tím, že pošk. V. M. z obav před dalším napadáním ze strany obžalovaných zbraň použil a střelil obž. Y. do nohy, přičemž v důsledku výše uvedeného fyzického útoku ze strany obž. Y. utrpěl zranění spočívající zejména v traumatu hlavy v oblasti pravé očnice, které si vyžádalo krátkodobou hospitalizaci a následné léčení do 31. 5. 2006,
2) obviněný V. Y. sám
dne 15. 5. 2006 kolem 21.30 hod. v herně-baru po předchozím slovním nedorozumění napadl údery pěstí do obličeje a kopy M. S., v důsledku čehož poškozený utrpěl tříštivou zlomeninu nosu, tržně zhmožděnou ránu hřbetu nosu a tržně zhmožděnou ránu sliznice horního rtu, přičemž toto zranění si vyžádalo následné léčení po dobu tří týdnů.
Takto popsané jednání obviněného V. Y. soud prvního stupně kvalifikoval v bodě 1 jako trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2 rovněž jako trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému M. S., částku 6.240,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla zdravotní pojišťovna, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Tímtéž rozsudkem byl obviněný J. A. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §45 odst. 1, 2 a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin.
Proti konstatovanému rozsudku podali obvinění V. Y. a J. A. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 3 To 833/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu podal obviněný V. Y. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které zaměřil do výroku o vině i trestu a opřel je o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněný připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. Konstatoval, že výtržnictví a ublížení na zdraví spatřovaly v tom, že měl poškozeného M. fyzicky napadnout jednak před jeho domem a dále na náměstí, kde se měl dopustit i jednání, které hodnotily jako výtržnictví. Soudy obou stupňů přitom vycházely především z výpovědi poškozeného. V této souvislosti obviněný namítl, že výpověďmi dalších osob zúčastněných na trestním řízení (obvinění Y. a A., svědkyně L.) bylo prokázáno, že poškozený M. naprosto neadekvátně reagoval na povalení popelnice obviněným A., když vyšel ven ozbrojen pistolí a lopatou (shrnovadlem na sníh). Zdůraznil, že pouze odvracel útok poškozeného, jemuž se snažil vytrhnout shrnovalo z ruky. V žádném případě poškozeného M. shrnovadlem nenapadl, neudeřil jej touto věcí naplocho do obličeje a nezpůsobil mu zranění.
V druhé části konfliktu se obviněný spolu s obviněným A. a V. R. odebrali na náměstí. Tam je pronásledoval poškozený, který jim vyhrožoval pistolí, kterou si vzal s sebou. Dovolatel zdůraznil, že to byl on a nikoliv V. M., kdo byl napadán. V této části konfliktu se pouze bránil útoku “poškozeného“ a rozhodně nebyl v postavení útočníka, jak podle jeho mínění bylo prokázáno i výpovědí svědkyně L. Jeho jednání, kdy se pouze bránil útokům “poškozeného“ M., který jej pronásledoval na frekventovaném místě – hlavním náměstí s pistolí v ruce (potvrzeno svědeckými výpověďmi a za nevěrohodnou je nutno považovat výpověď poškozeného o tom, že běžel několik set metrů s pistolí za gumou tepláků) a poté na něj i vystřelil, je nutno hodnotit jako nutnou obranu, nikoliv jako trestný čin ublížení na zdraví a výtržnictví.
Závěrem dovolání obviněný konstatoval, že podle jeho názoru okresní i krajský soud „nesprávně právně zhodnotil ve věci provedené důkazy a na základě takového nesprávného právního hodnocení důkazů nesprávně rozhodl“. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněl, jak je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezen v zákoně, přičemž v rámci dovolání lze připustit zásah do skutkového zjištění, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. O takový případ však v posuzované věci nejde. V této spojitosti státní zástupce v podrobnostech poukázal na ve věci provedené důkazy, z nichž je zřejmé, že osobou, která konflikt vyvolala, byl obviněný V. Y. i jeho společníci a poškozený M. (který sice zvolil poněkud netradiční způsob řešení nastalé situace, jak se o tom zmiňuje i odvolací soud) byl tím, kdo se po celou dobu bránil, byť již v počáteční fázi konfliktu telefonicky přivolal policejní hlídku, která se na místo nakonec opravdu dostavila.
Státní zástupce se rovněž neztotožnil s námitkou dovolatele, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně. Konstatoval, že podstatou nutné obrany (§13 tr. zák.) je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to činem, který by byl jinak trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Jelikož obránce odvrací útok a chrání tytéž zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákona, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na straně jedné zájem, který byl útokem napaden a na straně druhé zájem útočníka, který je při nutné obraně obětován, aby byl útok odvrácen. Obecně platí, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákonem ze strany veřejné moci a fakticky nahrazuje zásah veřejných orgánů. Stav nutné obrany vylučuje nebezpečnost činu pro společnost i jeho nedovolenost (protiprávnost), pokud není zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Státní zástupce připomněl, že námitku ohledně nutné obrany dovolatel vznesl již v odvolání a s právním názorem odvolacího soudu se lze plně ztotožnit. Dodal, že z učiněných skutkových zjištění se nepodává nic, co by svědčilo pro závěr, že dovolatel, popřípadě jeho společníci jednali v nutné obraně ve smyslu ustanovení §13 tr. zák. Naopak do tohoto stavu svým agresivním jednáním vmanipulovali poškozeného V. M., který byl nucen se bránit fyzickému útoku ze strany dovolatele, přičemž jeho společníky mu bylo v aktivnější obraně, popřípadě v útěku z místa činu bráněno.
Podle státního zástupce napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v §265b tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného V. Y. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný V. Y. uplatňuje námitky, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově nenaplňují. Předně nesouhlasí s tím, že soudy obou stupňů vycházely z tvrzení poškozeného V. M., který ale neadekvátně reagoval na povalení popelnice. V této souvislosti poukazuje na svoji výpověď i výpovědi obviněného A. a svědkyně L. Zdůrazňuje, že pouze odvracel útok jmenovaného, jemuž se snažil vytrhnout shrnovalo z ruky; v žádném případě jej touto věcí neudeřil naplocho do obličeje a nezpůsobil mu zranění. Obviněný rovněž tvrdí, že v druhé části konfliktu se spolu s obviněným A. a V. R. odebrali na náměstí, kam je pronásledoval poškozený. Namítá, že to byl on a nikoliv V. M., kdo byl napadán. V této části konfliktu se pouze bránil útoku “poškozeného“. Rozhodně nebyl v postavení útočníka, jak podle jeho mínění bylo prokázáno i výpovědí svědkyně L. Jeho jednání, kdy se pouze bránil útokům “poškozeného“ M., který jej pronásledoval na hlavním náměstí s pistolí v ruce a poté na něj i vystřelil, je nutno hodnotit jako nutnou obranu, nikoliv jako trestný čin ublížení na zdraví a výtržnictví. Nutno zdůraznit, že všechny tyto výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) a vlastní skutkové verze události obviněný až následně dovozuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, tj. že jednal v nutné obraně ve smyslu ustanovení §13 tr. zák.
Jak již bylo výše uvedeno, samotná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný spáchal posuzovaný skutek tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině pod bodem 1 v rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jenž se zabývaly i obdobnou obhajobou obviněného V. Y., jak je uplatněna v dovolání. Pokud jde o první fázi konfliktu, tak soud prvního stupně vycházel z výpovědi svědka B., kterou označil za nezaujatou, přesvědčivou a věrohodnou. Jmenovaný popsal celou situaci, kterou viděl z bezprostřední blízkosti způsobem, že obviněný V. Y. udeřil poškozeného M. do obličeje a poté jej ještě jednou naplocho uhodil do obličeje hliníkovou lopatou. Též popsal co události předcházelo. Z jeho výpovědi je podle prvostupňového soudu zřejmé, že to skutečně nebyl poškozený, který by byl v této fázi útočníkem; z jeho tvrzení lze dovodit, že snahou V. M. bylo toliko přimět oba obviněné, aby uklidili odpadky z povalené popelnice. Okresní soud současně nepominul, že výpověď poškozeného není k této části incidentu zcela v souladu s tvrzením svědka B. V této spojitosti uvedl: „Nutno přihlédnout k tomu, že poškozený celý incident prožíval nepochybně daleko emotivněji než svědek B., navíc utrpěl nikoli zanedbatelné zranění, takže určité rozpory v jeho výpovědi v porovnání s výpovědí svědka B. jsou pochopitelné. Nejde však o rozpory takového charakteru, aby z nich bylo možné dovodit jakousi věrohodnost tvrzení obou obžalovaných. I z výpovědi svědka M. se jednoznačně podává, že on v podstatě nezavdal jakoukoli příčinu k celému konfliktu, jeho snahou bylo toliko dosáhnout toho, aby obžalovaní uklidili nepořádek z popelnice.“ Soud prvního stupně zdůraznil, že v této fázi události poškozený pistoli nepoužil, měl ji ukrytou, takže ani jeden z obviněných nevěděl a vědět nemohl, že s takovou zbraní disponuje (vše na str. 6 a 7 napadeného rozsudku).
K fázi konfliktu, který se odehrál na náměstí, okresní soud v odůvodnění rozsudku poukázal na svědeckou výpověď poškozeného V. M., jenž uvedl, že na náměstí vyšel proto, že krátce předtím zavolal policii a šel se podívat, kam obvinění odcházejí. Dále soud připomněl výpovědi svědků B. a JUDr. T. s tím, že netrpí žádnými zásadními rozpory. Oba jmenovaní popsali událost tak, že to byl zejména obviněný V. Y., který opakovaně útočil údery pěstmi i kopy na poškozeného. Obviněný J. A. i jeho společník V. R. mu napomáhali zejména tím, že V. M. obstupovali a bránili mu v tom, aby mohl utéci. V návaznosti na to prvostupňový soud konstatoval: „Z výpovědi svědka B. a nakonec i z výpovědi svědka JUDr. T. se jednoznačné podává, že to byl právě poškozený M., který měl v této konečné části konfliktu z útoku nemalé obavy, křičel na svědka B. „sousede pomoc, nebo ho zastřelím“, obdobný výrok ostatně cituje i svědek JUDr. T. Je tak zcela zřejmé, že i ve fázi, kdy již poškozený M. dal obžalovaným najevo, že disponuje střelnou zdraní, nikterak tato skutečnost obžalované od napadání M. neodradila.“ Okresní soud zdůraznil, že ve světle zejména těchto dvou svědeckých výpovědí nemůže obhajoba obviněných v žádném případě obstát. Současně uvedl: „Pokud se snad obžalovaní odvolávají na výpověď svědkyň L. a P., nutno konstatovat, že obě tyto svědkyně sledovaly celou záležitost toliko okrajově, jejich výpovědi nejsou zdaleka tak precizní a detailní jako výpovědi dvou naposledy zmiňovaných svědků, takže v žádném případě nejde o důkazy takového charakteru, které by jakkoli svědčily pro nevěrohodnost svědectví svědka B. a JUDr. T. Lze jen připomenout, že kromě těchto dvou svědků měl soud k dispozici i výpověď svědka S., která není s těmito svědectvími v rozporu. V rozporu s těmito důkazy ostatně není ani protokol o prověrce události na místě, který byl sepisován s poškozeným M. již v přípravném řízení.“ Soud prvního stupně neakceptoval obhajobu obviněných i z důvodu, že ani jeden z nich nepřipustil jakýkoli fyzický kontakt s poškozeným, ačkoliv z lékařské zprávy o zranění poškozeného V. M. bylo patrno, jaká poranění a v jaké době utrpěl, přičemž jejich charakter svědčil pro mechanismus vzniku, jak byl popisován poškozeným a svědkem B. Též podtrhl: „…z provedených důkazů je naprosto zřejmé, že ani jeden z obžalovaných si ani v jedné fázi konfliktu nepočínal tak, aby bylo možno uvažovat o splnění podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák. V žádném případě není totiž prokázáno, že by snad kterýkoli z obžalovaných odvracel přímo hrozící nebo trvající útok ze strany poškozeného M., naopak průkazné je, že agresory byli vždy právě obžalovaní, zejména Y.…“ (vše na str. 7 a 8 napadeného rozsudku).
V dovolání obviněný nenamítá, že předmětný skutek, s nímž se v odvolacím řízení ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích, byl nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho námitky směřují proti konečným skutkovým zjištěním ve věci, z nichž Okresní soud v Jindřichově Hradci vyvodil právní závěr, jednak že obviněný V. Y. si v žádné fázi konfliktu nepočínal tak, aby bylo možno uvažovat o splnění podmínek nutné obrany podle ustanovení §13 tr. zák., jednak že svým jednáním v bodě 1 rozsudečného výroku o vině naplnil všechny formální i materiální znaky trestných činů výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. V daném případě jde proto ze strany obviněného výlučně o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod. Pro úplnost je potřebné uvést, že proti výroku o vině pod bodem 2 rozsudku soudu prvního stupně obviněný v dovolání žádné výtky nevznesl.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně dovolání obviněného V. Y.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného V. Y. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k