ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.366.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 366/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2007 o dovolání obviněného R. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 55 To 480/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 243/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 6. 2006, č. j. 3 T 243/2004-375, byl obviněný R. S. uznán vinným (spolu s obviněným M. S.) pokračujícím trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §37a tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, když pro výkon tohoto trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozených, když současně byl obviněný týmž rozsudkem (shodně jako spoluobviněný S.) zproštěn podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný(í). Odvolání obviněných R. S. a M. S. byla usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. 10. 2006, č. j. 55 To 480/2006-398, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. 10. 2006, č. j. 55 To 480/2006-398, podal obviněný R. S. prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. /patrně měl na mysli §265b odst. 1 písm. l) tr. ř./ s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spočívá podle názoru obviněného v tom, že „hmotně právní posouzení provedené oběma soudy je nesprávné“. Obviněný je toho mínění, že ani skutková zjištění Okresního soudu ve Vsetíně „nezakládají důvod k odsuzujícímu rozsudku; pokud by totiž nestanovil, že podobnost obou skupin skutků je dostatečná pro vyslovení přesvědčení o pokračování trestného činu, nemohl by vynést odsuzující rozsudek proti obviněnému, neboť v celém řízení nebyl proti obviněnému předložen žádný přímý ani nepřímý důkaz a nebylo prokázáno, že obviněný spáchal jednání popsané ve výroku o vině pod body 2 – 4 rozsudku“. V další části svého dovolání se vyjadřuje k jednotlivým důkazům, které byly provedeny s konstatováním, že výpovědi svědkyň byly nevěrohodné, žádná z provedených kriminalistických expertíz neprokázala jeho přítomnost na místech činů. Soudům vytýká, že odsuzující výrok o vině vybudovaly na obdobném způsobu trestné činnosti, která byla spáchána, aniž by braly v úvahu, že obviněný(í) popírají, že by se trestné činnosti dopustili, případně trestné činnosti se mohla dopustit jiná dvojice, která by napodobila trestnou činnost (posouzenou jako trestný čin loupeže), pro kterou byl se spoluobviněným S. odsouzen. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení ve smyslu nerespektování výše uvedených ustanovení trestního řádu. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Obviněným je zpochybňováno skutkové zjištění pod bodem 2 – 4 výroku rozsudku soudu prvního stupně, které spočívalo v tom, že obviněný (se spoluobviněným S.) – „dne 24. 4. 2004 v době kolem 04.00 hodin v O., na ul. T., po předchozí vzájemné domluvě vešli společně do prostor prodejny čerpací stanice firmy S., kde přinutili obsluhující pracovnici N. K., na kterou mířil plynovou pistolí obžalovaný M. S. k vydání tržby ve výši 4.966,- Kč, včetně plastového mincovníku z pokladny i s drobnými mincemi, přičemž způsobili firmě K. O., s.r.o. O., ul. U M. č., škodu ve výši 4.966,- Kč; - dne 30. 4. 2004 kolem 02.30 hodin v obci S., okr. O., po předchozí vzájemné domluvě vešli společně do prostor čerpací stanice S. u motorestu Z. K., kde přinutili obsluhujícího pracovníka O. S., na kterého obžalovaný M. S. mířil plynovou pistolí, k vydání tržby ve výši nejméně 10.114,50 Kč a k vydání telefonních karet společnosti T. a.s. a různých mobilních operátorů v hodnotě 3.950,- Kč, čímž způsobili pronajímatelce této čerpací stanice S. S. škodu ve výši celkem 24.064,50 Kč; - dne 3. 5. 2004 kolem 03.30 hodin v M., okr. Š., na ul. T., po předchozí vzájemné domluvě společně vešli do prostor prodejny čerpací stanice J., kde přinutili obsluhující pracovnici M. P., na kterou mířil obžalovaný M. S. plynovou pistolí, k vydání tržby ve výši 19.646,- Kč a telefonních karet společnosti T. a. s. různých mobilních operátorů v celkové hodnotě 14.000,- Kč ke škodě firmy C. P. C. R. s.r.o.-J. se sídlem P., P.“.
Pokud obviněný v podaném dovolání namítá, že v celém řízení nebyl předložen žádný přímý ani nepřímý důkaz, který by prokazoval, že se shora popsaného jednání se spoluobviněným S. dopustil, pak takové námitky je nezbytné označit za právně irelevantní, neboť obviněný tímto tvrzením, stejně jako tvrzením, že „po celou dobu trestního stíhání popírají, že by se žalované trestné činnosti dopustili“, případně znevěrohodňováním výpovědí svědkyň a předkládáním vlastní verze obhajoby, spočívající v tom, že nebylo dostatečně vyargumentováno, že jiná dvojice mohla napodobit způsob páchání trestné činnosti, pro kterou byli obvinění odsouzeni, a která se následně stala součástí pokračující trestné činnosti, za kterou byl ukládán trest podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §37a tr. zák., se snaží předložit soudu jako jedinou reálnou verzi skutkového děje vlastní verzi, která však vychází ze zcela jiného hodnocení důkazů.
Shora již bylo Nejvyšším soudem poukázáno na nutnost postupovat v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a nezbytnost tyto úvahy uvést v soulad s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., event. §134 odst. 2 tr. ř. Zatímco soud prvního stupně se ve svém rozsudku zaměřil na popis jednotlivých důkazů a jejich hodnocení zejména k osobě obviněného M. S., nepostupoval již stejně pečlivě ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. pokud šlo o hodnocení důkazů k osobě dovolatele, pokud tento byl uznán vinným trestným činem loupeže. Tento nedostatek napravil v odůvodnění svého usnesení odvolací soud, u kterého obviněný v rámci řádného opravného prostředku uplatnil obsahově shodné námitky jako v dovolání. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci velmi podrobně na str. 4 až 6 odůvodnění svého usnesení rozvedl své hodnotící úvahy k důkazům, které byly v průběhu celého trestního řízení proti obviněnému (i spoluobviněnému) shromážděny. Odvolací soud poukázal na okamžik, kdy měli obvinění zahájit trestnou činnost dne 22. 4. 2004 (pokračovat v ní 24. 4. 2004, 30. 4. 2004, 3. 5. 2004, 8. 5. 2004) a kdy byla ukončena, tj. dne 10. 5. 2004 po přepadení čerpací stanice ve Z., kdy krátce na to byli zadrženi. Odvolací soud na základě spisů o předchozím odsouzení (jednání ze dne 22. 4. 2004, 8. 5. 2004 a 10. 5. 2004) poukázal na nepřímé důkazy, ze kterých byla dovozena účast obviněného - dovolatele na útocích ze dne 24. 4. 2004, 30. 4. 2004 a dne 3. 5. 2004. Pokud tedy obviněný soudům vytýká, že o jeho vině rozhodl přestože „nebyl předložen žádný přímý ani nepřímý důkaz“, žádná z přiložených expertíz neprokazovala jeho přítomnost na místě činu a po celou dobu popíral trestnou činnost, pro kterou byl uznán vinným, pak je třeba opětovně uvést, že se jedná o námitky zpochybňující soudy provedené důkazy a následně zjištěný skutkový stav. Takové námitky nejsou způsobilé dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit a v tomto směru lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř./ odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann