ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.369.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 369/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2007 o dovolání, které podal obviněný L. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 4 To 460/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 20/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 7 T 20/2006, bylo rozhodnuto o vině obviněného L. J. Podle zjištění jmenovaného soudu :
„I. obžalovaný L. J.
„v období od 23. 9. 2004 do 9. 5. 2005 v rodinném domě, kterého vlastníkem je I. J., a v restauraci, kdy vlastníkem nemovitosti je společnost G., s.r.o. skladoval a dále nabízel k prodeji nejméně 151,5 kg tabáku ke kouření, tj. 1010 ks balení o hmotnosti 150g, který byl nalezen při domovní prohlídce a prohlídce nebytových prostor, a to v rozporu s platným ustanovením zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních, v platném a účinném znění, čímž došlo ke zkrácení spotřební daně nejméně ve výši 99.990,- Kč ke škodě českého státu zastoupeného celním úřadem B.,
II. obžalovaní L. J. a Mgr. R. K. společně
1. dne 22. 3. 2005 v době mezi 20.00 hod. až 21.00 hod. v objektu bývalé cementárny, vnikli společně s třetí dosud neustanovenou osobou po násilném vypáčení zámku celokovových vstupních dveří do skladu oděvů firmy D., s.r.o., ve druhém patře, s úmyslem odcizit zde uskladněné textilní zboží a naložit jej do připraveného vozidla zn. Volvo, poté co do objektu skladu vnikli a připravili si věci k odcizení, byli vyrušeni ostrahou objektu, z místa vloupání utekli, aniž by nějaký textil odcizili, přičemž uvedeným jednáním způsobili nájemci skladu firmě D., s.r.o. poškozením vypáčených vstupních dveří skladu škodu ve výši nejméně 3.000,- Kč,
2. v měsíci říjnu 2004 v pobočce Č. s., a.s., při projednávání žádosti o poskytnutí úvěru Č. s., a.s. společnosti L. P. s.r.o. ve výši nejméně 4.000.000,- Kč, na koupi a rekonstrukci restaurace, předložili pracovníci Č. s., a.s., H. V., nepravdivé údaje k žádosti o poskytnutí úvěru, a to kopie Přiznání k dani z příjmů právnických osob za roky 2001, 2002 a 2003, včetně Výkazu zisku a ztráty, Rozvah ve zjednodušeném rozsahu za toto zdaňovací období a Přiznání k dani z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí roku 2003, Přiznání k dani za 3. čtvrtletí roku 2003 a Přiznání k dani z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 2004 společnosti L. P. s.r.o., kdy tyto nepravdivé účetní doklady pro potřeby úvěru zpracoval na žádost L. J. účetní firmy L. P., s.r.o., P. P., který poskytl současně obviněnému Mgr. R. K. další listiny a obviněný Mgr. R. K. za pomoci výpočetní techniky z těchto listin na žádost obviněného L. J. vytvořil další nepravdivá potvrzení, jež měly být přiloženy k této žádosti o úvěr a jež byly zajištěny u obviněného Mgr. R. K. notářkou JUDr. M. M., dne 21. 2. 2005 notářsky ověřené opisy potvrzení Finančního úřadu B., ze dne 17. 2. 2005 o tom, že společnost L. P., s.r.o. ke dni 1. 2. 2005 nemá vůči územním finančním orgánům státu daňové nedoplatky, dále potvrzení České správy sociálního zabezpečení B., ze dne 2. 2. 2005 o tom, že společnosti L. P. s.r.o. nemá ke dni 2. 2. 2005 evidován splatný nedoplatek pojistného a penále na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a Vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění za období 10. 2. 2004 až 10. 1. 2005 ze dne 2. 2. 2005, přičemž žádost o úvěr nebyla realizována, čímž měli v úmyslu Č. s., a. s. způsobit škodu ve výši nejméně 4.000.000,- Kč,
III. obžalovaný L. J. samostatně
1. v měsíci dubnu 2004 až květnu 2004, jako jednatel společnosti L. P. s.r.o. zakoupil od firmy O. G., spol. s.r.o. zastoupené jednateli Ing. L. R., a Ing. K. D., výpočetní techniku v celkové hodnotě 2.542.464,30 Kč včetně DPH (faktura ze dne 26. 4. 2004 na částku 1.958.246,- Kč, faktura ze dne 28. 4. 2004 na částku 543.531,- Kč a faktura ze dne 6. 5. 2004 na částku 40.687,30 Kč), a to s úmyslem za dodané zboží nezaplatil, zboží nechal dopravit do skladu, část zboží rozdal spřáteleným osobám a část zboží prodal bez účetních dokladů prostřednictvím L. Z., (zemřel 4. 2. 2005), neustanoveným osobám a faktury o nabytí výpočetní techniky od firmy O. G. spol. s.r.o. a rovněž tak faktury o dalším naložení s výpočetní technikou společnosti L. P. s.r.o. neprochází účetnictvím společnosti L. P. s.r.o., zakoupené zboží dodavateli neuhradil, vyjma platby ve výši 239.000,- Kč, čímž společnosti O. G. spol. s.r.o. způsobil škodu ve výši nejméně 2.303.464,30 Kč,
2. v období měsíců listopadu 2004 a prosince 2004 jako jednatel společnosti L. P., s.r.o., zakoupil od firmy V. Š. T. L. spol. s.r.o. zastoupené jednatelem J. V., nábytek v celkové hodnotě 3.215.381,- Kč bez DPH (faktura dodavatele ze dne 8. 11. 2004 na částku 2.669.154,- Kč bez DPH, faktura ze dne 25. 11. 2004 na částku 142.460,- Kč bez DPH, faktura ze dne 4. 12. 2004 na částku 403.767,- Kč bez DPH), a to s úmyslem za dodané zboží nezaplatit, zboží nechal dopravit do skladu, kdy část zboží použil na úhradu svých předchozích dluhů, část zboží rozdal spřáteleným osobám a část zboží prodal v prosinci roku 2004 prostřednictvím firmy N. s.r.o., společnosti D. f. m. g. s.r.o., která dále prodala zboží do prodejny nábytku J., kdy faktury na prodej nábytku mezi společnostmi N. s.r.o. a D. f. m. g. s.r.o. ze dne 25. 10. 2004 na částku 205.941,40 Kč s DPH, ze dne 26. 10. 2004 na částku 206.244,85 Kč s DPH, ze dne 27. 10. 2004 na částku 135.049,53 Kč s DPH, ze dne 27. 10. 2004 na částku 209.388,83 Kč s DPH, ze dne 27. 10. 2004 na částku 261.847,60 Kč s DPH, ze dne 28. 10. 2004 na částku 182.622,16 Kč a DPH a ze dne 28. 10. 2004 na částku 230.860,- Kč s DPH, v měsíci prosinci roku 2004 vystavil na pokyn obviněného L. J. obviněný Mgr. R. K., ačkoliv v této době byl jednatelem společnosti N. s.r.o., B. F., na kterého byla tato společnost převedena dne 1. 11. 2004, a který žádný obchod nerealizoval, přičemž faktury o nabytí nábytku rovněž tak faktury o dalším naložení s nábytkem neprochází účetnictvím společnosti L. P. s.r.o., přičemž obviněný J. dodavateli nábytek neuhradil, čímž společnosti V. Š. T. L. spol. s.r.o. způsobil škodu ve výši nejméně 3.215.381,- Kč bez DPH“.
Skutek popsaný v bodě I. byl kvalifikován jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., skutek popsaný v bodě II./1. jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., skutek popsaný v bodě II./2. jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a skutky popsané v bodech III./1. a III./2. jako dva trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 88 T 29/2005, byl obviněný L. J. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 88 T 29/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný L. J. zavázán k povinnosti nahradit poškozenému O. G., spol. s.r.o., škodu ve výši 2.303.464,30 Kč, a poškozenému J. V. – V. Š. T., škodu ve výši 3.215.381,- Kč.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného Mgr. R. K. a o jeho povinnosti k náhradě škody.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný L. J., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 4 To 460/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný L. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že předmětné skutky uvedené v rozsudku soudu prvního stupně, nevykazují znaky trestných činů výše uvedených. V řízení nedošlo ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a důkazy nebyly hodnoceny „řádně a důsledně v souvislostech“. Šetření policejního orgánu nebylo podle jeho přesvědčení dostatečné a nedošlo k jednoznačnému prokázání jeho úmyslného jednání.
K tomu dovolatel uvedl, že nejednal v úmyslu způsobit jakýkoli škodlivý následek (škodu) a dopustit se trestné činnosti. V této souvislosti poukázal na to, že jeho jednání včetně způsobu obchodování bylo velmi rozsáhlé, což ve svém důsledku bylo příčinou nedokončených obchodů. Za nesprávný označil závěr soudu, že takto jednal úmyslně.
Dále zmínil charakteristiku své osoby, zejména zdůraznil, že dokáže podnikat v poměrně značném rozsahu, je však ve své dobré snaze zrealizovat skutečný obchod omezován vnějšími okolnostmi, a nejedná ani v úmyslu nepřímém. Pracuje velice intenzivně a množství jeho aktivit mu nakonec způsobilo trestněprávní postih. Soudy mu postupně ukládají další a další tresty, jejichž souhrn dosahuje více jak jedenácti roků, což se zdá být velmi přísným a tvrdým postihem.
V návaznosti na to dovolatel uvedl, že jeho argumentace se tedy vztahuje především k případům neuhrazených faktur za odebrané zboží. Ve vztahu ke skutku týkajícímu se sdělení nepravdivých údajů bance pro poskytnutí úvěru pouze poukázal na okolnost, že k poskytnutí úvěru nakonec nedošlo, což podle jeho slov snižuje nebezpečnost případného trestného jednání. K tomu dodal, že ani zde není dostatečně důkazně prokázáno naplnění subjektivní stránky, což má platit i ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem II./1. rozsudku soudu prvního stupně, kde rovněž nebyl prokázán jeho úmysl spáchat trestný čin a tento skutek je ve srovnání s ostatními skutky méně společensky nebezpečný.
Závěrem dovolatel konstatoval, že objektivní stránka trestného činu nebyla prokázána stoprocentně, v případě subjektivní stránky trestného činu chybí jeho doznání a nebyl prokázán jeho úmysl, a poté shrnul: „chybějící důkazy, nesprávné hodnocení důkazů, účelové vykládání slovního doprovodu, vše vede k závěru, že nedošlo k prokázání naplnění znaků skutkové podstaty cit. tr. činů po stránce objektivní a zejména subjektivní.“
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 4 To 460/2006, zrušil a Krajskému soudu v Brně uložil dále o věci jednat a rozhodnout, „a to ve smyslu závazného právního názoru NS ČR“.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zrekapituloval rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolací námitky obviněného, konstatoval, že deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají obecně formulované námitky, kterými obviněný zpochybňuje kvalitu skutkových zjištění. V rámci námitky týkající se objektivní stránky souzených trestných činů dovolatel prakticky nevznáší jinou námitku kromě tvrzení, že mu tato stránka „nebyla stoprocentně prokázána“. K této části dovolacích námitek tak nelze přihlížet.
Rovněž námitky týkající se údajné absence subjektivní stránky trestného činu lze podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen se značnou dávkou tolerance, neboť i tyto námitky obviněný spojuje s námitkami směřujícími proti kvalitě dokazování. Navíc jsou námitky poněkud neuspořádané a rozporné, když na jedné straně se obviněný vyjadřuje k některým okolnostem jednotlivých skutků, na druhé straně tvrdí, že se trestné činnosti vůbec nedopustil. K těmto námitkám státní zástupce nejprve v obecné rovině uvedl, že závěr o existenci úmyslného zavinění na straně pachatele v žádném případě není podmíněn doznáním obviněného a v případě absence takového doznání lze existenci úmyslného zavinění dovodit z objektivních okolností jednání pachatele.
V návaznosti na to se státní zástupce vyjádřil k jednotlivým skutkům. Ve vztahu k trestnému činu uvedenému pod bodem II./1. rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že nehledě na výslovné konstatování soudu, že pachatelé jednali s úmyslem odcizit zboží, vyplývá úmyslný charakter jednání pachatelů i ze způsobu, jakým bylo do objektu vniknuto. K trestnému činu uvedenému pod bodem II./2. rozsudku soudu prvního stupně konstatoval, že rovněž v tomto případě ze samotného charakteru jednání vyplývá, že šlo o jednání úmyslné. Za nejasnou označil tu námitku obviněného, v níž poukazuje na okolnost, že k poskytnutí úvěru nedošlo, neboť právě z tohoto důvodu bylo použito právní kvalifikace trestného činu nedokonaného ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Nejasný je rovněž odkaz na nižší společenskou nebezpečnost činu, neboť ani samotný obviněný netvrdí, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání směřujícího k vylákání úvěru ve výši 4.000.000,- Kč by byl toliko nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Ve vztahu k trestným činům uvedeným pod body III./1. a III./2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce uvedl, že mimo výslovné konstatování o úmyslu obviněného zboží neuhradit obsaženého v tzv. skutkových větách vyplývá podvodný úmysl obviněného z jeho následného jednání po odběru zboží, kdy toto zboží rozdal spřáteleným osobám, použil na úhradu svých dluhů, popř. prodal dalším subjektům bez účetních dokladů a za dubiosních okolností. Zaplacení zboží odebraného „na fakturu“ ve sjednané lhůtě je operací zcela jednoduchou a není tudíž zřejmé, jak by se na jednání obviněného měla podílet jeho složitá osobnost, popř. rozsah podnikatelských aktivit.
Objektivní okolnosti spáchání jednotlivých skutků tudíž dostatečně odůvodňují závěr o existenci úmyslného zavinění na straně obviněného bez ohledu na absenci jeho doznání. Námitky proti přílišné přísnosti uloženého trestu, které navíc směřují i proti trestům odnětí svobody uloženým obviněnému v jiných trestních věcech, jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný L. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci. Teprve sekundárně – z uvedených skutkových výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků (ostatně, to je zřejmé ze závěrečného shrnutí dovolací argumentace, podle něhož „chybějící důkazy, nesprávné hodnocení důkazů, účelové vykládání slovního doprovodu, vše vede k závěru, že nedošlo k prokázání naplnění znaků skutkové podstaty cit. tr. činů po stránce objektivní a zejména subjektivní.“). Dovolatel tak nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitce dovolatele stran přísnosti uloženého trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten dovolatel ani obsahově neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. dubna 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý